Reklama

21. 02. 2017

Dnes má svátek: Lenka
Chyba
  • JUser: :_load: Nelze nahrát uživatele s ID: 44
pátek, 24 květen 2013 22:18

Eliška Nováková - z Popova až do Afriky...

Pokračujeme v seriálu regionálních rozhovorů, tentokrát z Popova, místní části obce Štítná nad Vláří.

Díky pomoci pana Václava Strnada, starosty obce, jsem mohl oslovit Elišku Novákovou, která pracuje jako speciální pedagog. Bylo to velmi zajímavé povídání. Posuďte sami.

1. Dobrý den, Eliško. Úvod každého rozhovoru je u nás vždy stejný. Takže i Tebe poprosím o krátké představení.
„Tak za mnou není ještě velká životní dráha a doufám, že v budoucnu ještě pár řádek ke svému životopisu přidám.:-). Od narození žiji v Popově. ......Měla jsem to štěstí, že jsem tady v dětství prožila věci, které už ani moji vrstevníci nepoznali. Babička našich kamarádek měla krávy, takže jsme zažili pasení krav, žně s vázáním snopů, stavěním panáků a s mlácením klasickou mlátičkou, jízdu na žebřiňáku na seně apod. To je něco, co už ani většina dětí na vesnicích nezná. Taky jsme hráli venku spoustu her, stavili domečky, koupali se ve Vláře. To je něco nádherného, co si člověk nese už celý život s sebou. Po gymnáziu jsem studovala speciální pedagogiku a výtvarnou výchovu v Brně a dálkově teologii v Praze - obory, o které jsem se zajímala a jsem velmi vděčná, že jsem je mohla studovat. A po skončení školy jsem nastoupila do jednoho z domů Střediska ČCE Betlém v Kloboukách u Brna – Domova Narnie, týdenního stacionáře pro děti s kombinovaným postižením a autismem, kde jsme pak pro děti ze stacionáře otevřeli odloučené pracoviště tehdejší zvláštní školy. Nyní toto pracoviště má 3 třídy a já pracuji jako speciální pedagog ve třídě pro děti s autismem."


2. Co Tě přivedlo k tomu, že sis vybrala právě školu se zaměřením na náročnou péči o děti se zdravotním postižením?
„To nedokážu jednoduše říct. Poznala jsem to jako své povolání. Myslím, že každý má dary a schopnosti pro určitou cestu, práci a já tuto práci nevnímám jako náročnou, protože mě baví a dělám ji ráda. Náročná nebo spíše zodpovědná je v tom, že je často těžké poznat potřeby dětí, o které se staráme, a najít ten správný přístup k nim, protože ony nám často ani nedokáží říct, že je něco bolí."


3. Kde nyní pracuješ a s jakými formami postižení dětí se tam setkáváte?
„Jak už jsem v první odpovědi uvedla, pracuji na malém odloučeném školním pracovišti, které vzniklo pro děti z Domova Narnie v Morkůvkách. Děti jsou zde většinou v týdenním pobytu, na víkendy odjíždějí ke svým rodičům. Částečný úvazek mám i u Domova Narnie, kde pracuji s dětmi ve výtvarné dílně. Je to takové malé rodinné zařízení. V našich třech třídách jsou děti s těžkým kombinovaným postižením (tělesným a mentálním) a děti s autismem."


4. Přístup k těmto dětem musí být specifický, a to je určitě obtížné. Ale děti dokážou být vděčné, vrací Ti to nějak?
„Práce s dětmi s autismem je opravdu specifická. Ke každému dítěti je potřeba přistupovat individuálně. I když u každého najdeme společné znaky pro autismus, nenajdeme dvě stejné děti a je potřeba ke každému přistupovat jinak. Ve třídě používáme tzv. strukturované učení. Prostor třídy máme rozdělen na několik částí. Každé dítě má svůj denní režim (rozvrh) sestavený z psaného textu, obrázků nebo předmětů a je vždy potřeba, aby dítě vědělo co, kde a jak dlouho bude dělat a co pak bude následovat. Děti s autismem mají často problém zvládat běžné životní situace – cestování, nákup, vejít do neznámého prostoru, mají problémy v komunikaci. Nerozumí dobře tomu, co vidí, slyší. Často taky musíme řešit problémové chování dětí, které vychází právě z toho, že svému okolí nerozumí. Vzhledem k velkým těžkostem v sociální oblasti, je otázka vděčnosti dost problematická. Taky při této práci nemůžu očekávat u svých žáků výrazné pokroky. Odměnou je nejen každý posun, kdy se podaří něco je naučit nebo zvládnout nějakou pro nás třeba běžnou situaci, jako je jízda autobusem nebo požádat si o jídlo, ale odměnou je i pohodový den."


5. I zdravotně postižené děti hledají v životě své uplatnění. Jak je na to připravujete?
„To je takové naše bolestivé místo. Děti, o které se staráme, často nemají po skončení školní docházky kam jít. V dnešní době je již řada tříd pro žáky s autismem, ale jejich následné uplatnění je problematické. Téměř neexistují domy pro dospělé lidi s autismem. Snažíme se o jejich všestranný rozvoj, u starších se více zaměřujeme na pracovní výchovu – od zvládání sebeobsluhy, domácích prací, přes práci v dílně, výrobu svíček, keramiky, tkaní apod. Ale často to není komu předat. Ale i u dětí s kombinovaným postižením je to problém. Proto máme nyní radost, že se středisku Betlém podařilo získat peníze na stavbu domu následné péče, kde alespoň některé z našich dětí najde trvalý domov."


6. Jak řešíš situace, kdy se na Tebe některé z dětí upne více než ty ostatní? Nebo opačně, když si Ty více oblíbíš některé z dětí?
„Je přirozené, že si některé dítě více oblíbí jednoho pracovníka a druhé dítě druhého. Pokud to není až v takovém extrému, že s ostatními pracovníky dítě odmítá být, dá se to spíše využít. Myslím, že je potřeba budovat s dětmi dobré vztahy, ale ne samozřejmě s úmyslem si je na sebe vázat. Děti potřebují cítit, že jsou přijímané. Ráda bych ale podotkla, že je potřeba jim stejně jako dětem zdravým stanovovat hranice, vychovávat je. A i stanovování hranic dítě lépe přijímá od člověka, kterého má rád. Z mé strany se snažím rozložit svou pozornost mezi děti rovnoměrně. Jsem také ráda, že i s rodiči našich dětí máme velmi dobré vztahy, což je pro naši spolupráci důležité."
(Tady si dovolím malé doplnění. Eliška skromně „zapomněla" říct, že k nim domů jezdí už dlouhá léta dva kluci na vánoce. Jsou to chlapci z jednoho velkého ústavu z Břežan, kam Eliška jezdila při studiu. Protože na vánoce nikam nejezdili, pozvala je do Štítné. Rodina se s nimi velmi sblížila a dnes je považuje za své přátele. I toto svědčí o mnohém a zaslouží si nejen naši pozornost, ale také uznání.)

7. Je pravdou, že ve výuce na Vaší škole pomáhá i Tvoje sestra?
„Ano, je to tak. Moje sestra Marie studovala malbu. Začala studiem návrhářství na VŠUP v Praze, později přešla na malbu na FAVU do Brna, ale asi nejdůležitější pro ni bylo pětileté studium Kunstseminar v Luzernu ve Švýcarsku. Protože uměním se člověk těžko uživí, učí na Gymnáziu v Hustopečích výtvarnou výchovu a dějiny umění. Dva dny v týdnu taky pracuje v Domově Narnie ve výtvarné dílně s dětmi z naší školy, což je asi taková její srdeční záležitost. Tady s dětmi maluje, vyrábí svíčky, keramiku apod."


8. Už vědí Tvoji žáci, kde je Štítná? Výlet do našeho kraje by pro ně nebyl špatný.
„S dětmi z naší školy jsem ve Štítné již několikrát byla. V jednom roce dokonce několikrát. To když jeden náš žák způsobil požár a Domov Narnie vyhořel a my jsme značnou část školního roku strávili na různých pobytech, než se stacionář opravil. Věřím, že se do Štítné zase podíváme a doufám, že k tomu nebude potřeba nový požár. S dětmi jezdíme na pobyty velmi rádi a jsou pro ně velmi přínosné, bohužel je to finančně náročné."


9. Jak jsem zjistil, ani starosti a těžká pedagogická práce u postižených českých dětí Ti nestačí a ještě si starostí přidáváš v zahraničí.
„Tím jistě myslíš moje cesty do Afriky. To nejsou starosti, ale dá se říct, že je to můj splněný sen. Každý rok jezdím na měsíc do Tanzanie s občanským sdružením Bez mámy. Ráda bych využila této příležitosti a toto sdružení trochu více představila. Toto občanské sdružení působí v jihozápadní části Tanzanie, v provincii Mbeya. Největší aktivity se soustřeďují ve vesnici Mahango, která je velmi chudá, bez elektřiny a pravidelného přísunu vody. Sdružení Bez mámy se zaměřuje na pomoc sirotkům, kterých je v Tanzánii velké množství. Ve vesnici zatím vybudovalo malý dům pro sirotky a dům pro sestry, které se o ně starají. Také zde postavili školku, kde se děti učí základům čtení, psaní a počtů, malé zdravotní středisko a podporují místní komunity. Řadu dalších sirotků podporují formou adopce na dálku. Nyní v Mahangu staví velké centrum pro sirotky. Jedním z projektů sdružení je i projekt „Škola škole", který mám od letošního školního roku na starost. V rámci tohoto projektu má vždy jedna škola v České republice jednu partnerskou školu v Tanzánii. Čeští školáci se během roku snaží různými prostředky (pořádáním koncertu, prodejem výrobků) získat peníze pro svoji partnerskou školu v Tanzánii. Školáci si pak sami vyberou, na co chtějí tyto finance ve škole v Tanzánii použít. My to pak na místě zařídíme, výsledek nafotíme a po příjezdu zpět do České republiky uděláme opět besedu ve škole a prezentujeme, jak jsme jejich peníze použili. Veškeré finanční prostředky, které žáci zde získají a předají nám, se použijí na daný projekt. České děti se tak učí solidárnosti a zároveň vidí, že není samozřejmostí mít lavice, učebnice, dokonce ani třídu. Ve třídě v Tanzánii bývá běžně 60-100 žáků. Kdo by se chtěl dozvědět o tomto sdružení více, může navštívit jeho stránky www.bezmamy.cz, kde najde i blog z mojí poslední lednové cesty. Během našich cest se snažíme psát blog, aby naši dárci mohli sledovat naše aktivity."


10. Ale to musí být nejen náročné, ale také nebezpečné. Měla jsi tam někdy opravdu strach? Kdo Vás tam chrání?
„Tyto cesty nevnímám jako náročné. Ostatně je to v podstatě moje dovolená . Samozřejmě nesmíte očekávat nějaký vysoký standart a musíte se v řadě věcí přizpůsobit. Pokud dodržujete určité zásady – to se týká zdravotních i osobních rizik, nejsou to cesty ani výrazně nebezpečné. Pokud ovšem nejste v nesprávnou chvíli na nesprávném místě jako já tento rok, kdy jsem málem skončila pod zřícenou částí jedné velké budovy. Unikla jsem tomu opravdu jen zázrakem. Je pravda, že i cestování není zrovna bezpečné, protože cesty i auta nejsou v dobrém stavu, jezdí se rychle a pro nás chaoticky a i zde musíte dodržovat určitá pravidla. Strach jsem ale nikdy neměla. A kdo nás na těchto cestách chrání? Věřím, že Bůh."


11. Myslíš, že v některých případech můžete dětem v Tanzánii i zachránit život?
„To osobně nedokážu říct. Toto sdružení podporuje i místní zdravotní středisko, dodává léky, podporuje nemocnici a sirotčinec pro nejmenší děti. Ale ten dosah konkrétně nedokážu určit. Sdružení se snaží soustředit na to, aby děti nejen přežily, ale aby se i v budoucnu uplatnily. Vidíte zde malé děti, které stojí najednou v životě sami bez rodičů a tedy i bez budoucnosti. V Tanzánii je velmi mnoho sirotků. Většinou najdou domov u svých i vzdálených příbuzných, ale ti jsou sami často velmi chudí a mají problém se zajištěním svých potřeb. Naše sdružení přijalo některé sirotky do svého domu, kde se o ně starají řeholní sestry, jiné sirotky podporuje, i když žijí u svých příbuzných, formou adopce na dálku. Je jim tak zajištěno jídlo, zdravotní péče a vzdělání. Vím, že řada lidí zde je zapojena do projektu adopce na dálku přes různé organizace a já bych je chtěla povzbudit, aby v tom pokračovali, protože je to velmi dobrá a účinná forma pomoci."


12. Jaký vztah k Vám Čechům mají tamní sirotci? Nestýská se Ti po nich, když jsi doma?
„Sirotci z našich příjezdů mají velkou radost. Najednou je zde někdo, kdo má čas se jim věnovat, učit se s nimi, společně si hrát - když děti zrovna nemusí pracovat. Taky s sebou vozíme jednoduché hry – pexeso, švihadlo, samozřejmě největší vzácností je míč. Oni většinou jako míč používají svázané staré igelity nebo látky. Sirotci jsou našemu sdružení velmi vděční, protože ví, co pro ně dělá. Pamatuju den, kdy přišli do sirotčince dva kluci – dvojčata. Poprvé v životě zde spali na matraci a jedli vícekrát za den. Celkově zde panuje úcta k rodičům, starším, autoritám – děti ze sirotčince jsou vděční, když mi můžou pomoct odnést batoh. Hádají se, kdo mi ho ponese. Není také přípustné, abych já stála a oni seděli apod. Doma na ně samozřejmě vzpomínám a těším se, až je zase uvidím."


13. Jak na Vás a na Vaši práci reagují domorodí obyvatelé? A podíváš se i na jiná místa v Africe?
„Ondra Horecký, který toto občanské sdružení zakládal, vycházel z potřeb místních obyvatel a reagoval na jejich podněty. Dále pak navázal spolupráci s místními řeholními sestrami, aby zde byli lidé, kteří se budou o sirotky starat. Nynější vedení sdružení podporuje také místní komunitu, takže zde vznikají přirozené vazby a potřeba spolupráce. Já můžu mluvit za partnerské školy v Tanzánii, které s námi velmi dobře spolupracují. Nyní jsem např. byla v nové partnerské škole a sešla se nejen celá škola, ale i zástupci rodičů a celé obce a bylo to opravdu velkolepé přijetí. Jsou velmi vděční za to, že jim někdo pomůže. Co se týká dalších cest po Africe – spíš jsou to příležitostné výlety v okolí našeho působení. Tento region je však veliký asi jako naše republika a je zde spousta krásných míst. Klasické turistické místa v Tanzánii jako je Kilimandžáro nebo národní parky jsem nenavštívila. Jsem vděčná za to, že mohu být mezi místními lidmi a poznávat jejich život, což bych jako pouhý turista zahlédla jen z dálky."


14. Jak se vyrovnáváš s africkou kulturou a zvyky? Jak se třeba stravujete?
„Je těžké hodnotit některé věci z našeho pohledu, protože jsme vyrůstali v jiném kulturním prostředí a máme za sebou jinou historii. Nemám s tím nějaký větší problém, ale mé pobyty jsou krátkodobé. Některé věci jsou pro nás překvapující, nebo se těžko přijímají. Málokdy se vám třeba stane, že druhý dorazí ve stanovený čas na domluvenou schůzku. Život zde má pomalejší tempo, my máme stále tendenci se zaměstnávat. Lidé jsou tam více spolu. Velký význam má komunikace mezi lidmi. Už samotné pozdravy jsou velmi důležité. Když se s někým potkáte, trvá to několik minut, než si vyměníte pozdravy. Pro mě je to vždy taková malá zkouška. Mám pocit, že už pozdravy znám a oni na mě vytáhnou nějaký nový pozdrav . Někoho může na první pohled zarazit, že často potkáte muže, kteří se vedou za ruce. Je to však výraz přátelství. Naopak je nepřípustné, aby se na veřejnosti drželi za ruce žena s mužem. Co se týká stravy - lidé na vesnici se stravují velmi jednoduše. Většinou jedí ugali – což je tuhá kukuřičná kaše. K tomu můžou mít fazole nebo uvařené zelené listy. Občas se pro změnu vaří rýže nebo kasava. Koření se téměř nepoužívá, maso se konzumuje jen jednou za čas. Jí se pravou rukou. Levá se používá spolu s vodou místo toaletního papíru. Takže je potřeba mít ho stále v záloze , u domácích ho nenajdete. Vaří se na ohni. Obstarání paliva a vody mají na starost ženy a děti. Já se stravuji stejně jako místní, ale samozřejmě se nám snaží přilepšovat. Na vesnici jím většinou rýži a zase rýži s fazolemi, na cestách je to jídlo pestřejší. Hodně si užívám místní ovoce – banány, mango,...V podstatě tam jím velmi zdravě."


15. A jak tam žijí obyčejní lidé? Je něco, co jim můžeme závidět? Co ví o naší zemi?
„Většinu času se pohybuji mezi lidmi na vesnici. Zde se většina lidí živí zemědělstvím. Na poli pracují jak dospělí, tak děti. Život zde je velice jednoduchý. Bydlí v domcích z nepálených hliněných cihel s doškovou střechou, na spaní si na zemi roztáhnou rohož. Není zde elektrika, často se nedostává vody, nebo jen velmi špinavé. To pak u vesničanů způsobuje řadu zdravotních potíží. Když je sucho, je zde spousta prachu, když prší, je všude bláto. Jsou věci, které u nás už téměř vymizely, a je to velká škoda. Na první pohled je vidět ten rozdíl. Lidé mají méně, ale jsou radostnější, komunikují spolu na tržištích, v autobuse. Jak už jsem vzpomínala, panuje zde úcta ke starším, rodičům, autoritám. Děti jsou brány jako velké požehnání, ale netočí se vše kolem nich jako často v našich rodinách. Rodiče jsou ti, kdo se starají o rodinu a děti je poslouchají a pomáhají jim. Např. když rodiče zavolají, dítě se okamžitě zvedne a běží k rodiči nebo dospělému, protože když dospělý volá, tak asi něco potřebuje. Děti jsou daleko více samostatnější a dokáží se o sebe postarat. V sirotčinci si děti sami perou své oblečení. Starší se starají o mladší. Děti jsou vděčné za maličkosti – např. za to, když dostanou svůj kbelík na vodu nebo k jídlu navíc půlku banánu. Velmi se mi líbí, že rodina má zde opravdu silné postavení. Za blízké příbuzné jsou zde považováni i ti, kteří jsou u nás označováni jako vzdálení příbuzní a často je ani neznáme. To přináší výhody, ale i povinnosti. Je to určitá záruka pomoci v případě nouze. Právě sirotci většinou najdou nový domov u svých příbuzných, kde jsou přijati opravdu za vlastní. Na druhou stranu, pokud se vám daří dobře, očekává se, že ostatním v rodině pomůžete. Společně tedy sdílí jak nedostatek, tak úspěch. Lidé na vesnici o naší zemi nic neví. Někteří si ze školy pamatují pouze název Československa a to proto, že to bylo pro ně těžké vyslovit. A taky ví, že když jsem tam v lednu, je u nás velká zima ."


16. Co Tě v Africe nejvíce překvapilo, a to kladně i záporně?
„Samozřejmě jsem se setkala se spoustou nových věcí, které jsem musela přijímat. Nebyla jsem nějak velmi překvapená z toho, co jsem tam viděla, protože jsem o životě v Africe hodně četla i slyšela. Najednou jsem to jen viděla ve skutečnosti. Ale přestože si o životě v Africe hodně věcí přečtete, je to vždy jen pohled z venku, souhrn určitých informací z nějakého úhlu. V reálu je to vždy trochu jinak a učíte se, jakým způsobem řada věcí funguje nebo nefunguje . Když se života v Africe dotknete, sami ho zažijete, když ho reálně vidíte - zosobní se to. Taky se pak učíte dívat na život v Africe z různých pohledů. Určitě jsem byla velmi překvapena, jak jsou místní lidé radostní a pohodoví. Např. když jedete místním minibusem „dala dala", který je úplně plný (lidí, zboží, případně i zvířat) a vy stojíte na jedné noze v dost nepřirozené poloze a doufáte, že už budete na místě. Najednou se minibus zastaví, protože mu došel benzín. Tak všichni v klidu vystoupí a snaží se jej roztlačit a pak svorně čekají, až řidič doběhne někam s kanystrem pro benzín. Nikdo nenadává, všichni se společně baví."


17. Ovlivnilo působení v Africe nějak Tvůj pohled na život?
„Afrika mnohé věci člověka naučí a mnohé také odnaučí (třeba pít kávu). Určitě to mění můj pohled na věci kolem, jejich důležitost. A samozřejmě to posiluje i vědomí, že si nemůžeme žít jen tak pro sebe."


18. Můžeš říct nejradostnější a nejsmutnější zážitek ze své práce, ať už z Česka nebo z Afriky?
„Nemám takové nej- zážitky. Každý den přináší nějaké radosti a přináší i věci neradostné. Radost z toho, když se něco povede nebo zažijete společně něco pěkného a naopak smutek, když narážíte na nějaké bariéry apod.. Jeden z těch smutných okamžiků – když večer vidíte děti na vesnici v Tanzánii, jak sedí venku potmě na zemi v prachu a jí velmi prosté jídlo a naskočí vám obraz našich dětí v pokojíčku s kobercem, světlem a spoustou hraček. Je to velký kontrast."


19. Co Ti nejvíce pomáhá v tak náročné práci?
„Musím říct, že máme v práci výborný kolektiv, za co jsem velmi vděčná, a stejně tak ve sdružení jsem poznala velmi vzácné lidi – to pak i těžké věci se dělají snáze. A sílu čerpáme z víry, že na to nejsme sami."


20. Co bys chtěla vzkázat všem, kteří budou tento rozhovor číst?
„Pokud ho přečetli celý, tak děkuji za trpělivost . A snad jednu maličkost z jedné dětské knížky – Káji Maříka. Maminka v ní Kájovi říkala, aby se v životě nedíval nahoru, na lidi, kteří toho mají více, ale aby se díval dolů na ty, kteří toho mají méně. Při tomto pohledu je pak člověk více spokojený s tím, co má a otevírá se jeho srdce i ruce pro pomoc druhým. Náš domov pro děti s postižením, stejně tak i naše občanské sdružení, které pomáhá v Africe, by nemohly existovat bez pomoci druhých. Potkala jsem řadu lidí zvláště tady na Valašsku, kteří nám nebo někomu jinému nezištně pomáhají a sami přitom toho nemají mnoho, a já bych jim za jejich pomoc chtěla moc poděkovat."

 

Tak jsme se díky Elišce Novákové mohli na chvilku dostat do světa dětí, které mají svoje dětství poněkud těžší a složitější než ty ostatní. Ale věřím, že díky takovým lidem jako je Eliška, je i jejich život snadnější a pěknější. Doufám, také, že řada informací, které jsou v rozhovoru uvedeny, může být pro některé lidi i určitou pomocí nebo také posilou. I to bylo cílem našeho rozhovoru. Elišce děkuji za ochotu, za pěkné a zajímavé odpovědi a také za to, jak svou prací pomáhá těm nejmenším a vnáší do jejich života tolik potřebné sluníčko.


Připravil: Slávek Floreš SD
www.nasevalassko.info

 

Sdílet

Krasne-kabelky.cz

Luxusní dámské kožené kabelky a peněženky