Reklama

14. 12. 2017

Dnes má svátek: Lýdie
Chyba
  • JUser: :_load: Nelze nahrát uživatele s ID: 44
čtvrtek, 29 srpen 2013 12:33

Šanov: Josef Orsák - 4 000 km na kole napříč Amerikou

Za dalším rozhovorem jsem vyrazil na kole, jel jsem totiž do Šanova. Navštívil jsem pana Josefa Orsáka, který si nedávno udělal „malý výlet“ až za oceán, a to jenom proto, aby se tam úplně sám pořádně potrápil na svém oblíbeném treku. Při poslouchání jeho zážitků jsem jeho výkon hodnotil jako obdivuhodný. Ale posuďte sami.

 

1. Dobrý den, ještě než se dostaneme k samotné akci, řekni něco o sobě.
„Jmenuju se Josef Orsák, jsem rodákem ze Šanova a mám 70 let. To pro začátek stačí."


2. Vyjet si na kole napříč Amerikou není jenom tak. Co Tě k tomu motivovalo?
„Já bych jenom upřesnil, že se jednalo o přejezd či zdolání trasy ROUTE 66, která se také nazývá Matka cest. Trasa vede z Chicaga až do Los Angeles. Byl to můj sen amatérského cyklisty. Velkým impulsem pro mě byla i beseda a výstava uspořádaná panem Zdeňkem Juráskem, který tuto trasu jel několikrát. S ním jsem se také v roce 2006 osobně sešel, svůj záměr konzultoval a rozhodl jsem se, že pojedu. Bohužel přišlo vážné onemocnění a posléze i těžká operace. Sil mě ubylo, shodil jsem 15 kg, fyzička byla pryč. Přesto jsem to nevzdal. Jakmile mně to zdravotní stav dovolil, a to bylo v září 2012, vyrazil jsem přes moře. Nebylo na co čekat, věk se nedá zastavit a blížící se sedmdesátka (bylo mně 69 let) velela – nic neodkládat."


3. Takové cestování není bez rizika. Nerozmlouvali Ti to nejbližší? Z čeho jsi měl největší strach?
„Tak riziko tam je vždy. V mém případě asi hlavně zdravotní. Ono také záleží na tom, jak je celá cesta zabezpečena, což v mém případě bylo opravdu minimální. Jel jsem sám, žádné zajištění noclehů či stravování v restauracích. Moje vybavení bylo jen minimální, měl jsem kolo, stan, nějaké náhradní díly a základní nářadí. Takže nějaký větší technický či zdravotní problém mohl mít vážné následky. Bál jsem se, zda zvládne velkou zátěž můj nemocí oslabený organizmus i moje 5x operované koleno. Nevýhodou pro mě byla také poměrně slabší znalost angličtiny. Toto všechno moji blízcí věděli, a tak mě samozřejmě od cesty rozmlouvali. Ale mě neodradilo nic, prostě jsem se rozhodl a jel jsem, i když jsem věděl, že to v mém případě může být velmi složité."


4. Podle čeho jsi volil trasu? Kolik km jsi ujel denně a kolik celkem?
„Trasu jsem nijak nevolil. Cíl byl jasný, zvládnout pro cyklisty magickou trasu ROUTE 66. Tady nebylo co řešit. Tato silnice byla původní interstátní cestou v Americkém dálničním systému a vede z Chicaga (stát Illinois) přes státy Missouri, Kansas, Oklahomu, Texas, Nové Mexiko, Arizonu a Kalifornii. Tam končí ve městě Los Angeles. Jak už jsem uvedl, jel jsem to v září a říjnu 2012 a za 32 dní jsem ujel asi 2 448 mil nebo zhruba 3973 km. Jel jsem každý den mimo 2 dní, kdy pořád pršelo. Co bylo pro mě nejhorší, to byl velmi častý a silný protivítr. Stávalo se, že se nedalo téměř jet a musel jsem kolo tlačit. Denně jsem ujel v průměru okolo 100 km, když se dařilo tak to bylo jednou i 170 km. A jenom mimochodem, můj osobní rekord je 240 km za den, což jsem zvládl při jízdě v Itálii. Jistě si dovedete představit, s jakou úlevou a radostí jsem na konci cesty vychutnal slanou vodu Tichého oceánu. Byla to pohoda a já, ogar z Valašska, jsem byl tehdy naměkko."


5. Úspěchem je určitě takovou trasu zvládnout ve zdraví, a to bez pořádného tréninku nejde. Jak byla příprava?
„Tak zvládnout to ve zdraví je základ, tomu musíte podřídit vše. Takže trénovat jsem musel. Po dobu 3 měsíců jsem jezdil každou sobotu a neděli delší trasy, ve všední den pouze něco kratšího. Poznal jsem, že by to chtělo víc zabrat, ale to je všechno hodně časově náročné a práce okolo domu, zahrady a včel je hodně. A navíc, když víte, že nebudete delší dobu doma, to se nedá nic ošidit. Co jsem nenatrénoval, to jsem pak musel zvládnout vůlí. Někdy to bolelo, ale stálo to za to."


6. Jak jsi měl zabezpečené potřebné zázemí, stravování, ubytování, odpočinek?
„Popravdě řečeno, veškeré zabezpečení minimální, vyloženě amatérské. Spoléhal jsem na heslo „udělej si sám" a na tzv. operativní řešení všeho, co nastane. První den po příletu do Chicaga mně pomohl pan Trčka, který pochází asi z Poteče a žije v Chicagu, který mě autem dovezl na místo, kde trasa ROUTE 66 začíná. A pak už jsem si musel radit sám. Co se týká stravování, no jak už jsem říkal, restaurace jsem nevyužíval. Jedl jsem pouze studenou stravu, salámy, pečivo, ovoce a hlavně mléko a různé vody. Pivo opravdu minimálně. A s ubytováním, tak to bylo ještě horší. Spal jsem tam, kde se v tu chvíli dalo. Někdy jen tak pod širákem, jindy pod mostem. A protože jsem měl obavy z hadů a nějakých jiných potvor, postavil jsem si někdy i stan. A odpočinek, tak to bylo právě to spaní přes noc. Žádné masáže a podobně. Prostě najít trošku vhodné místo, vyspat se a jel jsem dál."


7. Největší zážitek z trati, co bylo nejtěžší, byly nějaké kritické či třeba úsměvné momenty?
„Tak největším zážitkem byla celá ta cesta a pak ty závěrečné kilometry a příjezd k oceánu. To bych přál každému. Krásným zážitkem byl také průjezd přes Skalisté hory, stále mně však mrzí, že jsem si trošku nezajel a nezajel si do Grand kaňonu. Byl jsem od něho asi 60 mil, ale tlačil mě trošku čas a nechtěl jsem riskovat. A zajímavostí bylo několik. Například v Chicagu průjezd ulicí pojmenovanou po rodákovi z Kladna Antonínovi Čermákovi, který byl starostou Chicaga. Nebo jízda přes jednu černošskou čtvrť, když jsem byl varován, že v těchto místech nesmím zastavit, ale co nejrychleji projet a zmizet. Co se týká kritických momentů, tak to byla jednoznačně situace, kdy mě po ujetí asi 1200 km zezadu autem srazila nějaká paní. Ihned přijela záchranka i policie, ale vše nakonec dopadlo dobře. Naštěstí jsem vyvázl jen trošku otlučený a odřený. Své tehdy schytalo i kolo, ale všechno se podařilo opravit a mohl jsem pokračovat. Ale bylo to o fous. Nepříjemné byly také některé dlouhé úseky cesty, na první pohled nekonečné a pusté roviny. To bylo náročné na psychiku. Nebo když jsem chtěl přespat pod mostem, pak jsem si to rozmyslel a až po ujetí 12 km jsem zjistil, že jsem si pod tím mostem zapomněl ruksak s veškerým vybavením a doklady. Naštěstí to dobře dopadlo a vše jsem našel. Ale při takové cestě je i podobná malá zajížďka nepříjemná. A co bylo úsměvné? Tak to bylo asi každé ráno, když se mně podařilo nasednout na kolo a přinutit se pokračovat v polykání kilometrů. Ale opravdu jsem se zasmál jednou na odpočívadle, kde jsem potkal černocha, který měl tak 2 metry a 150 kilo a já se svými 65 kilogramy jsem se ho pokoušel nadzvednout. To byl určitě zážitek i pro něho."


8. Patřila do základního vybavení také valašská slivovice, lék proti všem neduhům?
„Tak, trošku jsem měl, ale hned na začátku jsem ji dal panu Trčkovi za jeho pomoc a věřím, že jako rodilému Valachovi mu udělala dobře. Já jsem ji pak nepostrádal. Pokud by bylo zapotřebí, tělo bych dal dohromady aspirinem, ten jsem měl."


9. Jak na Tebe reagovali tamní obyvatelé? Fandili, radili, pomohli?
„Pokud jsem měl na kole českou vlaječku, tak reagovali víc. Jinak když jsem potřeboval, tak byli ochotní, poradili, případně pomohli. A to se několikrát stalo. Jednou jsem krásně zabloudil a nevěděl, jak se z toho dostat. Požádal jsem o pomoc, shodou okolností to byl Němec. Naložil mně do auta a dovezl mně zpátky na trasu. Jinak bych ještě vzpomněl na potíže, které mně nastaly hlavně vlivem počasí. Několikrát jsem pořádně promokl, přišlo krupobití a já jsem v noci stál pod mostem po kolena ve vodě a čekal, co bude. Několikrát jsem byl nucený požádat o pomoc i tamní obyvatele, jednu noc jsem strávil u dělníků na výstavbě silnice, kde jsem se mohl usušit a vyspat. Dva dny jsem přebýval také ve starém autě, kde mě nechali přečkat trvalé deště. Takže v tomto směru jsem si na tamní obyvatele nemohl stěžovat."


10. Doporučil bys takový „výlet" i jiným cyklonadšencům? Jak je to nákladné?
„To je těžké doporučovat. Především musí každý chtít jet a počítat s tím, že mohou nastat problémy, řada problémů. Podle mých zkušeností je několik podmínek, které by měl takový cykloturista co nejvíce splňovat: znalost angličtiny, zdraví, psychická odolnost, věřit si, ale mít v sobě dostatek pokory, nenechat se strhnout k nějakým riskantním akcím, poradit se s těmi, kteří to už jeli. A co se týká nákladů. To záleží na každém, jaké si chce připravit či vytvořit podmínky a zabezpečení. Já jsem to pojal velmi skromně a náklady na to nejnutnější, včetně letenek, byly asi 50 000 korun. Ale z toho, co jsem tady už uvedl, vidíte, že to byly podmínky opravdu náročné. Ten kdo chce, ten si za větší peníze může zajistit určitě lepší podmínky, včetně vybavení."


11. Jezdíš jenom na kole nebo byly i jiné zajímavé akce?
„Dá se říct, že celý můj život byl a je spjat se sportem a cestováním. Hrával jsem fotbal za Šanov. V té době jsem si zvyšoval fyzičku jak fotbalovým tréninkem, tak i jízdou na kole a dost dlouhou dobu jsem ze Šanova do Slavičína běhával do práce. A pokud jsem zmínil cestování, tak i to bylo téměř vždy spjato se sportováním. Nechci, aby to špatně vyznělo, ale každý má nějaké životní cíle a priority. A u mě bylo velmi silně zakořeněno právě cestování a sport. Tak jsem to spojoval a tím jsem si plnil sny. S cestovní kanceláří Kudrna jsem se dostal do řady zemí a tam jsme podnikali cyklistické tůry. Takto jsem navštívil třeba Podkarpatskou Rus, Norsko, Skotsko, Albánii. Ve Francii jsme zvládali i horskou cyklistiku v Alpách, tady vzpomenu dva cíle, a to Cine Dela Bonette a Col du Galibier. V Rumunsku jsme zase zajeli do českých vesnic, jeli jsme přes Temešvár a pak okolo Dunaje. Zvládl jsem jízdu Plzeň – Paříž a zpět, jel jsem z Dolního Dvořiště přes Pádskou nížinu k hoře Mont Blank a přes Trevísio zpět. A navštívil jsem také Afriku a Indii. A tady bych uvedl jednu zajímavost. Při výstupu na Kilimanžáro byl členem naší výpravy také horolezec Leopold Sulovský, který zdolal např. Mount Everest. To vše bylo krásné, ale zase musím říct, že to bylo i na úkor řady věcí, kterých si lidé dopřávají. Ale jak už jsem říkal, každý má své sny a priority."


12. Čím překvapíš v roce 2013?
„Tak zatím žádné plány nemám. Mám 70 roků a sil pomalu ubývá. Ale kdoví, třeba se něco podaří."


13. Je něco, do čeho bys nešel?
„Tak to určitě. Můj oblíbený živel není voda, takže určitě bych se nedal přemluvit třeba na potápění. To samé platí třeba i o Bungee Jumpingu. Adrenalin ano, ale všechno má svoje meze."


14. A čím naplňuješ svůj volný čas, myslím mimo sportování a cestování?
„Tak toho volného času zase není tolik. Hodně mně ho zabere starost o zahradu a včelaření. Tam nejde nic ošidit. Jinak zajdu rád do přírody a jsem ještě také členem dobrovolných hasičů v Šanově, kteří letos oslavili 120. výročí od svého založení."


15. Jsi dědečkem. Sleduješ, jak jdou ve Tvých stopách „mladí"?
„Jistě a je to moje velká radost. Jožka, Simona i Andrea Orsákovi. Dokonce mají v Brumově i svůj oddíl Cykloklub Kopec a objíždí i závody v okolí. A nejenom to. Nacházím je i ve výsledcích na běžkách. Takže když jsme mluvili o tom překvapení v roce 2013, tak si uvědomuju, že to překvapení může někdy přijít i z této strany. A to by bylo úplně nejlepší. A že bych se stal jejich trenérem? Ale to asi ne, to rodiče zvládají dobře, takže na mě zbude asi to fandění."


16. Tvůj vzkaz pro návštěvníky Našeho Valašska?
„Tak to bude asi jednoduché. Přeju Vám krásný a naplněný život. Přeju Vám zdraví. Sportujte a pokud je to možné, tak i cestujte. To velmi obohatí Váš život."

 

A touto odpovědí jsme ukončili naši cyklistickou debatu s panem Orsákem. Mimo jiné jsme se dověděli, jak se dá taky sportovat. Není to jednoduché, není to lehké, ale přináší to hodně krásných zážitků. Tak přejeme panu Orsákovi, ať mu vydrží zdraví a ať ho jeho kolo doveze vždy do cíle, kde si bude moci vychutnávat ty nejkrásnější zážitky. Děkuji mu za ochotu a čas, který si pro nás udělal.


Na úplný závěr pak dostane slovo pan Zdeněk Jurásek, prezident České asociace Route 66, který trasu této legendární silnice projel v roce 1998 a je držitelem ceny „Award of Recognition" za rok 2012, kterou mu udělila celoamerická National Historic Route 66 Federation.

„S Pepou Orsákem jsem se potkal asi dva měsíce před jeho cestou do Ameriky. Požádal mě, abych mu dal základní informace o Route 66. Jako cyklista, který miluje dlouhé přejezdy, jsem se musel sklonit před Pepovou odhodlaností cestovat osaměle neznámým prostředím, bez jazykových znalostí a s extrémně spartánskou výbavou. Proti němu jsme opravdu zpohodlnělí plážoví jezdci, kteří během cesty vyžadují to své pohodlíčko (motely, náhradní oblečení, internet...). Jsem moc rád, že Jožka svého cíle dosáhl a moc mu to přeju."

 

Připravil: Slávek Floreš SD, nasevalassko.info

Sdílet



Krasne-kabelky.cz

Luxusní dámské kožené kabelky a peněženky

 

 

Energetickou společnost

Si vyberte podle kvalitních recenzí a hodnocení.