Reklama

22. 02. 2017

Dnes má svátek: Petr
pondělí, 28 září 2015 18:38

Václav Surý - 80 roků, 33 x na startu Jizerské 50 a ještě něco navíc o životě....

BRUMOV-BYLNICE, ŠTÍTNÁ - Dnešní doba nám prostřednictvím médií často servíruje nebo vytváří řadu tzv. osobností, celebrit či jak tomu kdo říká. Někdy je však lepší podívat se okolo sebe mezi „obyčejné“ lidi a často uvidíme a poznáme skromné, pracovité a slušné osobnosti, které si zaslouží náš obdiv.


Dnes jsem pro Vás připravil malé povídání s takovým člověkem. A není jím nikdo jiný než pan Václav Surý, který se dne 25. 9. 2015 dožil krásných 80 let.


1. Nejdříve Vás požádám o několik slov o sobě.
„Mám 80 roků, jsem rodák z Bylnice, z Lůček. Nyní bydlím ve Štítné, kde jsem 35 let ženatý, vychovávali jsme 5 dětí, jeden chlapec nám v roce 2002 zemřel.“


2. Roky přibývají. Bilancujete těch 80 let? Na co jste hrdý, co se nepodařilo?
„Jako věřící člověk se snažím brát život tak, jak přichází. Prožíval jsem, tak jako každý, i těžké chvíle, ale s Boží pomocí se dá zvládnout hodně. Roky mně přibývají, ale moje maminka se dožila krásných 91 let. Proto věřím, že mám ještě nějaký rok před sebou a že budu moct ještě kus práce pro rodinu udělat. O hrdosti mluvit nebudu, ale vděčný jsem za všechno, co jsem mohl udělat pro své bližní. Nikdy všechno nevyjde, jak si přejeme, ale to patří k životu a musí se s tím člověk umět vyrovnat.“



3. Můžete zavzpomínat na dětství, kamarády či zážitky?
„Dětství jsem prožíval v Bylnici na Lůčkách, kde bylo kamarádů hodně. Vzpomenu třeba Lojzu Tománka, Karla Svobodu, nebo Frantu Janáče. Bohužel řada z nich už není mezi námi. Zážitků by bylo dost, byly i nějaké takové lumpárničky. Ale snad jsme nikomu neublížili. Ono je třeba říct, že v té době jsme také všichni měli doma dost povinností a tak zase tolik času na „blbosti“ nebylo. Ale zase třeba při pasení dobytka jsme se dokázali vyřádit, mastili jsme karty či hráli fotbal, někdy byl dobrý třeba i obyčejný hadrák. To už dnes mladí ani neví, co to bylo.“


4. A co vojna?
„Tak na tu vzpomínám celkem v dobrém. Sloužil jsem 20 měsíců v Benešově u Prahy jako spojař. Měl jsem tam hodně kamarádů i ze Slovenska. A v létě jsme „válčili“ i na Šumavě, kde to někdy byla opravdu zabíračka. Mazáci nám dávali trošku zabrat, povinností bylo dost. Ale myslím si, že nám ta vojna i něco dala. Smysl pro povinnost, pořádek, odpovědnost a také nějakou fyzičku. A to celá řada dnešních mladých chlapců postrádá. No možná by jim nějaká kratší služba na vojně prospěla.“


5. Jak jste se dostal do Štítné a navíc do takového krásného místa se zajímavým názvem „Pod křešťovištěm“?
„V Bylnici jsem byl do roku 1980, pracoval jsem v MEZu. Bavila mě však práce v zemědělství a tak jsem pomáhal panu Cyrilovi Lysákovi při práci s koňmi. A právě s ním jsem se dostal až do Štítné, do tohoto místa. A tu jsem pak pomáhal tak dlouho, až jsem tady zůstal a oženil se. Moje manželka byla v té době vdova, starala se o 5 dětí a moji pomoc potřebovala. A dnes říkám, že jsem tehdy udělal moc dobře. “


6. Takže jste dnes bylničan nebo štítňan?
„Tak papírově jsem občan Štítné. A musím říct, že spokojený občan. Zvykl jsem si, s lidmi vycházím dobře, mám to tady rád. Ale to víte, v srdíčku je pořád i Brumov a Bylnice, kde mám hodně rodiny, kamarádů. A do kostela chodím střídavě do Brumova i do Štítné.“


7. Bydlíte na samotě, nemáte tu strach?

„Strach? Tak na to vůbec nemyslím. Je tady klid a doufám, že to tak zůstane. A navíc tady máme pořádného psa Ferdu, který je obranář a ohlídá nás.“


8. Teď jste v důchodu. Čím se bavíte?
„I v důchodu je práce dost. A to je dobře. Mám nějaké políčka a to zabere dost času. Ale chce to dělat rozumně a s klidem. Člověk může udělat pouze tolik, kolik má sil. Práce mně totiž musí přinášet i radost. To mě naučila moje maminka, která pocházela z Bylniček. Tam na pasekách bylo hodně tvrdé práce, ale vždy se muselo pracovat s rozvahou a klidem, ale pořád. Jinak mám velice rád zvířata. Starám se o ovečky, kozy, slepice, králíky. To mě baví.“


9. Nenudíte se někdy, dokážete si udělat volno, nic nedělat a jen odpočívat? Jak si vlastně nejlépe odpočinete?
„Nudit se? Tak to nikdy. Tady na pasekách je práce pořád dost. A já, pokud mám zdraví, tak pracuju rád. Ale odpočinek je také nutný. Ale snažím se odpočívat aspoň trošku aktivně. Že bych se natáhl na půl dne k televizi, tož to ne. To si raději zajdu do lesa, upravuju něco okolo domku, jdu na besedu. A v zimě se bavím třeba výrobou košíků, dělám i metly nebo třeba kukaně pro slepice. A pořád se snažím trošičku rozhýbávat tělo i přiměřeným sportováním.“


10. Vaše aktivita je úžasná. Co zdravá strava, jaké je Vaše nejoblíbenější jídlo a pití?
„Zdravá strava? Co to je? Žiju skromně, jím střídmě, jím všechno ale s mírou. Jinak si dám rád po obědě trošku piva a neodmítnu ani štamrlku dobré slivovice. Tu beru jako lék. A ještě k tomu jídlu. Největší radost mně manželka udělá, když uvaří dobrou kyselicu nebo další stará osvědčená jídla jako je fazolová polévka, bramborák, šišky s mákem nebo pěry, mám rád kozí mléko třeba se zemákama. Ale sním všechno. A když se podaří, tak neodmítám ani dobrotky z prasátka - tlačenka, jitrnička, podbradek nebo oškvarky – občas to opravdu neuškodí a trošičku nás to promastí.“


11. A teď trošku o sportu.

„Sport mám rád. Už v mládí jsem byl brankář ve fotbale. To bylo za dorost. Pak jsem hlavně díky panu Strapinovi přešel na běžecké lyžování. Jezdili jsme na závody po celém okolí, 3x jsem jel Beskydskou sedmdesátku a ve 40 letech jsem se dostal na Jizerskou 50. To byl pro mě vrchol.“


12. Vaše sportování bylo hlavně náročné na fyzičku a vytrvalost. Jak jste se udržoval v kondici?
„O nějaké přípravě či trénování se nedá mluvit. To nebylo možné, na to nebyl čas. Moje příprava byla hlavně tvrdá každodenní práce na poli a každodenní cesta na kole do práce, tedy do Brumova do MEZu a zpět. Takže žádný ztracený čas. To muselo stačit. A když se v závodě stalo, že síla chyběla, pak musela stačit vůle, pevná vůle.“


13. A něco k J50. Kolikrát jste ji jel, jak se připravoval a jak občerstvoval?
„Pro mě je div, že jsem za těch podmínek pro přípravu, které jsem už uvedl, zvládl Jizerskou 50 celkem 33x. No je pravda, že při 33. účasti, to mně bylo 77 roků a podmínky byly hrozné, jsem spolu s několika stovkami dalších startujících závod nedokončil. Ale zdraví bylo přednější. A občerstvení? Žádné tyčinky či gely, které dnes všichni potřebují. Den před závodem jsem se pořádně najedl. Klidně celou vánočku nebo i kus špeku. Večer jednu (nebo dvě) štamrlku slivovice na silu a byl jsem připravený. Na trati pak už jenom to, co bylo na občerstvovačkách – čaj, banán, sušenku. A to stačilo. Když mně pak po závodě pochybělo energie a kalorií, tak to mně kamarádi v cíli pomohli rychle doplnit. A čím asi? No zase tou troškou valašské medicíny. A bylo dobře. A ještě něco bych rád doplnil. Kromě asi 3 nebo 4 posledních startů, kdy mě Ruda Rittret a brumovští koloběžkami vozili autem, jsem na všechny ostatní ročníky jezdil do Liberce vlakem. A to nebyla moc dobrá příprava na závod. Ale zvládl jsem to.“


14. Jaký byl Váš nejlepší výkon, nejpěknější zážitek a naopak.
„Tak když to beru podle času, tak to jsem Jizerku zajel nejlépe asi za 4,5 hodiny. Ale není to jenom o čase. Některé ročníky byly natolik těžké, že i zvládnutí tratě za horší čas bylo výkonem asi ještě lepším. Ale jinak jsem to jezdil v čase okolo 5 hodin, později okolo 6 hodin. No s přibývajícím věkem trošku minutky v cíli přibývaly, ale zážitek to byl vždycky pěkný.
A teď k tomu pěknému i horšímu co jsem tam zažil.
Nejlepší zážitek, na který nikdy nezapomenu, mně připravili ogaři z Brumova a Bylnice v cíli mojí v pořadí již 30. Jizerky. Dojížděl jsem do cíle, kde byly nachystané stupně vítězů, oficiální hlasatel na stadionu mně přivítal, diváci tleskali. Musel jsem vystoupit na stupně vítězů, kde mně kamarádi gratulovali. Tak to byl neuvěřitelný zážitek a moje obrovská radost. Za to jim ještě tímto děkuju. Ani nemusím říkat, že tehdy jsem měl i slzy v očích.
A z těch horších zážitků? Tak tady vzpomenu na dvě smutné situace, kdy jsem byl svědkem toho, jak na trati zkolabovali a patrně i zemřeli 2 závodníci. Ale na závodění v Jizerských horách budu vždycky vzpomínat rád. Všechno to dobré i horší k závodům patří a jsem hrdý na to, že jsem u toho mohl 33x být.“


15. Kdo byl Váš největší fanoušek, a vedete si nějakou kroniku?
„Asi největším fanouškem byla a je moje manželka. Vždycky měla velkou radost, že jsem to zvládl a ještě větší radost, že jsem se zdravý vrátil. Ale podporu jsem cítil i od řady kamarádů a kolegů na trati, kterým za to děkuju. Ani možná nevěděli, jak mně to pomáhalo. Děkuju jim za to ještě jednou. Kroniku si nevedu, ale manželka mně uschovává všechno, co souvisí s mým sportováním.“


16. Co Vám dodávalo a dodává sílu všechno zvládnout?
„Já věřím, že pokud člověk opravdu chce, dá se zvládnout hodně. Musí mít chuť, snahu a pevnou vůli. A pro mě pořád plátí, že s Boží pomocí jde všechno.“


17. Často jsem Vás potkal na různých poutích. Chodíte ještě? Které poutní místo máte nejraději a kolik poutí zvládáte za rok?
„Poutě, to mám rád. Sv. Hostýn, Velehrad, Provodov, Turzovka, Hložecká kaple – to jsou místa, kde chodím již řadu let. A pokud mně to síly a zdraví dovolí, budu chodit i dál. Už vícekrát jsem si myslel, že to nepůjde, ale nevzdal jsem to a s Boží pomocí to stále ještě zvládám. Ročně jedu nebo jdu na pouť třeba i 10 x. Nejraději však na Sv. Hostýn, kde jedu třeba i 5x za rok. Pravidelně tam už řadu let jezdím na každý Silvestr. Mimo toto jsem 15 roků jezdil na katolické charismatické konference, které se konaly v různých městech republiky.“


18. Máte nějaký zlozvyk?
„No zlozvyk to asi není, ale nevím. Velice rád a často navštěvuju rodinu a známé. Často mně to už doma rozmlouvají, ale v tomto si nedám povědět. Já vždycky říkám, že pobesedovat je třeba.“


19. Jste zkušený člověk. Jak vidíte a porovnáváte život před třeba 50 lety a nyní? Co Vám v současné době nejvíce vadí?
„Takové porovnávání je těžké. Ale z mého pohledu mám pocit, že nějak mezi lidmi chybí takové porozumění, láska, klid a pomoc jeden druhému. To bývalo dřív lepší. Dnes je všechno ukvapené, nikdo nemá čas na druhého, peníze vládnou všemu, lidskost se vytratila.“


20. Co byste vzkázal dnešním mladým lidem?
„Nechci nikomu radit. Ale nezapomínejme na úctu ke stáří. Všichni zestárneme a pak budeme rádi za trošku úcty, lásky a pomoci.“

pan Václav s manželkou


21. Máte ještě nějaké velké životní přání?
„Já su spokojený. Mám dobrou rodinu, mám trošku toho zdraví, žiju a pracuju. Tak snad jenom aby to ještě vydrželo.“


22. Co je podle Vás v lidském životě to nejdůležitější, když pomineme zdraví?
„Mít se rádi mezi sebou. A to nejen v rodině. Pak také trošku tolerance a umět si vzájemně pomáhat.“


23. Vzkaz pro čtenáře Našeho Valašska.
„Přeju všem lidem, aby žili svůj život tak, aby v době, až ho budou muset bilancovat, mohli s ním být spokojení, nic je nemrzelo a nemuseli se za nic stydět.“

 

Tak to byla poslední odpověď tohoto rozhovoru. Myslím, že v odpovědích pana Surého se docela přesně ukázal jeho pohled na svět a řada jeho vyřčených myšlenek si zaslouží naši pozornost. Děkujeme mu za rozhovor a přejeme mu k jeho 80. narozeninám všechno dobré, moc zdraví, štěstí, síly, elánu a Božího požehnání.

Slavek Floreš, SD, Naše Valašsko.info

 

reklama

 

 

Krasne-kabelky.cz

Luxusní dámské kožené kabelky a peněženky