Reklama

14. 08. 2018

Dnes má svátek: Alan
neděle, 10 červen 2018 23:05

Rozhovor s kapelníkem Brumovjanky panem Rudou Masaříkem

BRUMOV-BYLNICE - My sme Valaši, jedna rodina, valašské hory sů naša otčina, my sme Valaši, chlapci jako fík a náš kapelník sú strýc Masařík. Tak to je taková brumovská verze známé písničky, která je malým úvodem k tomuto rozhovoru. V něm si chci popovídat o dechové hudbě Brumovjanka.


S dotazy jsem tentokrát zašel jenom přes štreku na Horní Hrbáč v Brumově-Bylnici, kde jsem našel muzikanta stejného jména jako ve výše uvedeném textu, pana Rudu Masaříka. Když jsem mu řekl, o čem s ním chci mluvit, bylo vidět, že viditelně ožil. Nejdříve jsme trošku povzpomínali na starší časy a postupně jsme se dostali k tématu. A tady je výsledek.

kapelník Brumovjanky pan Ruda Masařík


1. Ahoj Rudo. Než přejdeme přímo k hudbě a Brumovjance, řekni nám několik slov o sobě.

„Tak letos budu mít 70 roků a jsem tedy už zasloužilý důchodce a trochu i pamětník. Vyrůstal jsem v rodině muzikanta, a to ovlivnilo celý můj život. Jsem ženatý a mám 3 syny.“

 

pan Ruda Masařík (foto- S.F.SD)


2. Bydlels dříve uprostřed města. Jak vzpomínáš na dětská léta a tehdejší život na starém náměstí, na tamní známé osobnosti?

„Trošku to upřesním. Narodil jsem se v ulici za pivovarem a na náměstí jsem bydlel až později. No dětství. Hned si vzpomenu na své kamarády, třeba Rudu Ptáčkového či třeba Jožina Kantnerového. To bylo darebačin v parku na náměstí, na kúpelce či na hradě. Ale vždycky jsme se museli mít na pozoru, protože v té době byl nad námi tvrdý dohled v osobě četníka pana Dušánka. Tak to byla osobnost. Ten byl všude a měli jsme vůči němu velký respekt. Takový četník už tady nikdy nebyl. Co ten se nám navypůšťál kol, ale nikdy jsme si nikomu nestěžovali, to by nám doma nestálo zato. To nebylo jak dnes.
Z těch osobností žijících tehdy na náměstí vzpomenu třeba pana Stanislava Matějíčka, muzikanta, který také učil děcka hrát na harmoniku. Potom třeba pana Karla Matějíčka, sportovního nadšence, který navíc bubnoval, zpíval, prodávalo sa u nich mléko. Paní Kostková co měla cukrárnu, pan Tonda Kostka, Jedličkovi chlapi a mohl bych jmenovat dál.
Ale jedna osobnost je pro mě nezapomenutelná. Pan Ovesný, podstarák. |Co ten sa nám navyváďál věcí. Jednu příhodu vzpomenu. Šli jsem sa okůpat a potkali jsme ho. A že kde jdeme. Když jsme mu pověděli, že na kůpelku, tož nám řekl, že tam nemáme chodit, že je tam pan Blinka a ten vybírá vstupné. A hned nám aj poradíl, že máme jít na třetí rybník, co je tam cedula zákaz koupání a tam sa možem kůpat aj bez trenek. No byli jsme rádi za tůto dobrů radu, šak každá ušetřená koruna dobrá. A za chvilku už jsme nahatí řádili v teplé rybníkové vodě. No a to byla chvilka pro našeho rádce a další pivovarské chlapi. Objevili sa tam a hned nám sebrali oblečení. Co teď? Chvilku jsme ve vodě vydržali, ale pak už si nás posbírali a šup s nama do sklepa pivovaru k potrestání za nepovolené koupání. A že buď jim obtůlíme pivovarské gumáky, nebo 3 rány řemenem po řiti. Vždycky jsme si něco vybrali. Ale uměli nás někdy potrápit i jinak. Že nás propustíja až vypijeme plný měďák teplého piva. No to víte, cosi jsme vypili a to pak bez následků nebylo. Ještě jsme nebyli zvyklí. A doma to poznali a pochvala za to určitě nebyla. Takže jsme byli potrestáni vždycky dvakrát.
A ještě jedno mosím vzpomnět. Byla to hospoda u Matějíčků. Té hospodě sa říkalo malá a vzadu ve dvoře byla kuželna. To nás lákalo. Tam chodili chlapi hrávat kuželky a my jsme jim chodili jich stavit. Za pár haléřů a navíc jsme si mohli na konci párkrát také hodit. No byly to krásné časy.“ Jak by řekli moudří lidé, tam sa formoval náš přístup k životu.“

 

3. Jako syn muzikanta a současný kapelník Brumovjanky nám určitě můžeš stručně připomenout něco z historie hudby v Brumově?
„Tož pokusím sa alespoň krátce, aby to nenudilo. Již v roce 1930 pan Jan Kulíšek, absolvent varhanické školy u Leoše Janáčka v Brně a varhaník v brumovském kostele, založil smyčcovů a dechovů kapelu, poté vzniklo v Brumově asi 70-ti členné orchestrální sdružení a to sa později rozdělilo na taneční a dechový orchestr. Od roku 1941 se pak stal dirigentem brumovských muzikantů Stanislav Matějíček a v 50 letech si tito ve valašských krojích zahráli třeba na spartakiádě v Praze, na Pražském hradě, u památníku v Lidicích a podobně. Byla tady také dětská dechovka, která dokonce účinkovala v České televizi. No a od roku 1963 byl v čele brumovské kapely můj otec, Rudolf Masařík, který také hraní učil hromadu děcek.
Připomenu aj tehdy populární účinkování dechovky v pavilonu v parku na náměstí (ten pavilon myslím pomáhali aj muzikanti stavit), benátské noci na rybníkách, zábavy na hradě či v sokolovně. Vzpomínám třeba na soutěž dechovek na hradě, kterou naše dechovka vyhrála. A v paměti mně utkvělo třeba i to, jak tam hrál sólo na trumpetu Zdeno Krajči, brumovjan, který byl v té době již sólistou Moravské filharmonie. A vím, že dechovka hrávala aj pod závodním klubem.
A nemožu zapomenout ještě na jednoho našeho kamaráda. Je to Staňa Matějíček mladší. Ten uměl hrát snad na všechno Vzpomínám si, jak vymyslel, že bysme mohli dát dohromady partu 7 lidí a hrát jako brumovská sedmička. Nevím jak a kde, ale sehnal nějakým způsobem noty skladeb tehdy známé Strouhalovi sedmičky a mohli jsme hrát. Byl to pěkný čas. Staňo díky.
V roce 1992 ukončila dechovka na nějakou dobu činnost, ale láska k hudbě a muzikantské nadšení zas vyhrálo a tak jsem za pomoci stejných nadšenců zase činnost dechovky obnovil. Však ten život v obci bez hudby snad není ani možný. Sů svatby, pohřby, zábavy, plesy, slavnosti v kostele. A bez hudby to nejde.“


4. Každý muzikant byl určitě plnohodnotným a nepostradatelným členem brumovské dechovky. Ale určitě najdeš v historii několik těch, kteří nějakým způsobem více vynikli či třeba byli více známí ve veřejnosti?

„Je to přesně tak. Každý muzikant, který je v kapele, má svůj význam a důležitost a všem je nutné za jejich činnost poděkovat a vážit si jich. Ale v každé dechovce se objevují určité osobnosti, které se jakoby víc projevují či něčím vynikají. A když se ptáš, pokusím se vzpomenout alespoň na některé. Tak třeba pan Helán mimochodem, údajně rodina se zpěvákem Moravanky Helánem, tak to byl vynikající klarinetista. No a potom třeba Josef Kříž, hrál na baskřídlovku, byl dlouholetým varhaníkem v kostele a také vedoucím mužského pěveckého sboru a fotbalový fanda. Nepřehlédnutelná osobnost. Vzpomenu ještě hráče na heligon Jaroslava Slabíka a Jožku Moravčíka či třeba bubeníka Karla Matějíčka, který byl mimo muziky také fotbalovým nadšencem. Ale hrávali třeba i Jenda (prvoligový fotbalový rozhodčí) a Jožin Špalkovi.
Z té mladší generace bych uvedl třeba Jožku Louckého, Frantu Jedličkového, Vaška Cepka, Karla Matějíčka mladšího či Lojzu Kroupového. No a k nim bych klidně zařadil celou partu z rodiny Strnků-Jakubců. Ale bylo jich daleko víc. Toto uvádím jen jako malý příklad a těm, které jsem neuvedl, těm se omlouvám.“

 

5. A co třeba zpěváci či lidový vypravěči?
„I toto samozřejmě bylo. Bez zpěváků by to nešlo. Řada lidí si jistě vzpomene, jak je svým zpěvem dokázali bavit Karel Polách či Karel Matějíček. A vzpomínám, že s panem Matějíčkem si tehdy zazpívala také Helena Špalková. A z těch mých mladších kamarádů to byl třeba Jožka Loucký nebo Franta Jedlička, zazpíval jsem si i já. V současné době si s námi zanotují Staňa Satin a Zdenka Šenkeříková z Bylnice.
No a na zábavách, plesech či jiných vystoupeních bavili lidi naši vypravěči Jožka Chuchma a opět také Karel Matějíček.“



6. No jistě to nebylo vždy lehké a i naše dechovka určitě prožívala jak lepší tak také horší časy. Připomeň nám největší úspěchy a také ty horší časy.

„No vzpomenu jedem velký úspěch. Bylo to v roce 1982 v Kyjově, kde jsme se dostali do finále soutěže „Zlaté Křídlovky“. Docela nám to tam hrálo a nakonec jsme obsadili 4. místo. Ale k tomu sa váže jedna důležitá a trošku srandovní příhoda. My jsme měli šance na daleko lepší umístění, ale..... Na této soutěži byla jedna podmínka. Soutěžící nesměli po dobu soutěže konzumovat alkohol. A na to jsme doplatili. Co sa stalo? Šéf poroty major Doležel nachytal mě a Frantu Matůšového, jak jsme si dávali slivovicu a k tomu navrch Plzeň. Tak co? 6 bodů dole a bylo vymalované. Ale jinak jsme tam opravdu hráli dobře, ale ta podmínka s tím alkoholem byla pro valachy opravdu nevýhodná.
Vzpomněl bych také na koncerty třeba v NDR a byly i další soutěže. Ale ten Kyjov, ten bych hodnotil asi nejvíc. A horší časy? Tak problémy jsou vždycky a hlavně to bylo, když nás bylo málo. To jsme museli hledat muzikanty po okolí, třeba v Nedašově či v Ned. Lhotě. A nebylo to lehké. Když si vzpomenu, jak nám pomáhali třeba Jan a Franta Matůšovi, nebo Jožka Trochta či Jan Kolínek. To byla od nich také veliká oběť. Ono dostat se do Brumova bez ohledu na počasí, někdy také pěšky tam i zpět, třeba po plesu, no, kdo by to dnes dělal. Ale partija byla dobrá a zvládlo sa to.“


7. A jak je to nyní? Je vás dost? Drží to veteráni nebo již jde do popředí i mládí? A vzpomenete i na nějaké veterány dechovky z okolí?
„Tak muzikantů není teď nějak málo. Hrají i ti zkušenější, nechci říkat veteráni, ale ogaři tak plus mínus v mém věku, tedy takoví zkušení mládenci. Zase asi neřeknu všechny, ale Jenda a Jožka Jakubcovi, Jožin Loucký, Franta Jedlička, Jožka Trochta atd. A s nimi z těch nadějných mladých je to třeba Tomáš Strnka, student na konzervatoři, Staňa Holba ze Štítné, také studuje hudbu, Jožka Fritschka a další v hudbě vysokoškolsky vzdělaní Ondra Matějíček či třeba Filip Karabus. A jsou tam i další, kteří třeba nehrají pravidelně, ale patří také k nám a když je potřeba, tak pomohou. V této souvislosti nemožu zapomenout ještě na jednoho výborného muzikanta, který s náma pořád hraje. Je to Michal Divoš, jehož tatík také muzicíroval. Možná řada lidí neví, že právě tento Michal snad všechny naše mladé muzikanty učil hrát. Pomohl jim a pomohl i nám, naši dechovce. Má velkou zásluhu na tom, že dnes má brumovská dechovka dobré zázemí i mezi mladými muzikanty.
A veterání, či zasloužilí muzikanti, třeba i z okolí? No znám sa s nima a moc si jich vážím. V Brumově je to třeba Lojza Frajt, který má 85 roků a staral se hlavně o zajištění hudby na pohřby. Ze Štítné Josef Černíček, vzpomenout musím i již zemřelého pana Kulíška, varhaníka v kostele, z Návojné třeba pan Řehák, z Nedašova otec a syn Surých, také varhaníci v nedašovském kostele, z Ned. Lhoty třeba Josef Trochta starší. Ale to je jenom pár jmen, dalo by se jmenovat mnoho jiných.“








archivní foto DH Brumovjanka (foto - archiv Ruda Masařík)


8. Muzikanti, to je parta, u které se říká, že bez piva a štamrle to nejde. Je to tak?

„No tak je to asi pravda. Ale je třeba si uvědomit, že pokud hrajete na pohřbech, hrajete v každém počasí. Horko nebo zima, musíte to odehrát. A bez potřebného občerstvení by to asi nešlo. Podobně jsou na tom třeba fotbalisti, trénují, běhají tam 90 minut v horku a potom si nedat pivo? Nebo si vemte hasiče. Jejich zásahy musí být provedeny za každého počasí a s plným nasazením. A bez doplnění kalorií, nutného zahřátí či v opačném případě uhašení žízně, tak to by šlo o zdraví. Tož tak to asi je. Ale abych byl trošku konkrétní. Jsme na Valašsku, tak po dobrém výkonu nějaké to pivo nebo štamprlka slivovice, to musí byt. Ale jak sa říká, mělo by to být s mírou. Ale přiznávám, vždycky to tak úplně nevyjde."


9. Vydrží dechovka i dál? Myslíš, že její popularitě pomáhá i televize Šlágr?
„Tak o tom, že dechovka vydrží, su přesvědčený. Bylo by velice špatné, pokud bychom nebyli schopni uchovat to, co bylo pro život našich předků důležité a co nám tady zanechali. Takže dechovka určitě přežije. A Šlágr? Já sice nejsu žádný velký příznivec této stanice, ale přiznám, že dechovce a vůbec lidové muzice pomáhá. A asi je pro řadu lidí, hlavně starších, důležitou součástí jejich zábavy a vůbec života.“

10. Tři tvoje nejoblíbenější dechovky, 3 písničky, které si nejraději zahraješ či zazpíváš?
„No, u dechovek je to jasné. Moravanka, pak Moravěnka a Veselka. Z písniček je to od Vaška Maňase Děvčica z Moravy, od pana Maňase staršího Rozmarýnka a pak ještě Valašská dědinka a Vínečko jak višňa.“


11. Jak často a při jakých příležitostech v současné době vystupujete?
„Tak je to podle potřeby a podle zájmu. Když si vezmu vystoupení v našem městě tak je to na Setkání muzikantů v Bílých Karpatech, na oslavě sv. Václava, hrajeme při slavnostech v kostele, na plesech a zábavách a samozřejmě doprovázíme také naše zemřelé při pohřbech.“


12. Muzikanti to je parta veselá. Takže něco veselého ze života brumovjanky by nebylo?
„Už jsem psal o tom, jak jsme soutěžili v Kyjově o „Zlatou křídlovky a troška slivovice a Plzeň nás připravila o větší úspěch. No, a když jsme bojovali o postup na tuto soutěž, bylo to krajské kolo v Luhačovicích, tak se nám tam stala dost humorná věc. No humorná je až teď, tehdy jsme z toho byli na nervy. Hudby z Valašska a Slovácka, to byla velká konkurence. Takže každá chyba se trestala. A to bysme zase nebyli my, abychom naši nervozitu neukázali všem a naplno. Byli jsme připravení na soutěžní vystoupení a dostali jsme pokyn ke hraní. Čekali jsme kdy náš bubeník (nechcu strýca Jakubcového, mojého kmotra, jmenovat) odklepne začátek a začneme hrát. Když sa furt nic nedělo, publikum i porota čekali, obrátili jsme se na něho a jeho slova nás úplně položila: „ ogaří, já bych to už odklepl, ale já nemám paličky“. No hrůza. Ale zachránila nás konkurence, půjčila našemu hrdinovi paličky a nakonec jsme soutěž zachránili a postoupili do toho Kyjova. Tož aj to sa može stát tak zkušenému bubeníkovi když je nervozita veliká a nepodaří sa ju zahnat hltem něčeho ostřejšího.
A ještě jedna veselá vzpomínka. Když jsme se kdysi připravovali k hraní na 1. mája, kde jsem pak hráli za pochodu v průvodu, tak jsme to trénovali na rybníkách. Šlapali jsme mezi prvním a třetím rybníkem a hráli a hráli. Tož aj tak sa moselo.“

 

13. Život kapely – to je i spousta starostí: finance, organizace, vedení, získávání členů apod. Jak to zvládáte?
„Tak starostí je to hodně, ale to každý kdo organizuje či zajišťuje činnost nějaké organizace, velice dobře zná. Ale není to jenom na mně. To by sa nedalo zvládnout. Velice pomáhá Jenda Strnka, který je uměleckým vedoucím Brumovjanky. Ale možeme dělat co chceme, bez peněz a další podpory by to nešlo. A tady musím říct, že nám hodně pomohl a pořád pomáhá Jožka Kříž, hodně a ochotně zaradí paní Škaroupková z Kulturního domu a velice dobrá spolupráce je se starostou města panem Blanařem a vůbec s městem. Všem moc děkujeme. „

 

14. Kterou hudbu a které zpěváky, mimo dechovku, si rád poslechneš?
„Tak já hraju dechovku v Brumově, pak také ve Valašce a když je zájem, zahraju na akcích i sám na klávesy. Ale to neznamená, že jiná hudba mě neoslovuje. Na prvním místě bych tedy jmenoval kapelu Olympic, pak by to byl jazzový trumpetista Laco Deczi a bezesporu i zpěvačka Věra Špinarová.“


15. Nejmilejší místo v Brumově-Bylnici?
„Tak to je velice jednoduché a je to propojené s mým mládím. Jednoznačně brumovský hrad a rybníky. Krásné místo pro procházky a relax. A to je pro nás důchodce důležité a potřebné. Sednu na lavičku, povzpomínám, někdy potkám známé, no prostě, tady to mám rád.“

16. Když se ohlédneš, z čeho ve svém životě máš největší radost a co je tvým největším zklamáním? A na co se nejvíce těšíš?
„Radost? Tak tu mám často a z různých věcí. Ale největší je určitě z toho, že mám zdravé syny, vnučku a vnuka. To je určitě nejvíc. Potěšení pořád nalézám také v hudbě, a to jak ve hraní tak také při poslechu toho co mám rád. To prostě k mému životu patří.
A zklamáním je pro mě asi pohled na naši politiku. Ale vadí mně třeba i to, když někdy vidím negativní přístup zaměstnavatelů k nám muzikantům. Konkrétně při řešení uvolnění např. ke hraní na pohřbu. Myslím si, že v tomto by mohli být někteří vstřícnější. No a těším se na oslavu svých 70. narozenin, která proběhne 7. prosince a bude spojena s koncertem v Kulturním domě. Na této oslavě bych rád přivítal své kamarády, kolegy muzikanty, mají přijít zpěvačky z Valašky a pokud to vyjde, mohl bych tam přivítat i známého zpěváka Jožku Šmukaře. Tak snad se všechno podaří a ve zdraví a v pohodě to oslavím.“


17. Umíš vařit – co máš nejradši na jídlo a na pití?
„Tak vařit určitě umím. Nejraději mám klasiku vepřo-knedlo-zelo a k pití pivo Radegast. A pochlubím se, moje specialitka, kterou si rád připravuju, jsou bramborové placky.“

18. Co tvoje koníčky, odpočinek a relax?
„Na nějaké velké koníčky, mimo hudby, zase až tolik času nemám. Ale v prvé řadě se snažím pomáhat dětem. Pak se velice rád starám o svoji zahrádku, také mně baví práce okolo baráku nebo třeba v lese při chystání dřeva. Takže vlastně relaxuju prací. Ale bez nějakého nervování, pěkně pomalučky a v klídku.“

19. Co považuješ pro svůj spokojený života za nejdůležitější?
„Tak tady je to jednoznačné. Je to zdraví všech mých nejbližších a také moje. A pak také spokojenost a pohoda v kolektivu muzikantů.“

20. Tvůj vzkaz pro čtenáře Našeho Valašska.
„Tak především všem děkuju, že si tento rozhovor přečetli a doufám, že se něco o naší hudbě dozvěděli. Všem přeju ať je jejich život dobrý a veselý. A doufám, že jim k tomu pomůže také hudba. A to nejenom ta naše. Přeju nám všem, aby nás hudba spojovala a dělala nám život příjemnějším bez ohledu na to, co se děje kolem nás. Ať je pro nás pro všechny hudba pomocníkem i v těžších chvílích, které občas přichází."

Tak tolik nám toho Pan Ruda Masařík dnes pověděl. Z jeho odpovědí je jasně patrné, že hudba byla, je a bude jeho velkou životní láskou. Takže mu děkuji za ochotu a trpělivost při našich sezeních a tvoření rozhovoru. Současně mu přeju, aby jeho další život byl naplněn pohodou a spokojeností, jak v osobním životě tak i v muzikantském kolektivu.


Připravil: Slávek Floreš SD, Naše Valašsko info