Reklama

18. 10. 2017

Dnes má svátek: Lukáš
Chyba
  • JUser: :_load: Nelze nahrát uživatele s ID: 44
neděle, 07 duben 2013 12:19

Z Nedašova až na ministerstvo....

V další části našich  rozhovorů se dostáváme na Závrší, konkrétně do Nedašova. Bylo mně doporučeno oslovit tamního rodáka pana Ing. Františka Fojtíka, který studoval v Praze a v porevoluční době pak pracoval na Ministerstvu hospodářství. To mě zaujalo a tak jsem pana Fojtíka kontaktoval.


1 .Dobrý den, pane Fojtíku, nejdřív Vás poprosím o krátké představení.

„Narodil jsem se jako jeden ze šesti dětí v zemědělské rodině, což v podstatě předurčilo celý průběh mého dětství a mládí. Řečeno s trochou nadsázky, jakmile se malý človíček naučil chodit, už musel pomáhat se vším, čím tehdy statek žil. Takže jsem do odchodu z domova zvládl téměř všechny zemědělské práce, ale také hry a zábavy „dědinských ogarů". Netoužil jsem však pokračovat v rodinné tradici a vydal se na tehdy spíše výjimečnou dráhu studenta. Po jejím dokončení následovaly profese ekonoma, novináře, diplomata, státního úředníka. Tím posledním můj aktivní pracovní život skončil a znamenal přechod do současného důchodu."


2 .Po roce 1950 nebylo příliš obvyklé odcházet ze zemědělské rodiny studovat do Prahy. Jak to proběhlo u Vás?
„S tím studiem v Praze to bylo trochu složitější. Čtyři z mého ročníku jsme se po maturitě na gymnáziu ve Valašských Kloboukách vydali studovat Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích – z různých důvodů ji ale nedokončil žádný. U mě hrálo velkou roli - kromě krajně neutěšeného, pro studium obtížného způsobu stravování a bydlení (jen na okraj, na pokoji pro šest s námi bydlel i budoucí známý politik Egon Lanský, který také nedostudoval a emigroval) – náhlé úmrtí spolužáka z Nedašovy Lhoty. Vrátil jsem se na Valašsko, půl roku učil na ZŠ v Loučce a Slopném a po prázdninách vyrazil na Vysokou školu ekonomickou do Prahy. Vůbec jsem chtěl vždy „do světa", takže nebylo pro mě obtížné vytrhnout se z venkovských poměrů. Ale mělo to jiný háček, místní funkcionáři poslali na vysokou školu tento doslovný posudek (v nezkrácené podobě byl ještě drsnější): „Jmenovaný pochází s rolnické rodiny jeho otec a matka nemají kladného poměru k lidovědemokratickému zřízení on sám je členem ČSM, ale jeví slabou aktivitu. Místní akční výbor Národní fronty nedoporučuje jej na vysokou školu ekonomickou, poněvadž jak on tak jeho rodina nemají kladného postoje." Také jsem se měl stýkat s „živly", naši neplnili dodávky atd. Nebýt jiných, lepších posudků a mé výřečnosti u soudružky kádrovačky, dopadlo by to zle. Nicméně – místo vybrané fakulty zahraničního obchodu mě přeřadili na fakultu statistiky."


3. Pět let studia v Praze. Jaký byl studentský život ve velkoměstě se širokou nabídkou koníčků, zábavy a možná i svodů?
„Praha tak jako celá zem byla v 50. letech poněkud smutná, zakřiknutá, sklíčená, šedivá...Ale studentský život a mládí si vždy najdou tu svou cestu. Na škole byl výborný lyžařský oddíl se skvělými vedoucími, kde jsem se vyžíval sportovně, dokonce i závodně v běhu na lyžích. Ten jsem pěstoval už na gymnáziu a párkrát vyhrál nějaké dorostenecké závody. Trochu odbočím, nejlépe jsem si však zazávodil na vojně v Čáslavi, kde nás vedl a s námi i závodil jistý kpt. Kváč. Toho vyhodili z armády, protože při okupaci 1968 postavil do brány kasáren tank a přikázal „ani vodu"! Jako civil se pak stal trenérem slavné běžkyně L. Kratochvílové. S jedním spolužákem jsme byli přijati také do fotbalové Sparty B (tenkrát Spartak ČKD Sokolovo). Trenérem byl bývalý obránce Senecký. Trénovali jsme společně s prvním mužstvem (Hejský, Procházka, Crha, Pešek, Starý atd.), bohužel mé přestupní doklady z Valašských Klobouk (ještě jako dorostenec jsem tam hrál za 1. mužstvo, dokonce i za okresní výběr) měly nějakou vadu, takže jsem dostal „dištanc" a nemohl hrát, jen trénovat. Svou fotbalovou kariéru jsem pak ukončil v Dukle Karlín. Jinak svody velkoměsta na mě silný vliv neměly, ale dívky a tanec k tomu věku samozřejmě patří. Takže pár tančíren a barů jsem poznal (vstupné 4 Kč, dvojka bílého vína na celý večer 7 Kč). Nicméně jednomu „svodu" jsem odolat nemohl – sportu: tak jsem viděl na vlastní oči běhat Zátopka, slavné fotbalisty Dukly Masopusta, Pluskala, Borovičku, Nováka, Kučeru nebo Pepi Bicana ze Slávie. A nejšťastnější jsem býval na stařičké dřevěné Štvanici, když jsem mohl vidět „lajnu" Roziňák, Zábrodský, Konopásek nebo brněnskou Bartoň, Danda, Bubník a jiné a jiné. Hodně času jsem ale věnoval také samostudiu jazyků – němčina, angličtina, italština, což se mně jednou náramně hodí..."


4. Ale student potřebuje i peníze. Jak jste to zvládal, musel jste si nějak přivydělávat?
„Samozřejmě, že musel, protože z domu jsem žádnou podporu nemohl (a ani nechtěl) očekávat. Nebudete věřit, už jako gymnazista jsem fáral na 3týdenní brigádě v Ostravě na dole Jindřiška a pak další prázdniny aspoň měsíc jezdil na samovazu od Strojně traktorové stanice Brumov. Na vysoké škole jsem pobíral stipendium 350 Kčs, ale k tomu bylo nutné mít určitý prospěch (k němu jsem se musel zavázat té zmíněné soudružce v 2. otázce). To stačilo ale jen na základní „provoz": síťovka na tramvaj stála 30 Kč, pokoj na koleji 40 Kč, jedno jídlo v menze 2,60 Kč, noviny 30 haléřů atd. Cesta vlakem do Návojné stála 68,80 Kčs. Proto jsem o každých prázdninách pracoval ještě ve vedení Mezinárodního tábora mládeže v Hornom Smokovci a v průběhu roku jako průvodce mládežníků z bývalé NDR. Musím přiznat, že vděčnějších „klientů" jsem od té doby nepoznal. A konečně v zimě jsem jezdil aspoň na tři turnusy jako lyžařský instruktor s vysokoškoláky (platilo se 26 Kčs na den). S členkou 2. družstva jednoho turnusu (lyžování nic moc, tanec výborně) jsem před nedávnem oslavil Zlatou svatbu..."


5. Dnes platí, že jedna věc je vystudovat, druhá pak najít odpovídající zaměstnání. Podařilo se Vám to? Bylo to v té době jednodušší?
„Jednodušší to bylo v tom, že práci měl každý „jistou", pracovat byla povinnost. A po vysoké škole se nastupovalo na umístěnku. Já ji dostal do podniku zahraničního obchodu Strojimport – jenže vzpomeňte na mé posudky! Byl jsem u telefonu, když tamní kádrovák sděloval tomu na VŠE, že takového „kádra" nemohou přijmout; velice se pohádali, přičemž se ten ze Strojimportu dověděl, že letos žádného jiného už nedostanou! Tak moc se za mě ten náš bral a jako náhradu mě po známosti s tamním ředitelem našel místo v Tesle Radiospoj.Tam jsem strávil dílem v kanceláři, částečně v dílně zhruba dva měsíce před vojnou, dva po vojně a už jsem se ohlížel po nějakém místu „s perem", kam mě to už od studií táhlo."


6. Jak vystudovaný ekonom zvládal novinařinu? A nepotkal jste se při tom s brumovským rodákem Ludvíkem Vaculíkem?
„Tak postupně: ještě na vysoké škole mě kamarád Karel Pacner (dnes uznávaný autor!) přivedl do Mladé fronty. Jako přijímací práci jsem napsal fejetonek, jak složité bylo sehnat za války pořádný míč, jak jsme jen za duši dali mému strýcovi z Prahy lístky na 10 kg sádla, jak nám ten míč pak rozřezal jeden děda, protože mu vletěl do dvora atd. Bylo to uveřejněno, byl jsem přijat, dostal jsem „služební" průkazku a byl jsem sportovní dopisovatel, skoro-novinář. Na vojně jsem také hojně psal do vojenských novin Palcát. Avšak úplné novinařině předcházela práce knižního redaktora v jednom nakladatelství. Tam jsem přišel na inzerát a jako přijímací úkol dostal přeložit 4 strany z jistého díla K.Marxe (později je přeložím celé!). Šéf ekonomické redakce byl nadmíru spokojen a přijal mě, bylo to v letech 1962-1965. A blížilo se Pražské jaro a skupina zastánců Šikovy ekonomické reformy se na její podporu rozhodla založit časopis Ekonomická revue. Kdosi ukázal na mě jako možného šéfredaktora (bylo mně necelých 31 roků)a nastalo složité přestupní jednání. „Vyhrála" Socialistická akademie, kde revue spolu s několika dalšími časopisy (včetně T-magazínu se slavným článkem Miloše Zemana) vycházela, a už v dubnu 1966 vyšlo její první číslo. Konec Pražského jara nemohla samozřejmě přežít ani Ekonomická revue, takže skončila 12. číslem roku1969 a rozehnáním redakce. K L. Vaculíkovi: seznámení je trochu komické. Asi v roce 1966 jsme měli doma soukromou návštěvu manželů - novinářů z berlínského rozhlasu. Byli jsme s nimi v Semaforu a po skončení se oni v pasáži potkali s Vaculíkem, s kterým se znali (on také pracoval nejdříve v rozhlase). A představili mně ho – Němci mého rodáka! Pak byl párkrát na schůzi Klubu novinářů Pražského jara, kde jsem členem, a asi dvakrát jsme krátce pohovořili. Musím říct, že se mi zdál na Valacha poněkud povýšený..."


6 .Období po roku 1968 bylo pro mnoho lidí těžké. Řada lidí dokonce emigrovala. Neuvažoval jste třeba o návratu na Valašsko mezi své rodáky?
„V průběhu roku 1968 psala jedna autorka často v „mé" revue o Kanadě. Její ambasáda v Praze ji za to odměnila třítýdenním turné po Kanadě (spolu s jinými evropskými novináři), a v závěru pobytu byla vyzvána, aby doporučila někoho do školy pro manažery v Banffu pod Skalistými horami. Navrhla mě a jako zázrakem jsem mohl ještě po invazi vycestovat. Chtěl jsem tam pobýt rok, to se tehdy s nějakým povolením tolerovalo, avšak po třech týdnech se mi tak začalo stýskat, že ani rok, natož emigrace. V Edmontonu jsem navštívil v jeho bytě emigranta prof. Kordu, mého někdejšího učitele statistiky. Když jeho paní a dcera slyšely češtinu, začaly tak usedavě plakat, až mně jich zabylo líto. A pak emigrujte – i když spolužáci po několika dnech přišli s otázkou, kolik dolarů potřebuji na letenku pro manželku a dceru...Ukázka toho, jak je svět malý: při výletě na jednu horu za Edmontonem jsem u dolní stanice lanovky potkal kamaráda (a mého zaměstnavatele po sametové revoluci): Karla Dybu, který byl na stáži na místní univerzitě. Takže – žádná emigrace, ani do ciziny, ani na Valašsko mě nikdy nenapadla (to mě spíš napadá někdy až dnes). Zvláště když už jsme měli dceru Terezku a chalupu nedaleko Máchova jezera. Doma jste tam, kde je vám dobře, a Praha je také jen jedna!"


8. Kdy a jak jste se dostal zpět ke své profesi ekonoma?
„Po likvidaci Ekonomické revue mě nechali – spíše tolerovali v Nakladatelství Horizont, což bylo zařízení zmíněné Socialistické akademie. Nejdéle ve funkci vedoucího obchodního úseku, avšak i tam jsem byl trnem v oku kovaným a prověřeným soudruhům. Musím říct, že někteří lidé se v té odporné normalizační době „přestali znát", avšak zůstali i lidé charakterní. Obrátil jsem se na některé bývalé členy redakční rady Ekonomické revue, aby pomohli najít východisko. Výsledkem bylo mé přijetí – ovšem na základě konkursu – do Ekonomického ústavu ČSAV v roce 1972. Jenže jsem dostal „podmínku": budeš bádat nad ekonomickým mechanismem Rady vzájemné hospodářské pomoci, žádný kapitalismus a žádné výjezdy na Západ...Bádal jsem a sepsal desítky studií, statí a článků, jejichž hodnota je ovšem z dnešního pohledu už bohužel jen „historická"."


9. Jako pracovník Ekonomického ústavu ČSAV jste asi spolupracoval s řadou pozdějších politiků. Zavzpomínejte.
„Nedá se ani tak mluvit o přímé spolupráci, i když při vypracování různých materiálů pro státní orgány tomu tak bylo, protože každý seděl v různém odboru. A ten náš sídlil dokonce i mimo hlavní budovu. Ale pochopitelně jsme se všichni více či méně znali – z obhajob výzkumných prací, ze schůzí ROH či veřejných stranických schůzí a ze společenských akcí. Tehdy bylo normální slavit ke konci pracovní doby MDŽ, kulaté narozeniny, odchod do důchodu apod. Takže k mým kolegům v tomto smyslu patřili třeba K. Dyba, T.Ježek, J.Zielenec, Vl. Dlouhý, z privatizace nechvalně známý D. Tříska či L. Klausová (V.Klaus už tam v té době nebyl)."


10. A co vy? Politika Vás nelákala?
„Opravdu nelákala. Jednak jsem typ, který se nerad veřejně „producíruje" a jednak jsem nenašel stranu, s kterou bych se bez výhrad ztotožnil. V 90. letech jsem si myslel, že by takovou mohla být ODS, ale toto mínění už dávno vzalo za své..."


11. Když to dobře počítám, bylo to 6 let ve významných funkcích. Jak na toto období vzpomínáte? Najdou se nějaké zajímavé příhody z těchto let?
„Počítáte to dobře. Rok 1991 jako poradce ministra hospodářství K. Dyby a 1992-1996 na místě obchodního rady našeho velvyslanectví v Rakousku. Tam jsem zažil ještě velvyslankyni Magdu Vášáryovou i rozdělení republiky (a ambasády). Na svou diplomatickou dráhu vzpomínám jako na nejhezčí etapu mého aktivního života. A také – neberte to jako samochválu – s velkým uspokojením z velmi dobře odvedené práce. Řada rakouských podniků a bank působících u nás „startovala" poradami v mé vídeňské kanceláři. A naopak našim firmám jsme všemi možnými, často obtížnými cestami, pomáhali proniknout na rakouský trh. Bohužel věková hranice mi už neumožnila v diplomacii pokračovat. A ty zajímavé příhody? Pane Floreši, na malou knížku, což je tu pochopitelně nemožné. Ale něco řeknu a Vy si to přeberte...Jednou se na ministerstvo ohlásil nějaký MacPercy. Dal jsem mu termín na 15.00 hod. (k mým úkolům patřilo filtrovat návštěvy k ministrovi, což se některým VIPům moc nezamlouvalo), ale přišel k mé nelibosti už ve 14.00. Cosi nehrálo – byl to Skot v kárované sukni, ale měl přijít Američan. Hodina rozhovoru uběhla a sekretářka hlásí dalšího návštěvníka, jmenuje se prý MacPercy, má termín na 15.00 a je to Američan. Tak jsem dva jmenovce seznámil, Američan špičkoval na druhého: „Vy jste asi Skot, že jo", ten opáčil: „Jak jste to poznal?", uhladil si sukénku, která nezakrývala škaredé nohy, a vesele se rozloučil. Ve Vídni jsme byli na plese české menšiny, když spatřím mladíka, jak „vykrúcá" polku v „čistokrevném" nedašovském kroji. O přestávce jsem mu sdělil, že pocházím z „rodiště" toho kroje, odkud ho má? „Od tetky z Valašských Klobouk!" Na konec jednu o našem exprezidentovi. Přijel do Rakouska na velkou mezinárodní sešlost jako tehdy předseda vlády. Členy delegace byl i náš velvyslanec a já. Pan premiér si přál kávu, pro kterou jsem kolem celého sálu vyrazil, avšak donesl „špatnou", totiž slazenou. Ambasador mě sjel očima a vydal se pro jinou – neslazenou, avšak s mlékem. Zase špatně! Konečně odešel pro tu správnou – černou a neslazenou – jeho asistent Zahradil, dnes europoslanec. Veselo bylo také při návštěvě našeho státníka, kterému se ztratila ochranka. Ta totiž nerozuměla hlášení v němčině, že delegace se přesouvají jinam a zůstala v klidu sedět v hotelu. Zjistil jsem to zkušeným pohledem, vrátil se pro ni a za čtvrt hodiny už zase věrně střežila..."


12 .Potkal jste se třeba i s prezidentem Havlem? Jak se v té době k sobě chovali politici mimo kamery?
„Ano, měl jsem to štěstí. Asi dvakrát služebně – při oficiálních návštěvách a jednou zcela „soukromě". Pan prezident byl na rehabilitačním pobytu v jedněch malých lázních a chtěl si v klidu prohlédnout Vídeň. Proto požádal o doprovod jednoho „staršího diplomata", což pasovalo na mě. Z lázní vyrazila k Vídni kolona: prezidentovo auto s manželkou a psem, auto české ochranky, auto rakouské ochranky a auto s diplomatickou SPZ. Byl to báječný den – jen já sám s prezidentem. Utkvěly mně dvě příhody: pan prezident tradičně chraptěl, a proto hned v centru jsme zašli do lékárny koupit nějaký sirup. Magistry jsme se poté optali, kde je tu poblíž obchod s prádlem (pan prezident také nakupoval a já posuzoval a schvaloval!). Ta si naši hlavu státu změřila v jeho baloňáku ve stylu „Columbo" a s aktovkou prvorepublikového vzoru u boku a pravila: „Hned za rohem vlevo, ale to je na vás moc drahé..." Přešel jsem to s povýšeným mlčením. Před obědem ještě skok na kávu do hotelu Sacher, kde jsem u vchodu pošeptal vrchnímu, koho vedu. Pár usadil do zvláštního salonku, zatímco já odběhl přeorganizovat auta. Po návratu jsem nevěřil vlastním očím: kdo mohl, přiběhl s jídelním lístkem či jiným papírem, a pan prezident v obležení (on to měl rád) podpisoval a podpisoval...K těm politikům: služebně jsem provázel po Vídni i Rakousku řadu poslanců a ministrů, takže jistý odhad mám. Zdá se mi, že tehdy v 90. letech byli poněkud noblesnější a většinou věděli, co je „služba" vlastní zemi. Avšak byli i „nabobové", které nezměnila až politika, nejspíše takoví byli a jsou i v soukromém životě. To se dá poznat ostatně dobře i na TV obrazovce."


13. Doba dnes není lehká a politika je pro lidi, pěkně řečeno, neslušná. Co je podle Vás největším problémem dnešních politiků?
„Na to je snadná odpověď. Řada z nich je zlobovaných či přímo zkorumpovaných. Většinou nejdou do politiky s ideály, sloužit vlastní zemi a lidem, nýbrž s cílem zbohatnout. A protože to bohatství se musí nějak dělit, tak jsou na sebe zlí, závistiví, nenávistní. Veškerá noblesa se někam vytratila. Však vzpomeňme jen na to, co se odehrávalo nedávno kolem přímé volby prezidenta a co se odehrává v parlamentu kolem některých zákonů."


14. Do oblasti politiky se dá zařadit i známý případ nedašovského faráře Půčka. Jak na to jako pamětník vzpomínáte a ovlivnilo Vás to nějak?
„Začnu odzadu – ovlivnilo a velice! Ta zvrhlost estébáků a VB proti vlastním lidem mě utvrdila, že toto nemůže být ten „nový" společenský řád, který bych měl přijmout a podporovat. Ten příběh jsem sledoval na vlastní oči, nebylo mi ani 14 roků. Stál jsem proti faře, když farníci vystrkali ze dveří dva tajné, kteří přijeli pro faráře. Nikdo jim neubližoval, jen pochopili, že obklíčeni davem nemají šanci, doběhli k autu a ujeli. Vyprávění kamaráda mého bratra Jana, co s nimi tajní dělali ve škole a pak v Kloboukách pod starou radnicí, slyším dodnes a stejně tak vidím i jeho ztrhaný obličej a slzy, když nás navštívil po propuštění..."


15. Váž život byl pestrý a asi také hodně rušný. Jak jste potom zvládl pro někoho tak obtížný odchod do důchodu a jak si ho užíváte?
„Víte, na to „jak odcházet" neexistuje žádný univerzální návod, každý ten odchod je naprosto individuální. Jsou lidé, kteří se na důchod doslova třesou, někteří už od padesátky prohlašují, že se ho nedožijí a jiní by na té židli v práci nejraději pobývali až do smrti. Já jsem také po návratu z Vídně přesluhoval, jako poradce náměstka Ministerstva průmyslu a obchodu. Jednou jsem se rozhodl, že už nebudu pracovat takzvaně na procenta, ale zažádám o důchod. A najednou byl v okolí cítit chlad; plat plus důchod –„ tolik" peněz! A začaly všelijaké komplikace: stěhování, nedůstojné obnovování smlouvy každého čtvrt roku aj. V té době jsem také nechtěně vyslechl rozhovor „mladých", kteří kritizovali jiného důchodce, že tam „furt smrčí". To byly impulsy, které mi ten odchod náramně usnadnily, při prvním doběhu smlouvy jsem bez jakékoli nostalgie (to ve Vídni bylo horší) či smutku dal pravidelné práci sbohem. Dnes si neumím představit, že bych měl zase denně hlídat budík a spěchat na určitou hodinu někam do práce. Je to neskutečná pohoda být pánem svého času, to je to pravé užívání života. Každý den vítám a vždy večer tam „nahoru" děkuji, že mi byl zase jeden další darován."


16. Udržujete se nějak v kondici, jaké máte záliby?
„Údržba mé kondice je má tvrdá práce od jara do podzimu na chalupě. Ještě do loňska jsem louku přes 2000 m2 sekal ručně kosou (mám dvě, které střídavě naklepávám). Teď už mám sekačku i na vysokou trávu. Ryju záhony, prořezávám stromy, sklízím jablka, hrušky, ořechy a švestky, řežu dříví motorovou pilou či na cirkulárce, lítám po houbách atd. Zatím jsme každoročně s ženou ozdravovali tělo také u moře, v zimě aspoň týden v lázních, nějaký víkend v horách chození (už ne běhání) na běžkách – to vše je pro dobrou kondici asi dostačující. Také si celý život udržuji váhu mezi 72-74 kg. V zimních měsících bych měl asi v bytě něco cvičit, ale přiznám se: jsem pohodlný. Nadto trávím denně pár hodin u počítače, píši příspěvky na jeden server, luštím jen nejtěžší Sudoku – to zase pro udržení duševní svěžesti."


17. Dokázal byste důchod prožívat v rodném Nedašově? Myslím, že představa života v krásné přírodě v okolí Nedašova, okořeněná třeba i tím, že si u Ivánků posedíte a pobesedujete u piva s kamarády, to nezní špatně?
„No, nezní to špatně, ale jak komu. Prozradím Vám, že jsem poněkud atypický chlap – já nemám rád hospody (co by za to některé ženské daly!?) Já do nich vstupuji jen kvůli jídlu, když je nezbytí, pivaření mně nic neříká (k jídlu nám s ženou doma stačí jedna láhev!). A důchod na venkově? Naše osada u Máchova jezera se skládá jen z 5 chalup, a jsem tam šťastný. Nejvíc dokonce tehdy, když jsou všichni ostatní přes týden pryč. Takže v tomto ohledu bych mohl trávit důchod kdekoli, kde je krásně. Jenže jsem tady ukotvený v rodině, dcery Terezka i Barborka jsou vdané, což dále okruh rodiny rozšiřuje, mám tu spolužáky z vysoké školy, známosti a kamarádství trvající po desetiletí...To vše se bohužel už nedá přenést ani do Nedašova, ani nikam jinam."


18. Co pro Vás dnes vlastně znamená Závrší a jeho tradice? Vracíte se tam?
„Samozřejmě, že se tam vracím rád, jsem veliký „lokálpatriot". Je tam můj rodný dům, mé vzpomínky, mé příbuzenstvo. Jakákoli zmínka o mém rodném kraji mě vždy chytne za srdce. Dokonce jsem se postaral i o jednu záslužnou věc (ach zase ta samochvála): na můj popud Obecní úřad v Návojné totiž vybudoval památník partyzánce Marii Kostkové, kterou fašističtí Hunové zavraždili kdesi na slovenském území. Mimochodem – ona je sestřenicí mého táty, a oba se za války podíleli také na převaděčské činnosti přes slovenskou hranici. Ještě musím ale připomenout, že stejně rád pobývám ve Valašských Kloboukách, kde jako bych vždy omládl: gymnaziální léta, romantika a sny mládí, první lásky, žije tam kamarád a spolužák, s kterým jsem seděl od prvního dne v lavici – to vždy na mě dolehne. A s přibývajícím věkem a ubýváním vyměřeného času snad stále víc a víc..."


19. Profesor Pirk, přednosta Kardiocentra IKEM v Praze v našem rozhovoru řekl: „jedna malá slivovička po ránu a druhá před spaním neuškodí". Máte ve své lékárničce tu z nedašovské pálenice?
„Vidíte, v tom jsem také trochu atypický. Mám dost nedašovské od příbuzných i vlastní (pálím na Českolipsku), ale někdy se jí celé týdny ani nedotknu. Ubývá ale v zimě při nachlazení, upravená dle mého „receptu": panák slivovice, osladit, pár kapek citronu, pár kapek vody (ztlumí ostrost) ohřát pod bod varu...Stačí pár dnů opakovat a máte po chrapotu. Pokud jde o každodenní užívání „životabudičů", tak věřím spíše na víno, které mimochodem tolik nevadí mé hypertenzi."


20. Váš vzkaz pro kamarády v rodném kraji a také pro návštěvníky našeho webu?
„Já bych ten vzkaz s dovolením rozšířil na všechny rodáky z našeho koutu Valašska. Máte (máme) mimořádně krásný kousek země, nedejte si ho ničím a nikým pokazit a znehodnotit; udržujte a předávejte dál své tradice, jejichž pověst už dávno překročila hranice regionu; a pokud jen trochu podmínky dovolí, umožněte mladým vzdělání a vyniknutí v době bez „kádrových" bariér, které tak tvrdě stíhaly mou generaci. Pokud jde o „naševalašsko", mám jen slova chvály: jak pro samotný nápad založit tento web, tak pro jeho pestrý a hodnotný obsah. Možná pro větší množství informací by se počet přispěvatelů mohl rozšířit o nadané studenty, kteří tak třeba „objeví" svou budoucí profesi. Dobrých novinářů není totiž nikdy dost, v této zemi zvlášť... „

 

A to je konec. Panu Fojtíkovi děkuji za ochotu a také za všechny zajímavé informace a vzpomínky, které do našeho rozhovoru vložil.

 

Připravil: Slávek Floreš SD- NAŠE VALAŠSKO info

 

Krasne-kabelky.cz

Luxusní dámské kožené kabelky a peněženky

 

 

Energetickou společnost

Si vyberte podle kvalitních recenzí a hodnocení.