Reklama

20. 01. 2021

Dnes má svátek: Ilona
pondělí, 21 srpen 2017 06:32

Vzpomínka Stanislava Floreše na 21. srpen 1968....

BRUMOV-BYLNICE, TOPOLNÁ - Bylo to začátkem srpna 1968. Brzy ráno jsem stál na nádraží v Bylnici a spolu se Staňou Hudečkem a Jožkou Beňovým jsme čekali na vlak, kterým jsme jeli na vojnu do Topolné u Uherského Hradiště.


Tam jsme pak začali spolu s ogarama převážně z okolí Zlína a Uherského Hradiště s výcvikem, „abychom byli připravení bránit republiku proti západním agresorům". Tak nám to bylo hlavně v rámci politické přípravy neustále zdůrazňováno s tím, že z východu nám žádné nebezpečí nehrozí. Na vojenském kavalci jsme spali necelý třetí týden, když nás v noci z 20. na 21. srpna rušily časté přelety letadel. Až ráno jsme se dozvěděli, že došlo k tomu, co jsme nečekali ani my, ani naši soudruzi velitelé.


Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa
Pro ty, kteří to nezažili, připomenu, že se jednalo o vpád vojsk pěti socialistických zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem na naše území. Těmi dalšími pak byla vojska Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky. Z vojska Německé demokratické republiky to byl pouze malý počet specialistů. A začalo obsazování důležitých měst či objektů na našem území.


Mezi taková místa patřilo také technické zařízení v rámci našeho vojenského objektu, které jsme v té době hlídali my. No my, my jsme byli zatím bažanti, kteří měli nárok pouze cvičit, dělat rajony a poslouchat mazáky. Jinak nic, žádné vycházky, žádné pivo, nic. A musím popravdě říct, že z toho, co přišlo 21. srpna 1968, jsme byli pěkně vykuleni. Ale to nejhorší nás ještě čekalo.


Po několika dnech zastavily před branami kasáren sovětské tanky, které po velmi krátké době obsadily náš objekt a jejich hlavně mířily na naše obytné budovy. A začal se dělat pořádek. Zůstaly nám sice zbraně, ale bez nábojů. Do stráže tak chodili naši mazáci pouze s nepoužitelným samopalem, zato s doprovodem sovětského vojáka, který byl plně ozbrojen. Nezapomenu také na to, když jednoho dne tito vojáci a jejich velitelé se zbraněmi v ruce vpadli na naše ubytovny, vyhnali nás a všechny zavřeli do jedné místnosti a dělali prohlídku celého objektu. Tak tehdy jsme měli opravdu strach. A myslím, že to vycítili i naši mazáci a v době, kdy jsme ještě vlastně měli tzv. přijímač, jsme dostali každý pivo a jejich podporu.

Z té doby ještě připomenu tři věci.
Byli jsme nadšeni tím, jak dokázali lidé v té době postupovat, aby okupantům ztížili obsazení našeho vojenského objektu (např. obracením směrových tabulí u cest). Bylo to v té situaci velmi odvážné. Velmi brzy jsme poznali, že řada těch sovětských vojáků ani nevěděla, kde je, ale byla přesvědčena o tom, že u nás je nějaká revoluce a oni nás musí chránit. Na druhé straně jsme poznali také to, jak se dokázali chovat někteří naši nadřízení. Řekl bych to asi tak, že se dokázali velmi rychle zorientovat a přizpůsobit vzniklé situaci.


Když po nějakém čase sovětské jednotky náš objekt opustily, doufali jsme, že jejich působení na území našeho státu brzy skončí. No asi se jim tady zalíbilo. Jejich dočasný pobyt se protáhl a skončil až v roce 1991. To, co se v roce 1968 stalo, ovlivnilo natrvalo můj pohled na svět. A já jenom doufám, že se to už nebude opakovat.

Slávek Floreš SD, Naše Valašsko info


 

reklama