Reklama

14. 10. 2019

Dnes má svátek: Agáta
středa, 21 srpen 2019 11:01

Slávek Floreš z Brumova - vzpomínka na 21. srpen 1968 - OKUPACE

BRUMOV, TOPOLNÁ - V červenci roku 1968 jsem dostal povolávací rozkaz na vojnu do Topolné. Protože to bylo celkem blízko, kousek od Uherského Hradiště, byl jsem spokojený. Rukovali jsem tam z našeho města ještě s Jožkou Beňovým a Staňou Hudečkem a v kasárnách se sešla parta ogarů většinou z našeho okolí.


Očekával jsem dva zbytečné a nudné roky v zeleném. Ale nudu nám hned v začátcích vyhnali z hlavy naši mazáci, kteří byli přesvědčeni, že abychom mohli strážit dva 270 metrů vysoké stožáry rozhlasového vysílače, tož nás mosíja naučit kromě vojenských záležitostí i bezvadně vyšůrovat chodby, vyleštit podlahu na cimře „kombajnem“, uklízet záchody, naučit se rychle vstávat v průběhu noci při cvičných poplachoch(třeba při návratu mazáků z vycházky) a další drobnosti zvýrazňující naši úctu k jejich odslůženým měsícom.


Bylo to tvrdé. Ale jak nás na pravidelných PŠM (politické školení mužstva) naši velitelé učili, na možné akce případných agresorů ze západu je taková příprava nutná.
A pak to přišlo.
Na slámou nacpaném vojenském kavalci jsme spali necelý třetí týden, když nás v noci z 20. na 21. srpna rušily časté přelety letadel. A ráno jsme se dozvěděli, že došlo k tomu, co jsme nečekali ani my, ani naši soudruzi velitelé. Ne ze západu, ale z východu přišlo to, na co jsme tak tvrdě trénovali.


Přišla invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
Pro ty, kteří to nezažili, připomenu, že se jednalo o zločinecký vpád vojsk pěti socialistických zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem na naše území. Těmi dalšími pak byla vojska Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky. Z vojska Německé demokratické republiky to byl pouze malý počet specialistů. V plné síle se ukázalo, čeho schopný byl v té době sovětský komunistický režim.

Slávek Floreš SD na vojně v Topolné


A začalo obsazování důležitých měst či objektů na našem území, začala okupace suverénního státu. A my jsme věděli, že okupanti přijdou i k nám, přijdou obsadit také stožáry vysílače, které jsme v té době hlídali my. No my, my jsme byli zatím bažanti, kteří měli nárok pouze cvičit, dělat rajony a poslouchat mazáky. Jinak nic, žádné vycházky, žádné pivo, nic. A musím popravdě říct, že z toho, co se dělo po 21. srpnu 1968, jsme byli pěkně vykuleni. Ale to nejhorší nás ještě čekalo.


Po několika dnech zastavily před branami našich kasáren sovětské tanky a obrněné transportéry, které po velmi krátké době obsadily náš objekt. My jsme očekávali, že to bude dřív, ale nalezení objektu okupantům ztížili naši lidé, kteří, i když to bylo velice nebezpečné, obraceli směrové tabule u cest nebo jim dávali špatné informace. Tanky si pěkně postavili tak, že jejich hlavně mířily na naše obytné budovy. No nic příjemného. A naši „bratři“ začali dělat pořádek a opatření k tomu, aby je nic nemohlo ohrozit. Mimo jiné třeba to, že nám sice ponechali naše zbraně, ale náboje ne. Místnost se zbraněmi byla pod jejich dohledem, do stráže tak chodili naši mazáci pouze s nepoužitelným samopalem, zato s doprovodem sovětského vojáka, který byl plně ozbrojen. No mohli si připadat jak slavní „pétépáci“ z filmu Černí baroni. Ale co s tím? Moc možností jak se tomu postavit jsme neměli.


Nezapomenu také na to, když jednoho dne tito vojáci a jejich velitelé s nabitými samopaly, na nich bodáky jak za útoku, vpadli na naše ubytovny. Vyhnali nás ven, všechny nás potom zavřeli do jedné místnosti a dělali prohlídku celého objektu. Jejich chování bylo vskutku zuřivé, bezohledné a prostě hnusné. Tehdy jsme měli opravdu strach. A myslím, že to vycítili i naši mazáci a v době, kdy jsme ještě vlastně měli tzv. přijímač, jsme dostali každý pivo a jejich podporu.  Samozřejmě nás podporovali naši nadřízení. Pamatuju si třeba na slova jednoho z nich, majora, který odvážně mluvil o tom, že jim nemáme v ničem pomáhat, nedat jim třeba vodu apod. Ale fakt to netrvalo dlouho. Jak bych to řekl kulantně? No asi tak, že se dokázali velmi rychle zorientovat a pěkně se přizpůsobit vzniklé situaci. Bylo jasné, že komunistické vedení státu nepřipustilo možnost nějaké případné změny myšlení a posun z linie, která se u nás tvrdě prosazovala.


Zajímavé bylo třeba také to, že jsme brzy zjistili, že řada těch obyčejných sovětských vojáků ani nevěděla, kde je. Ale byli přesvědčeni o tom, že u nás je nějaká revoluce a oni nás musí chránit. No a podle toho se k nám také chovali. Tak jsme se pokoušeli jim to vysvětlovat, ale to moc nešlo, byly tam stále cítit velké obavy z jejich velitelů. Ale i za této situace docházelo po nějaké době k tomu, že při vzájemných debatách se odvážili nadávat na své velitele, stěžovali si na podmínky na vojně a tak nakonec došlo i na počastování naší slivovicí. No oni to také neměli lehké.


Když po nějakém čase sovětské jednotky náš objekt opustily, doufali jsme, že jejich působení na území našeho státu brzy skončí. No asi se jim tady zalíbilo. Jejich dočasný pobyt se protáhl a skončil až v roce 1991.


Nikdy jsem nebyl v pionýru nebo ve svazu mládeže. Patřil jsem prostě někde jinde a jsem za to rád. A ta zločinecká akce roku 1968 mně nejen dala za pravdu, ale navíc také ovlivnila můj pohled na svět. I když od těch událostí uplynulo dlouhých 50 let, je pro mě stále Rusko a komunistický režim symbolem nedůvěry a násilí. A já jenom doufám, že i přes současný vývoj v naší republice, se takový politický zločin a taková tragédie už nebude nikdy opakovat.

 


Slávek Floreš SD