Reklama

12. 07. 2020

Dnes má svátek: Bořek
úterý, 28 srpen 2018 19:47

Setkání s panem prezidentem

VALAŠSKÉ KLOBOUKY - Tak jedu nově otevřenou železnicí z Bylnice směrem na Vsetím. A co to nevidím ve Valašských Kloboukách?


Převeliké srocení lidu na místním nádraží.
Ptám se souseda v kupé:
„Co se to děje?“
„Vy to nevíte, pane, vždyť náš pan prezident T.G. Masaryk oficiálně dnes tuto železniční dráhu otevírá“.
Tak to musím být přitom, blesklo mně hlavou.
Urychleně jsem z vlaku vystoupil.
Spatřil před nádražím, jak se říká „hlavu na hlavě“.
„Kde je prosím, pan prezident?“ zeptal jsem se prvního potkaného.
„Tam stojí, ale pane, slavnostní ceremoniál už před nějakou dobou proběhl“. Hrome, to mám smůlu, jak se mně to mohlo jenom stát.


Prodíral jsem se zástupy oslavujících.
Míjel ženy v nádherných róbách, ale i muže stylově oblečené, no krása pohledět. A toho diváctva všude kolem.
Rovněž tak stánků s občerstvením, kolotoče, hudba, zavěšené páry... Nechyběly ani uniformy legionářů, hasičů, a pochopitelně i železničního personálu.
Pohádka, kam se jen oko podívalo.
Ale kde je, hrome, ten náš pan prezident? Náhle jsem ho spatřil v jeho typické bílé uniformě
s brigadýrkou na hlavě v hloučku legionářů a své dcery Alice.
Tu se mně vnukla myšlenka. Když už jsem tady při takové příležitosti, tak s ním musím a musím hovořit.
Bláznivý nápad, já vím.
Ale od mého úmyslu k provedení nebylo daleko.
Sebral jsem všechnu svoji odvahu, vyčíhal chvíle, kdy pan prezident stál pouze se svými blízkými, a přikročil k němu.


„Vážený pane prezidente, dovolíte, abych Vám položil několik otázek?
Jsem zpravodajem New York Times, ale mám české kořeny, tedy mohu s Vámi hovořit v mateřském jazyku“.
Pan prezident se blahosklonně uklonil na znamení souhlasu. „Vážený pane prezidente, jak se Vám líbí u nás na Valašsku?“
„Velmi, je to opravdu krásný kraj, příjemní lidé. A bylo na času, aby tato nová železnice propojila města a vísky navzájem“.
„Pane prezidente, a co říkáte na dění v současném světě?“
,„Nevidím nyní důvod, tedy v roce 1928, k velkému znepokojení. „Velkou válku“ máme za sebou, snad budou lidé do budoucna rozumní,“ zazněla uvážlivá odpověď zakladatele republiky.
„Nevylučuji však celosvětové ekonomické potíže“.
„A pane prezidente, postrádám ve Vaší blízkosti vašeho věrného spolupracovníka, dr. Edvarda Beneše?“
„Je churav, ale jistě se brzy uzdraví,“ odpověděl pan prezident.
„Mohl by být jednou vašim nástupcem,“ vzápětí jsem zalitoval této své evidentně netaktní poznámky.
„Proč ne, schopnosti na to nesporně má,“ s úsměvem odvětil pan prezident. Usoudil jsem v tu chvíli, že bych již dále neměl pana prezidenta obtěžovat dalšími dotazy.
Hluboce jsem se uklonil, a to jak panu prezidentu, tak i vznešeným krásným ženám po jeho boku.


„Velice vám to sluší, vážené dámy“.
„Děkujeme,“ zaznělo téměř jednohlasně z jejich úst. Ještě jednou jsem se uklonil a hotovil se k odchodu.
„A pozdravujte New York, neslo se za mnou“.
„Vyřídím, pane prezidente!“
Pln dojmů jsem v zamyšlení kráčel k nejbližšímu stánku s párky a hořicí.
Pak ještě nasměřoval své kroky k nádražní pokladně s prosbou o zpáteční lístek do Bylnice, Vsetín už mě nezajímal.
Nezapomenutelné zážitky byly za mnou, nelitoval jsem ani náhodou...

 

Jaromír Slavíček v.r.