Reklama

14. 10. 2019

Dnes má svátek: Agáta
pondělí, 19 listopad 2018 21:23

Michal Láník na extrémně těžkém závodě CROCODILLE TROPHY v Austrálii

VALAŠSKÉ KLOBOUKY, AUSTRÁLIE - Milovníků horských kol neustále přibývá. Jezdí se řada závodů, od lehčích, přes ty náročnější až po ty extrémně těžké. A právě mezi ty hodně těžké patří legendární závod CROCODILLE TROPHY, který se koná v Austrálii. Letos se jel již 24. ročník – tratě jednotlivých 8 etap vedly v buši a deštných pralesích tropického severního Queenslandu. Pro profiky a pro hobby závodníky je to akce nejen plná dřiny, ale i dobrodružství. A právě tady se letos postavil na start i Michal Láník z Valašských Klobouk. A tak jsme si za ním zašli popovídat a získat zajímavé informace o tomto závodě.


1. Ahoj Michale. Ještě než se začneme bavit o samotném závodě, poprosíme tě o krátké představení.
Jmenuji se Michal Láník, žiju ve Valašských Kloboukách, kde pracuji jako ředitel Domu dětí a mládeže. Mám 41 roků a velkou zálibu – jízdu na horském kole.

Michal Láník

 

2. A daří se?
Tak celkem to jde. Podařilo se mně vyhrát např. Mistrovství ČR na 24 i na 12 hodin a také několik dalších závodů. Přestože se věk zastavit nedá a navíc jsem se v poslední době podrobil třem operacím kolena a často proto musím trénovat za pomocí prášků proti bolesti, stále cítím, že se můžu měřit s mladšími závodníky. Chce to vůli, tvrdě makat a získané zkušenosti také nejsou k zahození.

3. No ale něco jiného je závodit doma a něco jiného vydat se na extrémní závod Crocodille Trophy do Austrálie.
No já jsem na tomto závodě byl už v roce 2011. Tehdy mně pomohli sponzoři a já jsem se jim cítil zavázán a chtěl jsem úspěch. Nevyšlo mně to podle představ a nakonec jsem obsadil 22. místo. A zjistil jsem, co mně chybí. Neměl jsem zkušenost s tímto druhem závodu a vlastně až tam jsem zjistil, že většina bikerů už v té době jezdila závody na 29“ kolech. Já jsem měl kolo 26“ a kolegové se mně smáli, že jedu na dětském kole. Ale jinak to byl zážitek a popravdě – už jsem moc nevěřil, že si to ještě někdy zopakuju.

4. Ale podařilo se.
Tak účast na takovém závodě chce několik věcí. Musí se např. získat sponzoři, protože to opravdu není levná záležitost. A pak, člověk musí být zdravý. To první se mně podařilo a využívám této příležitosti a všem sponzorům i dalším lidem, kteří mně jakkoliv pomohli, upřímně a moc děkuji. Ono je třeba si uvědomit, že při takovém závodě člověka nakopne a posílí jej třeba i taková „obyčejná“ povzbuzující SMS. Takže všem díky, díky. A zdraví? Jak jsem již výše naznačil, to nebylo úplně na 100%, ale zato vůle byla velká. A tak jsem už 8. října z důvodu alespoň krátké aklimatizace odletěl do Austrálie, kde jsem dorazil 10. října ráno. A hned první malér. Po přistání jsem zjistil, že mám sice kolo, ale všechny ostatní věci se někde zatoulaly. Ubytoval jsem se v kempu, koupil alespoň kartáček na zuby a ručník, půjčoval si přilbu a trénoval jsem v tom, v čem jsem přiletěl. Po tréninku jsem skočil do bazénu a byl jsem „opraný“ a připravený na další den. Bylo tam tehdy 34 stupňů tepla a tak se to dalo. Věci mně pak přišly až den před závodem a tak jsem se stihl zaregistrovat. Ještě že tak, startovné je totiž 50 000 Kč a v případě nenastoupení k závodu se nevrací. A to by byl drahý výlet.

 2018 Croc STAGE 1 Highlights (youtube.com)

 

5. A teď už k závodu.
Samotný závod začal 13. října a měl celkem 8 etap. Jelo se cca 100 km denně a trať vedla z 99% nerovným kamenitým či písečným terénem.
V 1. etapě se mně dařilo, cítil jsem se dobře a výsledkem bylo 7. místo a velká spokojenost.
Ve 2. etapě se mně jelo opět dobře, ale někdo asi v polovině tratě zlikvidoval značení a tak jsem si zajel a ztratil více než půl hodiny. Přesto jsem byl mezi amatéry 1. a celkově stále na 7. místě.
3. etapa – kopcovitá, samé výjezdy – často tlačení kola, sjezdy. V průběhu byly opět potíže se značením, nějaké staré značky mě a jednoho Australana dovedly do vojáky uzavřeného prostoru, kde se likvidovaly bomby. Takže velký problém. Nakonec nás poslali zkratkou napříč buší, plnou hadů, různé havěti a pro nás divných zvuků. Nepříjemné. Další vojenská hlídka nám potom ukázala stezku k hlavní cestě a pak už konečně cíl. Kilometry navíc, ztráta času a únava. Po protestu nám čas upravili, ale ztráta opět více než 15 minut.
4. etapa – časovka v horách, měl jsem technické problémy s kolem a musel jsem nutně hledat možnost zajištění bezdušového pláště. Pomohl mně nakonec závodník z Nového Zélandu, který si mě pamatoval ze závodu v roce 2011.
5.etapa – tak tady jsem měl asi největší malér z celého závodu. Asi na 10 km byl mírný sjezd a přede mnou jedoucí Němec upadl. Já pak saltem přes něho. Pád do kamení znamenal odřeniny po celém těle a to bylo zlé až kritické. Ošetření nic moc, rány se nehojily - už jsem měl myšlenky, že to znamená konec závodu. No pomohl jsem ještě tomu německému kaskadérovi, který si zlomil klíční kost a počkal jsem do příjezdu pomoci. Nakonec jsem s vypětím všech sil dojel 7. mezi amatéry a 8. celkově.

Závěrečné 3 etapy, to už byl boj na krev. Odřeniny bolely, velká únava a vyčerpání, opět zničený plášť a opět nezištná pomoc od závodníka Nového Zélandu. V těchto momentech rozhoduje i štěstí, takový spadený řetěz, pokud se snažíte udržet v kvalitní skupině, to může být konec nadějí na úspěch. Jel jsem už opravdu na doraz a tady mě pomáhaly a povzbuzovaly třeba i dříve vzpomínané SMS od kamarádů.
Vydržel jsem. A protože jsem měl z prvních etap nějaký náskok, tak jsem i přes ztráty v posledních fázích závodu nakonec do cíle dojel tak, že jsem byl mezi amatéry na 1. místě a celkově jsem byl šestý.
Pokud to mám nyní zhodnotit, tak to bude asi takto: jsem velice spokojený až nadšený. Přes velkou únavu, všechny technické potíže a zranění jsem si zajel životní výsledek. Krátce řečeno: PEKLO NA ZEMI SE ŠŤASTNÝM KONCEM.


Crocodile Trophy 2018, Michal Láník (napravo)
foto, zdroj - facebook Crocodile Trophy

 

6. A máš nějaké zajímavosti z dění okolo závodu?
Tak alespoň něco.
Závod pořádají Rakušané. A ti chtěli vyhrát všechno. Proto byli velice zklamaní, že jejich závodník skončil v amatérech až za mnou. Zaslechl jsem z jejich strany i nadávky a musel zkousnout i nějaké divné věci při závodě, např. se mně ztrácely z občerstvovacího vozidla láhve s pitím, které jsem si tam uložil.
Zjistil jsem, že i v tomto extrémním závodě je prostor pro kamarádství, jaké prokázal závodník z Nového Zélandu, který mně 2x nezištně pomohl.
V závodě byl ještě jeden Čech, který jel mezi profi a dojel na 5. místě.
Jídlo je v ceně startovného. Jedli jsme v podstatě 3x denně. Snídaně, něco malého po dojezdu a pak večeře. Výběr jídla byl dobrý - sýry, vločky, těstoviny, saláty, maso apod.
Teploty okolo 35 stupňů, v buši až 50 stupňů.
Spaní: velký rozdíl mezi amatéry a profi, kteří měli své karavany, někteří dokonce zajížděli odpočívat do hotelů. Já osobně jsem spal ve stanu, který jsem si musel po dojezdu sám postavit, na lepší podmínky už jsem finance neměl.
Snad každý den jsem na cestě narazil na nějakého hada, což pro mě nebylo nejpříjemnější, ale dobře to dopadlo.


7. Takže sen je splněným ale co dál?

Po závodě jsem řekl: tak tady už nikdy. Ale teď, kdy už se trošku dávám dohromady, není moje stanovisko tak rezolutní. Když nad tím přemýšlím, tak jsem si ověřil, že se dá závodit i s profíky a že by možná byla šance ještě na lepší výsledek. Získal jsem řadu zkušeností a to se vždy počítá. Postupně si uvědomuju, že všechny ty potíže a problémy, které jsem musel překonat, jsou vlastně zkušenosti, které se dají využít. A to nemyslím pouze na Crocodille Trophy. Ve hlavě mám třeba etapový závod horských kol v Maroku. Ale uvidíme.

8. Jak vlastně trénuješ?
Jezdím každý den asi 100 km. V poslední době už ale vypouštím, nebo alespoň omezuju, neděle, kdy se věnuju rodině. Ta samozřejmě mým koníčkem trpí a dost jí to omezuje. To si uvědomuju a musím proto manželce moc poděkovat, že to se mnou zvládá a fandí mně. I díky ní a dceři jsem dosáhl tohoto životního výsledku. Jsem rád, že moje úsilí nevyšlo vniveč, že jsem nezklamal ani své sponzory a je to pro mě i velké zadostiučinění.

9. A co na to říká tvoje tělo?
Tak zdraví zatím slouží. Až na ta nešťastná kolena. Srdíčko kontroluju často na EKG, mám na něm nějakou malou anomálii, která mě však nijak neomezuje. Klidová tepová frekvence je okolo 48, srdce je vlivem dlouhodobého zatěžování zvětšené. Jinak OK.


10. A co stravování? Spaluješ pravidelně hodně kalorií, takže musíš asi hodně doplňovat.
Tak popravdě, výživový poradce by mě asi moc nepochválil. Ráno moc do sebe nedostanu, snad nějaký kefír nebo čokoládové mléko, pak na svačinu banán. K obědu se dostanu třeba až v 15 hodin a to sním cokoliv. Nijak se neomezuju. V 9 večer pak u televize povečeřím třeba ¾ kila müsli s mlékem.

11. Co bys poradil bikerům, kteří by se nějak chtěli prosadit?
No, pokud jsou zdraví a mají i kvalitní vybavení, pak je nutný pravidelný trénink a vůle. Velmi důležité je také stanovit si přesný denní režim, ve kterém je čas nejenom na trénink, ale také na potřebnou práci, na rodinu a na odpočinek. Jenom tak mohou všechno zvládat v klidu a bez stresu. A musí mít z ježdění radost. Pak mohou přijít i dobré výsledky. Pokud by chtěli vyjet někde na takový závod je Crocodille Trophy, pak pravidelně trénovat v terénu, v kopcích, na kamenitých cestách apod. Najezdit pořádný objem kilometrů a nezapomínat na regeneraci. Před startem na takovém závodě bych jim doporučil využít možností účastnit se kvalitních a těžkých závodů u nás, např. Drásal. Tam získají tolik potřebné zkušenosti.

12. Je pro tebe kolo už droga?
Tak to určitě ano. Na kole si to užívám, nejedu vždy na doraz, ale opravdu i pro ten pocit užít si tu jízdu, tu námahu. A navíc, při jízdě se mně velice dobře přemýšlí. Jsem uvolněný, nikdo mě neruší a nerozptyluje, hlava čistá a už několikrát jsem právě na kole vyřešil problémy, které jsem měl třeba v práci. Nacházel jsem překvapivě dobrá řešení. A to je velmi pozitivní záležitost na tomto sportu.

13. Kdybys mohl vyjet s rodinou na vysněnou dovolenou, kam by to bylo?
Dcera chce na Havaj, manželka často zmiňuje Dubaj, já mám rád hory v kombinaci se sluníčkem. To se těžko kombinuje. Samozřejmě by mě potěšilo splnit sen oběma.

14. A co nám řekneš na závěr?
Všem čtenářům Našeho Valašska přeju, aby si dokázali najít čas na sport, a nemusí to být jenom kolo. Každý sport jim určitě přinese hodně pozitivního pro život. Všem bikerům pak přeju zdraví a jízdu bez karambolů a úrazů. A protože konec roku se blíží, přeju všem krásné a pohodové vánoční svátky a do nového roku jenom všechno dobré.

 

Tak tolik jsme se ze zákulisí tvrdé a náročné cyklistiky dozvěděli od Michala Láníka. Děkujeme mu za ochotu a dodatečně mu gratulujeme k parádnímu výsledku, kterým se na extrémním mezinárodním závodě dobře prezentoval nejen on sám, ale současně výborně reprezentoval také českou cyklistiku. A přejeme mu i dál podporu v rodině, ať mu drží zdraví, kolena ať se umoudří a sponzoři ať jsou mu pořád nakloněni. Potom si může na kole ještě splnit své další sny a cíle.

Připravili: Stanislav Floreš ml. a Slávek Floreš SD, Naše Valašsko info

 

 

 

 reklama