Reklama

05. 12. 2020

Dnes má svátek: Jitka
sobota, 04 duben 2020 00:00

Miroslav Beňo - „Oči války“ 1. díl: Slovo autora

Už jako malý ogara jsem rád, ostatně asi jako každý, poslouchal vyprávění své maminky. Pamatuji si, že jsem si vždy sednul na malý stolec vedle ní, pěkně poprosil, aby mi něco „vyprávjala“ a hltal pak každé její slovo.
Maminka přitom většinou seděla za šicím strojem,
šlapala do pedálu a vyprávěla mi příběhy ze svého dětství,
o sourozencích a mých prarodičích, které jsem vůbec nepoznal,
protože zemřeli dřív, než jsem se narodil.
A taky o válce. Co v ní zažila a jak dramatický byl pro
ni a ostatní členy rodiny konec války. Když jsem byl dospělý,
tak jsem si na některé z těchto příhod vzpomněl a opět je chtěl
od maminky převyprávět. Tyto její vzpomínky jsem si pak
vždy zapsal a pomalu skládal do jednotlivých příběhů, které
se pak staly základem pro tuto knihu. Myšlenka dokončit ji ve
mně zrála dlouho. Konečným impulsem byla až smrt maminky
v lednu 2014.
Události, o kterých budete číst, se většinou skutečně udály
a vystupují v nich i skuteční lidé, kteří si je prožili. Po vcelku
bezproblémovém začátku II. světové války začínají němečtí
okupanti postupně víc a víc zasahovat do života všech obyvatel
protektorátu. I do života rodiny Pavelkové z Bylnice na
jižním Valašsku, kterou krutost válečného běsnění dostihla
v posledních pěti dnech. Hlavními hrdinkami jsou sestry Jarmila
a Marta, které v jednotlivých příbězích prožívají „svou“ válku,
v jejímž úplném závěru kolem nich krouží smrt.

Den před koncem války

Na ty jeho oči nikdy nezapomenu…
Vryly se mi do paměti tak, že bych ho poznala ještě teď po
šedesáti pěti letech…
To, co se odehrálo na úplný konec války, je v mých vzpomínkách
stále živé, jako bych vše prožila včera. Skoro nikdo
z těch, na které budu vzpomínat, už nežije. A ani já už jsem
dávno nemusela žít, nebýt zvláštní souhry náhod, štěstí a osudu.
Kolik mi ještě z života zbývá, nevím, ale tehdy jsem byla smrti
určitě blíž. Ty vzpomínky se mi stále vrací.
Obrázky běží před očima jako film…
Sedíme se sestrou Martou na divanu a tlačíme se k sobě vyděšené
jak chycená zvířátka. Oči nespustíme z německého důstojníka,
který nervózně pochoduje po kuchyni s pistolí v ruce.
V duchu se loučím se svým krátkým životem i se svými blízkými,
protože je mi jasné, že nás brzy obě zastřelí.
Naděje, že se bratr vrátí včas, pomalu vyprchává…
Nešťastný osud nebo náhoda? Události posledních dní ve
mně zanechaly velký smutek a zmatek. Ještě pořádně nechápu,
proč se to všechno vlastně stalo. Teď už je to ale jedno.
A tak jsem se těšila na konec války a věčného strachu. Zbývá
jen půlhodina a nebudu. Nebude sestra, matka ani bratr. Život
na tomto světě pro nás skončí. Tak jako pro tatínka před třemi
dny. Proč musím zemřít tak mladá? Vždyť je mi jen čtrnáct let…
Kde se tady ti Němci vlastně vzali a proč přišli právě k nám?
Mysleli jsme si, že tady u bratra na hájence v Nadříčí ve Svatém
Štěpáně s rodiči v klidu dočkáme konce války. Dočkáme se ho?
Vrátí se bratr včas? Najde zbytek vojáků?
Marta se ke mně tiskne a já cítím, jak se třese. Určitě ji
hlavou běží stejné myšlenky jako mně. Co všechno už během
války zažila a jak se těšila na návrat Miloše. V poslední době
jsme se o ničem jiném nebavily a společně plánovaly, co všechno
po válce uděláme. A teď…

Příchod vojáků

Je pondělí, 30. dubna 1945. Den, kdy jsme pohřbili našeho
tatínka. V brumovském kostele a na hřbitově se sešlo nevídané
množství lidí, protože zároveň měly pohřeb i další oběti pátečního
bombardování Bylnice.
Kolem třetí hodiny jsme se vrátili z pohřbu na hájenku do
Svatého Štěpána a zůstali smutně sedět v kuchyni u stolu.
Z rozjímání nás brzy vyrušil zuřivý štěkot našich psů. Podívala
jsem se zvědavě z okna, proč psi tak štěkají, a uviděla jsem pět
vojáků, jak jdou směrem k naší brance.
„Rudo, idú k nám vojáci!“ volám na bratra.
„Jací vojáci?“
„To nevím, vypadajú na Němce,“ odpověděla jsem mu.
Bylo vidět, že to bratra překvapilo a přemýšlí, co dělat. Psi
mezitím začali štěkat ještě zuřivěji. Vyšli jsme všichni z kuchyně
ven až na zápraží prosklené verandy.
„Počkajte tady,“ říká nám Ruda a jde k brance vstříc vojákům.
Dosud jsem Němce viděla vždy nažehlené a důstojné. Tito ale
byli mokří, špinaví a co mě nejvíc překvapilo, i vyděšení. Kde
je jejich tradiční nadřazenost? Vpředu byl nějaký důstojník
s pistolí v ruce a za ním další vojáci se samopaly. Důstojník
došel až k brance a začal řvát na bratra:
„Sind hier die Soldaten? Die Soldaten, verstehst du?“
„Jací vojáci, tu nigdo není,“ kroutil hlavou bratr, ale to důstojníka
ještě více vzteklo.
„Herein!“ zařval a pistolí nám pokynul, ať jdeme dovnitř.
Pak se otočil a rozmáchlým gestem přikázal vojákům vše
prohledat. Přišlo mi, že těmito gesty a rozkazy ale jen zahání
strach. Nejspíš z partyzánů a jako kdyby ani nevěděl, kde vlastně
je. Uvnitř na nás začal řvát ještě víc a znovu se bratra ptal:
„Wo sind meine Soldaten?“
„Ich weiβ nicht,“ sdělil mu po pravdě bratr, protože pořád
nechápal, o jaké vojáky se jedná.
„Scheiβe, der tschechische Hund!“ zařval důstojník a znovu
začal zuřivě mávat pistolí a druhou rukou shodil ze stolu hrnek
s čajem, až se rozbil o stěnu.
„Kdo je u nás?“ ozval se polekaný matčin hlas z ložnice, která
si už předtím šla lehnout a odpočinout.
Němec se otočil za hlasem, ale to již Ruda běžel ke dveřím do
ložnice a uklidňoval ho.
„Meine Mutter. Sie ist krank!“
Důstojník šel ale za ním, aby se přesvědčil, že říká bratr
pravdu a nikdo jiný v ložnici není.
„Komm hier!“ mávl pak na bratra a vytáhnul z brašny mapu
a rozložil ji na stůl.
„Zeig mir, wo wir jetzt sind. Schnell!“ křikl na bratra a bouchl
ho pistolí do zátylku.
Hned se ale otočil k nám k divanu, kde jsme seděly se sestrou,
protože jsme strachy začaly hlasitě vzlykat a zařval.
„Ruhe, oder!“ a zvednul proti nám pistoli. Jenže strach byl
silnější a my jsme se nemohli utišit.
„Bastarde!“ zařval důstojník a zamířil na nás a já jsem v tu
chvíli uvnitř pocítila obrovskou hrůzu ze smrti a z nicotnosti.
Strach mi sevřel hrdlo a snad se mi i zastavilo srdce. Zůstala
jsem bez dechu a nemohla se hrůzou ani pohnout. Zírala jsem
do ústí pistole a čekala na výstřel…
Teď? Ne! Kdy už vystřelí?
„Děcka, co sa proboha děje?“ ozvala se z ložnice úzkostlivě
matka. Snad vycítila to napětí. Vyděšený hlas naší maminky
důstojníka nejspíš odradil od střelby. Po chvíli se otočil zpátky
ke stolu a já se stále upřeně dívala na jedno místo a pořád viděla
tu pistoli namířenou na mě.
Až po chvíli jsem zaregistrovala sestru vedle sebe, jak mně ze
strachu mačká ruku. Teprve teď jsem si uvědomila, jak moc mě
to bolí. To mě přivedlo zpátky a trochu vzpamatovalo.
Ruda, který s hrůzou sledoval co se děje, začal honem něco
ukazovat na mapě a vysvětloval důstojníkovi, kde vlastně jsou.
„St. Stefan? Bylnitz? Aber wo ist Slawitschin?“ divil se, a když
mu bratr ukázal, kde je Slavičín, do otevřených dveří zařval.
„Franc, komm hier!“ Jeden z vojáků, kteří prohledávali
vedlejší místnost, okamžitě přiběhl a hlásil se nadřízenému. Byl
viditelně hodně vystrašený, protože určitě vše slyšel a očekával
zuřivou reakci od velitele. Důstojník se na něj opravdu rozeřval
a já ze všeho jen pochopila, že mu dává za vinu, že zabloudili
a nejsou u Slavičína, odkud měli nejspíš zajištěný další ústup.
A že se nesetkali s druhou skupinou, která teď asi ještě bloudí
v horách nejspíš někde u Javorníku na hranicích se Slovenskem.
Aby totiž nebyli tak nápadní a přešli ze Slovenska přes hory, tak
se asi v noci radši rozdělili.
Důstojník byl vzteky bez sebe, ale v jeho tváři se zračil
i strach. Bylo to vidět už jen z toho, že pistoli měl stále v ruce
a při řeči s ní zuřivě mával.
S tlukoucím srdcem jsem čekala, co udělá. Snad si ten vztek
nevylije na nás. Marta nejspíš uvažovala stejně, protože se ke
mně stále více tiskla. Choulily jsme se k sobě do klubíčka a snad
nás na divanu už ani nebylo vidět. Proč asi riskovali a šli přes
hory? Možná, že už je ale Vlárský průsmyk obsazený Rusama
a jim tedy nezbylo nic jiného. A teď tady naposledy dokazují, že
jsou „nade všecko“, jak nás učili ve škole.
Důstojník se zatím trochu uklidnil a začal přecházet po
kuchyni. Přemýšlí, co má udělat dál. Jak najít zbytek vojáků
a jak se co nejdříve dostat do Slavičína. Voják se mezitím radši
vytratil na chodbu, ale za chvíli se vrátil s velkou brašnou
naditou nějakými lejstry. Zůstal stát mezi dveřmi a čekal, až si
ho velitel všimne. Ten se opravdu za chvíli zastavil, podíval se na
něj a mlčky mu hlavou pokynul směrem ke kamnům. Voják jen
pokývnul, že rozumí a začal cpát do kamen dokumenty z brašny.
Nejspíš si nejsou jistí, zda se odtud ještě bez problémů dostanou
dál a proto raději pálí důkazy. V kamnech se rozduněl oheň
a za chvíli v něm zmizel celý obsah brašny. Voják za posledním
papírem zavřel dvířka, zasalutoval a odešel na chodbu.
Z ložnice se mezitím nesl slabý hlas matky, jak přeříkává
Otčenáš. Modlí se za nás – za sebe už ne. Teď už ji při životě
držíme jen my, děti. Dnes pohřbila manžela, před třemi dny
skoro přišla o dům a ještě se z toho úplně nevzpamatovala.
„Buď vůle Tvá…,“ odříkává.
Jak je to všechno na světě zajímavě zařízené, samý protiklad:
život – smrt, vítězství – prohra, láska – nenávist. Vše se změní
během chvíle…
„Franc!“ zařval oficír směrem k otevřeným dveřím.
Ten se za chvíli do kuchyně přímo vřítil. Konec války a pořád
mají disciplínu a strach z velitele. Teď jim jde navíc doopravdy
o krk. Frontu mají doslova za zády…
Důstojník začal něco vojákovi vykládat a přitom ukazovat na
Rudu a na nás. Co s námi zamýšlí?
„Ja wohl!“ zařval po chvíli voják a otočil se na Rudu.
„Komm hier!“ zařval na něj. „No sem jít!“
Bratr se na něj překvapeně otočil, protože češtinu, i když
zkomolenou, od vojáka nečekal.
„Na, já od Troppau a vás tschechische Schweine nemít rád.
Jít hledat druhá grupa nahoru na kopec, tam mi ztratit od sebe.
Verstehen Sie? Ty to tady znát a ty je najít. Komandant tu zůstat,
a když ty nenajít voják do večer, sieben Uhr, tak,“ a obrátil se
ke mně a sestře na divanu, „tak die Mädchen a Mutter kaput.
Verstehst du?“
„Proboha, proč to chcete udělat? Proč nás nenecháte na
pokoji?“ ozvala se z ložnice matka.
„Was sagt sie?“ optal se velitel Franciho, který mu to přeložil.
Velitel se tomu jen zasmál a já věděla, že nemáme žádnou
naději. V jeho očích se zračila všechna zloba za tuhle prohranou
válku. Určitě to byl zarytý fricek, kterému už jde jen o to,
aby byl co nejdále na západ od Rusů. Nebyl ve své nabubřelosti
a nadřazenosti určitě zvyklý prohrávat a teď musí tu porážku
přijmout. Proto nás zastřelí. Kvůli pomstě. Pomstě za sebe, za
prohru. Vidím to v jeho očích…
„Odpusť nám naše viny…,“ je slyšet modlící se matku.
Ruda se zatím obléká do kabátu a chystá se jít hledat Němce.
Za chvíli odchází se dvěma vojáky. Jaké má asi šance a jaké
máme my…
Jak jsme se se sestrou těšily, až bude po válce! Na první den
svobody. Veselí a radost. Už se jí nedočkáme. Byla tak blízko, tak
blízko, jen sáhnout…
Křik důstojníka mě z myšlenek vrací zpět.
„Wo sind die deutsche Soldaten? Oder die Gestapo?“ řve na
nás.
Marta mu vysvětluje, že gestapo je v Bylnici a kde tam sídlí.
Ten si hned volá jednoho z vojáků a něco mu rozkazuje. Určitě
ho posílá do Bylnice pro pomoc.
Přes okno slyším, jak pak voják venku nasedá na kolo
a odjíždí. Nechal ho tu bratr Karel, který na něm přijel na
pohřeb otce až ze Zlína, kde pracoval u Bati. Jinak se teď na
pohřeb dostat nedalo, vlaky ani autobusy nejezdily. Vykládal
nám, jak jsou poškozené mosty, kolik zákopů a zátarasů je na
cestě. A jak se doslova probíjel mezi ustupujícími maďarskými
a německými vojsky.
Po pohřbu naštěstí zůstal u kamaráda v Brumově. Bratře, ani
nevíš, že brzo půjdeš na další pohřeb…

Na Pláňavách

Jak je jen můžu najít? Vždyť v těchto horách kolikrát zabloudí
i místní. Musím se vojáků zeptat, kde se rozešli a snad alespoň
odhadnu, kde mohli zabloudit.
Chudák matka a sestry. Ještě, že manželka s malou Marií po
pohřbu odjela se svými rodiči k rodině do Klobouk. Co nás to jen
potkalo…
Každý večer jsme se těšili na konec války. Přemýšleli jsme,
jaký vlastně bude, jak se budeme veselit a otevřeme u otce
tu láhev slivovice na oslavu. Tu láhev, co před dvěma lety
schoval do skříně v novém domě na Lúčkách. Tehdy už začínaly
mezi lidmi kolovat první šeptandy o porážkách německých
vojsk v Rusku. Ale ta bude stejně po náletu určitě
rozbitá. Vždyť my už vlastně ani slavit nebudeme. Podle
chování Němců je vidět, že se chtějí dostat co nejdál od Rusů
a ještě se co nejvíce pomstít za prohranou válku.
„Kadyma ste sem šli?“ ptám se vojáka, který jde stále za
mnou se samopalem namířeným na mě.
Má strach, abych mu neutekl, protože kdyby se vrátil beze
mě, tak by ho snad velitel zastřelil taky.
„Tady nahoru,“ ukazuje samopalem.
Takže někde od Javorníku. Kdoví, kde jsou teď. Zkusím to
kolem Pláňav, kde bydlí na samotě Zvoníčci. Možná, že se tam
zastavili, nebo tam ještě dokonce jsou. Otáčím se k vojákovi,
že mu to řeknu, ale jen pohnu hlavou, už na mě řve: „Halt!“
Ten má větší strach než já. Zvedám ruce a pomalu se otáčím,
aby viděl, že nemám nic špatného v úmyslu.
„Jít nahoru, tam barák, samota, tam možná být,“ vysvětluji
mu lámanou němčinou a ukazuji do kopců.
„Gut, aber nicht durch les! Tam partisanen!“
„Nigdy sem tu žádné neviděl,“ lžu mu a na podporu mých
slov kroutím hlavou.
Nevím ale, jestli mi to věří. Asi má své zkušenosti. Hlavně
abychom ty vojáky našli. Chudák matka a Marta s Jarkou.
Kdoví, jestli vůbec ještě žijí. Možná mi dali, abych jim pomohl,
jen takovou naději, že když vojáky najdu, tak nás nechají být.
Němcům už je, kromě vlastní záchrany, všechno jedno. Pár
mrtvých navíc…
Vycházíme zadní brankou z hájenky, která je postavena
blízko lesa necelý kilometr od Svatého Štěpána. Jdeme dál od
lesa po loukách nad obcí. Pod námi napravo je v údolí Bukového
potoka budova sklárny. Scházíme k posledním domům na konci
Štěpána. Tady, v bývalém domě majitele skláren Schreibera,
který mu sebrala ještě před válkou banka po jeho bankrotu, sídlí
němečtí financi a německý správce, místní arizátor Kopecka.
Tento židobijec si přitom prý dost nakradl. K lidem se choval
nadřazeně, jako pravý fricek. I když to byl vlastně český Němec
od Opavy. Občas se tu taky během války objevili zranění vojáci
na rehabilitaci. Teď je tu naprostý klid, asi už všichni utekli před
Rusáky. Za chvíli vcházíme kolem lomu na louku zarostenou
nízkým náletem a jdeme nahoru směrem na Pláňavy. Hlavou mi
běží spousta myšlenek. Neměl bych zkusit utéct, vrátit se domů
a pokusit se je zachránit? Nesmysl, jak bych asi mohl utéct, vždyť
k lesu je to daleko a vojáci jdou za mnou. Jsou to zkušení válečníci
a teď jsou navíc podráždění. A stejně bych zachránil akorát
možná jen sebe. Nezbývá, než doufat ve štěstí. Najít zbytek
Němců a věřit, že nás pak nechají na pokoji. Věřit. Kolikrát už
jsem v životě něčemu věřil a…
Trochu otáčím hlavu a kontroluji, co dělají vojáci za mnou.
Jeden z nich míří nataženým samopalem na mě, ten druhý jde
vedle něj a nedůvěřivě sleduje okolí. Přece jen mají strach
z partyzánů! Vycházíme na louku na Okrajkách a zatáčíme
doprava.
Pomalu se na ně otočím a ukazuji, že už to není daleko.
Ostatně, za chvíli už je vidět střecha Zvoníčkova domku i stodoly.
Jožka Zvoníček se bude asi divit, co mu to vedu, teď těsně před
koncem války, za návštěvu.
Rodina Zvoníčků tu bydlí snad už od nepaměti. V této rodině
se traduje, že jejich prapředek, zakladatel rodu, putoval společně
se svým otcem v roce 1792 ze Lhoty u Hradce Králové do Uher.
Cestou se zastavili ve Štítné a on náhle onemocněl. Otec pokračoval
v putování dál a syna tu nechal. Ten se po uzdravení oženil
a na Pláňavách si postavil domek. Od těch dob tu obhospodařují
půdu a kotáry v okolí svých chalup, pasou ovce a dobytek. Živí
je země a těžká práce.
Jak se blížíme, tak je stále víc slyšet štěkot jejich psů. Dovedu
si představit, co se teď u nich děje. Z minulých návštěv vím,
že gazda o každé návštěvě díky psům už ví dávno dopředu.
Naučil se ostražitosti. Tak jako každý pasekář. Bydlet na samotě
v horách totiž znamená stálé nebezpečí. Zvlášť teď ve válce.
Zpočátku jej navštěvovali pouze němečtí financové, ale teď už
se u něj víckrát objevili i partyzáni. Ani jedny, ani druhé neviděl
rád, protože nebezpečí mu hrozilo z obou stran. Pro všechny ale
musel mít vždy připravenou domácí pálenku. Chlap ve válce má
pořád žízeň, a když se napije, tak se s ním pak dá lépe domluvit.
Klid Zvoníčkovy rodiny tak závisel na gořalce. Pálenice, kterou
měl schovanou ve stodole, tak byla často v provozu. Jeho řepovice,
ale i gořalka z obilí a cukru, šla k duhu všem, Němcům
i partyzánům.
Němečtí financové a pohraniční stráž zde hlídali hranici se
Slovenskem, odkud se pašovaly cigarety a dobytek. Pravidelně
se u Jožky Zvoníčkového, ale i jeho otce Josefa, který si postavil
chalupu nedaleko a bydlel v ní i s Jožkovým bratrem Jarkem,
zastavovali při svých pochůzkách. V poslední době to většinou
byli už starší vysloužilí vojáci, pro které válčení v zákopech už
nebylo. A to, kde Zvoníček shání gořalku, je zatím moc nezajímalo.
Jen když bylo čím se zahřát.
Občas se zastavili i na mojí hájence pod horou. Nebyli nebezpeční.
Ale typičtí Němci – zodpovědní a přesní. Vždy jen pár
strohých dotazů, zda jsem v horách neviděl partyzány nebo
pašeráky, a zase šli dál.
V Bylnici, Brumově, Sidonii i tady ve Štěpáně jich bylo
zpočátku války snad kolem stovky. Koncem války se ale postupně
ztráceli na frontu. O to víc se začali v horách objevovat partyzáni.
Ti přišli většinou ze Slovenska, odkud se stahovali po
potlačení povstání. Ze začátku se jim v něm ještě dařilo.
Dokonce jsem slyšel, že koncem října loňského roku jich snad
stovka obsadila Hornú Súču, kde odzbrojili četníky a hlinkovce.
Do hor se stáhli až druhý den. Střelba tehdy byla slyšet až přes
hranice. Na Slovensku jim ale pak začalo být horko. Občas tady
provedli nějakou sabotáž a narušovali tak fricům klid.
I proto bylo vloni v Brumově nově zřízeno speciální protipartyzánské
jagdkomando. A to už byli ostří chlapi, s těmi nebylo
radno si zahrávat! Němci pak ani před blížící se frontou vůbec
nepolevovali v tvrdém potírání odporu, spíš naopak. Pálenici
proto Jožka radši nedávno zakopal v lese. Kdyby ji teď Němci
našli, mohlo by být zle.
Jako moudrý a zkušený člověk ví, že přechod fronty může
být nebezpečný pro celou jeho rodinu. Na samotě je člověk
lehce zranitelný, tady se nikam neschová. I proto před týdnem
poslal svou ženu Lojzinu a tři děti - Jožinka, Aničku i ještě ani
ne ročního Pavlíka, i s kravkami dolů k jejím rodičům Juřenčákům
do Štítné a zůstal zde sám. Vždyť riskovali život skoro
celou válku, tak proč teď riskovat ještě víc. I sem se už dostala
zpráva o vypálení pasekářské Ploštiny. Její obyvatelé dali partyzánům
vše, co mohli. Najíst, napít, ba i své postele. Ale ti je
obránit před Němci nedokázali. A ti se na Ploštině vyřádili…
Lidi nahnali do stavení a upálili. Ta hrůza z takové krutosti
dolehla na celý kraj. Jeho manželka kvůli tomu proplakala celou
noc. Vždyť to byli pasekáři jako oni! A partyzáni k nim na samotu
taky často chodili.
Myšlenky mi běží hlavou jak šílené. Snad teď zrovna nebudou
partyzáni u Zvoníčků. To by znamenalo konec! Určitě by si na
fricky počkali a chtěli je postřílet. Vždyť jsou jen dva a navíc mě
vedou jako zajatce. Kdoví, kolik očí nás teď sleduje.
Vcházíme brankou na dvůr a psi se můžou utrhnout z řetězu.
Mě znají, ale vojáci jsou pro ně cizí.
Ze dveří stavení vychází Jožka Zvoníček. Urostený, šlachovitý
chlapík v plné síle. Nedávno oslavil 34 let. V očích mu vidím
strach a otázky.
„Co sa děje?“ ptá se udiveně.
„Jožine, nebyli tady němečtí vojáci?“ ptám se ho.
„No, byli tady tak před dvuma hodinama. Přišli celý mokří,
tak sa tu chvílu sušili.“
Zaplať pánbůh, ulevilo se mi.
„A kde šli?“
„Moc sem ím nerozuměl, furt opakovali Slavicin, Slavicin.
Tak sem jim ukázál, ať idú dole do Bylnice na nádraží. Tam že sú
jejich vojáci.“ A ukazuje směrem dolů k Bylnici.
Pomalu se otáčím na německého vojáka. Snad sám rozuměl,
co říkal. Voják ale asi všemu úplně nerozuměl, protože se zeptal:
„ Was? Kam jít?“
„Nach unten, dolů do Bylnice, tam Bahnhof,“ říkám mu
a ukazuji na bylnické nádraží, které je odtud krásně vidět.
„Die Partisanen, sind nicht da?“ ptá se druhý voják a namířil
na Jožku samopal. Ten rychle kroutí hlavou, že ne. Ale já podle
výrazu v jeho očích poznám, že lže. Naštěstí to vojáka uspo16
kojilo a jeho strach přičítá namířenému samopalu. Ale i tak je
opatrný, protože zavelí: „Herein!“ a ústím samopalu nás postrkuje
dovnitř stavení.
Vcházíme přes síň do kuchyně. Na stole stojí rozpitá láhev
řepovice a tři skleničky. Oba vojáci si toho všimnou a něco mezi
sebou začnou brebentit.
„Was ist das?“ zeptá se jeden z nich a ukazuje na stůl.
Jožka, který si předtím všimnul jejich pohledu, asi tuto
otázku čekal, a proto už klidněji odpoví: „To sem nalévál tým
vaším vojákom.“
„Was?“ ptá se jeden z nich.
„Vaši kamaráden!“ rychle naznačuji, že to pili jejich kamarádi.
Nevím ale, jestli nám to věří nebo ne. Ve vzduchu je pořád
cítit velké napětí. Jožka se opírá o židli a čeká, co se bude dít.
Ruka na židli se mu chvěje nervozitou.
Němci se něco začali mezi sebou dohadovat. Jožin mezitím
udělal to nejlepší, co mohl. Nalil všechny tři skleničky, přinesl
ještě další a taky ji naplnil.
„Napijte sa!“ vyzval vojáky a pokynul jim rukou směrem ke
skleničkám s řepovicí.
„Trinken Sie!“ ukazuji i já a beru mezi prsty štamprli.
Vojáci ale stále o něčem diskutují. Asi se dohadují, co s námi
a co budou dělat dál. Je na nich vidět, že se tady na kopcích bojí.
Určitě nevěří, že tady nejsou partyzáni. Skleničky až po chvíli
berou do rukou a pijí na ex do dna.
„Kde sú asi teď partyzáni skovaní,“ přemýšlím.
Nejspíš je Jožka nechal přes stodolu vyběhnout do křovin
a určitě teď odsud pozorují stavení a čekají, co se bude dít.
Jožin rychle podruhé plní skleničky alkoholem a nabízí
vojákům.
„Jít zurück!“ náhle zavelí voják, šáhne přitom znovu po naplněné
štamprli a vyprázdní ji.
Na Jožinovi je vidět, jak se mu ulevilo. Nemá to jednoduché.
Pořád žije ve strachu z Němců, protože ti se stále chovají
jako domácí páni. A přidali na krutosti. Kdyby přišli na to, že
k němu chodí partyzáni! Dobře udělal, že ty, kteří u něj před
chvílí byli, radši vyhnal zadem ze stavení, když viděl přicházet
Rudu s německými vojáky. Fronta se sice blíží, ale…
Jeden velký strach už zažil vloni koncem srpna. To sledoval
na obloze boj německých stíhaček s americkými bombardéry.
Jedno z těch velkých letadel spadlo někam za Kochavec a další
hned za hranici k Antonstalu.
Němci pak jako zběsilí hledali členy osádky letadel, kteří
vyskákali na padácích. Viděl jich několik snášet se z nebe. Tehdy
jim prolezli dům od sklepa až na půdu.
Další strach zažil měsíc zpátky před velikonocemi, když na
velký pátek navečer nízko nad kopcem s divným rachotem od
Slovenska směrem na Štítnou přeletělo letadlo. Jako by mu
vynechával motor. Zvědavě vyběhli ven a dívali se za pokašlávajícím
letadlem. Až když se po chvíli vraceli domů, uviděli nad
Javorníkem padák. Parašutista pak dopadl někde za Peňažnou
blíž ke Kochavci.
Už byla skoro tma, když se blízko hranic ozvala střelba.
V noci k nim pak vtrhnulo jagdkomando a prohledalo celý dům.
Hledali toho parašutistu a vyhrožovali zastřelením, když neřeknou,
kde je. Ale on jim neměl co říct, protože nic nevěděl. Odnesl
to přeražený nos, který ho ještě teď bolel.
Naštěstí se pak Němci, když v domě nic nenašli, upokojili
a nechali nás být. Ale ten strach v něm zůstal dlouho. Ne o sebe,
ale o manželku a děti.
Jeho Lojzina se pak lekala při každém zaštěkání psů.
A malého pětiletého Jožku, kterého vzbudili vojáci, když prohledávali
dům, nemohli dlouho utišit. Dole ve Štítné jim bude líp.
Až později se dozvěděl, že letadlo bylo ruské. Dopadlo prý
někde mezi Haluzicemi a Újezdem a další dva ruští vojáci v něm
zahynuli. A navíc ještě to bombardování Brumova a Bylnice.
Z Pláňav měl vše jak na dlani. Viděl, jak vybuchují bomby, jak
hoří vagóny s benzinem na nádraží i poslední nálet na Lúčky
a na Brumov.
A v tu chvíli byl rád, že bydlí tak daleko od dědiny. I když
jednu z bomb viděl vybuchnout nedaleko Maděrovce, další
samoty naproti na kopci. Před válkou se mu tam přivdala sestra
Andělka. Hned v sobotu se tam vypravil přesvědčit se, zda jsou
v pořádku. Naštěstí bomba dopadla asi sto metrů od domu
a nepoškodila jej, ani nikomu neublížila. A tak poseděl se
švagrem Frantou u štamprle kvitovice a pohrál si s malou Liduškou
a Martou. Odcházel od nich až navečer s dobrou náladou
a vírou, že vše dobře dopadne.
Zato otce tady Rudy při pátečním náletu bomba zabila. Proč
asi hledají ty vojáky zrovna s Rudou? A proč ho vedou pod samopaly?
Co se to děje… Je jasné, že od Rudy se to teď nedozví. Radši
být opatrný. Ostatně, bůh ví, co ho ještě čeká, než se všechno
přežene.
„Kommen wir!“ zavelí voják a strčí do mě samopalem.
Co ti partyzáni? Snad je nenapadne něco podniknout, až
půjdeme zpátky! Musím se i s vojáky dostat dolů na hájenku!
Je to jediná naděje, jak zachránit matku i sestry.
Kdoví, co se tam teď děje a jestli vůbec ještě žijí. Ten německý
oficír měl nepříčetný výraz v očích a určitě je schopný čehokoliv.
Pro něj pár dalších zmařených životů nic neznamená.
A to jsme dnes pochovali otce…
Vojáci mě vystrkují z domu na dvůr a chvíli ze dveří obhlíží
okolí. Psi opět spustili divoký štěkot. Vojáci teď jdou kousek za
mnou a pořád na mě míří samopalem. Disciplínu a ostražitost
mají v krvi až doposledka. Naznačuji jim, že přes les je to blíž,
ale voják jen kroutí hlavou.
„Die Partisanen!“
Scházíme tedy dolů stejnou cestičkou kolem lesa. Neseme
dobré zprávy? Snad ano, protože vojáci jsou naživu a nejspíš již
v Bylnici na nádraží. To by snad mohlo jejich velitelovi stačit.

 ----------------------------------------------------------------

Poznámky k prvnímu dílu:
Takže těch pár zajímavostí a komentářů k této úvodní části knihy. Ta začíná, dá se říct „odzadu“, v poslední den před osvobozením  našeho města - 30. dubna 1945. Ten den se stala ona dramatická událost na hájence v Nadříčí (v některých mapách se uvádí i Nad řekou) ve Svatém Štěpáně, kdy hrozila smrt mojí mamince Jarmile a její sestře Martě. Popsána je přesně tak, jak jsem ji slyšel vyprávět. Budova této bývalé hájenky tam stojí ještě dnes a má číslo popisné 97. Pokud odbočíte z hlavní silnice směrem do obce, tak hned po přejetí mostu přes Vláru odbočíte vlevo a po cca 800 metrech, kdy pojedete i po polňačce, dojedete k tomuto domu. Ten teď prý není obývaný. V roce 1945 na této hájence, která patřila k Dreherovu panství, bydlel můj strýc a hajný Rudolf Pavelka se svou rodinou. Po vydání knihy jsem dostal několik zajímavých mailů i dopisů, a to hlavně od těch starších. Někteří v nich vzpomínali na události, které popisuji v knize, někteří na některé postavy, které z dětství znali. Ze všech jsem měl velkou radost. Velmi zajímavý mail jsem dostal ze severní Moravy od p. Hověžákové (roz. Hudečkové), rodačky ze Svatého Štěpána, která mi v něm taky vyčítala nějaké nepřesnosti k hájence v Nadříčí uvedené v knize.

Ostatně zde si to můžete přečíst:
Jsem narozena v roce 1945, takže události popisované v knížce si nemohu pamatovat, mám však dva starší sourozence, kteří si pamatují, že v hájence v Nadříčí v popisované době bývala rodina hajného Konečného s nemocnou ženou a třemi dospívajícími dětmi. Knížka autora Mir. Beni je doplněna fotografiemi a i některé popisované události odpovídají historickým faktům, i když jde jen o vyslechnuté vzpomínky a jak uvádí autor, něco je vymyšleno. Přesto by mě zajímalo, co vedlo autora k tomu, že hlavní děj, který začíná vyprávěním hajného Rudolfa Pavelky, umístil do štěpánské hájenky v Nádříčí, i když tam podle všeho v té době bydlet nemohl a tím vlastně dost zkreslil vypovídací hodnotu knížky, alespoň u ještě žijících pamětníků.

Ne, že bych pochyboval o pravdivosti vyprávění mojí maminky, ale vše jsem si radši ještě jednou ověřil u jedné z ještě mála žijících postav z mé knihy – Marušky Meixnerové (roč. 1940), dcery hajného a mého strýce Rudolfa Pavelky. A pak s jistotou odpověděl takto:

Stalo se to přesně tak, jak to popisuji - i celý děj se skutečně odehrává 30. dubna 1945 na hájence v Nadříčí ve Sv. Štěpáně. V tu dobu tam opravdu bydlel můj strýc Rudolf, který byl hajným na Dreherově panství. Dreherům ta hájenka patřila až do konfiskace jejich majetku po válce. To, že vše co mi maminka vyprávěla, se na této hájence koncem války opravdu stalo, jsem si ještě (po smrti maminky) potvrzoval (a doplňoval podrobnostmi) u dcery hajného Rudolfa Pavelky - Marušky (r. 1940), která teď bydlí a žije ve Valašském Meziříčí. Dnes jsem jí znovu volal a jen mi vše potvrdila – s tím, že se z hájenky v Nadříčí stěhovali až v roce 1946 (když měla 6 let) do Vysokého Pole, kde začala chodit do školy. Hajný Konečný se tam proto stěhoval určitě až po roce 1946!!

Od paní Hověžákové jsem pak dostal velmi krásný mail, který je důkazem existence silné vazby k místu, kde se člověk narodil. I důkazem, jak rád si člověk ve stáří vzpomíná na své mládí. I když často nebylo zrovna "nejrůžovější".


Dobrý den pane Beňo,
děkuju Vám, že jste mi odpověděl a vysvětlil, jak se věci měly, a i za jiné informace, které jsem nevěděla. Trochu jsem i s tím počítala, že už si sourozenci nemusí spolehlivě pamatovat, byly ještě děti, sestra 12 a bratr 8 roků v tom pětačtyřicátém a taky je to už moc dávno, no přesto jsem dala na jejich názor, tak mi to prosím promiňte. Je to ale místo, kde jsme v dětství často chodili, rodiče tam bokem nad hájenkou měli louku a říkali jsme  tomu taky „v Bačáku“. Nejvíc vzpomínek a zážitků mám spojených s pasením našich dvou kravek, a to byla „zábava“ na všechny prázdniny, ale bývalo tam krásně, a ta svoboda. V dětství se to otiskne do paměti a teď v důchodu je víc času na vzpomínání a tak se k  tomu rádi vracíme, doplňujeme co si kdo a jak pamatuje. Bratr vzpomíná, jak za války rodiče část té louky zorali na brambory a potom sklidili jen pár drobných a jak se maminka s pláčem ptala otce, jak ty děti uživí. A po válce přišly velké „kontingenty“ a to už si trochu pamatuji. Takže tak nějak šel čas, člověk ale zapomíná a dneska mladí mají zase svoje problémy, jiné než byly ty naše a co bylo před desítkama roků je pro ně dávná historie. Přitom jsou to zážitky jednoho lidského života. Ale i mnozí mladí se budou chtít dovědět víc, tak dobře že vycházejí i takové knížky jako je tato Vaše. Když si vzpomenu na to, jak vypadala štěpánská dědina v mých prvních vzpomínkách a jak vypadá dnes, to se jen těžko přiznává, že je to ta stejná obec. Jenom si přejme, aby ta druhá světová, byla taky poslední a aby se lidem i v budoucnu dobře žilo.
Vše jsme si pak ještě dovysvětlili a zavzpomínali v dalších mailech. Potvrdilo se mi tím, že lidská paměť nemusí být vždy to nejpřesnější a pravdivé. S tím jsem se ostatně při shánění informací setkával hodně často. V příštím pokračování budu část svých poznámek věnovat jedné události z tohoto dílu, která je důkazem, jak je paměť občas krátká a nespolehlivá.
Když už jsme u těch štěpánských hájenek... Ve Svatém Štěpáně měl Dreher dvě hájenky. Jedna byla tato v Nadříčí, a druhá byla na tzv. Příletu (dnes se tam říká „U trnky“). Což je v horách nad Pláňavami. Byla na okraji bývalé obory a už je tam z ní prý jen zbořeniště. Naposledy v ní bydlel hajný Bližňák, který se odtud odstěhoval do Nedašova na hájenku pod Cigánem. Známá hájenka v horní části Štěpána byla před válkou vila majitele skláren Vincence Schreibera, který si ji zde nechal postavit. O využití vily za války píši v této části. K tomu, co je v knize, ještě přidám, že arizátor Kopecka byl po válce odsouzen a poslán do dolů. Po propuštění si ale svobody dlouho neužil. Chtěl navštívit děti v Německu, ale ve vlaku dostal infarkt a zemřel. Všechny informace, které zde uvádím (ale i v knize) kolem této vily i štěpánských hájenek mám díky p. Turkovi z Brumova. Po válce byla vila konfiskována a patřila obci. Následně se stala majetkem Státních lesů a byla z ní „udělána“ hájenka.

Ale pojďme zpátky k té prvotní události v hájence. O tom, že by podle očí toho německého důstojníka poznala i mezi tisícem lidí ještě teď, mně maminka víckrát vyprávěla. Tak měla ten pohled zafixovaný ve své paměti. Jako malý jsem to celé bral jen jako nějaké velké dobrodružství – hledět do hlavně namířené pistole, být v ohrožení života, čekat na výstřel atd. Až později mně „docvaklo“, že kdyby ten německý důstojník tehdy opravdu vystřelil, tak jsem tu nemusel být já, moji sourozenci, naše děti, vnuci ani celá blízká rodina... Kruté zjištění. Jak málo kolikrát rozhoduje o tom, zda budeme mít vůbec možnost spatřit tento svět. A nejenom my…

Ruda tehdy skutečně musel jít hledat, společně s německými vojáky, zbytek jejich skupiny. Hledal je i u Zvoníčků. Ti ostatně na Pláňavách bydlí dosud. Pravdou by měla být i událost z roku 1792, kdy měl být založen jejich rod, jak uvádím v knížce. Důkazem, že to je pravda, je zápis ve štítenské matrice z roku 1793, kdy se zde poprvé objevuje jméno Zvoníček. V tomto roce se Františkovi Zvoníčkovi a Marianě roz. Bartošové narodil syn Jiří. Zvoníčci uspořádali v říjnu 1996 sraz všech žijících Zvoníčků. Na počáteční výzvu jich odpovědělo 612! A do štítenského kulturáku jich dorazilo 330! Neskutečné!
No, a ještě něco málo k tomu bombardování Bylnice dne 27. dubna 1945. Odlétávající letadla tehdy, při tzv. odlehčování, skutečně jednu z bomb shodila blízko domu na Maděrovci. Další pak kolem Hluboč ve směru na Petrovici a Vláru. Mělo to ale být už po dopoledním bombardování Brumova, ne až když se odpoledne bombardovala Bylnice. Díra po bombě (dle pamětníků v průměru cca 3 metry) tam byla dlouho patrná, a protože se v ní držela voda, tak se tam chodily „koupat“ celé generace maděrovských kachen a hus. No a ty „malé cérečky“ z Maděrovce – Liduška a Marta, dcery Františka Lysáčka a Anděly Lysáčkové rozené Zvoníčkové z Pláňav, jsou moje tchýně Ludmila Lysáková a její sestra Marta Jelínková. Obě teď bydlí v Bylnici. Z vyprávění mé tchýně vím, že do Maděrovce k jejich rodičům se koncem války z Bylnice přemístilo více rodin. I po horách okolo měli různě lidi udělané přístřešky a něco jako zemljanky, kam se celé rodiny koncem dubna 1945 přestěhovaly z dědiny. To, aby zde všichni přečkali nebezpečný přechod fronty a bombardování. V Bylnici pak zůstalo hodně domů prázdných.

 
Miroslav Beňo


Byl bych moc rád, pokud máte nějaké válečné nebo poválečné vzpomínky, např. z vyprávění svých rodičů, prarodičů apod., nebo víte, že to, co popisuji v knížce nebo ve svých poznámkách, bylo jinak, můžou to být i případné dotazy, abyste mi to napsali na můj mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Za vaše informace nebo názory Vám dopředu moc děkuji.



2. díl knihy „Oči války“ bude zveřejněn 10.4.2020

 


-tz-