Reklama

26. 11. 2020

Dnes má svátek: Artur
sobota, 04 duben 2020 00:00

Miroslav Beňo - „Oči války“ 2. díl: Tatínek

1. díl ZDE

 

2. díl Tatínek

Důstojník je čím dál tím nervóznější. Co chvíli kontroluje
hodinky a je vidět, že by nejraději byl už dávno pryč. Vojáky
ale potřebuje. Utíkají před Rusy, kteří jsou už někde blízko,
snad už u Váhu. Přes Vlárský průsmyk se jim ale půjde těžce.
Němci si tam natahali hromadu munice, aby tudy nikdo nemohl
projet, a průsmyk v nejužším místě zatarasili velkými betonovými
kvádry. Na několika vhodných místech si také udělali kulometná
hnízda. Říkal mi to Ruda a hned mi vysvětlil, co jsou to
ta kulometná hnízda. A s technikou se sem přes hory po polňačkách
nedostanou.
Důstojník si to rázuje po kuchyni a jeho boty duní po dřevěné
podlaze. Pistoli přitom z rukou nedá ani na okamžik. Bum, bum,
bum…
Každý krok se mi zarývá do mozku. Počítá mi tím poslední
okamžiky mého života? Občas se zastaví u okna a nahlíží k lesu.
Ty jeho oči… Ty jeho oči… Je v nich šílenství, touha po pomstě.
S Martou se pořád tiskneme k sobě a sledujeme každý jeho
pohyb. Doleva, doprava… Který bude ten poslední, co uvidím?
Bude to bolet nebo to ani neucítím?
V duchu se modlím Otčenáš a přitom se začínám se vším
kolem sebe loučit. Znovu se potkám s tatínkem…
Ten se konce války nedočkal. Říkával nám, když jsme večer
všichni seděli u stolu:
„Cérky, až bude po válce, tak sa krásně oblečem a půjdem na
první tancovačku! Tam vás vytočím, až vám budú sukně létat
nad hlavama!“
Vždycky jsem mu se smíchem odporovala, že by mě na tancovačku
stejně ani nepustili, že mám málo roků.
„Tak s tebe udělám starú babu. Uvážu ti šátek do čela, vezneš
si matčiny sukně a uvidíš, že ťa pustíja! A bude to hneď třetího
května na tvoje čtrnácté narozeniny, Jiřinko!“ smál se tatínek.
„Za starú babku nejdu! To budu radši sedět doma! A nezlobte
ňa už s tú Jiřinkú!“ dělala jsem naoko uraženou.
Byla to jen taková hra, kterou jsme spolu rádi hráli. Jiřinkou
mě tatínek nazýval, když mě chtěl poškádlit. Měla jsem se totiž
jmenovat Jiřina, ale kmotra, která mě hned po narození nesla
na křest, po cestě do kostela zapomněla, jakže se mám vlastně
jmenovat. A tak, když mě farář křtil a ptal se na jméno, tak prý
mu sebevědomě řekla:
„Já sem to zapomněla, ale bylo to určitě od „J“. Myslím, že
Jarmila, tú eště nemajú!“
A tak jsem místo Jiřina byla Jarmila. Když mě prý kmotřenka
donesla zpátky na hájovnu, tak ji tatínek vítal štamprlí slivovice
s tím, že: „Tú Jiřinku mosíme zapit!“
„Jakú Jiřinku, šak ste ju chtěli pokřtit Jarmila. Nebo sem to
poplétla?“ rychle dodává kmotra, když uviděla udivený výraz
tatínka.
A tak nakonec s kmotřenkou tatínek zapil i tu Jarmilu. Náš
tatínek…
Zprávy o pohybu fronty se k nám donesly jen zřídka. Doma
jsme elektriku ještě neměli a novinám se moc věřit nedalo. Sem
tam ale tatínek donesl nějakou novinku od chlapů z bylnické
parní pily. Občas za nimi zašel na pár slov, jak on říkal.
Do placky nalil jalovcovou a šel splknout. Hodně chlapů znal
z dob, kdy pracovali v lese a on byl ještě na hájence v Sidonii a ve
Štěpáně. A ti ho taky rádi viděli, protože náš tatínek byl hodný
člověk. Taky mu všichni přišli dnes na pohřeb vzdát poslední
čest.
Tatínek měl v mládí těžký život. Často nám o tom po večerech
vyprávěl a já jsem ty jeho „vyprávjanky“ hrozně ráda
poslouchala. Jako malý kluk zažil hodně hladu a musel doma
už od malička těžce pracovat. Proto se sám snažil, aby jeho děti
už nic takového nezažily. Tatínkova rodina pochází z Loučky
a byla živa, stejně jako ostatní, hlavně z toho, co jim dala tvrdá
valašská zem na políčku v Sečech. Zemáky, réž, suržica, pohanka
a kvaka. A když se neurodilo, bylo zle. Zima byla dlouhá a na
Valašsku většinou i krutá.
Tatínek byl nejmladší ze sedmi dětí. Další čtyři sourozenci
umřeli ještě jako malí na černý kašel nebo záškrt. V tu dobu nic
neobvyklého. Často vzpomínal, jak všichni jedli z jedné mísy
a jak se musel lžící ohánět, aby na něj zbylo. Na snídani sírnica,
v poledne šišky s ovčím sýrem a na večeři mléko a zemáky. A tak
pořád dokola. O masu si mohl nechat jenom zdát.
Jeho tatínek a můj dědeček, kterého jsem ale nikdy neviděla,
protože umřel dávno před mým narozením, měl přízvisko „muzikant“.
Založil totiž kapelu, ve které hrál společně se čtyřmi staršími
tatínkovými bratry.
Podle vyprávění tatínka měl můj dědáček vůbec pohnutý
osud. V roce 1856 jej v jedenadvaceti letech odvedli na vojnu
a domů se z ní vrátil až v roce 1868. Sloužil dvanáct let a tři
měsíce a prodělal přitom tři polní tažení. V roce 1859 do Itálie,
kde pod maršálem Radeckým rakouské vojsko prohrálo bitvy
u Magenty a Solferina. V roce 1864 táhnul s vojskem až do
Dánska a byl i u krvavé bitvy mezi Rakouskem a Pruskem v roce
1866 u Sadové u Hradce Králové. Rakušáci prohráli a Prusové je
pak honili po celé Moravě. To se prý dědeček na chvíli objevil
i doma v Loučce.
Když se pak v roce 1868 vrátil domů, tak se brzy oženil.
Pracoval a přivydělával si jako pohrabáč, čili cestář, a měl na
starosti silnici mezi Loučkou a Haluzicemi.
Doma měl tatínek oficiální jméno Josef druhý. Jako nějaký
císař, jsem se vždycky smála. A to proto, že jeden z jeho starších
bratrů se jmenoval taky Josef!
Tento „starší“ Josef odešel z domu už ve svých deseti letech.
Přidal se k místním zvěroklestičům, u nás se jim říkalo „miškáři“,
ale jinde také „šviháci“. Šel s nimi na zkušenou, jako miga, což
je po „miškářsku“ učeň, do Polska. Miškář bylo v našem kraji
velmi populární řemeslo, které se dědilo po celé generace.
Vždycky z jara, po vykonání všech polních prací, odcházeli
z okolních dědin celé skupiny miškářů s nástroji v kabelách do
Pruska, Polska, Haliče, na Balkán a až daleko do nitra Ruska.
Měli už své kunčafty a kraje, které pravidelně každý rok obcházeli.
Miškováním sviní si pěkně přivydělali a navíc uměli i léčit
dobytek. Zpátky se vraceli, až když se schylovalo k podzimu.
A za tyto vydělané peníze pak rodiny žily přes zimu. Jenže když
se tehdy miškáři na podzim vrátili, tak jenom babičce řekli, že
Josef se od nich trhnul někde v Haliči a už ho víc neviděli.
Josef se nevrátil první rok, ani druhý a ani po pěti letech!
Z vyprávění tatínka vím, že moje babička vždycky obešla všechny
miškáře, kteří se chystali do světa, a „pro Boha“ jich prosila, aby
se tam po jejich Josefovi poptali.
Nikdo z okolních miškářů ale za ty roky na něho nikde nenarazil,
ani o něm neslyšel. A tak si moje babička a děda mysleli,
že se v tom světě nadobro ztratil anebo už tam někde umřel.
A když se pak náš tatínek na Nový rok 1884 narodil, tak mu
dali jméno Josef. A rok 1884 mu vždy při narozeninách připomínali
rodiče slovy:
„To bylo v tom roce, co dvacátého mája vyhořél skoro celý
Újezd!“
Když mu byli tři roky, tak se najednou jeho starší bratr Josef
objevil doma! Potloukal se prý v Rusku a došel až k řece Volze!
Přetloukal se, jak to šlo, ale domů ho to dlouho netáhlo. Našel
si tam nakonec práci u jednoho kulaka a poslední dva roky žil
v jeho dřevěnici. Ale v Rusku se na chlebíček vydělávalo hůř než
doma, a tak se časem rozhodl vrátit.
Pro prarodiče to byl prý po tolika letech šok, ale samozřejmě,
že z jeho návratu měli radost. Vždyť už ho dávno oplakali!
Josef I. pak zůstal doma, oženil se a už nikdy s miškářama neodešel.
„Miškářinu“ si ostatně zkusil jako mládenec i tatínek, když
dva roky vandroval s chlapama z Loučky po Polsku a Haliči.
Víckrát nám tatínek musel převyprávět historku, jak se
seznámil s maminkou. Odbýval si právě vojnu, když jeho bratr
Jan, který byl hajníkem v Loučce, přišel s novinou, že je volná
hájenka v Haluzicích. A páni z brumovského panství, ke kterému
okolní lesy patří, na ni hledají šikovného mladého hajného! Jan
navrhnul tatínka a hned začal konat. Dokonce dokázal, že ho
předčasně propustili z vojny! Ale byl tu ještě jeden zádrhel.
Totiž že ten, kdo chtěl zůstat na hájence a dělat hajného, musel
být ženatý. To proto, aby se běhání za cérkama nevěnoval víc,
než hájenčení. Aby byl prostě „usazený“ doma na hájence!
U ženy a u dětí.
Můj děda zareagoval rychle – vždyť být hajným znamenalo
nejen mít pravidelný plat, zajištěné bydlení i obživu, ale
i určitou prestiž. S hajným bylo spojeno i rozhodování o dřevu
a zvěři!
„Josefe, oženíš sa a hotovo!“ rozhodl.
Ale bylo třeba rychle sehnat nevěstu! A samozřejmě pokud
možno takovou, co by i něco donesla do domácnosti. A tak se
sešla rodinná rada a probíraly se vhodné nevěsty.
„Mně by sa lúbila hen Francka Buriánková!“ měl jasno
dědeček. Tatínek, kterého děda „laskavě“ taky přizval k poradě,
už tak nadšený nebyl. Před vojnou chodil s mladou Váňovou ze
Slopného. Měl ji rád a ona jeho taky, a když odcházel na vojnu,
tak mu slíbila, že na něj počká. Teď by si ji mohl tedy vzít!
Ale když ona byla z moc chudé rodiny a neměla žádné věno. A to
bylo špatné. Moc špatné…
Myslel si, že se to snad nějak vyřeší, ale čas byl teď proti
němu. A měl ji strach před dědou navrhnout! A tak se aspoň
bránil:
„Francku ne! Tá je starší než já! Tú nechcu! Tatínku, prosím
vás!“ protestoval tatínek.
„Podívaj sa na něho, eště si bude vybírat!“ prý prohlásil
dědeček. „A kerú bys teda chtěl?“ naoko připustil debatu.
„To radši tú mladší, Maňu!“ rychle toho využil tatínek, který
si myslel, že tím natáhne čas.
„Aj tá by mohla byt,“ připustil po chvíli přemýšlení dědeček.
Ovšem tatínek, jak nám říkal, tomu moc nevěřil. Dědáček
byl tvrdá palica! Jak si něco „zmyslél“, tak prý s nima nikdo
nehnul. A tak s napětím očekával, jak to vlastně dopadne.
Dědeček začátkem týdne zašel za starým Buriánkem do hory,
kde stahoval dřevo.
„Tož Jožine, potřebovál sem s tebú mluvit,“ začal námluvy
dědeček.
„Co, potřebuješ odvézt dřevo z hory?“ optal se starý Buriánek.
Byl zvyklý, že si s ním chlapi domlouvali formanku. Měl jedny
z nejlepších koní v dědině a byl na to patřičně pyšný!
„Víš, neco iného, možem přiít ve čtvrtek večér k vám dom?“
odpověděl mu dědeček.
„A co chceš? Tady to nejde vyřídit?“ diví se dědáček Buriánkůj.
„Nejde, chcem příít na námluvy!“
„Fíha,“ podivuje se Buriánek, „tož to ja, tož přiďte.“
A dává se znovu do práce. Ani se nezeptá, o kterou dceru se
vlastně zajímá.
„Námluvy sú domluvené, ve čtvrtek matko idem k Buriánkom.
Stavíl sem sa aj u Valtrů, aby Cyril, co by kmocháček, šél
s nama,“ oznámil dědeček doma stručně a bylo hotovo.
Ve čtvrtek navečer se všichni pěkně oblekli, počkali, až dorazí
kmocháček Valtr a vyrazili s flaškou slivovice k Buriánkom. Po
cestě dědáček tatínka poučovali:
„Né abys ně do toho kecál, to je věc rodičů!“
Vždyť šlo o důležité věci, přece do toho „starým chlapom“
nebude budoucí ženich zasahovat! Že šlo o to, s kým bude po
celý další život tatínek žít, už dědáčkovi nedošlo a ani mu to
nevadilo…
O tom, co se dělo u Buriánků, vím zase od maminky. Tatín24
kovi rodiče přišli tedy k Buriánkom domlouvat nevěstu. Ale
zároveň i věno! Sami sice toho měli málo, ale byla tady „ženichova“
hájenka a s ní pravidelný plat, slušné živobytí a další
výhody.
Napřed ale ve dveřích začal mluvit kmocháček. To byl takový
zvyk a jeho úloha při námluvách. Rozveseloval ostatní, jestli
jsou dobře u Buriánků a jestli mají nějakou cérku na vdávání.
Buriánkovi jen přitakávali a nalévali slivovici. Pak hosty pozvali
ke stolu, kde už se ale „navážno“ začali domlouvat rodiče.
„Náš mladší Josef sa dostál do Haluzic na hájenku,“ začal
dědeček řeč.
To už prý dědáček Buriánek začal větřit, že jde o opravdu
důležité námluvy! Měl pět dcer a z nich už dvě na vdávání!
Nejstarší Francku a mladší, tehdy dvacetiletou Marii.
„Tož to je dobré, to mu přeju!“ reagoval opatrno po
„obchodnu“.
„Ale mosí sa brzo oženit, šak víš, inak z toho nic nebude,“
vysvětloval druhý dědáček.
A po chvilce mlčení dodal: „A ty máš šikovnú cérku na
vdávání.“
Maminka nám říkala, že potajmo i se sestrou Franckou
poslouchaly z vedlejší jizby. Maminka byla prý najisto přesvědčená,
že se mluví o její sestře. Vždyť byla starší a první na řadě.
Sama si v tu dobu myslela na jiného. Už si i hubičky vyměnili!
„To ano, Francka už by sa mohla vdat,“ souhlasil dědáček
Buriánek.
„Francku? My sme si spíš mysleli na Maňu!“ vynesl trumf
dědáček Pavelkůj.
Překvapený dědáček Buriánek prý jen povytáhl obočí a zase
ho zvraštil. V pokoji nastalo ticho. Maminka to popisovala
jako osudovou chvíli, kdy věděla, že se teď vlastně rozhoduje
o celém jejím budoucím životě.
Tatínka, svého nastávajícího muže, moc neznala. Věděla,
o koho jde, ale nijak zvlášť si ho prý dřív nevšímala. Měla oči jen
pro toho svého. A toho se nevzdá, i kdyby…
Ticho pak po chvíli přerušil dědáček Buriánek: „Tož dyž nebudete
chtět, aby měla věno, tak ať si teda tú našu Mařu váš Ozef
vezne. Věno zme zatým chystali enom pro Francku“, váhavě
připustil i tuto možnost.
„A co si veznú sebú na hájenku? Josefovi sice dáme krávu, ale
to je šecko!“ naoko ostře odpověděl dědáček Pavelka.
Kupující a prodávající se začínají handrkovat o cenu.
„No, nejaké peřiniska a cíchy má, to ano, to dostane, ale víc
nic,“ přihodil dědáček Buriánek.
Dva licitující kšeftaři – nákup, prodej…
Oba ale už dobře věděli, že se stejně nějak nakonec domluví.
Šlo jen o to, aby co nejméně majetku odešlo z baráku. Další
děti přece taky budou něco chtít do forhontu! Dědáček Pavelkůj
pak po chvíli škrábání se ve vousech začal cpát fajku a všechno
rozsekl.
„Šak sú mladí a pomožú si už sami. My sme to měli horší.
Bývat de majú, u hájenky je kúsek pola, Josef má dobrú prácu
a ostatní příde s boží pomocú samo!“ moudře pronesl a bouchl
do stolu.
„To je řeč! Matko, dones slivovicu. Ale tú dobrú, žádný
druhák!“ nakázal dědáček Buriánek a bouchl do stolu tak, že až
hrníčky nadskočily.
Babička věděla, že už je, jak nám vždycky říkala, navěky
prodaná! Dohodu pak ještě rodiče stvrdili sepsáním jednoduché
svatební smlouvy. K notářovi ale nepojedou. Na co. Nejde
o tak velký majetek a ani rodiče si nic na mladých nevymiňují.
A navíc, notář by stál peníze…
Pavelkovi odešli až skoro před půlnocí, kdy už byli oba
dědáčci i kmocháček Valtr notně pod parou. To se přece muselo
pořádně zapít! Úkol byl splněn.
A tatínek prý jenom seděl u stolu a nepronesl ani slovíčko.
Nemohl! V sobotu se domluvily v kostele ohlášky a začala se
pomalu chystat svatba.
Maminka nám o tom vykládala, že celou tu dobu „bečala“
a prosila, aby ji nevdávali. Že ho nezná, že se ho bojí a že si
radši něco udělá. Ale šla jenom za maminkou, za tatínkem by si
netroufla! Ten už byl rozhodnutý a hotovo. Co řekl, to se stane.
Však už si na to s Pavelků plácli!
A tak přišel, po třech ohláškách při nedělní mši, svatební den.
V tu dobu bývaly svatby vždy v úterý. Maminku ráno nastrojili
do svatebních šatů. Nebyly prý moc nóbl. Však se taky nebrali
žádní boháči!
Když měla vyjít z domu, tak se maminka chytila kliky u dveří
a s brekem naposledy „proboha“ prosila maminku, aby ji nevdávala.
Ta ji ale začala tlouct přes ruky, aby se kliky pustila.
„Ty hlúpaňo, na hájence sa budeš mět dobře! Lepší partyju tu
pro sebe nenajdeš!“
„Ale já ho nechcu, já ho nemám ráda. Já mám ráda iného!“
plakala maminka.
„Zvykneš si! A lásky sa nenajíš!“ odpověděla babička.
Prý tak uplakanou nevěstu v kostele už dlouho neviděli. Ale
na dotaz kněze, jestli si tatínka bere dobrovolně, řekla ano!
Jinak to být nemohlo…
Po obřadu šla celá svatba, dle zvyku, i s muzikou nejdříve
do hospody. Jen ženich a nevěsta ne. To aby si boží milost
a požehnání odnesli rovnou domů. Ostatní v hospodě pili, zpívali
a tancovali. Jako jídlo jim tam přinesli koše s koláčemi a buchtami.
Odpoledne za nimi přišli ženich a nevěsta a až kolem
čtvrté hodiny šli všichni do domu nevěsty na oběd.
Maminka prý pořád uplakávala a tvářila se nešťastně. Měla
jen ty nejčernější myšlenky. Tak ji prodat! A just bude protivná!
Tatínek z toho taky neměl žádnou velkou radost, protože
pronesl k mamince památnou větu, která se od té doby v naší
rodině traduje. Když si k sobě sedli ke svatebnímu stolu, tak se
tatínek naklonil k mamince a řekl jí: „Mariáno, nebeč, šak já
sem ťa také nechtěl!“
Ale hostům uplakaná nevěsta nevadila – jsou přece na svatbě
a tam je třeba se hlavně pořádně najíst a napít!
Od nevěsty se šlo ještě na hostinu k ženichovi. Druhý den
novomanželé odjeli do nového, na hájenku do Haluzic. Mamince
naložili na vůz kosn, peřiny a cíchy. A kmotřenka a tetičky ji
pak na cestu z rodného domu vyprovodily zpěvem. A babičky
slzama.
Maminka nám taky vyprávěla, jak spolu začínali žít. Žádná
svatební noc se nekonala! Ani se sebe nedotkli. A k ničemu
nedošlo ani při první společné noci v hájence. Byli si ještě moc
cizí. Maminka si lehla do postele a „vybečávala sa do peřin“,
jak říkala. Tatínek zatopil v kamnech, lehl si k nim na dřevěnou
lavku a přikryl se kabátem.
Tak to prý vydrželo skoro celý měsíc! Ostýchali se jeden před
druhým a jen pomalu si na sebe zvykali. Až po tom měsíci se
mamince tatínka zželelo, že musí ležet na tvrdé lavce a jednou
večer, když se zase ukládal ke kamnům, mu říká:
„Josefe, šak už tam furt nelež na téj tvrdéj lavce, poď si
lehnút do postele!“
A tak tatínek šel. Ostych byl překonaný. Když už jsme byly
se sestrou větší, tak jsme mamince v legraci říkávaly, že to byla
velká chyba, protože nakonec se nás narodilo dvanáct dětí! Čtyři
z mých sourozenců však většinou do roka po narození zemřeli.
A tak mám pět bratrů a dvě sestry, já jsem nejmladší. Poškrabek.
Všichni moji sourozenci, kromě Marty, která je starší
o sedm let, byli o hodně starší a každý už má svoji rodinu.
Pokud vím, rodiče se měli rádi celý život a nepamatuji se
na nějakou hádku. Tatínek byl na to moc hodný. V životě jsem
od něj nedostala nářez, i když jsem si ho zasloužila. Jednou
jsem mu jako malá z bažantnice u hájenky v Sidonii vypustila
všechny koroptve a bažanty! Byla jsem zvědavá, jestli poletí.
Neletěli, jen se rozutekli po okolí. Tatínek na to přišel pozdě
a tak už nic nezachránil. Jen mi řekl:
„Ty špato, špatovská, běž sa haňbit dom,“ a bylo.
Ach ten můj tatínek. Už si s ním nezatancuji. Možná už teď
na mě čeká na obláčku. Brzy se dočkáš, tatínku…
Důstojník je stále nervóznější. Cítí v zádech blížící se frontu.
Čas je čím dál tím víc proti němu.
„Scheiβe!“ ulevuje si často potichu.
Pořád přechází po kuchyni a občas vyhlédne oknem
k vrátkům. Teď se otáčí k nám a mě opět jímá hrůza. Tlačím se
na Martu a schovávám hlavu za její ruku. Nechci už vidět ty jeho
vražedné oči!
„Ich will essen!“ zařve.
Cítím, jak mi Marta odtrhává ruku a vstává. Kam proboha
jde? Ani se nechci dívat. Slyším jenom cinkot talířů a hrnců.
Pomalu zvedám hlavu a vidím Martu, jak rozbíjí na pánvici
vajíčka. Dělá pro něj jídlo. Ten mezitím stále rázuje po kuchyni
a pistoli nedá z ruky.
Marta domíchala vajíčka a krájí velký krajíc chleba. Smaženici
předělává na talířek a i s chlebem vše dává na stůl a rukou
pokyne důstojníkovi. Ten se konečně zastavil a chvíli si zvědavě
Martu prohlíží. Šílenost mu z očí nemizí. Marta klopí hlavu
a začínají se jí třást ruce. Zdá se mi, že to trvá neskutečně
dlouho, než se důstojník otáčí ke stolu a sedá si k jídlu. Pomalu
jí smaženici, ale oči z nás zatím nespustí. Pistoli si položil hned
vedle talířku a občas na ni položí ruku. Po chvíli pokyne hlavou
Martě, aby si sedla zpátky na divan. Co bude, až se nají?
„Jarko, Jarko!“ slyším od vedle volat maminku.
Tázavě zvedám hlavu, co na to důstojník. Bojím se mamince
ozvat, aby si nemyslel, že se na něčem domlouváme. Ten si ale
teď víc všímá jídla.
„Jarko!“ ozve se znovu hlasitěji maminka.
„Ruhe!“ zařval oficír směrem k prázdným dveřím do ložnice
a z úst mu odletují kousky chleba…
Klopím hlavu, tlačím se k Martě a skoro nedýchám. I přes
svetr cítím, jak Martě hlasitě buší srdce. Rudo, kde jsi?

 

 ............................................................................................

Poznámky k 2. dílu:

Minule jsem slíbil, že budu dnešní část svých poznámek věnovat jedné události z předcházejícího dílu, která je důkazem, jak je lidská paměť občas krátká a zkreslující. Jedná se o pád letadla dne 30. března 1945. Letadlo tehdy spadlo do lesa Vítová, který se rozkládá mezi obcemi Újezd, Loučka a Haluzice. Tuto informaci jsem našel na stránkách obce Újezd, kde je vše k této události uvedeno v historii obce, kterou sepsal po válce (nejspíš v roce 1948) pan Rudolf Hlavička. Lze to dohledat i teď. Zaujalo mě to proto, že jeden z osádky tohoto letadla se zachránil seskokem u slovenských hranic. A použil jsem to do knihy. Pak jsem ale na tuto událost při dalším hledání informací narazil ještě několikrát. A nestačil zírat, jak je jedna jediná událost, ke které skutečně došlo, různě popisovaná. Radši jsem to očísloval...

1) Rudolf Hlavička: Újezd během 2. světové války
Na Veliký pátek dne 30. března 1945 zřítilo se večer v lese zvaném Vítová v katastru obce ruské letadlo. Pilota doprovázeli 2 členové posádky, z nichž jeden se po přestřelce u slovenských hranic zachránil seskokem. Pilot i pozorovatel při havárii v troskách zahynuli. Jsou to pilot Nikolaj Aleksandrovič nar. 1926 a Vasilij Fedosejevič nar. 1923. Dříve než se na místo havárie dostavily německé orgány, byla z letadla vymontována neporušená vysílačka, letcům odebrány osobní doklady, pistole, mapy, padáky a větší množství nábojů, benzín vypuštěn a také občany vybrán. Když ráno přijeli německé orgány na místo, nalezli jenom nepotřebný vrak. Letci převezeni do zdejší márnice a dne 2. dubna 1945 pohřbeni ve společném hrobě. 

2) Radomír Brzobohatý: II. světová válka na Slavičínsku
30. 3. večer se zřítilo do lesa „Svrčková“ mezi Újezdem a Haluzicemi sovětské letadlo IL-2 „Šturmovik“, oba piloti N. A. Ponomarenko a V. F. Děrgačov se zabili, partyzáni vymontovali vysílačku, vzali zabitým letcům doklady, mapy, zbraně, vypustili benzín a letadlo zapálili. Letci byli nejdříve pohřbeni v Újezdě, po válce exhumováni a odvezeni do společného hrobu ve Zlíně.

3) Z historie obce Loučka
Další velké letadlo spadlo do lesa na Vítovech. Letadlo unesli dva Rusové, kteří utíkali z německého zajetí. Ukradli jej v Brně na letišti, a jelikož měli málo pohonných hmot, tak ztráceli rychlost a vletěli přímo do borového lesa. To se stalo navečer na Velký pátek 1945. Když jsme k letadlu doběhli, tak už byli oba mrtví letci z letadla vyproštěni. Oba byli oblečeni v civilu a jeden byl probodnut velkou borovou třískou z ulomeného stromu. Oba byli pohřbeni na hřbitově v Újezdě, později převezeni na centrální hřbitov do Brna.

4) Kniha „Valašskokloboucké kapitoly III.“
Je zde v historii obce Haluzice k událostem z války uvedeno: Na veliký pátek 30. března 1945 se u Újezda zřítilo rumunské letadlo, které pro poruchu hledalo místo k přistání a zavadilo o vršky borovic. Oba rumunští letci zahynuli.

5) Publikace „Osvobození Zlína“
Zde je uvedeno, že ruské letadlo napadlo 30. března 1945 ve Zlíně kolonu ustupujících Maďarů. Na místo přiletěl Messerschmitd a udál se souboj, v němž bylo ruské letadlo poškozeno. Kvůli poškození pak spadlo v katastru obce Újezd a oba piloti zahynuli.
Takže když to shrnem: 3x ruské letadlo, 1x rumunské a 1x německé (to unesené z Brna muselo logicky být německé). A ani jména ruských pilotů se neshodují. Shoda je jen v datu a místu pádu. A přitom se to, dá se říct, událo nedávno. Navíc tyto zápisy byly provedeny brzy po válce.
Ale teď už k dnešním kapitolám. Moje maminka se narodila 3. 5. 1931 na hájence ve Střelné. Stejně jako v roce 1924 Marta. Děda Josef, hajný na Dreherově panství, tam tehdy bydlel se svou rodinou. Hájenka byla poslední dům ve Střelné vlevo vedle cesty směrem na Slovensko. Ostatně, když se podíváte na mapu, tak to platí i teď. Dá se říct, že to bylo cca 70 metrů vpravo naproti kostela, v místě, kde teď stojí dřevěnice bez čísla popisného (vedle č.p. 206). Hájenka tehdy měla č.p. 88. K hájence patřily i další pozemky v okolí, tzv. Fojtovské. Všechny tyto informace mám díky p. Pinďákovi z Horní Lidče, který mi je zjistil v archivu ve Vsetíně. Vrátím se ještě k datu narození mé maminky. Zkuste hádat, kdo se taky narodil přesně v tento den! Ano, je to herečka Jiřina Bohdalová. A to, že se maminka měla jmenovat Jiřina, jsem si taky nevymyslel, to je fakt! A proč se tak stalo, je vysvětleno v knize. Pokřtěna byla hned druhý den, 4. 5. 1931 v kostele v Lidečku. Pod tuto farnost tehdy Střelná patřila. Zdejší kostel byl postaven až mezi lety 1968 a 1971.

Dnes jste si mohli přečíst i o námluvách a svatbě mého dědy s babičkou. Vše se, dle vyprávění maminky, stalo tak, jak jsem to napsal. I s tím legendárním „Nebeč, šak já sem ťa také nechtěl!“. Námluvy v těch dobách probíhaly tak nějak podobně. Na názor mladých se moc nehledělo. Často se fakt bral jen majetek. Ale rozvody byly vzácnost.
Když jsem se probíral rodokmenem mého dědy Pavelky, tak jsem zjistil zvláštní věc. Ze strany Pavelků mám totiž neuvěřitelně „staré“ předky. Moje maminka byla ročník 1931. Můj děda Pavelka ročník 1884. A praděda ročník 1835! Můj praprapra...děda Josef Pavelka, onen zakladatel rodu Pavelků, přišel na Újezdsko z Hošťálkové někdy po roce 1680. Hošťálkovské panství vlastnili tehdy páni Podstatští z Prusinovic, kterým patřila i část brumovském panství – Újezdsko. A jen v rámci panství tehdy, až do roku 1781, kdy bylo zrušeno nevolnictví, bylo možné stěhování. Tehdy bylo nutné osídlit Brumovsko a celé uherské příhraničí, zpuštošené po kuruckých vojnách. Takže ten prapředek se usadil na potoku Sviborka a postavil zde (nebo tam už byl?) mlýn, na kterém „mlynařili“ i jeho synové a další potomci. Ano, jsou to známé Pavelkovi mlýny. Dostanete se k nim cestou kolem újezdského hřbitova. Děda i babička pochází z Loučky. Děda z
.p. 25 (říkalo se zde u Bartošů) a babička (rozená Buriánková) z č.p. 5. Měl jsem velké štěstí – všechny informace k rodině Pavelků mám z „Kroniky rodu Pavelků“, kterou sepsal páter Jan Pavelka – rodák z Loučky č.p. 41, ročník 1911. Ten byl synem bratra mého dědy. Páter Jan Pavelka prožil pohnutý život. Maturoval na arcibiskupském gymnáziu v Praze a na kněze (řeholník řádu redemptoristů) byl vysvěcen v roce 1941 v kostele v Újezdě. V roce 1950, při akcích proti církvi, byl s ostatními členy řádu převezen ze Svaté Hory u Příbrami do Králík, a ve svých 39 letech (!!) musel nastoupit na základní vojenskou službu. Pak působil v Nemocnici u milosrdných bratří ve Vizovicích. V roce 1966 mu byl odebrán státní souhlas a skončil v domově důchodců pro kněze v Moravci u Žďáru. V sedmdesátých letech se začal věnovat sestavením rodokmenu Pavelků. Informace zjišťoval ve Státním archivu v Brně, kde byly uloženy matriční knihy z újezdské farnosti. Vzpomínám ho blíže i proto, že jsem díky své knize navázal kontakt s Mgr. Josefem Kořenkem z Loučky, kterého velmi zaujal osud pátera Jana Pavelky, o němž se toho dosud vědělo v jeho rodné Loučce jen málo. V rámci Dne poděkování pak u příležitosti 75 let od jeho vysvěcení proběhla v Loučce dne 5. 7. 2016 mše svatá, kterou sloužil P. Stanislav Přibyl, generální sekretář České biskupské konference. Hostem byl i Jindřich Forejt, ředitel hradního protokolu. Po mši pak proběhla vernisáž výstavy ze života P. Jana, který si tuto pěknou vzpomínku určitě zasloužil.

 

 
Miroslav Beňo


Byl bych moc rád, pokud máte nějaké válečné nebo poválečné vzpomínky, např. z vyprávění svých rodičů, prarodičů apod., nebo víte, že to, co popisuji v knížce nebo ve svých poznámkách, bylo jinak, můžou to být i případné dotazy, abyste mi to napsali na můj mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Za vaše informace nebo názory Vám dopředu moc děkuji.



3. díl knihy „Oči války“ bude zveřejněn 13.4.2020

 


-tz-