Reklama

02. 12. 2020

Dnes má svátek: Blanka
úterý, 14 duben 2020 09:12

Miroslav Beňo - „Oči války“ 3. díl: Zpět na hájenku

Dramatické události konce 2. světové války v Brumově-Bylnici a blízkém okolí.

 

Úvod ZDE, 1. díl ZDE, 2. díl ZDE,   


3. díl: Zpět na hájenku

Odcházíme z Pláňav a za námi zůstává dům Zvoníčků. Jožka
si určitě oddechl, že už jsme pryč.
Naposledy jsem u něj byl při pochůzce před týdnem. Poseděli
jsme a probrali u řepovice celou situaci. Ploštinu, Němce, partyzány
a hlavně, kdy asi bude konec války. A jestli se ho vůbec
živí dočkáme, protože Němci jsou v poslední době nějak rozdivočení.
Bodejť ne, když cítí blížící se Rusáky. O to víc jsou proto
nebezpečnější.
Dřív si mysleli, že jsou tu napořád a podle toho se chovali.
Jako páni vůči svým poddaným. Teď se tu objevuje čím dál tím
víc partyzánů, kteří jim jejich klid narušují záškodnickými
akcemi. Už tu pro ně není bezpečno, už se tu necítí jako doma.
Navíc už ví, že válku nevyhrají. I když je propaganda Goebbelse
stále krmí vizí, že se vše díky novým zázračným zbraním ještě
otočí.
Vlárským průsmykem se čím dál tím častěji a blíž ozývá
dunění děl. A Rusi prý chystají obchvat východní Moravy. Donesli
to v sobotu chlapi z pily, že útočí na Ostravu a zespodu na Brno,
které už je prý osvobozené a snad i Veselí a Uherský Brod. Moc
únikových cest tedy frickům nezbývá, asi už jenom směrem na
Vsetín a Zlín. Určitě to ví, že je tlačí čas. Proto ta jejich nervozita,
aby už byli pryč. Čeho všeho jsou ještě schopni?
Když dokázali vypálit Ploštinu a podobně řádili i v Prlově, tak
asi všeho. Navíc, před týdnem pochytali v okolních lesích více
než desítku Slováků a v lese u Valašských Klobouk je popravili.
Co asi udělají se mnou, s matkou a sestrami? Vypadá to, že je
jim všechno jedno – pár životů sem, pár tam, to nehraje ve válce
roli. Hlavně, když to nejsou ty jejich.
Že se mně v rajónu pohybují cizí lidé, jsem věděl už dřív.
Místní pašeráky a převaděče jsem znal všechny, občas jsem na
ně narazil kolem hranic.
Ty byly brzy po odtržení Slovenska označené hraničními
kameny. Ze slovenské strany vytesáno „S“ a z naší „D“ jako
Deutschland. Nás už považovali za Německo. Nejčastěji jsem
u hranic potkával Jožku Lysákového ze Štítné. Lidi převáděl
i Ruda Hnaníček, hospodský ze Štítné. Ten se vždy převlekl za
dřevorubce a vodil lidi kolem Javorníka až do Dolní Súče. Také
Franta Chromáčků z Bylnice převedl několik lidí. Oni mě znali
taky a tak ze mě neměli strach. Spíš se vždycky zajímali, jestli
jsem neviděl německé pohraničníky. Cestou zpátky měli po boku
buď krávu, nebo koně. A na zádech batoh s tabákem. Občas něco
prohodili i o partyzánech.
Na ty jsem poprvé narazil při pochůzce v lese pod Chladným
vrchem začátkem loňského podzimu. Lekli se mě ještě víc
než já jich. Možná spíš flinty na rameni. Přecházeli hranice se
Slovenskem a měli strach z německých financů. Namířili na mě
samopal a jen pokynuli, abych dal ruce nahoru a přišli blíž.
„Kto si? “ zeptal se mě jeden z nich slovensky.
„Já tu dělám hajného,“ odpověděl jsem.
„Takže Čech, hej?“
„Ano, bývám tady dole na hájence ve Svatém Štěpáně,“ říkám
a rukou ukazuji směr, kde stojí.
To ho uspokojilo a pokynul mi, abych dal ruce dolů.
„Bývajú tu aj Němci?“ ptá se dál.
„Tak hlídkujú tu financi, ale už ich tu tolik není. Dole
v Brumově je ale jagdkomando!“ informuji ho.
„A partyzáni tu sú?“ptá se dál.
„Tady o žádných nevím, ale občas v okolí udělajú neakú
záškodnickú akcu, aspoň ludé říkajú, že to udělali partyzáni.
Prý sú desi kolem Vsetína a snaď aj u Lidečka a na Pulčínách,“
popravdě co vím, odpovídám.
„To by mohlo byt, tam sa potrebujeme dostať!“ kýve hlavou.
„To ale nebude lehké, to byste moseli horama,“ říkám jim.
„A kady to bude najlepšie?“ ptá se jeden z nich.
Vyvedu je na okraj lesa na blízkou louku, odkud je krásný
výhled na okolní hory.
„Sejděte dolů kolem Štěpána, tam přejděte cestu, vyjděte
kolem Petrovice a držte sa potom vrcholkú hor. Pozor ale tam
u Holého vrchu!“ ukazuji tím směrem. „To je hen. Tam majú
němečtí financi búdu.“
„A dál přejděte přes Kaňúr, nad Nedašovú Lhotú přes Končitú
do Střelné a na Pulčiny. Tam prý sa už partyzáni pohybujú.“
Vidím, že jim ale tyto názvy nic neříkají. Přesto pokyvují
hlavou.
„A neco zajest nemáš?“ zeptá se další.
U sebe sem neměl nic, tak jim dávám cigarety a rychle se
loučím. Domů bych si je nevzal. Vidět mě s nimi někdo, tak by
to mohlo stát životy celé rodiny. Doma o tom pak vykládám
manželce a ta se jenom křižuje. Ví, že jsme první domek od lesa
a že se podobným setkáním a riziku v budoucnu asi nevyhneme.
Pár týdnů jsem pak ale na žádného dalšího partyzána nenarazil.
Že ale někde poblíž v horách jsou, bylo jasné. Občas někde
zaškodili Němcům a ti se pak mohli uvztekat. Na jaře se začali
častěji objevovat u Zvoníčků. Starý mi pak vykládal, že většinou
chtěli pálenku a ptali se po německých financích. Jak často tu
obcházejí a kudy chodí. Ze začátku jich moc nebylo, ale s blížící
se frontou se jejich počet zvětšoval. I počet jejich akcí proti
Němcům. Nedávno u Rokytnice zastřelili mladého německého
řidiče a další týden tam přepadli vojenský transport.
Kde jsou asi teď? Odkud si nás prohlížejí? Nejspíš támhle
od lesa. Kdoví, co chtějí udělat. Kdybych jim mohl dát nějaké
znamení, ať nás nechají projít. Pokud vojáky zastřelí a já se
vrátím bez nich nebo vůbec, tak to znamená jistou smrt pro
sestry a matku. Radši aby tady nebyli. Jožin Zvoníčkůj měl recht,
že je radši vyhnal, aby je nepřepadli u něj doma.
Pane Bože, proč až na úplný konec války nás tak trestáš…
Nestačí, že umřel otec? A toho vlastně zabili ti, co nás mají osvobodit.
Proč bombardovali civilní domky místo nádraží? To je
přece dobrého půl kilometru daleko. Scházíme dolů ke Štěpánu.
Já vpředu a za mnou oba Němci se samopaly. Něco si mezi sebou
brebentí, ale já je neposlouchám. Stále zrychluji. Už abychom
byli v hájence s tou snad dobrou zprávou. Němci zůstávají
trochu pozadu a v tom…
Ratatatata!!! Zarachotí ze strany od lesa samopal. Kulky
prosviští kolem mě. Skáču k zemi a kryji si rukama hlavu.
„Ne!!“ vykřiknu.
Ti blázni!! To je konec! Pro nás všechny. Nastalé ticho přináší
jen ozvěnu střelby z hor. Bojím se zvednout hlavu.
Kousek za sebou slyším sténání. Pomalu otáčím hlavu tím
směrem a vidím jednoho z vojáků, toho Opaváka, jak se drží za
břicho a mezi prsty mu prosakuje krev. Kde je ten druhý? Mírně
zvedám hlavu a hledám ho kolem sebe. Támhle je, asi pět metrů
za zraněným kolegou. Leží v trávě a míří směrem do lesa, odkud
přišly výstřely. Mě si teď nevšímá, ale je jasné, že jak se pohnu,
tak mě může bez problémů zastřelit.
I když nás nízký porost trochu kryje, jsme tu oba jak na dlani.
Nemůžeme se zvednout, ani nikam pohnout. V lese je zatím
ticho a nehne se ani větvička.
Co mám dělat? Utéct nemůžu, ale partyzáni o mně určitě vědí.
Zůstávám proto ležet. Stále se nic neděje. Asi nechtějí riskovat,
že trefí mě. Němec to taky pochopil, protože na mě volá:
„Komm hier! Schnell!“ kýve hlavní samopalu.
Co mi zbývá. Plazím se opatrně zpět k němu kolem druhého
vojáka. Ten leží v klubíčku a už jen sípá. Z úst mu teče krev.
Doplazím se až k vojákovi a otáčím se na záda. Jak je to nebe
krásně modré… Už dlouho jsem si ho takhle neprohlížel.
„Steh auf!“ rozkazuje voják.
Vstát? Panebože, vždyť mě můžou partyzáni zastřelit!
„Steh auf!!“ rozkazuje znovu, „oder!“
Kriste pane, snad budou partyzáni pozorní. Voják na mě míří
samopal a hlavní mi ukazuje, ať vstanu. Když nevstanu, tak mě
zastřelí. A když vstanu…
Pomalu zvedám ruku a vystrkuji ji z porostu ven. Nic. Zvedám
se pomalu na koleno a vystrkuji hlavu. Zůstávám tak chvíli na
jednom koleni a v duchu se modlím, ať mě partyzáni poznají.
V lese se nic neděje, ale určitě tam jsou s prsty na spoušti.
Pomalu si stoupnu a s rukama nahoře hledím směrem
k lesu. Voják se zatím připlazil až za mě. Chytá se mě za kalhoty
a pomalu se za mnou taky zvedá. Hajzl jeden! Už je mi jasné,
co zamýšlí. Drží se mě za kabát a popostrkává mě dopředu. Mám
mu sloužit jako štít! Husím krokem se suneme dolů loukou.
Svého zraněného kamaráda tady nechává ležet. Chce si
zachránit kůži a tomu druhému už není pomoci. Co se asi teď
děje v hájence? Určitě slyšeli střelbu a je jasné co udělá důstojník,
až se vrátíme bez jednoho z jeho vojáků. Němci jsou krutí
a určitě zvolí smrt za smrt. Tedy naše smrt.
Voják se mě stále drží a popostrkává mě před sebou. Kdyby
teď partyzáni začali střílet, tak to odnesu i já. Ale o mém životě
je už stejně rozhodnuto. Les se nám vzdaluje trochu do strany.
Už jsme u prvních domů nad sklárnou a přecházíme na louky
nad Štěpánem. Tady už partyzáni nemají šanci. A já ani moji
blízcí v hájence taky ne...

Bombardování Lúček

Důstojník pořád nervózně chodí sem a tam po kuchyni.
Najedl se a nás si teď moc nevšímá. Je vidět, že přemýšlí co dál.
Vojáka postavil ke dveřím na dvůr, aby hlídal přístup od lesa.
Z ložnice slyším maminku, jak stále odříkává modlitby.
Kdyby tu tak byl náš tatínek. Jeho klid a rozvahu bychom teď
moc potřebovali. Snad by je přesvědčil, aby nás nechali žít.
Tak nešťastně zahynout před koncem války! Nálety na Bylnici
byly už předtím, ale to vždy bombardovali nádraží. Spojenci
tím chtěli odříznout zásobování zbraněmi, benzínem a naftou
směrem na Slovensko. Odnesl to ale i Brumov, kde byly poškozeny
některé domy a hotel Cobl.
Ruda nám říkal, že ve Štěpáně byla před čtrnácti dny odstřelována
z kulometů letadel budova sklárny. Proč, to nikdo neví.
V pátek 27. dubna bylo ráno kolem deváté hodiny slyšet
hlasité výbuchy bomb a hukot letadel. Dohadovali jsme se, co
bombardují a shodli jsme se na tom, že to bylo určitě dál, než
z bylnického nádraží.
Ten den jsme obědvali dřív, protože jsme chtěli odpoledne
v Bylnici za domem zasadit zemáky. I po válce bude třeba jíst.
„Zemáky, zelé, živobytí celé,“ říkával s oblibou tatínek.
Před dvanáctou jsem se proto vypravila já, Marta a tatínek
z hájenky pěšky do Bylnice. Marta byla doma taky, už od středy
nemusela chodit do práce do Detony, protože ji začali Němci
likvidovat. Cestou jsme si povídali a rozebírali, co uděláme po
válce.
„Cérky, těště sa, brzo bude konec této hrozné války a pak to
všeci pořádně oslavíme!“ sliboval nám tatínek a bylo vidět, jak
se na to těší.
„Kéž by to byla pravda, tatínku. Jak ráda bych s vama slavila
a klidně šla aj za tú starú babu!“ myslím si teď.
Nepříjemné bylo, že kolem cesty leželo v příkopě několik
mrtvých koní, které postříleli ustupující vojáci, protože už
nemohli dál. Děsily mě ty jejich velké vyhaslé oči. Chudáci koně,
sloužili člověku a on se jim tak krutě odměnil.
U bylnického nádraží jsme potkali mladého Cepka a ten nám
řekl, že ráno byl bombardovaný Brumov, ale co ví, tak se prý
nikomu nic nestalo. Nějaká škoda na domech, ale žádný mrtvý.
A nepodařilo se zničit ani vojenský vlak, který se před náletem
schoval v blízkém tunelu.
Když jsme přišli do domu na Lúčkách, tak tam pan Horňák,
se kterým byl na sazení zemáků tatínek na odpoledne domluvený,
ještě nebyl. Domluvili si to už dřív a i to, že si za pomoc
pan Horňák potom odveze fúru slámy.
Byl krásný slunečný den a pan Horňák přijel i s vozem asi
za deset minut. S Martou jsme mezitím vynosily zemáky ze
stodoly, kde jsme je předtím nechali naklíčit, na zahradu vedle
pole. Tatínek ještě chvíli postál s panem Horňákem u štamprličky.
Pokyvovali hlavami jako zkušení chlapi a debatovali.
Řeč se samozřejmě vedla o dopoledním bombardování
Brumova a o tom, že už nás nejpozději do týdne určitě konečně
osvobodí. Všichni jsme měli dobrou náladu. Představa brzkého
konce války nás rozradostňovala. Pan Horňák se pak postavil
za pluh, mlaskl na koně a začal s prvními brázdami. Tatínek
mu vodil koně a já s Martou jsme za nimi sadily zemáky. Práce
nám šla pěkně od ruky a přibývala brázda za brázdou. Před půl
druhou, když jsme byli tak v polovině práce, jsme z dálky od
Vlárského průsmyku uslyšeli hukot letadel. Ale tentokrát to byl
hukot daleko silnější, než kdy předtím a navíc se rychle blížil.
Nálet!
„Honem sa utěkajte skovat do sklepa!“ volá na nás tatínek
a společně s panem Horňákem vypřahují koně z pluhu.
Utíkám do sklepa a Marta běží za mnou. To už začínají
dopadat první bomby. A ty výbuchy jsou ohlušující. Je to určitě
blíž než od nádraží!
Koně se začínají plašit a tatínek i s panem Horňákem mají co
dělat, aby je udrželi. Letadla zatím přeletěla, ale dá se čekat, že
se ještě vrátí.
Koně se zatím trochu zklidnili a tak je může tatínek pomoc
panu Horňákovi odvézt ukrýt do podbrání. Každý vede jednoho
z koní, a i když se je snaží uklidnit, přesto pořád polekaně trhají
hlavou. Marta to vše sleduje od dveří do sklepa. Znovu je slyšet
sílící hluk motorů vracejících se letadel.
„Poď sa rychlo skovat,“ volám na Martu a když vidím, že se
nehýbe, tak se otáčím, vyšlápnu dva schody a chci jít až k ní,
abych ji odtáhla od dveří. Marta se na mě teď otáčí a chce mi
něco říct.
Seshora je v tom okamžiku slyšet zvláštní svištění.
Prásk!!!
Vzduchem se nese ohlušující rána. Nějaká neviditelná síla
mnou mrští dolů do sklepa, kde narážím do zdi. V hlavě mi hučí
a všechno mě bolí. Zkouším se pohnout. Jde to. Cítím, jak mi
z hlavy teče krev, ale můžu vstát.
Marta leží kousek vedle mě. V uších mám zalehnuto, ale
hlasitý nářek Marty slyším.
„Co ti je?“ volám na ni. Marta ale jen sténá a drží se za hlavu.
Třepu s ní, ale ta na to nijak nereaguje a pořád hlasitě naříká.
„Proboha, tatínek!“ uvědomuji si a teprve teď mi dochází, že
tatínek zůstal venku i s panem Horňákem!
Deru se ven ze sklepa. Šlapu po schodech ke dveřím. Z venku
slyším divoké a hlasité ržání koní. Je to tak hrůzný zvuk, že se
zarazím a bojím se podívat ven. Strach o tatínka mě ale k tomu
donutil. Stojím na předposledním schodu a s obavami nahlížím
ze dveří na dvůr, odkud je stále slyšet to ržání, co mi neskutečně
drásá uši.
Ten pohled se mně nikdy s paměti nevymaže. Po dvoře skáčou
splašené koně. Koně s pouráženýma předníma nohama, kteří
běhají jen po pahýlech! A v trávě za nimi zůstává krvavá stopa…
Občas padnou na bok a zase se snaží vstát. Zadníma nohama
přitom divoce kopou a rozrývají zem. Jejich úzkostlivé, bolestné
ržání se mi pořád víc a víc zarývá do mozku. Zacpávám si uši
a bojím se vyjít ze sklepa.
Kde je ale tatínek? Podívám se směrem k bráně, ale místo
ní je jen velká díra a změť trosek. U zdi domu vidím klečícího
pana Horňáka. Sleduje své koně… Po chvíli s obtížemi vstává
a belhaje jde ke koňům, kteří teď už jen leží na boku, chroptí
a kopou kolem sebe.
„Bože, co sa to stalo?“ drží se zoufale za hlavu a oči má plné
slz.
„Kde je tatínek?“ volám na něj, ale on mě nevnímá.
Vidí jen své zbídačené koně, v jejichž velkých očích se teď
odráží bolest tohoto světa…
Nad námi znovu prolétla letadla a po chvíli je slyšet, jak
někde blízko vybuchují bomby. Teď už se jich ale nebojím. Ať si
ta smrt obchází přímo kolem mne.
Odhodlávám se vyjít ze sklepa, obloukem obcházím koně
a jdu blíž k troskám brány. Teprve teď uvidím tatínka, jak tam
leží na zemi. Rozbíhám se k němu.
„Tatínku, proboha, co je vám?“ křičím.
Až když přiběhnu blíž, tak vidím, že má na zádech roztrhanou
košili a teče mu krev.
„Tatínku, tatínku!“ volám na něj a třepu mu ramenem. Nic.
Snad není…
Nad hlavou mi zase přeletěla letadla a opět se ozvaly detonace
výbuchů. Tentokrát ale už z větší vzdálenosti. Vybíhám ven
před bránu, kde je v zemi hluboká díra. Dům sice stojí, ale místo
oken jsou jen díry a část je pobořená. Z pravé strany Lúček
jde hustý kouř. Moje volání o pomoc nikdo neslyší. Nemá kdo,
protože celá ulice je prázdná.
Opět je slyšet hukot blížících se letadel. Klidně si mě třeba
taky zabijte… „Tady jsem, tady!“ říkám si v duchu a otáčím
hlavu za letadly, kterých je určitě víc jak deset. Ta ještě odhodila
pár bomb a mizí v dáli. Svůj úkol splnila.
Vracím se k tatínkovi, klekám si k němu a hladím ho po
vlasech. Slzami mu zkrápím zakrvavenou košili a v duši mám
zmatek. Jak mu pomoct? Kolem se rozhostilo ticho.
Jak dlouho jsem tak bezmocně klečela, nevím. Někdo mnou
cloumá.
„Bože cérko, co sa stalo?“
Chce se mi říct: „Umřela sem!“ Zvedám hlavu a vidím souseda,
pana Běhunčíka, jak nade mnou stojí se zděšeným výrazem
v očích.
„Tatínek,“ hlesnu.
„Bože, bože,“ naříká pan Běhunčík a kleká si k tatínkovi,
který ležel nehybně na zemi.
„Josefe! Josefe!“ volá na něho a třepe s ním.
Pak ho bere za ruku a zkouší mu nahmatat tep.
„Žije!“ vykřikuje po chvíli, „idu pro dochtora.“
„Tatínek žije,“ chce se mi křičet, „žije!“
„Marto, on žije!“ křičím na sestru, která teprve teď přichází
za mnou. Z hlavy jí teče po spánku krev a drží se za ruku.
Je vidět, že je ještě v šoku, protože tuto skvělou zprávu jako
kdyby neslyšela. Stojí nade mnou a nepřítomně zírá na ležícího
tatínka.
Z ulice začíná být slyšet zmatený křik lidí, kteří se sbíhají
k našemu domu. Stále klečím nad tatínkem a hladím ho po
vlasech. Tatínku…
Ani nevím, za jak dlouho přichází doktor Studlík. Ruce
sousedky Poláškové mě zvedají a odvádí kousek dál do dvora.
Pohled mně sklouzne na koně. Ti již jen slabě chroptí a zoufalýma
hasnoucíma očima hledají pomoc u svého pána. Pan
Horňák u nich klečí a oči má plné slz. Zvláštní, myslela jsem,
že plakat umí jen děti.
Přichází další lidé a jeden z nich říká paní Poláškové:
„Odveď tú cérku radši pryč.“
„Marta, kde je Marta?“ otáčím se a uvidím ji s bezduchým
výrazem stát kousek dál.
Jdu za ní, objímám ji a začnu plakat. Můj pláč se mísí
s posledním zoufalým zachroptěním koní. Otáčím se a vidím,
jak se jejich krev vsakuje do trávy a oči jim pohasínají. Nezbylo,
než je podřezat…
Pan Horňák má hlavu zabořenu v trávě a rukama si zakrývá
uši. Nechce vidět ani slyšet to smutné loučení jeho koní s tímto
světem. Koní, kteří živili jeho rodinu…
Beru Martu za ruku a vedu ji blíž k tatínkovi. Doktor je nad
ním stále skloněn a snaží se vytáhnout střepiny ze zad. Občas
zakroutí hlavou, ale nepřestává s ošetřováním.
Na místo přijíždí auto gestapa. Vybíhá z něj gestapák a jde
k našemu domu. Něco se ptá doktora a pak pokyne k autu,
z něhož přiběhne voják. Gestapák mává rukama a něco rozkazuje
jemu i lidem okolo. Ti začínají tatínka zvedat a nesou ho
k autu. Rozbíhám se za nimi.
„Kde ho vezete?“ křičím.
„Klid cérko,“ volá za mnou doktor, „vezou ho na Vsetín do
nemocnice, tam se mu dostane lepší pomoci. S tím co mám,
já už víc nedokážu.“
Gestapácké auto i s tatínkem po chvíli odjíždí a já s Martou
jen sledujeme, jak zahýbá vlevo na hlavní cestu.
„Tatínku, držte sa,“ myslím si v duchu a stále mám pocit,
že se mi to jen zdá a za chvíli se probudím. Kéž by to byl jen sen.
S tatínkem a maminkou jsme byli již týden na hájence
v Nadříčí ve Svatém Štěpáně u bratra Rudy. Tatínek se s ním
na tom domluvil, protože maminka byla hodně nemocná a na
hájence jsme měli v klidu přečkat konec války. Kvůli bombardování
bylnického nádraží, které bylo blízko našeho domu na
Lúčkách, jsme tam měli být víc v bezpečí. Byl to osud nebo
náhoda, že jsme odešli kvůli náletům do lesů, abychom se zrovna
na ten nejhorší vrátili?
Stojíme s Martou pořád na ulici. Je to ještě naše ulice?
Ze všech stran se kouří. Vypadá to, že při náletu byly poškozeny
i další domy.
Proč nás vlastně bombardovali? Nás, kteří jsme válku nechtěli
a nikomu jsme neublížili. A proč to odnesl zrovna náš tatínek?
Ten, kterému, ač byl hajný, bylo líto každého zvířete? Náš hodný
tatínek. Co s ním jenom bude?
Kolem nás je stále více lidí. Už se to rozneslo po Bylnici
a tak sem začínají chodit zvědavci až z dědiny. Marta se mnou
zatřese.
„Máš rozbitú hlavu,“ říká mně a je vidět, že už i jí začíná vše
docházet.
„Šak ty si také celá dotlučená,“ odpovím jí.
„Poďte sa ukázat dochtorovi,“ říká nám někdo poblíž a odvádí
nás k doktorovi Studlíkovi, který teď stojí a diskutuje s lidmi.
„Pane dochtore, podívajte sa na ty cérky,“ prosí ho neznámý.
„Ukažte,“ otáčí se k nám doktor se zkoumavým pohledem.
V tom ale někdo přibíhá a křičí:
„Dochtore, dochtore, honem rychlo k Šenkeříkom, je tam
těžce raněný!“
Pan doktor Studlík se sehnul pro tašku a jen přes rameno
volá. „Vyčistěte jim to a zavažte, není to nic hrozného! Zítra
se stavím za maminkou a podívám se na to,“ dodává a rychle
odchází.
Sedáme si s Martou na trosky brány a nevíme, co máme dělat.
Lidi zatím začínají odklízet rozházené věci. Sousedka Polášková
nás uklidňuje, že určitě vše dobře dopadne. Jak to může dobře
dopadnout? Co horšího se ještě může stát?
Někdo nám začíná ošetřovat rány na hlavě. Docela to štípe,
ale já najednou jako bych tu bolest ani necítila. Nevím, jak tam
tak dlouho sedíme, když přijíždí na kole bratr Ruda ze Štěpána.
Určitě i tam bylo slyšet bombardování a tak se přijel podívat,
jestli se s námi něco nestalo. Ve tváři má zděšený výraz, protože
cestou potkal blízko nádraží několik lidí, kteří mu tu špatnou
zprávu o zničených domech na Lúčkách již řekli. Ostatně z cesty
to viděl sám už zdaleka.
„Co je vám?“ ptá se hned, jak seskočil z kola.
Začínám znovu plakat, ale slzy už mi netečou.
„Rudku, dybys to viděl,“ říkám mu, „tatínka odvézli do
nemocnice na Vsetín. Nevíme, co mu je.“
„Bože, Rudku,“ vzlykám a nemůžu už ze sebe dostat ani slovo.
Jen obejmu Martu vedle sebe. Co nás teď čeká? Ruda si sedne
vedle nás a obě nás rukou obejme.
„Nebojte sa, s tatínkem to určitě dobře dopadne. Podívám sa,
jak to tu vypadá a pak pújdem zpátky do Štěpána na hájenku,“
uklidňuje nás.
Zvedáme se taky a jdeme s ním dovnitř domu. Po výbuchu
bomby jsou všechny okna a dveře rozbité a poškozená je
i střecha. Uvnitř domu jako kdyby zapracovala parta zedníků,
protože na většině stěn nezůstal ani kousek omítky a všechno je
zasypáno vrstvou prachu.
Jako omámení hledíme na ten nepořádek. V kuchyni na stěně
jako zázrakem zůstaly viset hodiny. Nejdou, čas se zastavil na
půl druhé. Vedle nich ještě zůstal na zdi obrázek Svaté rodiny.
Snad ochrání tatínka i nás. Stojíme uprostřed trosek a nevíme,
co máme dělat.
Kolem nás chodí lidi a utěšují nás, že vše bude dobré. Objevila
se i má nejlepší kamarádka Anička Polášková.
„Jaruško, my vám to pomožem uklidit!“ slibuje i za ostatní.
„Teď s tím nic nenaděláme,“ rozhoduje Ruda, „počkáme,
až přejde fronta. Dáme dohromady věci, co budú eště dobré
a necháme si je u vás, možem?“
„Samozřejmě, pomožem vám, co sa dá,“ odpovídá paní Polášková
a už se rozhlíží, kde začít.
Ruda to udělal chytře. Zapojil nás do práce a přerušil tak
naše myšlenky, které se stále vracely k tatínkovi a té hrůze, co
se nám stala.
Lidi, kteří nám pomáhali, si mezi sebou vyprávěli, co se při
bombardování Bylnice, které nejvíc odnesli naše Lúčky, stalo.
Zahynuli prý staří manželé Hosanovi, kteří byli rakouští Němci.
Také Vaculčík a těžce zraněný je i pan Šenkeřík. Více domů je
prý nějak poškozených a dost to odnesla i pila u nádraží.
Stále nechápu, proč bombardovali civilní domy. Vždyť my
jsme taky proti Němcům! Proč nebombardovali třeba gestapo?
Až později jsme se dozvěděli, že jedna z bomb, která spadla na
hlavní silnici blízko odbočky na naši ulici, zabila nejen Vaculčíka,
ale i německého vojáka. Ten, když při náletu uviděl venku
na silnici dvě malé děti, vyběhl z úkrytu, chytil je a v příkopu
přikryl vlastním tělem. Jedna ze střepin jej ale zasáhla a na
místě zabila. Těm dětem tím zachránil život. Možná přitom
myslel na ty svoje, které na něj čekají doma…
Hlavně ať to s tatínkem dobře dopadne. Až přejde fronta, tak
se dům opraví a zase budeme žít.
Pomáháme odnášet některé věci k Poláškom. Moc toho ale
není, protože většina nábytku i zařízení je zničeno.
„Cérky, za chvílu už mosíme jít, ať dojdem do tmy!“ volá na
nás Ruda a já jsem mu v tu chvíli moc vděčná, že nás odvede
odtud pryč, do bezpečí jeho hájenky.
Za maminkou! Ví vůbec maminka, co se stalo s tatínkem?
Ptám se na to Rudy.
„Myslím, že neví, kdo by jí to řekl?“ odpoví mi.
„K nám na hájenku je to od ruky,“ zamyšleně dodá.
Takže tu smutnou zprávu uslyší od nás?
„Rudku, kdo to řekne mamince?“ ptám se bratra, ale ten se
raději otáčí, abych neviděla slzy. Mojí zlaté mamince…

 

---------------------------------------------------------------

Poznámky k třetímu dílu:

Ruda se zpátky na hájenku vrátil s oběma vojáky. A živými. Zde pracovala moje fantazie…
V této části jste si mohli přečíst i o bombardování Brumova a Bylnice dne 27. 4. 1945. Ten den byl Brumov bombardován ráno kolem deváté hodiny. Důvodem bylo zničení postavení německých jednotek. V čase 13:25 hodin pak následoval nálet na Bylnici. Od Vlárského průsmyku tehdy přiletělo ve čtyřech vlnách 12 těžkých bombardérů. Bomby začala letadla shazovat hned na začátku Bylnice pod nádražím. Nad horní částí Bylnice se pak otočila a zbytek bomb shodila na domy na Lúčkách směrem k nádraží. Měl jsem za to, že ty bomby, které spadly na domy na Lúčkách, určitě měly tehdy směřovat na jiný cíl – bylnické nádraží, kde měly stát vagóny s palivem do německých aut a tanků. Tak jako při předchozích náletech dne 16. a 17. dubna. Co vím, tak nádraží ale při tomto náletu nějak výrazně poškozeno nebylo. Když jsem po tom pátral, tak (přiznám, že už ani nevím odkud) se ke mně dostala informace, že cílem náletu měla být budova, kde sídlilo gestapo. Což byl dům (tehdy novostavba) Vojtěcha Dorňáka u železničního viaduktu při hlavní cestě směrem k bylnickému nádraží. Shozeno mělo být asi kolem šedesáti bomb.

Dění při průběhu bombardování a kolem bomby, která zabila mého dědu, je popsáno tak, jak se to skutečně stalo. V knize píši o p. Horňákovi a jeho koních, o které zde přišel. Pravé jméno pana Horňáka je ale ve skutečnosti Juřica. Horňáci je přezdívka, tak se jím odjakživa říká. Bydleli a dosud bydlí v Bylnici na Svárově vedle mlýna. Po vydání knihy jsem se setkal s jeho vnukem a ten mně líčil, jak četl moji knihu a až narazil na tuto část, tak si uvědomil, že tuto historku mu jeho děda, což je ten pan Juřica – Horňák, jako malému vyprávěl snad tisíckrát. A přesně tak, jak je uvedena v knížce. Přišel tehdy o koně a to je pro hospodáře to nejhorší. Další už prý pak nikdy neměl. A jak si tu kapitolu přečetl, tak knihu přinesl mamince – dceři p. Juřici, aby si to taky přečetla. Neobešlo se to prý bez slz. Ty mrtvé koně měl pak p. Horňák – Juřica zakopat někde vedle mlýna.

Další zajímavostí je, že na desce pomníku místních občanů padlých ve 2. světové válce, který je ve spodní části náměstí v Brumově, je z obětí tohoto náletu uveden jen můj děda Josef Pavelka a František Šenkeřík. Chybí zde ale Jaroslav Vaculčík. Domnívám se, že to je proto, že to nejspíš nebyl náš občan. Manželé Hosanovi zde taky nejsou uvedeni. Ti určitě proto, že to byli přistěhovaní rakouští Němci, kteří bydleli v domku poblíž pily. Logicky zde není ani ten německý voják, který zalehl ty dvě děti a tím je zachránil. Tuto skutečnost, o níž jsem nikdy neslyšel, jsem objevil v pamětích p. Aloise Lysáka – Kováře (roč. 1896), bývalého písaře a pak tajemníka na obci v Bylnici. Tím tajemníkem byl od roku 1936 i přes válku až do roku 1949. Paměti vydal ve formě útlého sešitku (42 stran A5) p. Josef V. Lysák – Lysijanek (roč. 1904, do USA odešel v roce 1920) v roce 1971 v Chicagu v USA. Je zde uvedena spousta dalších zajímavých dat a událostí z historie Bylnice od začátku 20. století.

Ale pojďme zpět k náletu. Bomba tehdy spadla přímo před bránu. Dům měl přitom údajně jakoby „nadskočit“ a uvnitř domu výbuch „vytlačil“ dřevěné podlahy. Z domu pak museli při opravách vyvážet hlínu. V ulici rostla donedávna před každým domem hruška. Jen před tím Pavelkovým ne. Když jsem se jako malý ptal proč, tak mi teta Marta, která tu do roku 1972 bydlela, řekla, že tu hrušku poničila ta bomba. Po tetě zde bydlela její dcera Marta a v roce 1976 dům koupil můj bratr, který tam s manželkou bydlí dosud. Někdy v osmdesátých letech opravoval stodolu a některé staré desky, které tvořily stěnu stodoly, jsme spolu řezali na cirkulárce. Co chvíli to při řezání jen zazvonilo! Byly to střepiny z té bomby, které zůstaly zaryté v těch deskách. Dnes má dům, po přečíslování, č.p. 415. Za války zde byly domy jen v současné prostřední ulici, t.j ulice „Lůčky“ a část ulice Na Poříčí. Zbytek domů byl postaven až po válce, hlavně v šedesátých letech. Ostatně jak to tehdy vypadalo, se můžete podívat na webu: https://kontaminace.cenia.cz/

Je zde k dispozici vojenská ortofotomapa z let 1950-1953. Uvidíte zde obrovský rozdíl mezi rokem 1950 a současností. Hlavně to množství políček kolem obcí.


Na tento nálet vzpomínal i můj otec, tehdy 17letý učeň – „ajznbóňák“. Byl zrovna na nádraží a říkal, že se tehdy málem pos..l od strachu. Nedivím se…
Mimochodem k těm obětem války. V 1. světové válce zemřelo z Brumova a Bylnice daleko více osob než v té druhé. Stačí se podívat na pomník padlých ve spodní části brumovského náměstí, kolik je zde uvedeno jmen padlých z obou válek. Konkrétně je to šedesát padlých v té 1. světové a osmnáct v té druhé. V té první padnuli všichni na frontě. Naši dědové a pradědové tehdy museli rukovat a bojovat za císaře pána. Někteří z nich byli i legionáři. Co pamatuji z vyprávění, tak legionářem měl být i strýček Strnka ze Svárova v Bylnici – pokrývač, který i v pokročilém stáří stále „lozil“ po střechách. Vykládalo se, že viděl i Lenina, o kterém prý říkal, že to byl takový malý zrzavý škrček. Dalším „svárovjanem“ – legionářem byl i pan Slováček. O tom se zase vykládalo, že za první světové války někoho významného zachránil a jako odměnu po válce dostal hotel v Karlových Varech. Ten měl ale brzy prohýřit. Co je na tom všem pravdy, nevím. Píši proto všude raději měl a prý. Pokud víte, dejte vědět co je na tom pravdy!

V této části knihy jsem taky udělal velkou chybu, kterou chci teď napravit. Jde o ty sousedy, kteří bydleli naproti Pavelků na Lúčkách = Polášky. Maminka vždycky mluvila o kamarádce z dětství Aničce Poláškové. Starší ji určitě taky znáte – paní Polášková roky prodávala v zelenině v Bylnici. Za svobodna ale měla logicky jiné příjmení - byla Ambrůzová (nebo Ambrůžová?). Takže určitě nešlo v tu dobu o Polášky. A já všude užil toto příjmení. A špatně. Stalo se…
V souvislosti s knihou jsem taky dostal krásný – rukou psaný a poštou poslaný (jaká je to teď vzácnost!) dopis od p. Kolínka z Brna (roč. 1929), který v tu dobu na Lúčkách bydlel. Vzpomínal v něm i na toto bombardování, které osobně zažil. A taky na krásné dětství, které prožil na Lúčkách. Byl taky kamarád mojí maminky, na kterou vzpomínal jen v dobrém.

 

 
Miroslav Beňo


Byl bych moc rád, pokud máte nějaké válečné nebo poválečné vzpomínky, např. z vyprávění svých rodičů, prarodičů apod., nebo víte, že to, co popisuji v knížce nebo ve svých poznámkách, bylo jinak, můžou to být i případné dotazy, abyste mi to napsali na můj mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Za vaše informace nebo názory Vám dopředu moc děkuji.



4. díl knihy „Oči války“ bude zveřejněn 16.4.2020

 


-tz-