Reklama

02. 12. 2020

Dnes má svátek: Blanka
úterý, 14 duben 2020 09:12

Miroslav Beňo - „Oči války“ 4. díl: Maminka

Dramatické události konce 2. světové války v Brumově-Bylnici a blízkém okolí.

 Úvod ZDE, 1. díl ZDE, 2. díl ZDE,   3. díl ZDE,   

 

4. díl: Maminka

Mám nejhodnější maminku na světě. Vím to. Byla jsem její
poslední, dvanácté dítě. Tatínek měl 47 a maminka 44 let,
když jsem se narodila! Žije nás ale jen osm. Čtyři mé sourozence
musela brzy po jejich narození oplakat, protože zemřeli
na různé dětské choroby. Pro matku to musí být hrůza, když
vám zemře malé dítě. Ale maminka na sobě nikdy nedala znát
nějaký smutek a nikdy o tom nemluvila. Byla s tím smířená. Pán
Bůh dal, Pán Bůh vzal.
Byla jsem nejmladší a tím pádem i rozmazlená. Aspoň tak to
říkala starší sestra Marta, která mě od malička měla na starosti,
protože maminka byla moc nemocná. Většinu času proležela, ale
když bylo potřeba, tak vstala a aspoň slovem poradila. Naučila
mě tak vařit, žehlit a vůbec starat se o domácnost, když Marta
začala chodit do práce. Musela jsem se to naučit, protože bylo
třeba se o maminku a tatínka postarat. A toto byly ženské práce,
tatínka jsem v životě u plotny neviděla. Jak říkala se smíchem
maminka, uměl si uvařit akorát zhřívanicu. To když se potřeboval
zahřát, tak rozpálil máslo nebo špek s cukrem, přidal vyvařené
koření a pak přilil kvitovici. Jednou jsem to zkusila a bylo
to odporné. Ale pro chlapy, když šli v zimě z hory a stavili se na
hájence, musela být na kraji plotny vždy nachystaná. To se před
nimi tatínek vždy chválil: „Tú sem vaříl já!“
Když už jsme bydleli v novém domě na Lúčkách a bylo pěkně,
tak maminka pomalu vyšla na zápraží domu, sedla si tam na
stolec a za chvíli už kolem ní bylo plno sousedek.
„Pomlúvačky sa zešly,“ komentovala to Marta, ale tak, aby to
maminka neslyšela.
Ráda jsem se vždycky aspoň na chvíli schoulila k mamince
do klína a poslouchala ty řeči tetiček. To bylo informací! Marta
potom ode mě loudila, o čem si to tetičky vykládaly a koho
zase pomlouvaly. Taky ji to zajímalo. Maminka přitom vždycky
pookřála a hned se mi zdála krásnější.
Skoro každý třetí den k nám přijel za maminkou na kontrolu
doktor Studlík. Robustní chlap, který měl snad sto třicet kilo.
A jeho manželka zrovna tak. Vždycky jsem se divila, že je jejich
auto uvezlo. Vždyť se do něj sotva vlezli! Taky to byla vždycky
událost, když k nám přijelo na ulici! Když potom doktor odjížděl,
tak jsme za autem vždycky utíkali celá tlupa dětí, kdo to
déle vydrží. A když přijela i paní doktorová, tak nás přitom
z auta povzbuzovala.
Pan doktor si pokaždé poslechl maminku, poradil co dál
a utěšil, že to už sice lepší nebude, ale nezhoršuje se to. A navíc
ji vždycky rozveselil nějakou příhodou.
Nejvíc rozradostněný přijel, když se mu podařilo sehnat
nějakou starou věc. Už dlouho totiž sbíral starožitnosti. Hlavně
mince, dýky a zbraně.
„To zase budou v klobuckém muzejním spolku nakrknutí!“
radoval se.
Občas jim totiž přeplatil prodejce nějakého starého kousku.
A radost z toho měl i proto, že si na něj kvůli tomu už víckrát
stěžovali až u odborníků v Národním muzeu v Praze.
„Jako sběratel jsem známý až v Praze!“ pochválil se občas.
Sítě měl rozhozené po celém okolí! Někdy mu i bratr Josef
dovezl něco ze Slovenska, kde rozvážel brumovské pivo. A už si
s ním i tykal.
„Staňo, neco starého pro tebe mám,“ říkal Josef.
A doktorovi jen zasvítila očička. Taky se po něm vždycky při
návštěvě ptal: „Sehnal mně Jožka něco?“
Vůbec vlastně netuším, co mamince je, jaká zlá nemoc ji
vlastně trápí. Nejspíš asi má moc unavené tělo. Dvanáct dětí,
celoživotní dřina a starosti udělaly své. A taky těch bolestí na
duši. Nikdy si ale nestěžovala. Brala svůj životní úděl trpělivě
a s modlitbou na rtech. Víra v Boha ji posilovala celý život. Kvůli
nemoci už nemohla do kostela na mše a tak každý večer „lúskala
páteřky“ a přeříkávala růženec. Často jsem se modlila s ní
a vždy mě to uklidnilo na duši. Teď jí neseme tu špatnou zprávu…

Jarka

Vydáváme se na smutnou cestu do Štěpána. Proti nám jedou
povozy s německými a maďarskými ustupujícími vojáky. Skoro
ke všem povozům jsou přivázány krávy a ovce.
Nenávistně se na ty, ještě nedávno suverénní a vyleštěné
nadlidi, dívám. Stali se z nich obyčejní zloději, kteří chtějí ještě
co nejvíc lidem ublížit. Bez krávy je v domácnosti zle, protože
často živí celou rodinu. Mléko, máslo a tvaroh jsou pro obyčejné
lidi tím nejdůležitějším.
Před Štěpánem je u nadjezdu dráhy silnice skoro ucpaná.
Jsem proto moc ráda, že konečně z hlavní silnice zahýbáme
na most přes Vláru a hned za ním se dáváme vlevo na cestu
k hájence. Jak se k ní ale blížíme, tak mě znovu přepadá tíseň.
Zpráva o tatínkovi může mamince při jejím stavu moc ublížit.
Psi nás už ucítili a z dálky nás vítají radostným štěkotem.
Ze dveří hájenky vychází paní Fojtíková, kterou poprosil Ruda,
když odjížděl do Bylnice, aby zašla za maminkou, dokud se
nevrátí. Její manžel byl vůbec první oběť války ve Štěpáně. Brzy
po obsazení, když šel z Bylnice, jej srazili před Štěpánem Němci
na motorce.
„Tak co?“ ptá se zvědavě.
Chtěla jsem odpovědět, ale hlas se mi zadrhl. Jdu dovnitř
až do ložnice a vrhám se k mamince na postel. Rozbrečím se
a cítím ruku maminky, jak mě hladí po vlasech.
„Co sa ti stalo, Jaruško?“ ptá se mě.
Ale já nemůžu odpovědět, mamince ne. Slyším, jak do ložnice
vchází Ruda a sedá si na postel vedle maminky.
„Mami, Lúčky bombardovali,“ začíná opatrně.
„Kde je Josef?“ ptá se maminka, která něco začíná tušit.
„Před náš barák spadla bomba a zranila ho. Odvezli ho na
Vsetín do nemocnice,“ sděluje Ruda tu smutnou zvěst.
Ruka, která mě hladila po vlasech, se zastavila a já cítím, jak
se začíná třást. Nastává dlouhé ticho.
„Maminko,“ podaří se mi dostat ze sebe přiškrceným hlasem.
„Poď, pomodlíme sa za tatínka, ať při něm stojí Panenka
Maria,“ tichým hlasem pronesla maminka.
Nebrečí, na rány osudu je zvyklá. Vždy se s takovými
okamžiky vypořádala modlitbou a smířením se s Bohem. Začíná
se modlit, a já s Martou a Rudou se k ní přidáváme.
„Otče náš, jenž si na nebesách, posvěť sa méno Tvé, přiď
království Tvé, buď vůla Tvá…“
Modlím se, ale myšlenky se mi zase vrací zpět na Lúčky.
Znovu vidím chroptící koně, jejich vyhasínající oči, zraněného
tatínka a pobořený dům. Drahý tatínku, vrať se nám zdravý.
Tak ráda bych si s vámi po válce zase vyšla na procházku nahoru
na Pláňavy. Ukazoval byste mně, kde je jaký kopec a jak se
jmenuje. Od vzdálených hor nad rodnou Loučkou, přes Klášťov,
Lačnov až k Čertovým skalám a Pulčinám. A od Střelné, přes
Končitú, Požár, Královec a zpět na Kaňúr, Holý vrch a Díly až
k Sidonii. A naproti nad Petroviců vystrkuje svůj vrchol slovenský
Vršatec i s hradem. A za Vlárským průsmykem už byly vidět
další slovenské hory za Váhem. Tatínek totiž znal doslova celé
široké okolí a ke každé hoře a dědině pod ní byl vázán nějakou
vzpomínkou.
„Znáte to od slunka do slunka,“ jsem se tomu vždycky smála.
Jako každý hajný na brumovském panství velkoprůmyslníka
Drehera, tak i tatínek, a my samozřejmě s ním, se totiž
musel vždy po čase stěhovat jinam. Správci brumovského velkostatku
to měli dobře vymyšlené. Aby si hajný neudělal moc
velké vazby na místní lidi, tak ho po určité době přestěhovali na
jinou hájenku. Hajní tak, i se svými rodinami, kolovali po celém
panství.
První hájenku obýval tatínek s maminkou v Haluzicích. Tam
se narodilo pět mých sourozenců. Pak se stěhovali na hájenku
do Střelné, kde se přede mnou narodili ostatní sourozenci a jako
poslední z dvanácti dětí i já.
Střelnou si už nepamatuji, protože brzy po mém narození
tatínka přemístili na hájenku na Chmelinci do Svaté Sidonie.
Oproti Střelné prý v Sidonii bylo tehdy hodně živo! Tatínek mi
celé období, co jsme zde bydleli, přiblížil později ve svých vzpomínkách.
Sidonie měla v tu dobu, hlavně díky rodinám sklářů,
550 obyvatel! Přestože to byla hodně velká dědina, nebyla
samostatná, ale patřila správou pod obec Bylnici. Místní skláři
měli dost slušné platy a byli při penězích. Není divu, že když byl
tzv. „šmelctok“, tedy doba, kdy se v huti tavila sklovina a skláři
tak měli volno, bylo v místních hospodách hodně veselo. To ale
v roce 1931, kdy jsme se tu přistěhovali, až tak neplatilo, protože
se začala projevovat krize. Sklo už tak nešlo na odbyt. A v roce
1932 se sklárny, které do té doby prakticky živily celé rodiny,
zavřely úplně a skláři zůstali bez práce na žebračenkách, které
dostávali od okresního hejtmanství. Někteří z nich pak odešli za
prací do ciziny. Dokonce až do Kanady. Další se nechali naverbovat
do sklárny Mohameda Said Jasina v Káhiře v Egyptě, odkud
se ale většina brzo vrátila zpět. V těch teplotách a prostředí,
které tam bylo, se prý nedala sklářina dělat. Doma je ale žádná
placená práce nečekala, protože sklárna se pak otevřela pouze
nakrátko a to na podzim roku 1933. Pak šla kvůli velkým dluhům
do dvou veřejných konkurzů, ale prodala se až v třetí dražbě
v červenci 1936. Skláři tehdy žili v naději, že bude alespoň
částečně obnovená výroba, ale její nový majitelé, Legiobanka
a sklářský kartel Duta, ji v roce 1937 začali bourat. Zbavili se tak
navždy nežádoucí konkurence…
Pamatuji si, že jsem jednou jako pětiletý capart šla s tatínkem
do dědiny na nákup. Pro mě to byla vždy velká událost
a dobrodružství. A potkali jsme starého šedivého pána, který
se opíral o hůlku. Tatínek ho uctivě pozdravil a pak mi říkal:
„To byl pan Schreiber, majitel sklárny.“
Naše hájenka byla snad až na konci světa, ještě hodný kus
za posledními domy. Tam jsem prožila své první roky života.
Sama samotinká. Aspoň tak jsem to cítila, protože sourozenci
byli všichni o hodně starší. A z nich jen Marta a Anda byly se
mnou doma. A tak místo s kamarádkami jsem si hrála s brouky,
zajíčky a květinkami. Skoro jsem prý neuměla mluvit. Tatínek
mi sice po večerech u lampy četl z knížek, ale těm jsem moc
nerozuměla, protože byly pro dospěláky. Radši jsem si vlezla do
postele k mamince a ta mi vykládala pohádky. Jak ty se mi líbily!
Představovala jsem si, že jsem princezna a že mě na hájenku
přijde vysvobodit princ na bílém koni. Nebo že mě unesly zlé
lišky a tatínek mě zachraňuje z jejich nory.
Hajní odcházeli do penze, když už jim síly ubývaly. Hajný
totiž musel být furt na nohou a ohlídat si své hájemství před
pytláky i zloději dřeva. Pytláky tatínek honil mockrát a občas
kvůli tomu nebyl přes noc doma. Měli jsme o něj strach, protože
pytlák nemá pro ránu daleko. A ohlídat dřevo bylo ještě složitější.
Na Sidonsku se už sice netěžilo tolik dřeva, jako v době kdy
byla v provozu sklárna, ale v lesích se i tak pohybovalo hodně
dřevařů, kteří zpracovávali stromy jen se sekerou a ruční pilou.
A to byla těžká a mizerně placená dřina.
Tatínek po padesátce přestával dobře slyšet a to bylo pro
hajného špatně. Ten má slyšet každé šustnutí v lese! Páni
z brumovského velkostatku proto tatínka i s námi přestěhovali
na hájenku mezi Svatým Štěpánem a Bylnicí. Ale jenom dočasně,
bydlení jsme si museli rychle vyřešit. Nakonec tatínek koupil
v Bylnici na Lúčkách pozemek a v roce 1936 se začalo stavět.
Častěji jsem se tak viděla s bratry, kteří chodili pomáhat. Byla
jsem ještě malá a víc překážela, než něco pomohla. Hrozně mě
ale bavilo, když maminka večer zapisovala výdaje do deníčku,
který si kvůli stavbě pořídila. Maminka byla totiž šetrná a ráda
měla v penězích pořádek.
Vlastně jsem se tak naučila počítat, protože když maminka
psala, tak jsem se jí vždycky ptala, co ta čísla znamenají.
A maminka mi vše trpělivě vysvětlovala a na prstech ukazovala
základní čísla.
Když jsem pak začala chodit do první třídy do horní bylnické
školy, uměla jsem počítat lépe než některý třeťák. A jak ráda
jsem později nahlížela do toho deníčku, kde bylo úhledným
maminčiným písmem zapsáno vždy datum, komu, za co a cena.
Jak záhadná mi byla některá jména a názvy věcí. Napřed
měla maminka zapsány příjmy:
Výběr z knížky 12.000,- K
Z poštovní knížky 3.000,- K
Za prodaného volka
(kterého jsme vychovali a prodali)
2.000,- K
Na stavbu celkem 17.000,- K
Výdaje byly různé:
Za 11.000 ks cihel 4.320,40,- K
Za křidlu Satynovi 856.60,- K
Rafajovi za 3 plánky 80.00,- K
Policajtovi při komisi 5.00,- K
Fagulcovém za dovoz železa z Klobúk 5.00,- K
Kobylka za železa na sporák a trúbu 229.60,- K
Nejvíc jsem se bavila při účtu:
Bermanovi za panty a háček k záchodu 6.50,- K
A maminka poctivě zapisovala i kolik vyplácela dělníkům
na stavbě. Byla ještě pořád velká nezaměstnanost a lidi si rádi
nějakou korunu přivydělali. V deníčku se pak proto objevilo:
Lysáčkovém Jožkovi za 63 a ½ hod. 146,- K
Špalková za 4 dny po 18,- K 72,- K
Pod každou stránkou byly všechny položky sečteny u nápisu
„Snešeno“ a výsledná cifra. Stejná se pak objevila na následující
stránce nahoře u nápisu „Přenešeno.“
Prostě maminka to všechno měla správně spočítané, protože
konečná cifra za celý dům byla 16.904,10,- korun. Rozpočet
přesný skoro do koruny!
Naše nová adresa byla Bylnice 396. Celí rozradostnění jsme
se v září 1937 do nového domu stěhovali, když nám k tomu,
k našemu údivu, začaly zvonit zvony. Naši radost z nového
bydlení tak zkalila zpráva o úmrtí oblíbeného prezidenta
Tomáše Masaryka. Rodiče z toho byli smutní. Já jsem to ještě
tak nechápala, vždyť jsem měla teprve šest roků. Smrt pro mě
ještě nebyla spojena s bolestí a žalem.
Do nového domu jsem se tak těšila! A taky do bylnické školy,
kam jsem hned po nastěhování začala chodit.
Konečně jsem měla svoje kamarádky! A jako úplně první
sousedku Aničku Poláškovou, která bydlela naproti nás. S ní
jsem chodila do školy i ze školy. Občas se nám podařilo zastavit
mého bratra Josefa, který rozvážel náklaďákem pivo z brumovského
pivovaru. Jak jsem slyšela motor, už jsem se otáčela, jestli
to není on. A pak si stoupla doprostřed cesty s rozpřaženýma
rukama a zastavovala ho. A on mně za to pokaždé vybrblal.
Ale odvezl nás až ke škole. To jsme pak jak grófky vystupovaly
z auta a ogaři se nám přitom posmívali, ale v duchu záviděli.
Moc jsem si Josefa považovala, že uměl řídit auto. To v tu dobu
jen tak někdo neuměl! Vyučil se u mistra Lenharda ve Valašských
Kloboukách jako strojník na automobily a měl samozřejmě
i vůdčí list.
Ve škole mě to moc bavilo a učila jsem se ráda. Hodně z mých
spolužáků bylo z těch nejchudších rodin, které se jen těžce
přetloukaly. Na Valašsku byla doma chudoba. Málokteré z dětí
mělo boty, většina z nich chodila bosky. Vím, že jsem se za to, že
mám boty dokonce styděla a když jsem šla do školy, tak jsem si
je u viaduktu pod dráhou vždy vyzula, svázala tkaničky a pověsila
na tašku. A obula je, až jsem šla ze školy. Maminka se pak
vždy divila, proč mám tak špinavé nohy, když jsem ráno šla ve
střevících.
Spousta rodin žila doslova z ruky do huby. Byla opravdu
velká bída… Nezapomenu na moji spolužačku Milušku, která za
mnou jednou navečer přišla k nám a uviděla na stole chleba.
Nevěřícně na něho hleděla a pak se mě zeptala: „Váš chleba eště
nespí?“
Nechápala jsem co tím myslí.
„Náš chleba ide každý večer spat do kredenca a maminka ho
zamyká, aby měl v noci klid,“ vysvětlila mně.
Maminka to slyšela ze světnice a hned na mě volala: „Ukroj
Milušce veliký krajíc a namaž jí ho sádlem! Víš, Miluško, u nás
chodí chleba spat až pozděj,“ řekla jí na vysvětlení.
Maminka měla veliké srdce…
Ve třídě jsem taky zažila pozdvižení, protože jedné ze spolužaček
někdo snědl svačinu. Když to učitel začal vyšetřovat, tak
se k tomu s brekem přiznala její sousedka v lavici. Že to udělala
z hladu, protože už tři dny nic nejedla…
Tatínek často vzpomínal, že když se v letech 1923 až 1928
stavěla dráha ze Vsetína do Bylnice, tak se místním žilo celkem
dobře. Moc chlapů z okolí tam dostalo práci a vydělalo si
potřebné peníze. A když se kopal brumovský a návojský tunel
a hloubil zářez kolem Kypy, tak na stavbě pracovalo najednou
skoro tisíc lidí! A ti každý týden v sobotu dostávali peníze na
ruku. A někteří je i hned propili… Prý se tady za prací sjelo
i dost cizích lidí, kteří se ubytovali u místních v jejich domech.
A mezi nimi se našlo i dost darebáků a zlodějů. V dědinách tak
byl v tu dobu dost velký rozruch a pozdvižení. Vydělali na tom
hlavně obchodníci a hostinští.
Ale po dostavbě dráhy přišla v roce 1929 krize a pak nebyla
pro chlapy skoro žádná práce. Sklářské hutě ve Svaté Sidonii
a Svatém Štěpánu brzo zkrachovaly, zavřela se parní pila
v Bylnici a moc rodin pak žilo jen z žebračenek. Ve škole pak
učitelé rozdávali dětem zdarma polévku a ošacení těm nemajet49
ným. Hodně lidí nemohlo platit daně a tak je postihla exekuce
majetku.
Po roce 1934 se situace trochu zlepšila. Začala se stavit dráha
mezi Horní Lidčí a Púchovem a to byla dobrá pracovní příležitost
pro chlapy z okolí. V roce 1936 se otevřel kamenolom
v Čaganově za Vlárou a výrobu zvýšila i parní pila v Bylnici.
Ve Štěpáně se zase v tu dobu prováděla regulace Bukového
potoka, kde našlo práci dost místních. Sklárna ve Štěpáně sice
občas obnovila provoz, ale vždy jen na pár měsíců.
Něčemu z toho, co tatínek říkal a tvářil se u toho tak důležitě,
jsem až tak moc nerozuměla. Jeho, ale i ostatní, jsem poslouchala
ráda. Vůbec jsem kolem sebe měla jenom samé dospělé
lidi a tak mi často nezbývalo, než jenom poslouchat a přemýšlet,
o čem že se to vlastně baví.
A pak přišla 23. září 1938 všeobecná mobilizace ročníků
1898 až 1916. I bratři Ruda, Staňa a Josef museli narukovat.
Po velkém nadšení celého národa následovalo obrovské zklamání.
Mnichov. Měla jsem sedm roků a co se s naší zemí
vlastně děje, jsem ještě nechápala. Na rodičích bylo ale
vidět, že se stalo něco moc špatného. Něco, co nám přinese
jen další problémy. První se to dotklo hlavně českých obyvatel
našeho pohraničí. Hodně z nich muselo jen s pár věcmi
na žebřiňáku ujet před zfanatizovanými sudeťáky do vnitrozemí.
A jen menší část z nich tu měla nějakou rodinu,
u které se mohla ubytovat. Železničáři z pohraničí si dokonce
museli udělat bydlení pro své rodiny v dobytčácích. Tam si
i vařili a v zimě mrzli. Bylo nám těch lidí upřímně líto. Přišli
o svůj domov. A sudeťáci mezitím v pohraničí bouřlivě oslavovali
německou armádu jako své osvoboditele. V březnu 1939
tato armáda dorazila i k nám do Bylnice. Jako okupanti. Věděli
jsme, že přijede. O tom, že už není Československo, že je vyhlášen
protektorát Čechy a Morava, a že pány jsou tu teď Němci,
se mluvilo všude kolem mě. I o tom, jak společnou republiku
zradili Slováci. A naši politici. Novinkou byly i státní hranice
hned za humny.
Němci přijeli až třetí den po vyhlášení protektorátu.
V Brumově na náměstí jim na uvítanou hrála německá kapela
a slávu jim provolávali zdejší němečtí občané. Vojáci pak projížděli
i Bylnicí a nám dětem rozdávali čokoládu a vesele se na
nás usmívali. Můj dětský rozum to moc nechápal. Z toho, co
jsem slyšela doma a co jsem viděla, jsem měla v hlavě zmatek.
Dospělí ale měli vážné tváře. A věděli proč…
O čtyři měsíce později, 27. července toho roku, přišla velká
bouřka s krupobitím, jakou nikdo nepamatoval. Trvala jen něco
přes deset minut ale i to stačilo, aby zničila celou úrodu. Navíc
vichřice polámala všechny větší stromy, poškodila střechy
domů, porozbíjela okna a vyvrátila i dřevěný kříž u cesty na
Štítnou. U viaduktu pak dokonce poničila i pískovcový kříž,
když upadl jeho horní díl. Sopkova rodina jej pak převezla na
opravu k sobě domů.
Na svátek sv. Václava, 28. září, byl tento opravený kříž postaven
na novém místě u cesty ke Štítné místo starého dřevěného.
A u viaduktu byl postaven úplně nový kamenný kříž. Posvěcení
obou křížů proběhlo za velké účasti lidí. Němci se na to dívali
s nedůvěrou – vždyť sv. Václav byl patron české země! A ta už
podle nich česká nebyla…
V následující kruté zimě zmrzly všechny ovocné stromky,
které tatínek na zahradě po vichřici znovu nasadil. A to bylo,
podle maminky, zlé boží znamení, že nás čekají těžké chvíle.
A měla pravdu.
Můj první špatný zážitek s Němci mě potkal nedlouho nato.
Blízko viaduktu se v jednom z domků, kolem kterého vedla
hlavní cesta, usídlilo gestapo. Z jejich příslušníků šel strach.
A největší z jejich velitele Adlera. Nadřazenost a nenávist ke
všemu českému z něj přímo čišela.
Když jsem šla jednou ze školy, tak mě u tohoto domu zarazil
nářek a výkřiky, které se ozývaly ze sklepa gestapáckého domu.
Byl to křik plný bolesti, až jsem se polekala a rozběhla domů.
Celá udýchaná a vyděšená jsem vběhla do domu a plačící se
vrhla k mamince do postele.
„Co sa ti stalo, Jaruško?“ vyzvídá maminka a já utíraje si
slzičky se jí ptám, co se v tom domě děje, co to znamená a proč
ti lidi tak křičí a co je bolí.
Moje čistá dětská duše tehdy nechápala, že ty lidi gestapáci
mučí. Maminka nevěděla, co mi říct, aby mě nevylekala.
„Víš, nekeří ludé sú zlí a druhým ubližujú,“ řekla po chvíli
přemýšlení.
„Ale to je hřích, že maminko?“ ptám se hned.
„Ano, je. A Pánbú ty zlé ludi za to jednúc potrestá,“ odpoví mi
a radši se otáčí ke zdi, aby o tom nemusela dál mluvit.
Po zbytek války jsem už kolem toho domu nešla. Radši jsem
vždy prošla naší zahradou a přes násyp a koleje sešla k cestě až
za viaduktem.
A další německý zásah do mé duše? Na Lúčkách za války moc
domů zatím nestálo, proto tam nebylo zas až tak moc dětí. Dost
dětí zato bylo za potokem na Kypě, kde bydlely cigánské rodiny
Matysů a Didiho. A tam jsem měla taky své kamarády. Těch
dětských rvaček co tam proběhlo! Nejdřív jsme se spolu hráli
nebo se koupali v potoce, ale pak se vždycky někdo našel, kdo
kvůli něčemu vyvolal hádku a hned byla pranice. Oba tábory
jsme pak stály každý na své straně potoka a házely po sobě
blátem a kameny.
Náš pokřik, který jsme na cigáňata křičeli, byl: „Cygy, rygy,
mastné ryby, džav, džav, džav!“
A z druhé strany se nám vracely nadávky v pro nás neznámém
jazyce.
Druhý den to bylo stejné. Napřed kamarádi a potom soupeři.
Ale vše byla jen hra, nepamatuji se, že by se někomu něco stalo
nebo někomu víc ublížilo. I když jednou ty starší napadla jedna
z mnoha čertovin. U potoka si z jara od větví ořezali menší olši,
na kterou lezli až nahoru a houpali se na ní. Jednou ji tři z nich
ohnuli skoro až k zemi a jednomu z mých menších kamarádů,
Bergovém ogarovi, poručili, ať se chytne za její konec a pořádně
se drží. A na raz, dva, tři ji pustili… Chudáka to vymrštilo tak,
že letěl dobrých dvacet metrů vzduchem. Se zatajeným dechem
jsem jej sledovala, protože mi v tu chvíli připadal v té koupací
košilce jako letící andělíček… Ale jen do té doby, než s řevem
tvrdě dopadl na zem. Ogaři se okamžitě všichni rozprchli a já
tam zůstala sama. S hrůzou jsem se šla podívat, co se mu stalo.
To už seděl na zemi a držel se za ruku, kterou měl zvláštně
vytočenou. Naštěstí nohy měl v pořádku a já jej mohla dovést
domů k rodičům. Ti první co udělali, tak mu chudákovi ještě
„vychlópali“, co to zase vyvédl. Druhý den už ale zase poletoval
kolem potoka. Na ruce měl obvázanou dřevěnou dlahu. Tetička
Řepová z Hliník, místní šikovná napravěčka zlomenin a vykloubenin,
jej dala dohromady.
„Natřela ně ruku sádlem, pak ně řekla „Teď sa drž!“, potáhla
ně za ruku, udělalo to křup, já sem zařvál a už to tak nebolelo!“
popsal svůj zážitek. Díky svému letu pak dostal i přezdívku.
Nikdo mu od té doby neřekl jinak než Aviatiček nebo Pilot.
Jednou mě můj kamarád Pišta Matys pozval k nim domů.
Uvnitř bylo příšeří a dým. Jednak z otevřeného ohniště a taky
z tabáku. Jeho stará babička seděla u ohně a dýmala z fajky.
Když nás s Pištou uviděla, tak nám pokynula a usmála se bezzubými
ústy. Pišta přinesl pekáč a nabízel mi z něj k jídlu nějaké
maso. Pro jistotu se ho ptám: „Co je to, zajíc?“ protože mi to
zadní kytku ze zajíce připomínalo.
„Áno, zajko je to,“ kýve Pišta a když vidím, jak se s chutí
zakusuje do druhé kytky, tak se dávám taky do jídla.
Moc mi to chutnalo. Pišta se zatím po jejich baví s babičkou
a ta se občas chraplavým hlasem zasměje, otočí se na mě a dívá
se, jak mi chutná. Pišta se na mě taky dívá a v očích mu hrají
plamínky šibalství.
„Pišta, je to opravdu zajíc?“ ptám se s obavami.
„Mňau, mňau,“ odpovídá mi po chvíli se smíchem Pišta a má
velkou radost, když mi maso vypadne z rukou.
„Panebože, já sem snědla kočku,“ myslím si.
Ale co, mávnu rukou a začnu se taky smát. Ale masa se už
nedotknu. Ti jedí snad všechno, říkám si v duchu.
Chvilku poté, co jsme se na Lúčky nastěhovali, nám zničehožnic
zdechlo pět hus. Tatínek je večer zakopal na zahradu,
co taky s nimi.
Druhý den ráno už byl u nás Pištův otec Jan a ptá se po zakopaných
husách. Jak se o nich dozvěděl, je nám záhadou. Tatínek
mu říká: „Hen sú zakopané na zahradě, ale už sú tam od večera.
Nevíme, na co zdechly. Nač sa ptáš?“
„Kmocháčku, já si je veznu, nevadí?“ ptá se starý Matys.
„A co s nima budeš dělat?“ ptá se tatínek, i když je mu jasné,
proč si je bere. Chce to slyšet od něj.
„No vykucháme je, dáme do prúdu do potoka, ať z nich vyjde
tá nemoc, obalíme slínem a upečem v popelu! Kmocháčku, víte
jak je to dobré?“ s šibalským úsměvem odpovídá starý Matys.
„Klidně si ich zeber, dyž vám tak chutnajú!“ směje se
i tatínek.
A tak si Matys odnesl pět hus. Před domem ho čekaly všechny
jeho děti a s jásotem kolem něj poskakovaly až domů na Kypu.
V roce 1942 ale všichni cigáni z Kypy zmizeli. Německé úřady
nařídily jejich odsun. Napřed jim zakázaly vycházet z domů
a nechaly je hlídat některými místními Němci. Ti měli osobní
zodpovědnost za to, že neutečou. Četníci je pak za dva dny
odvezli údajně do nějakého společného tábora. Od té chvíle jsem
žádného z nich už nespatřila. To se mě válka dotkla podruhé.
Další na řadě byli místní židé. Chodit s potupnou našitou
žlutou hvězdou měli nakázáno už dávno. Koncem ledna 1943 ale
museli všichni židé z celého okolí Brumova opustit své domovy
a dostavit se s předepsaným množstvím osobních věcí do Uherského
Brodu do reálného gymnásia. Tam jim věci přetřídili
a pak je všechny, a prý jich bylo skoro tisíc, převezli dobytčáky
do Terezína. Do města, které dle fašistické propagandy Hitler
věnoval židům, aby zde pokojně žili. Do konce války jsem už
taky žádného z nich neviděla. A byli mezi nimi i Grossovi-Hassovi,
kterým patřil hostinec a obchod ve velkém domě u křižovatky
na Štítnou. Říkalo se tam tomu „U žida“.
„Starou Grósku“, jak jsme jí říkali, měli lidi v Bylnici rádi.
A nejvíc děti, protože nám často rozdávala jen tak různé sladkosti
a bonbóny. A to byla pro nás velká vzácnost! Kdo z rodičů
by utrácel za cukrové, když často nebylo ani na chleba!
A pak už šly špatné zážitky jeden za druhým. A teď tatínek…
Když v sobotu ráno přijel bratr Franta na kole až ze Vsetína
s tou smutnou zprávou, že tatínek v nemocnici zemřel, maminka
jen tiše kývla hlavou. Už to věděla. Souznění mezi rodiči zafungovalo
i v takové chvíli…
Modlitbu je slyšet z vedlejší ložnice i teď. Maminka se modlí
za život svých děti.
Důstojník už zase rázuje po kuchyni od jedněch dveří ke
druhým. Z venku se z hor ozvala krátká střelba. Za chvíli do
kuchyně vtrhne jeden z vojáků a tázavě se dívá na důstojníka.
Z očí mu hledí strach.
„Raus!“ zařve na něj oficír a voják doslova vystřelí ze dveří.
Důstojník se otáčí k nám a zvedá ruku s pistolí. Ty jeho oči…
Bude teď střílet? Co pak bude, tma nebo světlo? Zavírám oči
a čekám.
„Mňa zastřelte, je nechte žit!“ ozve se odvedle hlas matky,
která nějakým zvláštním smyslem vytušila, že jejím dětem hrozí
nebezpečí.
„Slyšíte? Mňa, mňa zabijte!“ křičí maminka, co jí hlas dovolí.
„Maminko!“ vykřiknu zoufale a v duchu se s ní loučím.
„Ruhe!“ zařve důstojník. Otvírám oči a můj pohled se střetl
s jeho očima. Dívám se do očí smrti. Tančí kolem mě a mává
kosou. Přišla její chvíle…
„Ne!“ slyším odvedle maminku.
Upřeně se s důstojníkem na sebe díváme a ani jeden nemůžeme
uhnout očima. Už to trvá celou věčnost. Co asi vidí v těch
mých? Z chodby se ozval dupot těžkých bot.
„Herr…!“ vbíhá do kuchyně voják.
Ve dveřích se zarazil a zůstává zděšeně stát. Došlo mu, co
se tu děje. Důstojník teď konečně uhýbá pohledem, sklání ruku
s pistolí a otáčí se k vojákovi.
„Ein Wagen ist hier!“ probírá se voják.
„Bleib hier!“ rozkazuje důstojník a vybíhá ven.
Necítím žádnou úlevu, srdce jakoby se mi zastavilo. Byla
jsem už smířena se smrtí. Probere mě zase až bolest. To mě
Marta celou dobu strachy silně tiskla paži a já to doteď nevnímala.
Zvenku se ozývají hlasy a zaržání koní. Voják, kterého poslal
důstojník do Bylnice, narazil cestou zpět na vojáky ustupující ze
Slovenska. A podařilo se mu vyptat jeden z povozů. Důstojník se
po chvíli vrací zpět a něco rozkazuje vojákovi, který nás hlídá.
Pochopila jsem, že má tady zůstat a počkat na Rudu s vojáky
a pak se mají přesunout do Bylnice, kde na ně ostatní počkají.
A pokud se všichni tři nevrátí do tmy, tak nás má postřílet.
Důstojník nám ještě věnoval poslední pohled a odchází ven.
Za chvíli je ze dvora slyšet povely a odjíždějící povoz. Jak
absurdní. Sem přijeli s jásotem na autech a hrála jim k tomu
kapela. Teď odtud odjíždějí na žebřiňáku a hraje jim k tomu
jejich vlastní strach. Rudku, kde jsi, vrátíš se vůbec? Co znamenala
ta střelba?

 

---------------------------------------------------------------------

Poznámky ke 4. dílu:
Tuto část začnu krátkým vzpomenutím na doktora Studlíka. Osobně jsem ho neznal, ani neviděl. Jen z vyprávění vím, že byl hodně tlustý a za pacienty jezdil v jednom z prvních aut v okolí. Když v něm jel sám, tak auto prý bylo hodně nakloněné na jednu stranu. Když jel s manželkou, která byla stejných rozměrů, tak auto prý sotva jelo. Na cestách tehdy ještě v hojném počtu pobíhala drůbež, kterou prý rád a s oblibou přejížděl s tím, že to na cestě nemá co dělat. Někde jsem k němu četl (a použil i v knize) že byl vášnivý sběratel starožitností a lezl tak „do zelí“ klobouckému muzejnímu spolku. Občas jím i prý u prodejce „přeplatil“ nějakou starožitnost, která měla skončit v muzeu.

Pokud jde o ten pohled z Pláňav, tak ten můžu opravdu doporučit. Pokud zajdete (ale lze zde zajet i autem) po zpevněné cestě až pod Javorník k rozcestí na Svatý Štěpán a Štítnou, tak se vám naskytne neskutečný rozhled na celé široké okolí. Je odsud vidět snad polovina okresu Zlín a část Slovenska. A nezapomeňte se zastavit i u kamenného kříže nad Pláňavami, odkud je nádherný pohled na Brumov, Bylnici a okolní hory. O kousek dál je vidět na slovenské straně i ostrý vrchol Vápeče. Doporučuji, samozřejmě až to bude možné, si tam udělat z Homolky (kopec nad Hornou Porubou) nenáročný pěší výlet. Z jeho vrcholu uvidíte snad půlku Slovenska!

Zmiňovaný „stavební deník“ je ve skutečnosti ze stavby domu rodiny Peclů. Domek stavili těsně před válkou. Stál pod hlavní cestou na Klobouky „pod Kopanicí“ v místech bývalé nové kotelny Mezu. Dům byl zbořen i s dalšími dvěma sousedními domy cca kolem roku 1985. Deníček si tak vzorně vedla p. Peclová, maminka mého švagra Jirky a paní Věry Horečné. Fascinovaly mě nejen ceny, ale i tehdejší „najímání“ lidí na výpomoc za plat za hodinu. A hlavně důslednost ve vedení deníčku. Vše do haléře! I sebemenší maličkosti. Například ten pant a háček k záchodu.

Bouřka s krupobitím, která přešla v červenci přes Bylnici, musela být skutečně mimořádná. Dle tvrzení pamětníků byly vyvráceny z kořenů a polámány i velmi silné stromy. Vůz s nákladem, který po vypřáhnutí nechal „koňák“ stát na cestě, prý vichr tlačil zpět proti prudkému kopci. Škody na domech (poničené střechy, vymlácená okna) i porostech obilí a stromech tehdy byly obrovské. Bouřka, která trvala podle pamětníků okolo 10 minut, měla jít jen nějakým užším pásem přes Rokytnici, Jestřabí, Štítnou a Bylnici.

Hájenka na Chmelinci, kam se Pavelkovi přestěhovali v roce 1931, již nestojí. V roce 2017 jsme si udělali výlet do Sidonie a hledali místo, kde původně stála. Je to až za Sidonií v lese cca 500 metrů nad Bočkama. Jsou zde už jen částečně patrné kamenné základy a vstup do sklepa. Zahrada za domem je už notně zarostená a za chvíli ji pohltí les. Zajímavostí je, že hájenka byla až donedávna na české straně hranic. Teď je ale na Slovensku, protože tato část území byla předána Slovensku v rámci územního vypořádání. Je to ten „zub“ na mapách na konci Sidonie.

No a jako poslední, čemu se dnes budu věnovat je „napravěčka“ paní Řepová. Ta bydlela v Bylnici v Hliníkoch v č.p. 198. Svému umění naučila i svou dceru, provdanou Zvoníčkovou. Ta byla známá svou šikovností po celém širokém okolí. Údajně k ní jezdili lidi až z Brna! Faktem je, že každou „hrací“ neděli večer u jejího domu stál vždy zástup fotbalistů s vyvrtnutými kotníky nebo jinými úrazy. I já jsem k ní víckrát jako malý zavítal. Měl jsem to „štěstí“, že vždy když byly prázdniny, tak jsem si hned na jejich začátku buď vyvrtnul nebo zlomil ruku. To, co popisuji, že se stalo malém Bergovi, když byl „vystřelen“ do oblak, se ve skutečnosti přesně tak stalo mně, když jsem měl sedm roků. „Pachatelem“ tohoto skutku vůči mé osobě byl starší brácha a jeho kamarádi. To byli dobráci! Říkali mi pak svárovský Gagarin…

 
Miroslav Beňo


Byl bych moc rád, pokud máte nějaké válečné nebo poválečné vzpomínky, např. z vyprávění svých rodičů, prarodičů apod., nebo víte, že to, co popisuji v knížce nebo ve svých poznámkách, bylo jinak, můžou to být i případné dotazy, abyste mi to napsali na můj mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Za vaše informace nebo názory Vám dopředu moc děkuji.



5. díl knihy „Oči války“ bude zveřejněn 19.4.2020

 


-tz-