Reklama

02. 12. 2020

Dnes má svátek: Blanka
úterý, 14 duben 2020 09:12

Miroslav Beňo - „Oči války“ 5. díl: Poslední Němci

Dramatické události konce 2. světové války v Brumově-Bylnici a blízkém okolí.

 

 Úvod ZDE, 1. díl ZDE, 2. díl ZDE,   3. díl ZDE,   4. díl ZDE,   

 

5. díl: Poslední Němci


Voják mě stále drží za kabát a tiskne se ze strany ke mně.
Hájenka už není daleko, zbývá ještě tak pět minut chůze. Pět
minut života pro mě i pro sestry s matkou. Horečně přemýšlím,
co se dá ještě udělat, jak se zachránit. Ale nic mě nenapadá.
Vojákovi neuteču, partyzáni jsou taky bezmocní.
Voják se mě stále drží a ostražitě se rozhlíží po okolí. Určitě
si konec války představoval jinak, stejně jako jejich neporazitelný
vůdce. Kdoví, co se mu teď honí hlavou. Třeba myslí na
svoji rodinu jako já. Možná má taky manželku a děti. Odešel
jako hrdina slavně dobývat svět a teď ani neví, jestli se vůbec
vrátí. Válka. Kolik lidí přišlo o život a kolik lidí už ani nechce žít.
Muselo tohle všechno být? A co bude dál? Přečkali jsme skoro
celou válku a chviličku před jejím koncem máme přijít o život.
Půjdeme za tatínkem…
Od hájenky je slyšet radostný štěkot psů, kteří už cítí svého
pána. Vyjdu si s nimi ještě někdy do lesa? Do toho lesa, který
jsem měl tak rád.
Vcházíme zadní brankou na dvůr. Kolem domu je zvláštní
klid a nikdo nám nevychází vstříc. Snad ne… Proboha!
Vcházím do chodby i s vojákem, který je pořád těsně za
mnou. Z kuchyňských dveří na mě míří samopal.
„Hans!“ zavolá voják za mnou a konečně se mě pouští.
„Cérky!“ volám a hrnu se do kuchyně.
Tady jsou, sedí na divanu a vyplašeně se k sobě tlačí.
„Co sa děje? No tak, už su zpátky,“ snažím se je uklidnit.
Sedám si k nim a objímám je. Jak rád je vidím!
„Rudo, si v pořádku?“ volá odvedle maminka.
„Su, mami,“ volám zpátky, zvedá, se a jdu za maminkou do
ložnice.
Bojíme se s Martou pohnout, i když voják už na nás nemíří
a o čemsi zuřivě diskutuje s druhým vojákem. Domlouvají se
co s námi? Vyrozumím, že voják, co byl s bratrem, mu říká,
že druhá skupina vojáků přešla hory a je teď v Bylnici. A že
jejich kamaráda zastřelili při cestě zpět partyzáni.
Na vojákovi, co nás hlídal, je vidět, že jej každé další slovo
víc a víc rozčiluje. Nakonec se otáčí k nám a zvedá samopal. Jeho
oči nás nenávistně spalují. Takže teď se to stane? Zavírám oči,
nadechuji se a nemyslím na nic. Ratatatata!!! Slyším ohlušující
rachot a hvízdání střel, ale nic mě nebolí, nic necítím. Tak to je
ta smrt? Vždyť to vůbec nebolí…
Je mi krásně a lehce. Otvírám oči a vidím, jak se oba vojáci
přetahují o samopal a křičí na sebe. Ruda je s hrůzou sleduje ze
dveří ložnice, odkud se ozývá zoufalý křik maminky. Až teď mi
dochází, že voják, který byl s bratrem, mu těsně před střelbou
srazil samopal a výstřely šly před nás do dřevěné podlahy. Jak
skončí jejich hádka? Kdo vyhraje – život nebo smrt?
Voják se samopalem se postupně uklidňuje a nechává si od
kolegy vysvětlovat, proč to udělal a proč by nás neměl postřílet.
Má strach z partyzánů a myslí si, že když nás nechají na pokoji,
tak můžou odtud ještě projít. To jej za chvíli přesvědčuje a už se
společně domlouvají jak dál. Ruda zatím stojí pořád ve dveřích
a utišuje maminku, že jsme v pořádku.
„Komm hier!“ nakonec volají na bratra a něco mu vysvětlují.
Ten se pak otáčí k nám a říká nám:
„Chcú, abysme s nima šli dolu do Štěpána k hlavní cestě. Tam
prý nás pustíja.“
Takže jim budeme dělat doprovod. Mají strach z partyzánů
a bojí se vyjít z hájenky sami. Tento doprovod se už jednou
osvědčil, tak proč to neudělat znovu. Oblékáme si kabáty
a vojáci nás stále popohánějí.
„Schnell, schnell!“ už chtějí být pryč.
Bratr vychází ze dveří verandy, jde k rohu hájenky a mává
rukama před sebou nahoru směrem k lesu. Snaží se naznačit,
aby partyzáni nic nepodnikali. Kdoví ale, jestli tam vůbec jsou.
Vojáci Rudu vystrkují ze dveří a tlačí se těsně za ním. My máme
jít hned za nimi a vlastně jim tak krýt záda. Smrt si s námi opět
hraje tu svou hru. Pokolikáté už?
Ruda prošel zadní brankou na chodníček k hájence a my za
ním. Pomalu scházíme, namačkáni na sebe, dolů ke spodním
domkům Štěpána. I na Rudovi je vidět strach. Určitě se o nás
bojí. Oči mu každou chvíli zamíří do lesa, jako kdyby odtud
očekával větší nebezpečí než od Němců.
Přecházíme na zpevněnou polní cestu a je vidět, že vojákům,
ale i Rudovi, se odlehčilo. Les zůstává daleko za námi. Na vojácích
je vidět, že znovu nabrali svou ztracenou odvahu, protože
už nejdou tak těsně vedle nás a dokonce nás pobízejí k rychlejšímu
kroku.
Za chvíli vcházíme mezi domy a na cestu kousek od kaple
sv. Jana Nepomuckého, od které je už vidět hlavní silnice.
Po celou dobu jsme nepotkali živou duši. Jindy celkem rušná
dědina jakoby vymřela. Ale za okny jsem cítila zvědavé oči,
které nás pozorovaly. Kdoví co si lidi myslí? Třeba že nás vedou
jako zajatce na smrt? Možná. Nějak se už nebojím, jako kdybych
si už tu všechnu hrůzu vybrala na celý život dopředu.
Když už jsme u hlavní silnice, tak nám vojáci nařizují,
abychom se zastavili. Sami si stoupli kousek od nás a něco si
mezi sebou brebentí. Dle gest směrem k nám se asi dohadují, co
s námi vlastně provedou.
Ten, co nás chtěl už na hájence zastřelit, čím dál tím víc
šermuje rukama. Druhý voják jej zase uklidňuje a něco mu
důrazně říká. Dohadují se o našich životech…
Ruda nás obě k sobě přitáhnul a klidným hlasem nám říká:
„Nebojte sa, já vás nedám!“
„Ach bože, Rudo, co zmožeš?“ myslím si, ale jsem mu vděčná,
že se nás snaží uklidnit, i když má sám určitě taky strach.
Stojíme a čekáme, která strana mince padne…
Vojáci už mezitím přešli do hádky a zvyšují hlasy. Padá
nadávka za nadávkou. Obžaloba bojuje s obhajobou. Tři české
životy za jeden německý? To je málo! A tady už je můžeme postřílet,
tady už nám nic nehrozí. Proti tomu stojí chabé tvrzení, že
je přece konec, všechno jsme prohráli, tak proč ještě někomu
ubližovat.
Od hlavní cesty je slyšet slabé hrkotání blížícího se povozu.
Ze zatáčky od Vlárského průsmyku se za chvíli vynořuje žebřiňák
tažený koňmi, obsazený německým vojskem. A za ním další.
Už je vidí i oba vojáci a jako na povel ustanou v hádce. Ten
zuřivější se teď vydal směrem k prvnímu povozu a ještě na nás
zavolá: „Wir kommen zurück!“
A dál už se o nás nezajímá. Druhý voják jde směrem k nám
a samopalem naznačuje, že můžeme jít. Dokonce se na nás
usmívá a než odejde k vozu, který mezitím přijel až k nám, tak
ještě zamává. Zůstáváme ještě chvíli stát a díváme se za odjíždějícím
povozem. Jako bych se tím loučila s mým dětstvím…

Ve stodole

Jdeme zpátky na hájenku a stále se držíme za ruce. To, co se
událo v posledních dnech, nás spojilo ještě více. Bolest a strach
o toho druhého sbližuje.
Jak to říkal ten voják? Wir kommen zurück? My se ještě
vrátíme! Věřím, že ne, to už nikdo nemůže dopustit. A věřím
taky, že to bylo poslední německé slovo, které jsem v životě
slyšela.
Už skoro za šera jsme tak pomalu došli až k hájence, když
uslyšíme velkou ránu.
„Co to bylo?“ ptám se Rudy.
„Nevím, asi neco blízko vyhodili do povětří. Najspíš silniční
most přes dráhu na Bylnicu.“
Asi má pravdu, protože když jsme se vraceli z pohřbu, tak na
bylnickém nádraží vyhazovali Němci výhybky, točny a koleje.
Detonace nás tak doprovázely celou cestu do Štěpána.
„Teď už sa na kole ani vozem asi do Bylnice nedostanem!
Možná jedině kolem Vláry,“ krčí ramena Ruda.
„Tak, a jsme odříznutí od zbytku světa,“ říkám nahlas to,
co mě první napadlo.
Za chvíli už slyšíme „vítací“ štěkot našich psů. A už vidím
maminku v okně. Vím, že určitě vstala jen silou vůle a díky
strachu o nás.
„Panenka Márija vás opatrovala!“ volá na nás s úsměvem.
Vcházíme do domu a já letím za maminkou.
„Maminko, poďte si lehnút!“ pomáhám jí zpět do postele.
„Enom, dyž ste sa ně vrátili, Jaruško!“ říká mi se slzami
v očích. Schoulím se k ní a cítím se konečně bezpečně. Maminka
mě hladí po vlasech a mlčí. Určitě o něčem důležitém přemýšlí.
„Jaruško, pošli ně sem Rudu!“ říká mi za chvíli, když se zklidním.
O čem pak spolu s Rudou mluví, nevím. Maminka mě poslala
pryč. Ruda se za chvíli vrátil do kuchyně.
„Cérky, maměnka majú o vás strach. A majú pravdu. Kdoví,
kdo k nám eště příde. A estli to budú ruští vojáci, víte, co sa
o nich povídá. Mám vás radši skovat do stodoly,“ oznamuje nám
Ruda.
Nechápavě na něho hledím, ale Marta přikyvuje a doškrabuje
poslední zemák.
„Poďte ně pomoct, ať to máme rychléjc,“ pobízí nás Ruda
a jde ven. Stále nechápavě hledím, ale Marta mi dá štulec
a k tomu přidá: „Běž a nediv sa, maminka to myslí dobře. Já dám
vařit zemáky na večeřu a idu za vama.“
Ve stodole už Ruda zatím přehazuje desky a staví je nastojato
vedle sebe do rohu stodoly. Předtím tam ale nanosil hromadu
sena a to rozhazuje i ke stěnám stodoly tak, aby z venku nikdo
škvírama mezi dřevěnou stěnou stodoly neviděl dovnitř.
„Nechám vám tu místo tak na přespání. Dáte si sem potem
eště strožochy,“ říká a dál pokračuje v nošení desek.
„Běž pro vás nachystat neco na jídlo, kdoví jak dlúho tu
budete. A vemte si aj nočňák. Nebo radši ten starý kýbl!“ diriguje
Ruda.
„No pánbú potěš!“ vyletí ze mě.
Ale už vybíhám ze stodoly a jdu chystat nějaké to jídlo.
Už jsem pochopila, proč se máme schovat. Maminka má strach,
že by se mohli ještě vrátit Němci a ani o Rusech jsme neslyšeli
nic dobrého. Kteří vojáci jsou horší? Je válka a to žádný nehledí
napravo, nalevo. Už ale nechci zažít to, co dnes.
V kuchyni začínám chystat do košíku chleba, plechový
hrníček sádla, konvičku mléka a do druhé, větší, vodu. Snad to
bude stačit. A když to bude na delší dobu, tak nás Ruda určitě
dozásobí.
Nesu všechno do stodoly, kde Ruda s Martou už dokončují
naši skrýš. Chci tam dát košík, ale Ruda mě zastavuje: „Počkaj,
najdřív strožochy.“
„Máš tam aj slaninu?“ ptá se Marta a usmívá se, protože ví,
že ta u nás byla naposledy před rokem.
Nahlížím do skrýše. Vystlaná jak hnízdečko pro králíky.
Marta odešla s Rudou, ale za chvíli se vrací s dekama a kýblem.
Za ní jde Ruda se strožochy a ani ho není za nimi vidět.
„Lele, strožochy idú samy,“ ukazuje Marta, které asi zvedlo
náladu to spaní ve stodole.
Ruda dává strožochy za desky a ještě je tam upravuje. Marta
k nim přidává deky na přikrytí a já jídlo.
„Cérky, poďte sa eště najest a dat dobrú noc maměnce,“ říká
Ruda a přitom si prohlíží své dílo.
Vyjdeme ze stodoly a z dálky slyšíme dunění a detonace. Jsou
den ode dne hlasitější. Fronta se už opravdu přibližuje.
V kuchyni pak Marta scedí zemáky, které předtím dala
vařit. Mléko a zemáky, kolikrát už jsem to měla na večeři? Jíme
a mlčíme. Každý se věnuje svým myšlenkám. Ty mé se stále
vrací k dnešnímu dni. Kam se podívám, tam vidím ty šílené oči
důstojníka. Ten pohled se mně vryl do mozku a nejspíš mě bude
pronásledovat celý život.
Marta určitě zase myslí na Miloše. Musím ji litovat, protože
vůbec neví, co s ním je.
Stačil pohled na ni a je jasné, že jsem to uhodla, protože má
oči plné slz. Maminka vedle taky jí, Marta jí donesla jídlo do
postele na válecí desce. To byl maminčin stůl, když nemohla
vstát. Léky na bolest, které jí dával doktor Studlík, už má jen
na tuto noc. Doktor sem do Štěpána, jak slíbil, v sobotu nepřijel.
A těžko brzo přijede, vlastně teď ani není kudy. Místnost
už osvětluje petrolejka, kterou před chvílí zapálil Ruda. Naše
mlčení vyruší hlasitý štěkot psů.
„Panebože,“ leknu se, „snad to nejsú zase vojáci!“
Ruda radši rychle stahuje světlo.
„Běžte k mamince, já sa idu podívat, kdo to je,“ zvedá se od
stolu a vychází ven ze dveří.
Okřikuje psy a slyšíme, jak od zápraží volá do tmy: „Kdo je
tam?“
Asi mu někdo odpověděl, protože znova volá: „Počkajte tam,
idu k vám!“
Opět dostávám strach a tlačím se k mamince. Za chvíli se
k nám z chodby donese Rudův hlas: „Poďte dál.“
„Nebojte sa, to je strýc Fojtíkůj s třema partyzánama,“ volá
vzápětí na nás do ložnice.
Z kuchyně je slyšet hluk, jak si návštěvníci sedají ke stolu.
„Ani vám nemám dat co vypit,“ omlouvá se Ruda.
„Němci už snáť nadobro zmizeli,“ nese se hlas strýčka Fojtíkového
k nám do ložnice.
„Proč ťa védli ti fašúni?“ ptá se dál.
„Germáncov němóžno ubiť, němóžno streláť,“ ozve se
neznámý hlas.
„Rusák,“ proběhne mně hlavou.
„Sledovali sme vás už od Zvoničkú. Jedného sme dostali, ale
ten další, sviňa jedna, byl chytrý. Odnésl bys to aj ty,“ říká další
neznámý hlas.
„Čekali sme až zase vylezú z hájenky, ale ti hajzli použili
stejnú fintu!“
„Co sa tu vlastně dělo?“ ptá se strýc Fojtík.
Ruda začíná vysvětlovat, jak přišli Němci a že měl najít jejich
druhou skupinu. Neznámý hlas se to snaží překládat do ruštiny.
„Myslel sem, že je to náš konec,“ uzavírá Ruda svou řeč.
„Zkurvysyni jedni!“ prořízne následující ticho nadávka.
„No aspoň jednoho jsme dostali. A už i zahrabali,“ slyším
další hlas.
„Zničili oba železniční mosty v Bylnici u pily a majú podminované
aj ty silniční,“ mění směr rozhovoru první partyzán.
„Mosíme už jít, zkusíme jim v tom zabránit,“ zvedá se
a směrem k Rusovi pronese: „Pajďom!“
„No, opatruj vás tu pánbú,“ loučí se ve dveřích i strýc Fojtík.
Venku se opět rozštěkali psi. Ruda se vrací až za hodnou
chvíli a už od dveří na nás volá:
„Říkali eště, že ruské a rumunské vojsko je už od 10. dubna
v Trenčíně. Tam sa ale zaseklo u rozvodněného Váhu, protože
moseli postavit most za ten němcama vyhozený do luftu.
A Vlárský průsmyk je prý pořádně zatarasený a zaminovaný.
A plný kulometných hnízd. Tam nebude lehké prójít. Ale také
říkali, že Němci sa od tama stahujú, jak dyby to tam ani nechtěli
bránit.“
„Rudo, pošli už ty cérky radši do stodoly. Víš, jak ňa ta
návštěva vylekala? Už sem myslela na nejhorší!“ ozvala se
maminka.
„Tož poďte cérky!“ rozkazuje Ruda.
„Maminko, na šťastné shledání,“ dávám mamince políbení na
líce a Marta dělá to samé.
„Eště vám dám křížek na čelo! Opatruj vás Panenka Marija.
A pomodlete sa k ní před spaním,“ dodává.
„Určitě nezapomenem!“ slibuji a otáčím se k Rudovi, který
už čeká ve dveřích. Vycházíme na dvůr a jdeme ke stodole.
„Mosíte tam ostat potmě, petrolejku vám nedám. Jednak by
to bylo vidět a mohli byste také podpálit seno!“ vysvětluje Ruda.
„Neboj, šak nejsme malé! A na seně nespíme poprvúc!“ uklidňuje
ho Marta, když zalézáme do našeho úkrytu.
Ruda nás začal zadělávat deskami a ještě nám přikazuje:
„Aj dybyste slyšely hromy a dělo sa bůhvíco, tak nevylézajte
ven dokáď pro vás nepřijdu! Slyšíte, dokáď si pro vás nepřídu!
A žádný randál!“
Doufám, že přijdeš co nejdřív, myslím si. S poslední přiloženou
fošnou zůstáváme v naprosté tmě. Lehám si na strožoch
a tlačím se pod deku k Martě. Zdá se mi, že už snad usnula, ale
za chvíli slyším její tichý vzlykot.
„Co sa děje?“ ptám se jí.
A když neslyším žádnou odpověď, tak si domyslím, proč
pláče. Miloš.
„Poď, budeš ně o něm vykládat,“ šeptám jí do ucha.
„To jak ste sa poznali, už vím, ale jak to bylo potom, s ně ešte
neřekla,“ tahám ze sestry.
„Tak dobře,“ ozve se po chvíli Marta a já čekám, až si utře
slzy a zklidní se.
„No tak už vykládaj!“ netrpělivě do ní ale po chvilce strkám.
„Víš, po tom prvním randeti sme sa dlúho neviděli,“ začíná
tiše vyprávět Marta.
„Jak dlúho, šak další týdeň hráli fotbal v Bojkovicách a tys
tam s ním jela vlakem,“ namítám.
„Víš, jak to byl dlúhý týdeň? A nekecaj ně, kuna pes, do teho,
nebo ti nic neřeknu! Maximálně tak pohádku o Budulínkovi!“
naoko se rozčiluje Marta.
A tak raději mlčím, protože bych ráda věděla, jaké to je, to
randění. „Už cestú tam na mňa hráči moc dobře nehleděli. Aj pár
poznámek o narušiteloch sem si mosela vyslechnút. A zpátky to
bylo eště horší. V tych Bojkovicách totiž nakonec prohráli 8:1.
Jak dybych ím to prohrála já! Eště že tam byl pan učitel Buráň,“
durdí se ještě teď Marta. A dodává:
„Miloš si to od nich také schytál. Prý určitě víc myslél na
mňa, než na chytání.“
A potichu pokračuje: „Tak sme sa s Milošem dohodli, že už
na fotbal radši nebudu chodit a uvidíme sa dycky až potom. Mně
to ani nevadilo, šak sem tomu fotbalu stejně tehdá nerozuměla
a chodila sem tam enom kvúli Milošovi,“ a odmlčí se.
„Marto, pokračuj, jak to bylo dál?“ tahám z ní, i když cítím,
že se jí už nechce o Milošovi mluvit.
„Co by bylo, šak víš, že sme pak spolu chodili,“ neochotně
odpovídá.
A zase mlčí. Už se dál neptám, protože vím, že z ní už nic
nedostanu. Asi ji vzpomínka na Miloše opravdu moc bolí. Radši
se otáčím a choulím se ještě víc do dek. Moc teplo tedy není.
Až teď si uvědomuji, že je vlastně noc z 30. dubna na 1. května!
Pálení čarodějnic!! A stavění májek! Úplně jsme na to zapomněli!
Každý rok jsme si vždycky udělali na zahradě velký oheň
a zapalovali staré metly. A až oheň dohasínal, tak jsme přes něj
skákali. Nebylo to ale u nás ani v okolních dědinách zvykem.
Naučil nás to jeden z českých Rudových kamarádů z vojny, který
k němu přijel před válkou zrovna v tomto období na návštěvu.
A říkal mu Rudku a nám se to moc zalíbilo, že jsme mu tak začali
někdy říkat taky.
Zato stavění máju bylo tradiční. Ruda nechal z hory dovézt
větší smrk, oloupal ho, ozdobil vršek mašlemi a pak jej za
pomoci chlapů z dědiny postavili na zahradě hájenky. Pokaždé
u toho byla legrace a po koštování slivovice došlo i na zpěv
při harmonice. Možná jsem teď jediná, kdo si na to vzpomněl.
Každý má na starosti hlavně přežít a dočkat se konce války.
Pak bude veselo. A možná i tu máju ještě postavíme! Ano, určitě!
Hned zítra to řeknu Rudkovi. Zítra…
Postupně mě omamuje vůně sena, která mě začíná uspávat.
Rychle se ještě modlím za nás za všechny a pomalu usínám,
i když Marta sebou vedle mě pořád hází. Vzpomínky a stesk po
Milošovi jí nejspíš opět nedají spát.

Marta

Nemůžu usnout, stále musím myslet na Miloše. To tak,
takému soplákovi přeca nebudu vykládat svoje tajnosti, myslím
si v duchu a poslouchám oddechující Jarku.
Snad už je všechno nebezpečí za námi. Z těch dlouhých
šesti válečných let naši rodinu válka vlastně nejvíc postihla až
v těchto posledních čtyřech dnech. Zemřel tatínek a my jsme
taky měli k smrti tak blízko. Je už teď pro nás skutečně po válce?
Ach jo…
Žádného Němce už nechci vidět do konce života! Osobních
zkušeností s nimi mám až dost. Válka. Hlavou mi běží,
co všechno se za těch šest let stalo.
Němci nám dali zpočátku celkem pokoj. Zorganizovali si
protektorát po svém, obsadili všechny úřady a donutili nás
k „dobrovolné“ poslušnosti. Postupně ale začali přidávat na
krutosti a mezi lidi zaseli strach. Jasně začali dávat najevo kdo
je tu pánem. Válka…
Když začala, tak mi bylo patnáct let. Tatínek rozhodl, že
nikam do učení nepůjdu a budu se starat o nemocnou maminku
a mladší sestru Jarmilu. Moc mě to doma nebavilo, ale tatínek
„rozkázál“ a s tím nešlo nic dělat. Občas jsem přes léto chodila
pomáhat na stavbu nějakého domku a vydělala si tak pár korun.
Pak jsem si našla aspoň příležitostnou práci v bylnické cihelně.
Byla to sice dřina, ale lepší, než se jen doma točit kolem plotny.
Část z vydělaných peněz jsem dávala mamince na domácnost
a něco mi zůstalo na parádu, jak říkal tatínek.
Skutečně parádit jsem se ale začala až v sedmnácti kvůli Milošovi
Blahůškovém. To byl muž mých snů a má tajná láska! Tak
jak se to píše v zamilovaných knížkách, které jsem tehdy přímo
hltala. Vysnila jsem si ho při jejich čtení. Jak by měl vypadat, jak
by se měl usmívat a jak moc by mě měl mít rád.
11. června 1941 jsem byla v brumovském kostele na slavném
biřmování, které uděloval světící biskup Dr. Josef Schinzel.
A tam jsem ho potkala! Hned mi padl do oka. Měl pěkné šaty, byl
krásně načesaný a moc se mi líbil. Opravdu moc, byl to přesně
ten můj vysněný! Ale když jsem po biřmování před kostelem
schválně šla kolem něj a snažila se zamilovaně usmívat, tak si
mě ani nevšimnul! A druhý pokus dopadl stejně! A já si zoufala.
Co mám udělat, abych ho na sebe upozornila?
„Nevíš, kdo to je?“ ptám se nenápadně kamarádky Jany.
„Jak sa menuje si teď nemožu zpomnět, ale je z Brumova.
Přistěhovali sa sem k prarodičom asi před rokem ze Slovenska
z Luborče. Jeho tatínek byl šoférem hraběnky a vozíl ju na
Antonstal a do Brumova. Jak začala válka, tak moseli z Luborče
odejít, Hlinkovci je vyhnali. Vím enom, že hned začal chodit do
Sokola. Viděla sem ho cvičit na zahradě v hospodě u Fajtú. A prý
snáď hraje fotbal,“ informuje mě šeptem Jana.
„Tobě sa lúbí, že?“ ptá se ještě nakonec.
Otázku nechávám raději bez odpovědi. Stejně to na mně musí
být vidět…
Tak to toho o něm tedy moc nevím. Sokol i Orla přece na jaro
Němci zakázali. Ale vím, že cvičenci ještě před jejich zrušením
založili v Brumově i Bylnici sportovní kluby a začali hrát fotbal.
Jestli hraje opravdu fotbal, to už si snad zjistím. A zjistila jsem
to ještě u kostela u jedné své brumovské kamarádky. Jmenuje se
Miloš Blahůšek a v brumovském fotbalovém týmu je gólmanem.
A hrávají každou neděli na hřišti na Ohradě.
Co to je gólman, se mně snažil doma vysvětlit bratr Josef.
Ale proč se vlastně ptám, ze mě nedostal. Velice se divil, že mě
najednou zajímá fotbal. Až dotěď jsem totiž pomalu nevěděla, že
něco takového existuje.
A tak jsem začala každou neděli odpoledne jezdit na kole do
Brumova na fotbalové hřiště na Ohradě, abych svoji vysněnou
a tajnou lásku viděla aspoň při zápase. Fotbal však byl pro mě
velká neznámá, nechápala jsem, proč se tolik chlapů honí za
jediným míčem, do kterého se kope nohama. Když Miloš robinsonádou,
jak jsem slyšela, že se ten skok po míči jmenuje, zabránil
gólu, tak jsem místo nadšení, které projevovali diváci, spíše
trnula strachem, aby si neublížil. Všimnul si mě až asi po třetím
zápase, když konečně zaregistroval, že mu pokaždé za brankou
stojí stejná slečna. A o poločase se s ním stěhuje na druhou
stranu.
Ostych mu ale taky nedovolil mě oslovit, jen se na mě občas,
když šel za branku pro míč, pěkně usmál. Až když si toho všimnul
jeho spoluhráč Franta Buráň, tak na jeho naléhání, že to není
samo sebou, aby měl takovou věrnou fanynku, mě konečně
jednou o poločase oslovil.
„Slečno, vám sa lúbí fotbal?“ navázal řeč.
„Né, taková surová hra!“ odpověděla jsem mu roztřeseně.
„Tak proč tu chodíte?“ ptal se mě dále.
„Kvůli vám určitě né!“ nevím proč ze mě vypadlo a uraženě
jsem se otočila a šla pryč.
Ježiši, tak dlouho čekám, až mě osloví a tak to zkazím, zoufám
si. Celou cestu domů jsem si nadávala do „blbaní“ a hus. To jsem
tomu dala!
Tatínek, který každou neděli vyzvídal, kde zase „idu“, se divil,
že jsem už tak brzo doma. To protože jsem mu každou neděli
tvrdila, že jdu s kamarádkami a přijdu až navečer. Promiňte mi
to, tatínku, aspoň dodatečně…
Celý týden jsem z toho byla nešťastná a přemýšlela, co mám
udělat. Stále jsem před sebou viděla, jak mu z tváře zmizel
úsměv, když jsem mu tak ošklivě odpověděla.
Nakonec jsem v neděli odpoledne opět šla jako s kamarádkami
ven. Když jsem přijela do Brumova, tak se už hrálo, ale já
měla strach jít na hřiště. Bylo tam nezvykle moc lidí a kupodivu
mezi nimi i hodně známých Bylničanů.
„Co sa to tu dneska děje?“ ptám se u plotu stojícího ogary,
který nahlížel mezerou na hřiště.
„Ty nevíš?“ diví se, „no jasné, robsko, dneskaj sa přeca hraje
první mistrák s Bylnicú!“
To abych radši nešla ani dovnitř. Přes plot vidím, že je tam
i strýc Lukšíkůj a také Lysákůj dědáček, oba známí tatínka.
Co kdyby mu to řekli?
A tak jsem radši jezdila na kole směrem k Návojné až
k zastávce u tunelu, na brumovské nádraží a zpátky. A dodávala
si přitom nahlas odvahy.
„Máš ho ráda? Máš! Chceš s ním chodit? Chceš! Tak sa zeber
a běž za ním!“ rozkazovala jsem sama sobě.
Jezdila jsem tak už snad hodinu a stále váhala. Nakonec jsem
si řekla, že za „prúbu“ nic nedám a dál se už trápit nebudu. Jaksi
to dopadne.
A tak jsem se s hrůzou až skoro před koncem zápasu provinile
vplížila na brumovské hřiště a potichoučku došla až na své
obvyklé místo za Milošovou brankou. Jak začít? Asi bude nejlíp,
když se mu omluvím za minule. Zrovna, když se na jeho branku
hnala smečka čutálistů, tak jsem na něj nesměle zavolala:
„Hej, chcu sa vám omluvit.“
Ale on nic. Zopakuji to hlasitěji. To už mě uslyšel a otočil
hlavu za hlasem. Na jeho krásný úsměv, když mě uviděl, nikdy
nezapomenu. V jeho očích byla radost i něha a já to pohlazení
ucítila až na duši. Náš vzájemný zamilovaný pohled ale vystřídal
řev: „Góóól!“
„Co děláš, ty barane! Co blázníš!“ křičí na mého Miloše jeho
spoluhráč Jožka Ivaniš.
„Nech si ty baby až po zápase! Teď chytaj, ať vyhrajem! Už je
to enom o gól!“ přidává se další.
Na Miloše se snáší další výčitky od přibíhajících spoluhráčů.
Jen pan učitel Buráň se usmívá, ví své.
„Takový gól sme eště nedostali!“ kroutí hlavou i brumovští
diváci. Ti bylničtí se smějí a plácají radostí do kolen. Miloš se
provinile omlouvá spoluhráčům, ale ti jsou naštvaní.
„Přestaň čumět na baby a chytaj!“ to jako poslední až z útoku
mu přišel vynadat Laďa Loucký.
Chudák Miloš, ten to schytal! A to všechno kvůli mně! Stojím
za brankou a ani nedutám. Hra se mezitím rozběhla dál. Když
je míč na druhé straně, tak se na mě Miloš konečně otočí
a s úsměvem mi říká: „To sme tom dali!“ ale hned se otáčí zpět
do hřiště.
Podruhé by mu to už u spoluhráčů a diváků neprošlo.
„Cérko, běž odtadyma pryč! Pakuj třeba hen na kopec, na
svatú Annu! Nech ho na pokoji, po zápase sa možete vykecávat
jak chcete!“ volá na mě vztekle pan Matějíček, který mě přišel
vyhnat od Milošovy branky.
Radši se beru pryč. Než dojdu ke stodolám, kde mám kolo,
tak slyším hlasitý hvizd píšťalky. Ogara, co stál u plotu, se otáčí
a volá na kamaráda: „Už je konec maču!“
„Když konec, tak konec!“ říkám si a v duchu si zoufám, že asi
i s Milošem…
Nasedám na kolo a vydávám se pomalu směrem domů.
V hlavě se mi to mele páté přes deváté. Co si asi teď o mně Miloš
myslí? Zas jsem to pokazila! Je mi do breku. Cesta se přede
mnou rozmazává.
„Já bych si…“ láteřím sama nad sebou.
Když projíždím kolem měšťanky na brumovském předměstí,
ozve se za mnou volání:
„Slečno Marto, počkajte!“
Otáčím se za hlasem. Miloš! Řítí se za mnou na kole a je ještě
ve svetru, ve kterém chytal, a v kopačkách! Zastavuji a srdce
mám až v krku. Panebože, jéžíši, co teď.
„Si ubečená a rozcuchaná,“ to mě napadá jako první a tak si
honem aspoň upravím vlasy a snažím se usmát. Ale moc mi to
nejde!
„Proč ste odjela, chtěl sem s vama mluvit!“ říká mi zadýchaně.
„Měla sem strach, aby ně eště víc nevynadali, šak víte,“ odpovídám
mu a klopím oči k zemi.
„Ále, dobře to nakonec dopadlo, vyhráli sme 5:4! Vše odpuštěno!“
usmívá se na mě Miloš a já se začínám usmívat taky.
Chvíli tak rozpačitě stojíme a nevíme jak dál.
„Nešla byste se mňú tu výhru oslavit?“ ptá se po chvíli nejistě
Miloš. „Ideme to zapit k Cóblovi,“ dodává.
„Když já do hospody nemožu,“ sděluji mu popravdě, „a navíc
tam dělá bratr Franta! Ten by to řekl tatínkovi a ten by mě…,“
zarazím se, protože to „narúbál“ se mi vzpříčilo v krku.
„Aha,“ zachmuří se Miloš, „Franta je váš bratr?“
„Ano, on sa tam vyučil jako řezník, kuchař a číšník a teď tam
dělá,“ dodávám.
„Víte co, já sa zajedu přesléct, vrátím Olinovi kolo a sejdeme
sa za pivovarem na rybníkoch!“ navrhuje po chvíli Miloš.
A rychle dodává: „Enom na malú procházku.“
Co teď? Srdíčko mně sice od radosti chce vyskočit z těla, ale
to se přece nehodí, chodit sama s cizím ogarú po rybníkoch.
Co kdyby mě tam někdo viděl a žaloval. Nevím…
Miloš si mě zatím zvědavě prohlíží a vidí, že váhám.
„Slečno Marto, nechtěl sem vás urazit,“ jakoby se omlouvá.
Asi mu došlo, že trochu přestřelil a je na mě moc hrr.
„Tak dobrá, ale možu enom na chvilku,“ nakonec svoluji.
Nemůžu jinak, vím, že bych si to pak celý týden vyčítala.
„Tak za púl hodinky na rybníkoch!“ radostně přikývne Miloš,
skočí na kolo a žene si to zpátky k městu.
„Kdo je větší ztřeštěnec?“ ptám se sama sebe.
Ale uvnitř mám sladký blažený pocit. Můj vysněný Miloš a já
máme rande. A dokonce ví, jak se jmenuji!
Pomalu se vracím zpět k městu. Když jsem u fary, tak vidím,
že proti mně jdou z hodňovské ulice rozjaření Milošovi spoluhráči.
Jeden z nich si mě všimne a na celé kolo spustí: „Není to
tá Milošova cérka, kvúli keré sme dostali góla?“
Všechny oči se upřou na mě a já cítím, že mi podklesávají
nohy.
„Je to ona!“ přikyvuje další.
Zastavuji se a čekám, co bude.
„To je Marta Pavelkova z Bylnice, že ona to nakonec udělala
schválně, aby Bylničané dali góla?“ popichuje ostatní Lojza
Strnkůj, který mě pozná ze školy.
Dobrá duše, pan učitel Franta Buráň, ale ostatní zklidňuje
a naviguje je do vrat hotelu Cóbl. Zaslechnu taky pár posměšků
o „neopéřených galánoch“ a „zaláskovaných soplákoch“.
Nakonec ještě Lojza Strnků vystrkuje hlavu z vrat a volá na mě:
„Přiď aj příště, ale otravuj radši súpeřového gólmana!“ a zpoza
vrat se ozve bujarý smích.
Tak, teď už bych snad měla mít klid. Na náměstí zahýbám
doleva a pomalu se kolem pivovaru loudám na rybníky. Místo,
kam míří místní zamilovaní.
„Su vlastně zamilovaná?“ ptám se sama sebe.
Kopretiny už jsou odkvetené, tak nemůžu zkusit zjistit
pravdu. Pomalu se loudám po cestě kolem rybníků, a když jsem
skoro u třetího v místě, kde je lávka na místní ostrůvek zamilovaných
s krásným altánkem, uslyším za sebou dusot.
„Slečno Marto, pomožu vám,“ bere mi Miloš kolo z rukou.
„No, pozorný je,“ myslím si a v tu chvíli je mi opravdu blaženě.
Z procházky si ale moc nepamatuji, není ani vlastně co. Většinou
jsme šli mlčky vedle sebe. Došli jsme tak skoro až na Třísky,
kde jsem se konečně ze snu probudila.
„Ježišmarja, kolik je hodin?“ ptám se.
„Je neco po sedmé,“ odpovídá mi Miloš.
„No nazdar!“ vykřiknu, „já už sem měla byt doma v púl
sedmé.“
Beru Milošovi kolo z rukou a chystám se odjet, když mě najednou
Miloš chytne kolem pasu. Podlomí se mi kolena a strnule
čekám, co přijde.
„Slečno Marto, kdy vás zase uvidím?“ ptá se a stále se mě
drží.
Mráz mi běhá po těle z toho, pro mě nového a krásného
pocitu. Z jeho blízkosti a dotyku našich těl. Beru ale jeho ruku
a dávám ji pryč. Proč to vlastně dělám, nevím…
„Dyž já možu enom v nedělu!“ říkám mu.
„Hm, dyž my v nedělu hrajem v Bojkovicách. Nechcete jet
s nama? Jedeme ve dvě hodiny vlakem z Bylnice!“ zkouší to
Miloš a sladce se na mě usmívá.
„To by ně tatínek dál!“ říkám po pravdě. „Ale možná bych to
mohla zkusit,“ váhavě mu dávám naději.
„Budu moc rád, slečno Marto, dyž pojedete! Prosím, prosím!“
žadoní Miloš a spíná ruky do prosebného gesta.
„Už mosím jet!“ směji se tomu, když nasedám na kolo.
Ještě mu zamávám a šlápnu do pedálů.
„Ale mně neujedete!“ slyším za sebou Miloše a za chvíli už
ho mám po boku.
„Ale ujedu,“ beru výzvu a přidávám na rychlosti. Cesta
z Třísek je mírně z kopce a tak není problém Milošovi kousek
odjet. Po chvíli se otáčím a Miloš je jen nějakých deset metrů za
mnou! Drží se dobře, říkám si. Trochu zvolňuji, abych mu dala
šanci mě dohnat. Teď už za sebou slyším hlasité dýchání.
„Nechcete to vzdat?“ nabízím mu a zpomaluji ještě víc.
„Asi budu moset,“ dobíhá mě, chytá za sedlo a zastavuje. „Ale
slibte ně, že v nedělu do tych Bojkovic pojedete, inak vás už
nepustím.“
„No, to vypadá jak vydírání,“ hrozím mu prstíčkem a snažím
se tvářit vážně. Ale nejde mi to a po chvíli vyprsknu smíchem.
„Tak já vás pustím, ať ňa nežalujete. Ale v nedělu ve dvě na
nádraží v Bylnici!“ směje se Miloš taky.
„Já už ale fakt mosím, doma na mňa určitě čeká búřka,“
vyrážím, ještě se otáčím a posílám Milošovi poslední úsměv.
Cestu domů skoro nevnímám. V hlavě mám zmatek. Líbím se
mu? Nebyla jsem na něj zlá, když jsem mu oddělala ruku z pasu?
Nebude se na mě zlobit? Mám jet příští neděli?
Jedna myšlenka střídá druhou a já mechanicky šlapu do
pedálů. Na to, co mě čeká doma, jsem si vzpomněla, až když jsem
odbočovala na naši ulici. Ach, to bude křiku! A bylo. Tatínek mi
samozřejmě vynadal, kde „sa tak dlúho túlám“. Má o mě strach,
vždyť je válka. Ale já byla stejně celá blažená. Tatínek na mně
„neco“ určitě poznal a tak ani moc nevyzvídal, kde jsem vlastně
byla. Takže tak proběhlo naše první rande.
Snažím se zapomenout na všechno špatné z poslední doby
a soustředěně myslím na ty krásné chvilky s Milošem. Celý
následující týden jsem se těšila na neděli. Na to jak pojedu
s Milošem do Bojkovic. Doma jsem řekla, že jedu s kamarádkou
Věrkou Lysákovou na nedělní výlet. Bylo mi moc stydno,
že tatínkovi lžu, ale říct mu pravdu, tak sedím doma a dostanu
navíc zaracha na celý další rok. Nakonec mu to ani nepřišlo
divné, protože v neděli odpoledne jsem vždycky někam chodila.
A maminka? Ta myslím něco tušila a tak mi jen dala křížek na
čelo a na nic se nevyptávala.
Miloš byl velice rád, že mě vidí. Na rozdíl od ostatních. Už
ve vlaku se mě pokoušel chytnout za ruku, ale já jsem ucuknula.
Ani nevím proč, vždyť jsem to i sama chtěla a vlastně na to
čekala. Ale ostych jsem zatím nedokázala překonat.
Z nádraží v Bojkovicích to bylo na hřiště dost daleko. Hráči si
nesli své fotbalové věci většinou v kufrech a ty si pořád přehazovali
z ruky do ruky. Všichni byli nedělně vystrojeni, každy z nich
měl oblek, kravatu a na hlavě klobouk. To samé Miloš, který šel
celou cestu samozřejmě vedle mě. Šli jsme jako ocásek až na
konci skupiny. Cestou mě bavil historkama z doby, kdy bydleli
v Luborči na Slovensku. Jak jeho tatínek vozil autem hraběnku
a on jim dělal občas doprovod. Ale to jen když jel tatínek
s hraběnkou z Luborče těch deset kilometrů do hor na lovecký
zámeček Antonstal. A zpátky se svezl po úzkokolejce, kterou se
samospádem sváželo dříví dolů k železnici do Nemšové. A pamatoval
si dobře i na mého bratra Rudu, který měl před válkou
revír v okolí Antonstalu na starosti jako hajný.
Cestou nás došlo pár místních ogarů a začali se nám různě
pošklebovat. Že přijeli saláti z Brumova, že jsme si měli vzít
větší kufry, ať to domů uvezem atd. Až když jeden z nich začal
vykřikovat, že „tá baba s nima ide, aby ím potom pofúkala
vytřískanú řiť,“ tak je Miloš začal honit. Ogaři na to čekali a se
smíchem rychle zmizeli za nejbližším rohem.
Na hřišti už byla spousta domácích diváků. Aspoň mně se to
zdálo.
„Co to je za plácek?“ diví se Jožka Ivaniš. „Taká nudla, šak
metr od velikého vápna je už lajna, to má na šířku snáď enom
tych předepsaných 45 metrů! To bude na hřišti tlačenka!“
„No, inde to není o moc větší!“ ozval se za ním jeden z místních,
který to slyšel.
„Strýcu, to máte pravdu, ale až tak úzké hřiště není snáď
nikde. Tady bude nebezpečné aj házání z autu,“ přemýšlí nahlas
Jožka.
„Úzké, neúzké, latu si odvezete stejně! Naši ogaři sú ve
formě!“ předpovídá strýc a tím ukončil diskuzi.
Jožka jen pokrčí rameny a jde s ostatními do dřevěné boudy
převléct se na zápas.
Po zahájení zápasu všichni diváci se zaujetím sledovali, co se
děje na hřišti. Stála jsem u zábradlí a víc než fotbal mě zajímalo
okolí. Hřiště bylo dost blízko továrny a byl odsud pěkně vidět
i hrad Světlov. Čas se mi neskutečně vlekl. Divila jsem se jen
tomu, proč ti diváci tak pořád pokřikují na hráče a na rozhodčího.
To sice křičeli i diváci v Brumově, ale tady snad třikrát
víc. A nejvíc řvou, když s rukama nahoře a radostným úsměvem
křičí gól. A to bylo často. Říkala jsem si, že aspoň někdo má
v této válce občas radost. Na ty brumovské hráče ale volali
„hasiči tradá“ a další posměšky. A na Miloše „rybáři“. A to už se
mně od nich nelíbilo. Konečně zápas skončil a já jsem rozradostněná
čekala na Miloše před šatnami. Ten ale vyšel ven smutný
a s hlavou dolů.
Jak jsme šli veselí z nádraží sem, tak zpátky se vracíme mlčky.
Miloš jde pořád s hlavou dolů a zatím si mě vůbec nevšímá.
„No bóže, jakýsi fotbál! To sem tu ani nemosela jezdit,“ říkám
si v duchu.
Jako kdyby četl moje myšlenky, otáčí se na mě a ptá se:
„Slečno Marto, to byl výbuch!“
„Já už sem myslela, že ste zapomněl mluvit. A výbuch sem
žádný neslyšela,“ vracím mu zpět.
„Osum ku jedné, to snáď abysme ani nejezdili dom. To bude
ostudy! To budú u Cóbla řeči! To byla smutná veselohra!“ říká
si nahlas Miloš.
Radši stáčím hovor na místa, jimiž procházíme. Nastupujeme
do vlaku a sedáme si mimo ostatní. Miloš stále truchlí
a kroutí hlavou. Až mi ho bylo trochu líto. No ale tak jsem si
to zase nepředstavovala. Jako kdybych tam nebyla! To bych se
měla spíš litovat já! Když ne Miloš, tak musím sama vzít iniciativu.
Pomalu se nenápadně posunuji po lavici blíž k němu. Ale
Miloš to nevnímá a jen smutně hledí před sebe.
„Stalo sa neco hrozného? Umřél snáď negdo?“ ptám se ho,
abych přerušila ticho a snažím se, aby to vypadalo, jako že mám
o něj starost.
Miloš jen zakroutí hlavou a tiše pronese: „Osm gólú, hrúza,“
a chytá se zase za hlavu.
Radši mlčím, protože mně zase připadá horší, že si mě vůbec
nevšímá.
„Tam veselý, zpátky smutný!“ ozývá se nad námi.
Pan Buráň se za námi přišel podívat.
„Tak už nesmutni! Za ty góly možem hlavně my. Rozebírali si
nás, jak chtěli a hónili nás po place jak zduté koze. S tak dobrým
mančaftem sme eště nehráli,“ říká a plácá Miloše po rameni.
Zlatý pan Buráň. Před válkou přišel učit do Brumova a hned
se zapojil do veškerého dění. Byl v Sokole, hrál a pomáhal režírovat
divadlo a hlavně sportoval. Ke sportu vedl i školní děti,
kterým ze svého koupil koženou mičudu a hrával s nimi fotbal.
Jasně že bosky, když všechny děti hrály bosky. Kdo by měl na
kopačky! A kdo z dětí měl boty, tak je nesměl zničit. To by byl
doma virgajs! Hned si ho oblíbila celá dědina. Nebál se ani
Němců a dával jim to najevo. A ti si nakonec na něj něco našli
a málem skončil v koncentráku.
Miloš se po jeho slovech konečně trošku rozveselil. Lokomotiva
si to zatím těžce pomalu funí do pitínského stoupání.
Jedeme kolem hřbitova a kostela, který jsme před chvílí viděli
z druhé strany zezdola z dědiny.
I ve vedlejších lavicích začíná být hlučněji a za chvíli je slyšet
hurónský smích. Dlouhán Olin Drbalů tam zdárně napodobuje
Plachtu, jak jako profesor Matulka nabádá své žáky ve filmu
Cesta do hlubin študákovi duše. Nakonec - má na to i postavu.
„Studenti, tiše, tiše, toto je veliká vzácnost! Vzácný exemplář
zamilovaného gólmana!“
A dodává: „Kerý létál jak motýlek, ale stejně nic nechytíl!“
rozesmívá na náš účet ostatní. To už se konečně usmívá i Miloš.
A Olin si ještě přidává a napodobuje filmového Kristiána:
„Zavřete oči, letí balón…“
To už mu Miloš hrozí rukou. A druhou chytá tu moji. Tentokrát
už neucukávám, ale po chvilce cítím, jak se mně ta zatrolená
ruka začíná potit.
„Ježišmarja, šak to sa ně nigdy nestalo!“ hrozím se.
A ta zatrolená ruka se mi potí čím dál tím víc. Doslova se z ní
řinou potoky potu!
„Mosím sa podívat, kde sme!“ říkám honem Milošovi, vytrhávám
mu ruku a hrnu se k oknu, i když je jasně vidět, že přijíždíme
do Hrádku. Ruku si rychle nenápadně utírám do sukně
a zvědavě se dívám z okna. Miloš si stoupnul vedle mě a taky
nahlíží ven. Stojíme tak až do doby, než mi před Popovem vletí
do oka saze z lokomotivy.
„Au!“ chytám se za oko a sedám si na lavici.
„Ukažte, slečno Marto, já vám to vyčistím,“ sklání se nade
mnou Miloš a v ruce má kapesník.
Oko mi bolestí slzí, když mi ho cípem kapesníku čistí. Přes
lavici odvedle k nám nakukuje Karel Matějíček.
„Vidím, že nad tvojím výkonem v bráně sa už aj ona rozbe-
čala!“ rýpne si, ale jeho hlava rychle mizí zpátky.
Miloš to radši nechá bez poznámek a dál se mi jako snaží
vydolovat sazi, která už je dávno venku. I když mě to už nebolí
a vím, že sazi už v oku nemám, nechávám se ošetřovat dál. Miloš
má totiž přitom ruku za mojí hlavou a je tak blízko, že cítím jeho
horký dech a blízkost jeho rtů. A to je móc příjemné.
„Mládeži, vystupovat! Konečná! Zostává enom Miloš ze svojú
galánkú, protože se na sebe nemožú vynadívat!“ probírá nás
Olin Drbalů za smíchu ostatních, kteří nás asi už hodnou chvíli
sledují.
A opravdu, už zastavujeme v Bylnici. Vystupujeme z vlaku
a zůstáváme s Milošem stát na perónu. Najednou nevíme, co
říct. Ostatní zatím přestupují na vlak do Brumova a Horní Lidče.
„Slečno Marto, přídete zas v nedělu do Brumova na fotbál?“
prolomuje naše mlčení Miloš.
„Radši né, šak vidíte, že vám kvůli mně už zase vynadali!“
odpovídám.
„Tak sa sejdem po fotbale na rybníkách, co říkáte? V púl
šesté,“ nedá se odbýt Miloš.
„Tak dobře,“ slibuji a usmívám se na něj.
„Ty chceš ít pěšky?“ ozývá se z okénka vlaku čísi hlas.
Otáčíme hlavu za hlasem a vidíme, že celé mužstvo je
v oknech vlaku a pozoruje nás.
„Už mosím ít, tak v nedělu. Těším sa na vás,“ říká mi Miloš
a podává mi na rozloučenou ruku.
Odchází k vlaku a já jen slyším z jednoho okna veselý hlas:
„A ani pusinka na rozlúčenú se svú milú nebyla! Ani s ju nepogňávíl!
To si chlap, to si karakter!?“ a hurónský smích.
Mávám ještě odjíždějícímu Milošovi a vycházím z nádraží.
Hned u hotelu Rufr mě potkává soused Polášek a ptá se mě:
„Ná cérko, basomaterentete, kdes byla s tyma chlapiskama?“
„V Bojkovicách na fotbále,“ odpovídám popravdě.
„Có?“ nevěřícně kroutí hlavou. „Na fotbále? Nechytá ťa
fantas?“
Nechávám to bez odpovědi a utíkám domů. Je dost pozdě
a nepříjemné otázky mě čekají i doma od tatínka.
To je jedna z prvních nádherných vzpomínek na randění
s Milošem. Ty si přehrávám, když je mi za ním smutno. To nám
ještě bylo krásně. Nevěděli jsme, že nás čekají i smutné události.
Byli jsme plní naší lásky, která ale teď bolí. Moc bolí…
Pomalu na mě jde dřímota. Vedle klidně oddychuje Jarka.
Je dobře, že se vyspí, v poslední době zažila jenom samé smutné
věci. Co nás čeká zítra? Bude už konečně konec této svinské
války? Jako oběť už si vybrala tatínka a dnes málem i nás.
Z dálky se jen občas ozve výbuch. Už jsme si na ten zvuk
dělostřelecké palby zvykli. Dřív nás naplňoval nadějí, že už
velmi brzo bude konec války. Detonace byly slyšet ze Slovenska
už od ledna. Z chování Němců bylo vidět, že je to znervózňuje
a každý se jim, pokud mohl, radši vyhýbal. Ale Němci už tu
nejsou. Přijdou ale další vojáci. Ti, kteří nás osvobodí…

 -------------------------------------------------------------

Poznámky k 5.dílu:
Na konci války ustupující Němci hromadně ničili mosty a stavěli různé zátarasy. Jako děcko si pamatuji, jak jsme s maminkou jezdili vlakem každý čtvrtek na maso do Nemšové. U nás na hácích v řeznictví tehdy visel často jen kus nějakého salámu nebo vzduch. Na Slovensku bylo kupodivu masa dost. I „veprové“ . Vždy jsem tehdy obdivoval velké protitankové betonové kvádry, které byly v malém rozestupu rozmístěny v nejužším místě průsmyku. Bylo to někde mezi Vlárou a Horním Srní. Pak je ale odstranili. To místo, kde stály, jsem teď nedávno marně hledal. Už si to holt přesně nepamatuju. Neví to někdo z vás?
Němci v okolí tehdy při ústupu zničili skoro všechny mosty, nadjezdy, výhybky atd. Často přitom poškodili i blízko stojící domy. V Bylnici na Mýtě při vyhození mostu tak došlo k poškození domu Ruprechtů (byla zde kovárna, dům je již zbourán) a domu Černých. Byly poškozené i některé domy v blízkosti na tzv. Husím rynku. Vyhozen byl i železniční viadukt nad hlavní cestou, a tak to muselo projíždějící vojsko Rudé armády určitou dobu objíždět přes Lúčky a kolem současné pálenice zpět na Mýto a hlavní cestu na Valašské Klobouky.

Biřmování v brumovském kostele v roce 1941 se zúčastnilo až 2000 lidí z celého okolí! Biřmováni byli i lidé z farností Lidečko, Vlachovice, Štítná, Slavičín a Újezd. Byla to tehdy určitě velká událost! Mezi biřmovanci byli i Miloš Blahůšek a Marta Pavelková – budoucí zamilovaná dvojice. Jejich bližší seznamování jsem „zapracoval“ do prvního mistrovského zápasu, který se hrál dne 24. srpna 1941. Hrálo se na hřišti na Ohradě, které bylo v místě současného sídliště Rozkvět. Přesněji v místech, kde teď stojí domy č.p. 707, 708 a 715,716 a 717. Hrávalo se zde až do roku 1960, kdy muselo hřiště ustoupit výstavbě činžovních domů pro zaměstnance Mezu. Pro oba tehdejší soupeře, domácí SK Brumov a hosty SK Vlára Bylnice, to byl vůbec jejich první mistrovský zápas v historii klubu. A hned takové derby! Výsledek byl stejný jako v knize – Brumov vyhrál 5:4. Jak ale padl ve skutečnosti ten čtvrtý gól Bylnice, nevím…

Brumov další týden dostal „nakládačku“ 8:1 v Bojkovicích… A další týden doma porazil Štítnou 6:3. Atd. Hodně z prvních hráčů Brumova je vzpomínáno v knize. Za všechny vzpomenu některé. Určitě učitele p. Františka Buráně. Mě učil zeměpis a taky si ho pamatuji jako trenéra mládeže a velkého fandu Brumova. Dále p. Josefa Ivaniše, jednoho ze zakladatelů klubu. Ale i prvních fotbalistů, který později trénoval mládež i muže a několik let byl i předsedou oddílu. Kanonýrem byl v tu dobu Ladislav Loucký, otec Dušana Louckého. Naopak mi nic neříkají jména Jiří Štadler, Václav Benešovský, Kalužník, Rybníkář nebo Mgr. Werner (ten byl snad lékárník??). Kdo ví, ať mi napoví…
V minulé části jsou vzpomenuti bylničtí židé a cigáni, kteří byli během války odvezeni do koncentráků, kde i zahynuli. Cikánské dřevěné boudy stály v Bylnici za potokem na Kypě. Ty hry a rozbroje mezi dětmi z Lúček a malými cikány jsem uvedl do knihy tak, jak mi je maminka popsala. Na Kypě žily tehdy tři rodiny cikánů. Rodina Jana Matyse, jeho manželka a sedm dětí – vesměs nevidomých. Dále Fridolín Matys s manželkou a jedním dítětem a Alois Didi, Franta Didi a jeho manželka. Po válce se vrátila jen Francka Matysová, manželka Fridolína. Zbytek zahynul v plynových komorách koncentráku v Osvětimi.
Po cikánech přišli na řadu židé. Jednalo se o obchodnici a hostinskou Adélu Grossovou-Hassovou a jejího syna Oskara s manželkou. Ti měli na Mýtě obchod a hospodu. V budově bylo i kino Orel. Hospoda je tam ostatně doposud a stále se jí říká „U žida“. Grossovi museli do transportu a zahynuli v koncentráku. Od roku 1957 bylo v patře této budovy zdravotní středisko a zubař. Po přístavbě v roce 1959 se zvětšil sál, kde bylo kino, hrálo se zde i divadlo, byly tu i zábavy a používal se i jako tělocvična. Teď je zde Dům dětí.

 

Miroslav Beňo


Byl bych moc rád, pokud máte nějaké válečné nebo poválečné vzpomínky, např. z vyprávění svých rodičů, prarodičů apod., nebo víte, že to, co popisuji v knížce nebo ve svých poznámkách, bylo jinak, můžou to být i případné dotazy, abyste mi to napsali na můj mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Za vaše informace nebo názory Vám dopředu moc děkuji.



6. díl knihy „Oči války“ bude zveřejněn 22.4.2020

 


-tz-