Reklama

04. 12. 2020

Dnes má svátek: Barbora
čtvrtek, 23 duben 2020 23:42

Miroslav Beňo - „Oči války“ 6. díl: Ruda

Dramatické události konce 2. světové války v Brumově-Bylnici a blízkém okolí.

 

 Úvod ZDE, 1. díl ZDE, 2. díl ZDE,   3. díl ZDE,   4. díl ZDE,  5.díl ZDE   

6. díl: Ruda

„Už aby bylo po té prašivé válce. Cérky sa mosíja skovávat
jak zloději,“ myslím si, když odcházím ze stodoly.
V hájence se jdu podívat na maminku a hlavně ji uklidnit.
„Maměnko, cérky sú dobře skované za fošňama ve stodole,“
říkám jí.
„Majú tam dost jídla a pití?“ má starost maminka.
„Nebojte sa, hlady a žízňú neumřú, možú tam byt aj dva dni,“
pronáším kupodivu klidným hlasem, „nemosíte mět strach.“
„Pomodlím sa za ně, aj za nás šecky a za Josefa,“ oznamuje
mi a dodává, „sfúkni ně eště světlo.“
„Nechcete eště neco?“ ptám se. Když maminka vrtí hlavou,
zhasínám petrolejku a přivírám dveře, abych ji v noci slyšel,
kdyby něco potřebovala.
V kuchyni si lehám na gauč a zkouším usnout. Rozrušenou
hlavou mi ale běží události dnešního dne. Kolikrát jen jsme byli
blízko smrti?
Venku je klid. Daleko méně než jindy jsou slyšet vzdálená
děla. Jako kdyby se už nad světem pomalu rozprostřel mír. Snad
si ho užijeme déle, než dvacet let, jako teď. Lidi přece nemůžou
být takoví blázni, aby po těchto hrůzách znovu válčili!
Ležím a nemůžu pořád usnout. Dívám se na zčernalý strop
a promítám si na něj svůj život a všechny válečné události, tak
jak mě postupně potkaly.
Němci byli zezačátku okupace celkem v klidu. Když obsazovali
okleštěné Čechy a Moravu v březnu 1939, tak se dokonce
chovali přátelsky. Vím to jen z vyprávění, protože v tu dobu
jsem byl ještě na hájence v Hornej Súči na slovenské straně
hor. Tam přijeli Němci až 24. března a přivezli s sebou dokonce
i potraviny, které obecní zastupitelstvo rozdělilo mezi chudé
lidi. Práci hajného na Dreherově panství, tak jak v Hornéj Súči,
jsem dělal už předtím ve Francově Lhotě, kde jsem nastoupil na
starou hájenku v roce 1934. O rok později jsem se stěhoval do
nové hájenky ve Valašské Senici. K této práci mě přivedl otec,
ale napřed mě nechal vyučit krejčím u mistra Jedličky v Brumově,
a až pak mně zařídil složení zkoušek na hajného. Horná Súča
byla typická horská vesnice, kde byla jen bída, chudoba a hlad.
Lidi byli pracovití a aby se uživili a vůbec přežili, dřeli na svých
políčkách po celý den. Když jsme se na hájenku do Hornéj Súče
v roce 1937 nastěhovali, tak nás ta chudoba zaskočila. U nás
ještě taky nebylo po krizi dobře, ale tady v horách jako kdyby
byl konec světa. Ve většině chalup byly jen hliněné podlahy
a dobytek s drůbeží tu žil dohromady s lidmi.
Manželka se na tu bídu nemohla dívat a kde mohla, tam pomáhala
s jídlem a šatstvem. Jako vyučená švadlena tehdy hodně
šila i pro současnou majitelku brumovského panství hraběnku
Edeltrudu Reiner von Harbach. V tu dobu byla hraběnka už
potřetí vdaná a stále se ráda pěkně oblékala. Často zavítala na
lovecký zámeček Antonstál, který patřil k velkostatku Luborča
a tím k brumovskému panství. Většinou přijela s hosty, které
jsem musel doprovázet na čekanou, protože Antonstál patřil
do mého revíru. A ten byl plný zvěře, která se tu chovala ve
třech velkých oborách. Hlavně trofejních jelenů, ale i divočáků
a muflonů. Taky dalo hodně práce vše uhlídat před pytláky
a náročné bylo i přikrmování zvěře. Hlavně v zimě, když napadlo
více sněhu.
Hostů bylo čím dál tím víc a starý zámeček už přestal vyhovovat.
Proto hraběnka začala v roce 1937 stavět nový, o moc
větší Antonstál. Těšil jsem se, jak bude vypadat hotový. Často
jsem si tam našel cestu a sledoval jeho stavbu. Mezi stavbaři byli
odborníci z celého okolí. Měl jsem mezi nimi postupně hodně
přátel. Nejvíc jsem si oblíbil veselou partu tesařů z Čachtic.
A ještě jsem se těšil, jak se naše očekávané dítě bude tady hrávat
s malou hraběnčinou dcerkou Rose Marie, která se narodila
začátkem března 1940. Toho jsem se ale nedočkal. Ani dokončení
nového Antonstálu v roce 1943.
Jako hajný jsem měl mezi obyvateli Horné Súče patřičnou
úctu. Rozhodoval jsem o dřevu a tím tady topili všichni. Časem
se to ale začalo měnit. Stále jsem sice byl „pánko“, ale byl jsem
Čech. Ľuďáci a hlavně příslušníci Hlinkovy gardy tehdy postupně
víc a víc ovlivňovali dění na Slovensku i nálady obyčejných lidí
proti Čechům. Propaganda vždy udělá své.
Smýšlení místních bylo proto čím dál tím více nacionalistické.
Stále například vzpomínali na návštěvu a projev Andreje
Hlinky, který v létě 1935 posvětil kříž na hrobě Michala Rešetku,
kněze a obránce slovenské řeči, který tu sloužil na začátku
19. století. Bylo tu prý velké srocení lidu.
Já jsem brzy po příchodu na hájenku byl svědkem velkého
shromáždění katolické mládeže v Dolnéj Súči, kde k přítomným
hovořil i Dr. Jozef Tiso, v jehož řeči se občas ozvalo něco
proti Čechům. Tehdy jsem tomu ještě nepřikládal nějaký velký
význam. Chování ve vztahu k nám Čechům se více zhoršilo až
po Mnichovské zradě a 6. říjnu 1938, kdy se politické strany
v Žilině dohodly, že Slovensko vyhlásí autonomii. Ľuďáci pak
své požadavky na odchod Čechů stupňovali, protože si chtěli
obsadit důležitá místa ve státní správě svými lidmi. Stačilo
uvést v tisku, který postupně ľuďáci ovládli, že jim my Češi
zabíráme pracovní místa a vždy se tím rozdmýchaly emoce. Bylo
totiž pravdou, že zastoupení Slováků na úřadech, ve školách,
mezi četnictvem a na jiných důležitých místech, bylo dost malé.
A stále vzrůstající počet vysokoškolsky a středoškolsky vzdělaných
Slováků se neměl kde uplatnit, protože pro ně nebyl dostatek
odpovídajících pracovních míst.
Po okupaci Čech a Moravy v březnu 1939 a následném vyhlášení
samostatného Slovenského štátu to bylo ještě horší. To už
i někteří, předtím obyčejní a přátelští lidé, dávali otevřeně
najevo svůj nacionalismus a nevoli vůči Čechům.
Vojáci a četníci museli ze Slovenska odejít hned v březnu
1939 a postupně museli odejít všichni státní a veřejní zaměstnanci
české národnosti. Slovenská vláda si nakonec nárokovala
odchod všech Čechů bez rozdílu. Při odsunu se vyřádili
hlavně Hlinkovi gardy, když přitom někdy docházelo i ke krádežím
majetku a bezdůvodnému šikanování. Ale o tom se nikde
veřejně nemluvilo a nepsalo. Tisk už byl totiž úplně pod cenzurou
ľuďáků.
Situace byla čím dál tím horší. V září 1940 došlo i na nás.
Přišli k nám na hájenku příslušníci Hlinkovi gardy a jen nám
oznámili, ať si ihned na přistavený žebřiňák naložíme věci, že
nás odvezou tam, kam patříme - za hranice, na Moravu.
Rychle jsme s manželkou naložili to nejdůležitější a radši
se vůbec neptali proč. Ostatně jsme na to byli připraveni, že
k tomu brzy dojde. Upozorňoval mě na to dopředu i starosta
obce Jozef Birás.
Povoz nás pak odvezl starou zbojnickou cestou až k lesu
na hranice u Peňažné. Tam zastavil a dva hlinkovci, kteří nás
doprovázeli, nám se slovy: „Pomôžeme vám vyložiť!“ vyházeli
se smíchem všechny věci z vozu.
Nábytek se přitom většinou rozbil a poškodily se i další věci.
„Ťiahnitě domov, Čehúni!“ na nás zakřičeli na rozloučenou se
Slovenskem a odjeli.
S manželkou jsme pak šli pěšky přes Javorník a Pláňavy do
Bylnice na Lúčky k rodičům. Celou cestu jsem musel moji ženu
uklidňovat, že se nějak přetlučem a že rodiče nám pomůžou.
Ale lehko mi taky nebylo. Manželka byla totiž těhotná a dítě se
mělo narodit už za čtyři měsíce.
Tatínek pak sehnal u Lukšíků povoz a jeli jsme pro věci zpět
na Peňažnou. Některý nábytek jsme tam ale museli nechat,
protože už by nešel ani opravit.
Práci jsem naštěstí brzy našel v bylnické cihelně, která taky
patřila k Dreherovu majetku. Před Vánocemi se nám, ještě
v domku u rodičů, narodila dcerka Marie. Jméno dostala po
mamince. Všichni jsme se pak na jaře stěhovali do jednoho
z bytů v domě u cihelny. Narychlo tam pro nás správce nechal
přistavit kuchyňku a světnici k domku Procházků, kteří tam
bydleli.
Stále jsem ale usiloval o to, abych se vrátil na místo hajného,
protože tato práce mě bavila. Měl jsem to slíbeno i od hraběnčiných
úředníků, kteří věděli, jak jsem dopadnul na Slovensku.
Podařilo se to ještě před zimou 1941, kdy jsme se stěhovali
na hájenku v Nadříčí do Svatého Štěpána. Do rajónu, který
jsem dobře znal, protože sousedil s tím hornosúčanským.
Ale tam už jsem nesměl, to bylo za hranicemi. A nebylo zde až
tak zle. Němci tu hned v roce 1939 otevřeli v horní části dědiny
velký pískovcový kamenolom, kde našlo novou práci hodně
Štěpaňáků, bývalých sklářů. Z lomu se vozil kámen na budování
nové Vlárské silnice. A v roce 1943 dokonce zřídili, v blízkosti
čtyřech nových domů pro německé finance, novou vlakovou
zastávku, díky které se zlepšilo cestování místních. Ti do
té doby totiž museli na vlak buď do Bylnice nebo na Vláru.
Jediné, co mi vadilo, byl fakt, že Svatý Štěpán nebyl samostatnou
obcí. A přitom to byla vcelku velká dědina s vlastní čtyřtřídní
školou! Katastrálně totiž patřila horní část pod Štítnou
a dolní pod Bylnici. Štěpán tak byl rozdělený skoro přesně napůl,
paradoxně hranice procházela přímo budovou sklárny. My jsme
patřili do té bylnické části. A tak, když jsem něco úředního
potřeboval vyřídit, musel jsem až na obecní úřad do Bylnice.
Horší to ale měl horní, štítenský konec. Ti museli na úřad pěšky
přes Pláňavy. A to byl notný kus cesty přes hory. Anebo to objet
přes Bylnici po cestě.
V tu dobu, kdy jsem nastoupil na hájenku, ještě nic nenasvědčovalo
tomu, že se pro nás vcelku poklidná válka změní na
svém konci v boj o život. Žili jsme sice neustále v obavách, co
bude v budoucnu, ale na takový konec to nevypadalo. I když
skoro vše bylo na lístky, zásobování zpočátku celkem fungovalo.
Na černém trhu se taky dalo občas něco sehnat. I když
draze – vždyť např. kilo másla bylo za 35,- korun, ale o dva roky
později už za 350,- korun a v roce 1944 až za 600,- korun! Tedy
sehnal jen ten, kdo měl dostatek peněz.
Přítomní Němci si hlídali hranice a honili pašeráky. Nás si,
hlavně díky své nadřazenosti, až tak moc nevšímali. Byli jsme
pro ně jen podřadná rasa, s kterou se, až dobijí celý svět, později
vypořádají.
Když pak napadli Rusko a vítězně postupovali, tak jsme si
mysleli, že jsou opravdu neporazitelní a že tu už nejspíš zůstanou
navěky. Němci také každé svoje úspěchy na frontě hlasitě
vykřikovali do světa. To, že nepokořili Británii, zahráli do kouta.
Goebbels to národu vysvětlil a podal málem jako vítězství.
První dotyky krutosti války, i když i předtím se v novinách
objevovaly články a seznamy popravených, jsme pocítili
až v roce 1942 po atentátu na zastupujícího říšského protektora
Heydricha. Více než měsíc trvající stanné právo zasáhlo do
našich životů daleko více, než to první v říjnu a listopadu 1941.
Němci dokonce vyhrožovali, že když nechytnou atentátníky,
tak popraví každého desátého Čecha. Všichni občané od 15 do
80 let byli povinni dostavit se na obecní radnici, vždycky najednou
celá rodina. Na radnici pak každému zvlášť ukázali fotografie
jízdního kola, aktovky a pláště z místa atentátu na Heydricha.
Každý musel prohlásit a podepsat před četníky, že tyto věci
nikdy neviděl ani nezná.
Mysleli jsme, že se celé ty represálie, které rozzuření Němci
rozpoutali, budou týkat jen Prahy. Nakonec ale i z našeho okolí
popravili nebo odvlekli do koncentračních táborů dost lidí. Byli
to ti, kteří byli příbuznými Josefa Valčíka ze Smoliny, který byl
jedním z atentátníků. O jeho existenci jsem nevěděl až do doby,
kdy se po atentátu na vývěskách vedle vyhlášení o stanném
právu objevil portrét hledaného muže Miroslava Valčíka,
nar. 20. 1. 1920 v Hodoníně. Z Klobouk se brzy šeptandou
doneslo, že ho místní poznali a že to je Josef Valčík ze Smoliny.
Utekl prý hned po začátku války na podzim 1939 do ciziny.
A někteří tvrdili, že na Velikonoce 1942 se ukázal doma ve
Smolině a v Kloboukách. Po zrazení a zjištění jmen atentátníků
měl Smolinu dokonce stihnout krutý osud Lidic a Ležáků. Němci
prostě ukazovali svou moc a hodně lidí považovalo atentát za
jejich zbytečné dráždění. V novinách se totiž každý den objevovala
spousta jmen popravených a ubitých. Němci nás dokázali
srazit až na kolena a národ měl pocítit, že oni jsou v Čechách
pánem a ti, kteří rozhodují a budou rozhodovat o našich životech.
Pak začali odcházet naši mladí lidé do Reichu jako totálně
nasazení na nucené práce. Týkalo se to i mého bratra Franty,
ročník 1919, který aby se vyhnul nasazení do Německa, začal
pracovat na stavbě dráhy do zbrojovky ve Vsetíně. Měl štěstí
i v tom, že byl vyučený řezník, kuchař a tak se stal nákupčím
proviantu. Na nucené práce do Reichu začali odcházet i další
ročníky a strach z nasazení ovládnul všechny mladé lidi.
Vzpomínky a rozrušení z dnešních událostí mi nedají spát.
Zítra, vlastně už je určitě po půlnoci, tak dneska bude pro nás
už válka minulostí. Němci jsou snad už doopravdy pryč. Nebudeme
se bát a strachovat, co přijde zítra. Snad. Ne, určitě!
Co může být horšího než válka? Ty hrůzy. A hlavně v posledních
dnech, kdy zemřel tatínek a mým blízkým i mně šlo o život a jen
díky štěstí jsme z toho vyvázli. Ne každý ale takové štěstí měl.
V hlavě se mi znovu přehrává vyprávění mého bratrance
Josefa Pavelky z Loučky. Přijel k nám v sobotu odpoledne na
kole. Rodina se dozvěděla o úmrtí tatínka a tak se přišel pozeptat,
kdy bude pohřeb.
„Hrozná cesta,“ začal, jen sesedl z kola, „myslél sem, že už
k vám ani nedojedu. Po cestě jezdí hromada povozú a přesúvajícího
sa vojska. V Klobúkách ně chtěli dokonca vojáci sebrat
kolo.“
Po příchodu do kuchyně jsme se všichni kolem něj sesedli
a bez dechu poslouchali jeho vyprávění o tom, co se děje u nich.
Hlavně nás zajímal osud Ploštiny a to, co se tam vlastně stalo,
protože zatím jsme slyšeli jen samé dohady a zvěsti. Nikdo tomu
pořád nechtěl věřit.
„Do Újezda minulý čtvrtek kolem jedné odpoledňa přijely
dvě auta plné esesáků,“ začal o tom vyprávět Josef.
„Vyzbrojení byli až po zuby. Hned jak u Maliňákové hospody
vyskákali z aut, tak u radnice, búhví proč, zastřelili nevinného
potulného brusiča aj jeho zeťa. Brusičova žena, dyž slyšela
střelbu, tak vyšla ven na schody jejich vozu a ožralý esesák ju
šesti ranama ze samopalu zastřelil také. Vúbec nebrál ohledy
na to, že měla v náručí svojého púročního ogaru. Ten střelbu
enom zázrakem přežíl a zostál ležat plačící na svojéj mrtvéj
matce, kerá ho stále tiskla k sobě. Celého od matčiny krve ho
pak od ní odtrhnúl a vzal k sobě farář Rúčka, kerý šecko viděl na
vlastní oči. Ve voze sa zachráníl eště jejich dvúletý ogara Zdeneček,
kerý sa v něm vzadu schovál. Našli ho tam až pozděj ludé,
keří ho hledali. Prý byl tak zalezený pod postelú, že ho ani vidět
nebylo. Malý ogara… Je možné, že sa tak zachová dvúleté děcko?
Stál nad ním určitě jeho anděl strážný. Sestra vaší maměnky,
Francka Hábova, no vlastně správně Machova, sa na to dívala
z domu a jak si na to zpomene, tak enom bečí. Jak može byt nedo
tak nelidsky krutý?“ ptá se nás mlčících a po chvíli se slzami
v očích pokračuje dál.
„Esesáci sa potom ptali po partyzánoch a vyhrožovali
smrťú zastřelením, dyž je budú ludé schovávat lebo podporovat.
Za rukojmí, dyby neco našli nebo zistili, si esesmani
vzali i našého strýca Karla Pavelkového a dalších osm chlapú.
Oba Šimáky, Macíky, Pulkrábka, Juříčka, Vaňka a Drgu,“ vypočítává
na prstech Josef.
„Nechali je stát na návsi s rukama nad hlavú a nido
nevěděl, co sa s nima stane. Jejich blízcí je zatím oplakávali,
protože mysleli, že sa chlapi už dom nevrátíja. Němci naštěstí
nic nenašli a nezistili, tak je enom prošacovali, zkontrolovali
doklady a s výhružkama propustili. Autama pak odjeli směrem
k Vysokému Poli. Asi za hodinu byla slyšet vzdálená střelba
a pozděj byl vidět aj dým z pod Klášťova. Navečér sa pak roznésla
po Újezdě hrozná zpráva, že vojáci vypálili chalupy na Ploštině
a ludi v nich buď zaživa upálili nebo postřílali. Utéct z hořícího
domu stačil enom jeden – Jan Machú. Podařilo sa mu vyskočit
na hnojiště a odkúlat sa pryč. Pozdě večer pak přes Újezd
hnali ožralí esesáci ukradený dobytek z Ploštiny. Cestú na Ploštinu
eště na Ryliskách přepadli samotu Raškových a zapálili ju.
Hospodyňa stačila nahonem utéct s ročním synem do Vysokého
Pole. Děcko ale cestú prochladlo a pak aj umřelo. V domě uhořél
mladý Franta Belhú. Jeho spálené tělo tam našla až jeho matka,“
dodal a na chvíli se odmlčel.
Bylo vidět, že se mu o tom vypráví jen velmi těžce.
„Nido tehdá eště nevěděl, co sa tam přesně dělo a kolik tam
vlastně umřelo ludí. Až v pondělí, dyž měli šeci pohřeb v Újezdě.
Bylo ich dvacet štyri! Ploštinu vypálili za pomoc partyzánom.
Co za to ti chudáci mohli, že k nim partyzáni chodili jak dom?
Mezi partyzánama prý byli dva nasazení agenti, keří sa k ním
vetřeli a pak ukazovali vojákom, kdo a v kerých barákoch ím
pomáhal. Nekeré pasekáře nahnali do už hořících barákú
a nechali je tam zaživa upálit. A nekeré z nich svázali řetazama
k sobě jak dobytek.“
U stolu bylo ticho. To co jsme slyšeli, nás zbavilo slov. Jožka
pak pokračoval:
„Ten samý deň v pondělí ráno, co býl jejich pohřeb, řádili
gestapáci aj v Prlově. Zase hledali partyzány. Obklíčili celú
dědinu a začali v hospodě u Ondráška s výslechama. Ptali sa
po partyzánoch a vyhrožovali smrťú, dyž ím neřeknú, de sú
a kdo jich skovává. Pak prý dovédli jednoho mladého chyceného
partyzána a ten ím s jakýmasi Maďarama ukazovál, kdo
pomáhá partyzánom. Ty potom mučili a odvédli k nekerým
označeným barákom, keré zapálili a lidi tam nahnali. Kdo chtěl
utéct z hořícího baráku, toho rozstřílali. Patnáct ich mělo byt!
A v dědině přitem chytli aj tři místní partyzány, keří nestačili utéct.
Ty mučili a nakonec oběsili. A do mrtvol eště střílali. Nekeří
z tych vojáků, co v Prlově řádili, mluvili dobře česky a slovensky.
Prý to byli sudeťáci a nejací mladí hlinkovci ze Slovenska.
Že snáď měli byt aj při tom masakru na Ploštině. Darebáci!
Celú dědinu vyrabovali a dobytek odehnali do Vizovic.
Předtím v nedělu vojáci a esesáci z Vizovic obstúpili celú
Lúčku, takže nido nemohl odéjít a utéct. Šeci sme si už mysleli,
že dopadnem podobno jak Ploština. Měla to byt odplata za to,
jak partyzáni přepadli jejich velitela s dústojníkama, dyž jeli
z Vizovic do Lúčky přes kopec Barák. Celá rodina sme sa sesedli
u stolu, začali sa modlit a navzájem sa naposledy lúčili. To byly
hrozné chvíle. Opravdu sem myslél, že šecky vidím naposled,“
a odmlčí se.
Je vidět, že ještě teď je to pro něj bolestivé.
„Pak nás šecky vyhnali ven z barákú. Dospělé chlapy nahnali
do hospody a šecky děcka do jedné z chalup. Neobešlo se to
bez zúfalého křiku a plaču matek, keré myslely, že svoje děcka
už neuvidíja. Rodiny tak rozdělili od sebe a každý čekal na to
nejhorší. Nás chlapy v hospodě hlídali pod samopalama, tak sme
nemohli nic dělat. Stejnako, co bysme zmohli s holýma rukama?
Enom sme mohli čekat, co sa s nama stane,“ říká tichým roztře84
seným hlasem. Jožka si po chvíli utřel slzy a se skloněnou hlavou
pokračoval.
„Naštěstí esesáci přitem vypili hodně sliovice, kerú ich
napájál starosta Hlavička a pan řídící Kučera. Brali ju v pálenici
u Andrysa. Velitel gestapákú přitem řešíl se starostú, jakým
způsobem zlikvidujú celú vesnicu. Starosta ho přemlúvál, že za
to, co sa stalo nemožem a že s partyzánama opravdu nic nemáme.
Což je také většinú aj pravda, ludé sú na ně teď nasraní, protože
zbytečně Němce provokujú a my to možem odnést. A je mezi
nima aj dost flákačú a zlodějú, keří enom hledíja, kde sehnat
gořalku a cigarety. Šak toto úterý měli vyrabovat sklad s cigaretama
v Klobúkách. Starosta sa nakonec s jejich velitelem
domluvíl, že zničíja enom sedm stodol a poberú z tychto hospodářství
veškerý dobytek a majetek. Potom mosél ít s gestapákama
po dědině a ukazovat, co majú zapálit. Mosél to byt pro
něho hrozný výběr, dyž věděl, že tým ty rodiny skoro zlikviduje.
Ale zachráníl tým aspoň naše životy. Z hospody sme viděli enom,
že nede hoří, ale co a estli tam nekoho neupalujú, sme nevěděli.
Hrozně sme sa přitem báli o naše roby a děcka. To nepřeju
nikom zažit!“ dodal a nervózně si třel spánky. Bylo vidět, že
znovu ty chvíle prožívá.
„Celú dobu sem myslél na svoje najbližší, estli sa eště nedy
uvidíme. Gestapáci potom naštěstí odjeli pryč, ale vyhrožovali,
že pokáď partyzáni eště raz přepadnú neměcké vojáky, tak
sa vrátíja a šecky chlapy starší čtrnácti let zastřelíja a dědinu
srovnajú se zemú. Šeci teď majú strach, že splníja svoju hrozbu,
protože s partyzánama sa nedá rozumno domluvit. Nekeré
rodiny si proto vykopaly v horách skrýše a skovávajú sa tam aj
s dobytkem,“ dokončil Josef.
Nastalo hluboké ticho, protože to, co jsme slyšeli, nám vzalo
řeč. Nikdo se Josefa neměl odvahu na něco dalšího zeptat. Josef
taky dál mlčel.
„Jožko, vyřiď rodině, že pohřeb je v pondělí v jednu hodinu
v kostele v Brumově,“ přerušil jsem ticho.
„Vyřídím to zitra celé rodině v Újezdě a v Lúčce, nebojte sa.
Eště sem zapomněl, nevím estli to víte co sa nedávno stalo.
Začátkem února projížďali dědinú Němci a u hospody překládali
z muničních vozú nejaké střelivo a granáty. A v příkopě zapomněli
pár granátú. Našel ich Jožka Markú a myslél si, že to sú
konzervy. Donésl ich dom a Franta Polomíkú, co s ním bývál,
je začál otvírat kladivem a majzlem. Jak to mohlo inak dopadnút,
než že to búchlo a oba zabilo. A eště zranilo súsedového Jurkového
ogaru. A nedávno přišél dopis z lágru v Breslau. Zastřelili
tam koncem ledna mladého Jožku Pavelkového.“
„Kerého Jožku?“ ptám se.
„No našého bratranca, číšníka z Újezda. Víš, jak ho Němci
toť dysi chytili na slovenských hranicách a zavřeli, protože si
mysleli, že je partyzán. A to měl enom dvacet rokú. Zkurvená
válka. Mosím ale už jet, ať ňa cestú nechytne tma.“
Před odjezdem ještě smutně hlesnul: „Ale doví, co sa do
pondělka s nama stane!“
Na pohřbu se nakonec z Loučky a Újezda neobjevil nikdo!
Ani o nich nemáme žádné zprávy. Moje černé myšlenky na to
nejhorší se snad nepotvrdí a s celou rodinou se brzy uvidíme.
Snad, protože Němci teď těsně před koncem války jakoby si
chtěli vybít nastřádanou zlost za prohru a dokázat, že jsou
ještě pořád pány nad našimi životy. Teď už ale snad nejsou
a nebudou. Kdo přijde další a bude si dokazovat svou moc?
Co bude zítra? Maminka má pravdu, nikdo neví, kdo k nám
přijde. Jací ti vojáci budou. Německá propaganda vylíčila Rusy
málem jako lidožrouty, ale nevěřím, že je to pravda. Věřím ale,
že konkrétně s Němci se určitě nemazlí. Vlastně jim jenom
nejspíš vrací půjčené. Ale nás teď přece osvobozují. Nemůžou se
proto chovat hůř než Němci. Určitě ne.
Pomalu mě přemáhá spánek.

Osvobození

Zdá se mi, že spím snad pět minut, když slyším štěkat psy.
Něco se děje. Psi jsou zvyklí na různou zvěř, která v noci chodí až
k našemu plotu. Na tu by neštěkali. Někdo cizí se blíží k hájence.
Vyskakuji z divanu a jdu k oknu. Venku je pološero. Nic se
tam nehýbe, ale psi zuřivě štěkají dál.
„Rudo, kdo je venku?“ ptá se maminka, která se taky probudila.
„Zatím nevidím nikoho, je tam eště dost tma,“ odpovídám
a snažím se na pozadí lesa vysledovat nějaký pohyb.
Lampu zatím radši nerozsvěcím. Teď se na pokraji lesa něco
pohnulo. A kousek vedle taky! Jsou to vojáci nebo partyzáni?
Postavy se teď přikrčily a rozešly se každá na jinou stranu.
Určitě mají v ruce zbraně. Teď dorazily až k plotu a někdo něco
volá na psy, kteří pořád štěkají. Zvedá se za plotem a já až teď
jasně vidím, že je to voják. Uniforma ale nebude německá! Teď
volá něco i na druhého vojáka a ukazuje na hájenku. Musím
na sebe nějak upozornit! Otvírám opatrně okno a schovaný za
rohem zakřičím ven na psy: „Ticho!“
„Kdo ste?“ volám, když se venku rozhostilo na chvíli ticho.
A vzápětí slyším odpověď. Vůbec ale nerozumím, co na mě
voják volá. A znovu. Psi do toho opět zuřivě štěkají. Budu muset
ven a uklidnit je. Bůh ví, co ti vojáci udělají. Musím to ale risknout,
jiná možnost není. Jdu na prosklenou verandu a radši se
trochu krčím, aby mě nebylo vidět. Pomalu otvírám dveře na
dvůr a volám: „Idu ven, nestřílajte!“
Ze dveří napřed vysunuji levou ruku. Nic se neděje a tak
pomalu se vztyčenýma rukama vycházím na dvůr, aby vojáci
viděli, že nemám zbraň.
„Běžte do búdy!“ rozkazuji psům a ti okamžitě přestanou
štěkat a stahují se od plotu zpátky.
Oba vojáci se teď za plotem narovnávají a zkoumavě mě
pozorují. Zrovna tak jak já je.
„Germán?“ zeptá se mě jeden z nich.
Rychle kroutím hlavou, že ne. „Já su Valach, Morava, Čechy,“
drmolím rychle za sebou, jak mě to v pořadí napadá.
Voják se jen udiveně dívá a znovu se ptá: „Germán?“ a samopalem
ukazuje dokola.
Opět kroutím hlavou.
„Němci tu už nejsú.“
Voják mi pokyne, že mám dát ruky dole a něco vysvětluje
tomu druhému. Až teď si všimnu, že oba mají na rukávu
uniformy červeno-žluto-modrou pásku.
„Jakou řečí to sakra mluví?“ přemýšlím, „to určitě nebude
rusky.“
Otvírám branku a pouštím vojáky dál. Nedá mi to a ptám se
jich: „Rusy?“
Teď kroutí hlavou zase oni a první z nich mi říká: „Roman.“
„Roman, to by mohl být Rumun. No jasně, šak včéra tu strýc
Fojtík říkál, že v Trenčíně sú s Rusama aj Rumuni,“ uvědomuji
si. Teprve teď mi dochází, že jsou to vlastně naši osvoboditelé.
Začíná mě zaplavovat štěstí a obrovská úleva. Chytám vojáka,
který stojí vedle mě kolem ramen, a tisknu ho k sobě. Slzy se mi
derou do očí a najednou nevím, co od radosti říct. Voják se nijak
nebrání a jen se usmívá.
V první chvíli mám nutkání zaběhnout do stodoly pro cérky,
aby se mohly taky radovat se mnou z osvobození. Ale i přes tu
radost mi něco našeptává, abych to zatím radši nedělal.
„Tak sú konečně tady!“ říkám si pro sebe, abych tomu
vůbec uvěřil. Z ještě tmavého lesa se vynořují další tři vojáci.
Ten nejvyšší je asi nějaký velitel, protože hned zvýšeným
hlasem něco rozkazuje ostatním. Ti se po chvíli rozchází. Dva
jdou ven směrem dolů k Vláře a po chvíli zahýbají po polňačce
doleva do Štěpána. Další dva začínají prohledávat okolí domu.
Jsou opatrní, ani se nedivím.
Včera tady to samé předváděli Němci. Trochu znervózním,
když jednoho vidím vcházet do stodoly. Snad už jsou cérky
vzhůru a neprozradí se! Kdoví, jak bych zrovna těmto vysvětlil,
proč je schovávám za fošnami. Velitel vojáků si mě zatím
zvědavě prohlíží. Doufám, že si nevšiml mé nervozity.
„Germán?“ volá na mě náhle, až se skoro leknu.
Vrtím hlavou, že ne a rukou ukazuji směrem do vnitrozemí:
„Tam, pryč, včera!“
Určitě mým slovům nerozuměl, ale gestikulaci rukou pochopil
a začíná se usmívat.
Po očku stále nervózně sleduji, kdy konečně vyjde voják ze
stodoly. Teď se objevil ve vratech a něco volá na dalšího vojáka,
který prohledává kůlnu. Ten všeho hned nechá a jde za kolegou
ke stodole.
„Proboha, snad je nenašél, nebo sa cérky sami prozradily?
Co teď!“ začíná mě zachvacovat panika. Velitel taky hledí
směrem ke stodole a ruce má na samopalu.
„Jak jim to enom vysvětlím, že je skovávám? Co možú
udělat?“ běží mi zrychleně hlavou.
Vrata stodoly se rozletěla dokořán a já s děsem v očích
sleduji, kdo z nich vyjde. Z vrat za chvíli vycházejí vojáci a mezi
sebou nesou pařák! Pařák! Ten, který stál uvnitř vedle skrýše
cérek! Radši se otáčím od vojáků a snažím se před nimi skrýt
moje velké napětí a emoce. Pořádně se nadechuji a po chvíli
jsem konečně schopen se otočit.
Vojáci si mě naštěstí ale vůbec nevšímají a donesli pařák
mezitím před hájenku. Velitel jim asi opět něco rozkazuje
a vojáci odcházejí ke studánce, do které teče trubkou chladná
horská voda, a nabírají z hlubokého kamenného žlabu vodu do
kýblů. Teď se velitel otáčí ke mně a ukazuje na hájenku, pak na
mě a zvedá palec.
Chápu to, jakože se ptá, kolik nás tu bydlí. Ukazuji dva prsty
a pak na sebe a na hájenku a naznačuji spánek. Na to mi velitel
samopalem pokyne, abych šel dovnitř. Když vykročím ke dveřím
hájenky, tak se vydává za mnou. U dveří ho mám už těsně za
zády.
Jdu do kuchyně a tam ukazuji na ložnici, že tam je ta druhá
osoba. Velitel mi zase pokyne, abych šel dál do místnosti.
„Mami, idu za vama s vojákem!“ volám do přiotevřených
dveří a vcházím dovnitř. Rumun se zastavuje ve dveřích
a zvědavě si maminku prohlíží.
„Mama,“ snažím se mu i za pomoci gestikulace vysvětlit, kdo
že to je.
„Rudo, co je to za vojáka?“ ptá se trochu rozrušená maminka,
protože v ložnici je zatím ještě šero. Malým oknem se sem moc
světla zatím nedostalo.
„To je Rumun, už nás přišli osvobodit,“ říkám jí.
Maminka se na to posadila na posteli a je na ní vidět, že je
překvapená.
„Rumun, já myslela, že přídú Rusi,“ tiše pronese.
„Oni idú společně, víš,“ dodám na vysvětlenou.
Velitel zatím stojí a rozhlíží se po místnosti.
„Takže to je pro nás konec války, že Rudo?“ jakoby se chtěla
přesvědčit a potvrdit si myšlenky.
„Ano mami, konec!“ utvrzuji ji.
„Ten nám asi nerozumí, že?“
A když kývám hlavou, že ne, tak se ptá dál: „A co cérky?“
„Sú pořáď schované ve stodole a bude dobře, když tam eště
rači ostanú,“ odpovím potišeji.
Velitelův zrak mezitím spočinul na křížku nad postelí.
Maminka si toho všimla a rukou kyne vojákovi, aby šel blíž.
Ten váhavě přistupuje k posteli a trochu stydlivě se sklání
k mamince. Ta mu dává na čelo kříž a doprovází to slovy:
„Děkujem za osvobození a ať vás chrání Panenka Maria.“
Velitel je z toho všeho chvíli trochu překvapený, ale pak se
otáčí a jde zpět do kuchyně. Jdu za ním a vidím, že si všiml na
stole ležícího chleba.
„Peine,“ říká a ukazuje na něj a na svá ústa a naznačuje
kousání.
„Jasně, já sem úplně zapomněl, že máte určitě hlad,“ říkám
nahlas, i když vím, že mi nerozumí. Naznačuji mu rukou, ať si
sedne a snáším na stůl ještě sádlo, sůl a mléko. Velitel si hned
krájí obrovský krajíc a maže si ho sádlem. Ve dveřích kuchyně
se za chvíli objevují další dva vojáci, co prohledávali stodolu.
Oči se jim zabodnou na jídlo na stole, ale je vidět, že z velitele
mají respekt.
Ten se jich s plnou pusou něco ptá a vojáci mu odpovídají
a kroutí hlavou. Nic nenašli, ulevilo se mi. Nevypadají na to, že
by mohli ublížit, ale radši ať to cérky vydrží za fošnami. Osvobození
ještě oslaví až až.
Jdu ke stolu a z bochníku odkrajuji dva velké krajíce
a podávám jim je a nabízím k tomu nůž a sádlo. Vojáci se nedají
pobízet a jeden po druhém si mažou chleba a hltavě ho jí. Jeden
z nich mi za chvíli naznačuje, abych s ním šel ven. Na dvoře
ukazuje na pařák, který mezitím naplnili do poloviny vodou
a naznačuje řezání a sekání dříví.
„Aha, chcete pod ním zatopit!“ pochopil jsem.
Ukazuji na malou dřevárku, kde mám naštípané dříví.
Rumun kývá hlavou, odchází k ní a přitom se pořád cpe chlebem
se sádlem. Já se radši vracím do hájenky zkontrolovat, co se tam
zatím děje.
Druhého z vojáků zastihnu, jak akorát vychází z komory
a v ruce má slaměnku se sušenými hruškami. Směje se na mě
a pusu má plnou hrušek.
Velitel pořád sedí u stolu, odkrajuje si další krajíc a spokojeně
si přitom pobrukuje. Maminka mezitím vstala a sedla si
v kuchyni na divan. Na ten divan, kde včera seděly cérky…
Sleduje spokojeného velitele a v očích má konečně trochu
veselosti.
„Maměnko, chcete neco na jídlo?“ ptám se jí.
„Ani né, veznu si neco sama pozděj,“ odpoví a dál si prohlíží
rumunského oficíra. Hlavou mi opět proběhne myšlenka na
cérky. Ještě počkám, co se z toho vyvrbí, nechávám rozhodnutí
radši na později.

---------------------------------------------------------------------

 

Poznámky k 6. dílu:
Rudolf Pavelka se narodil v roce 1908 na hájence v Haluzicích jako nejstarší z dětí hajného Josefa Pavelky. Jak se stěhoval po hájenkách, je dostatečně popsáno v knize. Popisuji zde i jeho nedobrovolné vystěhování z Horní Súče. Když jsem se dostal k tomuto tématu, tak jsem se nejdříve zarazil a uvažoval, zda to vůbec mám do knihy použít. Jak to bude pochopeno? Ale nakonec jsem si řekl – vždyť vše je to přece pravda. A uvedl jsem to tak, jak se to doopravdy stalo. I s tím „vykládáním“ nábytku z vozu. A začal hledat ještě něco bližšího k tomu nedobrovolnému odsunu Čechů z tehdejšího Slovenského štátu. Jakékoli informace o tom bylo ale hrozně těžké najít. Našel jsem jich opravdu jen pár. Byl jsem z toho dost překvapený. Vždyť to také patří k naší historii! Nebo se dosud jedná o hodně ožehavé téma? Po válce bych to chápal. Došlo opět ke spojení obou zemí a tehdy určitě nebyl zájem něco takového rozebírat. Ale jak je vidět, asi ani teď. Pro porovnání – každým rokem je v tisku, televizi i na internetu vzpomenuto vyhnání našich lidí ze Sudet. Kolik o tom bylo napsáno knih a natočeno dokumentů! Nepřeberné množství! Stačí jen jít na internet a zadat Sudety. Ze Sudet mělo být tehdy vyhnáno odhadem 130 000 až 200 000 osob. Ze Slovenska je to přitom jen o něco míň – asi 60 000 až 130 000 osob! Počty vyhnaných se pak různí dle autora. Aktivními při odsunu ze Slovenska byly hlavně Hlinkovy gardy. Z toho, co je dostupné, lze vyčíst, že tam bylo často i okrádání a násilí vůči odsunutým Čechům. Nechci tímto ale určitě nic jitřit…

Že naše město i celé okolí osvobodili Rumuni je dostatečně známo. Rumunské vojsko zezačátku válčilo po boku Němců. Její vojáci se podíleli i na přepadení Sovětského svazu a bojovali i u Oděsy, Sevastopolu a u Stalingradu. Spolu s Italy zde tvořili nejslabší článek fronty. Jejich zbrojní vybavení nebylo z nejlepších a zrovna tak i bojové nadšení. Toho taky využila Rudá armáda a průnik provedla hlavně přes jejich pozice. Hitler tehdy k tomu prý řekl, že německý kuchař by se vařečkou dovedl lépe obránit. Velký obrat nastal po osvobození Rumunska a státním převratu v srpnu 1944, kdy se rumunská armáda přidala na stranu Sovětského svazu a vypověděla Německu válku. Pomáhala pak osvobodit Maďarsko a Československo. Dá se doslova říct, že nejdříve hnali před sebou Němci Rumuny na Rusa a pak Rus Rumuny na Němce…

 

Miroslav Beňo


Byl bych moc rád, pokud máte nějaké válečné nebo poválečné vzpomínky, např. z vyprávění svých rodičů, prarodičů apod., nebo víte, že to, co popisuji v knížce nebo ve svých poznámkách, bylo jinak, můžou to být i případné dotazy, abyste mi to napsali na můj mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Za vaše informace nebo názory Vám dopředu moc děkuji.



7. díl knihy „Oči války“ bude zveřejněn 27.4.2020

 


-tz-