Reklama

02. 12. 2020

Dnes má svátek: Blanka
čtvrtek, 23 duben 2020 23:42

Miroslav Beňo - „Oči války“ 7. díl: Opět na fotbale

Dramatické události konce 2. světové války v Brumově-Bylnici a blízkém okolí.


 Úvod ZDE, 1. díl ZDE, 2. díl ZDE,   3. díl ZDE,   4. díl ZDE,  5.díl ZDE , 6. díl ZDE     


7. díl: Opět na fotbale

Probudím se a kolem mě je naprostá tma. V první chvíli
nevím, kde to vlastně jsem. Pod sebou mám strožoch a kolem
něj nahmatám seno. V tom mi to všechno dochází.
Vedle oddychuje Jarka. Aspoň se po těch včerejších hrůzách
vyspí. Včera jsem na ni neměla být tak zlá a měla jsem jí přece
jen vyprávět o Milošovi. Možná by se ulevilo i mně.
Myslím na něj často. Když je mi smutno na duši, tak si přehrávám
ty krásné chvíle, které jsme spolu prožili. Už půl roku
o něm nic nevím. A neví o něm nic ani rodiče. Jakoby zmizel ze
světa. Snad se mi ale vrátí v pořádku, modlím se za to každičký
den. Miloš…
Když jsme se tehdy po zápase v Bojkovicích rozloučili
v Bylnici u vlaku, tak už jsem věděla, že těžko splním svá slova,
že v neděli na fotbal raději nepůjdu. A jak se blížila neděle, tak
už jsem zjišťovala, v kolik že se vlastně hraje.
„Výkop,“ jak mi řekl pan Procházka, s kterým jsem pracovala
v Bylnici v cihelně, „je v patnáct hodin.“
„Jaký výkop?“ ptala jsem se ho, protože jsem nevěděla, co to
vlastně je.
První mi přišlo, že myslí nejspíš nějaké kopání do země.
„No přeca začátek!“ kroutil hlavou, jak je možné, že to nevím.
„No jasné, jak by to roba mohla vědět!“ dodal ještě, mávl
rukou a šel pryč.
„Aha, tak je to,“ říkám si.
A že nevím, co je výkop, je mi teď fuk. Procházka ode mě ušel
jenom kousek a ještě ho slyším, jak volá na Juřenčáka ze Štítné:
„V nedělu vám to brumovjané natřú!“
„Co a kdo bude v nedělu natírat?“ přemýšlím a je to pro
mě záhada. Šak v nedělu sa přeca nic nedělá! Celé je to nejaké
divné, už to dál neřeším.
V neděli před druhou hodinou se začínám pomalu oblékat,
ale nějak moc se motám kolem zrcadla, až si toho tatínek všimne.
„Ná kde sa zas tak strójíš?“ ptá se mě zvědavě.
„Ále, idu s cérkama ven,“ odpovídám co nejklidněji, ale stejně
tuším, co si o tom tatínek myslí, protože už se dál neptá. Asi ví
proč. Zvedá se ze stoličky a jde vedle za maminkou do ložnice.
Slyším ho, jak se jí ptá: „Mariáno, nepotřebuješ neco?“
Jsou spolu už skoro čtyřicet roků a co si pamatuji, tak se
k sobě chovali vždycky moc pěkně. Já ani moji starší sourozenci
jsme je nikdy neslyšeli se hádat. Tatínek byl na hádání moc
velký kliďas. Neměl na to náturu. A maminka taky ne. Navíc je
dost nemocná. Už dlouhé roky jenom polehává a všechna práce
kolem baráku tak zůstávala na tatínkovi.
Věřím, že se teď na nás dívá někde z nebíčka a strachuje
se, co s námi bude. Možná, že včera nějakým způsobem zabránil
důstojníkovi, aby nás zastřelil. Radši na včerejšek nebudu
myslet. Ten pocit z blízkosti smrti ale ze mě tak rychle nezmizí.
Brrr…
Ve vzpomínkách se radši znovu vracím k zářijové neděli před
skoro čtyřmi roky.
Byla jsem ráda, že tatínek nechal vyptávání. Rychle se dostrojuji
a mizím. Pod bránou beru kolo a vyrážím směr Brumov.
Na hřiště na Ohradu do Brumova je to z Lúček pěkně daleko.
Projedu kolem gestapa, pod viaduktem, přes dědinu kolem
zvonice a za chvíli jsem na konci Bylnice - na Svárově.
U brumovské měšťanky mě předjíždí větší skupina ogarů na
kolech. Nevšímám si jich, ale jeden z nich na mě volá: „Marto,
snáď nejedeš také na fotbal?“
Otáčím se po hlase. Byl to Jaroš Holbůj ze Štítné. Poznávám
taky další štítenské ogary.
„Proč ti jedú do Brumova na fotbal?“ říkám si.
Z hloučku ještě slyším, jak někdo vykřikuje: „Vyprášíme tým
brumovjanom kožuchy!“
Jaké kožuchy? Asi sa zbláznili, šak je teprve začátek září,
kroutím hlavou nad těmi řečmi.
Moje odhodlání jít na fotbal se ale zmenšuje úměrně se
zkracující se vzdáleností k hřišti. Ještě jsem nezapomněla na
ty poznámky z minule. A bojím se, aby se zase do mě nějaký
strýček nepustil. Možná bude lepší, když tam přece jenom
nepůjdu, rozhoduji se a projíždím kolem hřiště dál směrem na
Návojnou.
Z něj se zatím jen sem tam ozývá nějaké volání a kopnutí do
míče. Vyjíždím až na brumovské nádraží, kde sbírám odvahu
a nahlas přesvědčuji sama sebe, abych jela zpátky.
„Pročs sem přijela? Za Milošem! Tak jeď honem zpátky,“
rozkazuji si.
Ale před hřištěm mě odvaha zase přešla. Seskakuji z kola
a přemýšlím co dál. Asi bude nejlepší, když nechám kolo za
stodolami a vyjdu na kopec pod Svatou Annu a budu se odtud
dívat na fotbal. I když ten mě vlastně nezajímá. Zajímá mě jen
Miloš a toho snad odtamtud uvidím. Začínám se drápat příkrým
svahem směrem ke kapličce svaté Anny.
Skoro až nahoře na kopci sedí skupinka mládenců z Brumova
a když mě vidí, jak stoupám nahoru, tak jeden z nich na mě
se smíchem volá: „Ahoj Marto, také nemáš na vstupné? Poď si
sednút za nama!“
Byl to Zdeněk Miklas, veselá kopa a správný ogara. Přistěhoval
se sem s rodiči k „dědáčkom“ před dvěma lety z Brna,
protože po obsazení republiky po něm šli Němci. Spolu s kamarády
totiž před válkou přepadávali brněnské členy Hitlerjugend
a natírali jim jejich bílé podkolenky černým krémem.
A to mu nemohli brněnští Němci zapomenout. Proto musel
z Brna pryč na venkov. Tady by Hitlerjugend neměl potkat,
co vím, tak nejblíž jsou v Luhačovicích. Zdeněk byl taky vášnivý
fotbalista. Došla jsem až k nim a sedám si vedle nich do trávy.
„Ty si tu kvúli Milošovi, že?“ otáčí se ke mně a pokyvuje
vševědoucně hlavou.
„Né, přišla sem enom na fotbal,“ říkám a moje odpověď
vyvolá salvu smíchu.
„Dobrý frk!“ říká Zdeněk a směje se ještě víc. „Víš vúbec,
s kým hrajem?“ ptá se, a když vidí, že vrtím hlavou, tak se směje
ještě víc. Uraženě se zvedám a odcházím pryč.
„Počkaj, Marto, neurážaj sa. Šak tady stejně každý ví, že
s Milošem randíte. Chudák má z toho enom patálije. Víš co si
mosél vyslechnut od chlapú v hospodě, když přijeli z Bojkovic?“
a když vidí, že se zastavuji, rychle dodá: „Ale bránil ťa jak lev!“
„Jak bráníl?“ ptám se zvědavě a vracím se zpátky.
„Nó, chlapi mu prý vyčítali, že tak špatně chytál enom kvúli
tobě. A vzpomněli aj ten gól s Bylnicú. Šak víš, jak sa po tobě
otočíl!“
Kývu hlavou, že vím.
„No a potom sa zas Miloš pustíl do nich, že je to enom vaša
věc a dyž je to tak, že radši teda nechá chytání, než tebe,“ pokračuje.
„Ale vím to prakticky enom z doslechu!“ ještě dodává.
Zaplavuje mě vlna štěstí a kdybych se neovládla, tak bych
Zdeňka od radosti objala. Miloš se mě zastal! To znamená, že mě
má snad opravdu rád, letí mi hlavou ta nádherná zpráva.
Pokračování od Zdeňka už poslouchám jen jako z dálky.
„No a slyšél sem, že chlapi pak moseli Miloša přemlúvat,
že to tak nemysleli a ať chytá dál. Najvíc Jura Štadler, ten by
vylúdíl na jalovéj krávě tela. Ani vlastně nevím, jak to nakonec
dopadlo. Bude vúbec dneska proti Štítné chytat? Ale šak majú
enom jeho jako gólmana. Hmm. Rozcvičovat sa sem ho ale zatím
neviděl. Na spodní bránu u šaten odtáď ale není přes stromy
dobře vidět,“ dodává a tato věta mě vrátila zpět do reality.
„Co když Miloš nakonec vúbec nehraje? Kde potom asi bude?“
přemýšlím.
Zespodu z hřiště se ozývá píšťalka a týmy nastupují do středového
kruhu.
„Je tam, jasně, je to on, chytá,“ oznamuje mi Zdeněk.
Podívám se pozorně na hřiště a už ho vidím taky. Nastupuje
v tom svém modrém svetru s límečkem a na hlavě má tu srandovní
kšiltovku.
Rozhodčí něco chvíli řešil s hráči na polovině hřiště, týmy
se rozběhly každý na jinou stranu a když se ozvala píšťalka, tak
začali všichni běhat za mičudou. Nechápu, proč se tak honí.
Z průběhu zápasu moc nevím, ten mě nezajímal. Sledovala
jsem jenom Miloše. Viděla jsem ho vlastně pořádně jenom
v druhém poločase, když chytal na druhé straně hřiště. Legrační
bylo, že když skočil po míči, tak mu vždycky spadla kšiltovka.
Rozesmávalo mě, jak si ji potom oprášil o koleno a znovu nasadil
na hlavu.
Mládenci občas vyskočili a křičeli gól nebo se rozčilovali,
když Brumov gól dostal. Jeden z nich, to okomentoval
a nahlas se rozčiloval: „Tož toto mohl Miloš chytat, to zachrápál!“
Ani jsem se ho radši neptala, co myslel tím „zachrápál“.
„Jak by mohl spat, dyž ho vidím pobíhat v bráně? To sú enom
nejaké hlúpé řeči,“ omlouvám ho v duchu.
„Dívajte sa, lele jak ich strýc Šantúj žene ze stodoly!“ směje
sa Zdeněk a ukazuje na vzdálenější stranu hřiště.
Opravdu. I na tu dálku vidím, jak nějaký strýc hrozí čaganem
ogarom, kteří si vylezli na střechu jejich stodoly a odtud se
dívali na fotbal. Až sem je slyšet, jak na ně řve: „Počkajte vy
slivoni, až to povím vašim!“
No, moc dobrého jich asi doma nečeká.
„To byla od Miloša pěkná robinsonáda!“ pronesl teď uznale
jeden z ogarů.
„Góóól!“ řvou nadšeně ogaři.
„Fuj, to sem sa lekla! Blázni jedni!“ okřiknu je a zacpávám
si uši.
„Tom Laďovi Lúckém to dneska pálí! Třetí gól! Hetrik!“ tleská
vedle mě Zdeněk.
„Hétrik, co to je, samé neznámé slova. Ježíši, už aby bylo po
zápase!“ říkám si polohlasem.
Ale musím si ještě počkat. V duchu spřádám plány, jak to
udělám, abych se potkala s Milošem. Mám na něj počkat tady
u kapličky nebo až na rybníkách, jak jsme domluvení?
Rozhodčí konečně naposledy písknul a ogaři se radovali, jako
kdyby skončila válka.
„Paráda, šest tři sme to tým Štítňanom nasypali,“ sdělil mi
Zdeněk. „A na Miloša buď dneskaj hodná, až na tú jednu chybu
byl výborný!“
Tak hodná na něj budu určitě. Navíc, když teď vím, že se
mě tak krásně zastal. Možná mě má opravdu rád, usmívám se
a scházím dolů ke stodolám. Beru si kolo a nenápadně jdu kolem
hřiště a nahlížím dírami v plotě, jestli neuvidím Miloše. Nic.
Zastavuji se u kapličky vedle hřiště a přes vstupní branku vidím
Miloše, jak vychází ze šaten a jde se s ostatními s ručníkem přes
rameno umýt k vrbičkám do Návojského potoka.
Všichni se hlasitě smějí, rozkládají rukama a o něčem se
dohadují.
„Chvilku počkám tady a uvidím,“ říkám si.
Hráči se opravdu za chvíli vrací od potoka a pořád jsou moc
veselí. Jdu blíž k plotu a sbírám v sobě odvahu na Miloše zavolat.
Snad si mě všimne sám.
„Lele ju, Milošu, tady je tá tvoja frajérka! A že prý tu není!“
křičí a mým směrem ukazuje jeden z hloučku.
„Co včil, mám utéct?“ napadá mě první myšlenka.
Ale to už vidím, jak na mě Miloš mává ručníkem a utíká
za mnou. Spoluhráči se tomu smějí a volají za ním štiplavé
poznámky.
„Ani v zápase s tak rychlo neutěkál!“ je slyšet Laďu Louckého.
„Abys za ňú tak utěkál aj za dvacet rokú!“ nechává se zase
slyšet Olin Drbal.
„To víš, láska dává křídla!“ volá do huronského smíchu Jožka
Ivaniš. Miloš jen v běhu mávne zpátky rukou, aby toho jako
nechali a za chviličku je u mě.
„Slečno Marto, počkáte tady na mňa?“ ptá se udýchaně.
„Ráda,“ odpovídám a cítím, že se začínám trošičku červenat.
Milošovi to neuniklo, protože se na mě moc krásně usmál.
Díváme se přes pláňky plotu z očí do očí, až to nevydržím
a sklopím zrak dolů.
„Co to máte na svetru?“ ptám se ho a ukazuji na nazelenalý
flek. Miloš si natahuje svetr, aby se podíval, co na něm má
a začíná se taky červenat.
„Já tým Šantovým husám raz zakrútím krkem!“
Až teď jsem si uvědomila, z čeho že je ten flek. Začínám se
tomu smát a Miloš se ke mně po chvíli přidává. Rychle se otáčí
a už v běhu na mě volá: „Tak já sa idu přesléct a hned su tady!“
Vracím se zpátky ke kapličce a sedám si vedle ní do trávy.
Zády se opírám o stěnu kapličky, zavírám oči a vyhřívám se
na sluníčku. „Kde ňa asi povede? A odváží sa ňa dnes konečně
políbit?“ krásně si přemýšlím. „Jaké to asi bude?“ dumám dál.
„Cérko, né abys tom ogarovi ublížila. Je to náš jediný gólman!“
vyruší mě náhle nějaký chraplavý hlas.
No to mně chybělo. Strýc Matějíčkůj stojí nade mnou a hubu
má od ucha k uchu. A zná tatínka. No nazdar, jestli mu to řekne…
Strýc pořád stojí nade mnou a já nevím, co mu mám odpovědět.
A tak mlčím a mžourám přes něj do slunce. Ten po chvíli mávne
rukou a než odejde, ještě s povzdechem poznamená: „No, také
sem býval mladý. A bujný,“ uchechtne se.
„Milošu, kde si?“ říkám si zoufale a otáčím se k hřišti.
Brankou z něj zrovna vychází dlouhán Olin Drbal.
„No to bude zase narážek a řečí,“ myslím si a čekám,
co legračního se stane.
Olin ale s vážným výrazem přichází až ke mně, galantně se
ukloní, smekne klobouk a řekne: „Přimluvte sa! Moc prosím!“
Nasadí si klobouk a jde dál. Překvapeně se za ním chvíli dívám
a když otočím hlavu zpátky, uvidím přicházet Jožku Ivaniše. Jde
ke mně, smekne klobouk, galantně se ukloní a řekne: „Přimluvte
sa! Děkuju!“
A jde pryč. Hned za ním jde Laďa Loucký – a to samé, smeknutí
klobouku, úklon a: „Přimluvte sa“.
Následuje Karel Holbů, za ním Lojza Strnků, Jura Štadlerů
a další. Všichni to samé. To už jsem z toho byla úplně zmatená.
Jako poslední přišel Franta Buráň. Zastavil se, smeknul klobouk
a podává mi kytici lučního kvítí.
„Náš fotbalový tým SK Brumov vás mými ústy úpěnlivě
prosí, zda byste nemohla být tak laskavá a milostivě se přimluvila
u Miloše, aby nás kvůli vám neopouštěl a i nadále hájil naši
branku. Za vaši přímluvu vám budeme vděčni do konce života.
Fotbalového.“ Uklonil se a odešel.
Vůbec nevím, co si mám o tom myslet. Asi se všichni zbláznili!
I s Milošem, protože ten pořád nejde! Až teď se konečně
vynořuje z branky.
„Milošu, představte si, co dělali ogaři, co s nima hrajete!“
vysypu zoufale ze sebe.
Miloš se ale směje.
„To sú kašpaři. Domluvili sa na tom v kabinách a mňa nechtěli
dřív pustit! Prý ňa pustíja, až odehrajú to divadlo!“
Tak je to! To se jim tedy opravdu povedlo. Určitě se teď
u Cobla dobře baví na náš účet.
„Slečno Marto, možu vám nabídnút rámě?“ ptá se Miloš
a má čertovské plamínky v očích.
Sluší mu to!
„Kde máte tú kšiltovku, co ste v ní chytál?“ popichnu ho.
„Tu mám enom na chytání, nechávám si ju v kabinách! Proč?“
ptá se Miloš.
„No, já enom, že byste ně předvédl, jak si ju oprašujete
o koleno, dyž vám spadne,“ směju se.
„Vy ste mňa viděla při zápase, že?“ přikyvuje si.
Kývu, že ano a smějeme se tomu oba dva. Je mi krásně…
Miloš bere moje kolo a druhou ruku mi galantně nabízí. Zavěšuji
se do něho a vyrážíme směrem k náměstí. Je mi tak krásně…
Na náměstí jaksi samo sebou zahýbáme k pivovaru a rybníkům.
Cestou mlčíme. Oba cítíme, že je nám spolu dobře i mlčky.
Když jsme u prvního rybníku, tak Milošova ruka klouže dolů
a chytá mě za ruku. Co teď? Chce se mi ucuknout, ale nejde to.
Toho krásného pocitu z dotyků našich rukou se přece nemůžu
vzdát. Mlčíme dál.
No nazdar! Zase se mi začínají potit dlaně. To snad ne! Jéžiši,
co to je? Z dlaní se mi řine proudem pot.
„Promiňte,“ pouštím Milošovu ruku a hledám kapesník. Dlaň
mám úplně mokrou, jak kdybych si ji namočila do vody. Utírám
si ji kapesníkem a nechce se mi na Miloše ani podívat. Ta ostuda!
Už zase se mi to stalo!
„Nic sa přeca neděje,“ uklidňuje mě a je tak blízko, že cítím
jeho dech na svých vlasech.
„Já už mosím dom,“ vypadne ze mě to, co jsem vlastně ani
nechtěla říct a beru si od Miloše kolo. Panikařím a nevím,
co vlastně chci udělat.
„To je škoda, opravdu už mosíte dom?“ ptá se smutně.
Chce se mi popravdě říct, že ne, ale ta ostuda…
„Tak vás aspoň doprovodím k silnici,“ nabízí se Miloš a bere
mi kolo z rukou.
Pro jistotu. Abych mu hned neodjela. A zase mě chytá za ruku
a já se jen modlím, aby se mi už proboha tak nepotila.
„Kdy vás zase uvidím?“ ptá se, když se blížíme zpátky k pivovaru.
„Příští nedělu asi ne, protože to nebudete hrát v Brumově,
že?“ ptám se.
„Ale ano, hrajem zase doma. S Krhovem, oni majú problém
s hřištěm, víte?“
„Tak to možná přídu, jinde bych už ale nejela. Raz ně to
stačilo!“ směju se. „A co z toho bylo eště řečí!“
Miloš se směje taky: „No, tolik gólú sem opravdu eště nedostál!
To byl fakt ranec! Tak sa uvidíme zase po zápase, platí?“
Stojíme proti sobě a usmíváme se na sebe.
„Tak já už doopravdy mosím,“ říkám potichu, ale nemůžu se
nějak hnout z místa.
Nohy se mi rozklepaly samy od sebe. Cítím, že Milošova tvář
je už tak blízko, až mě to nutí zavřít oči. Na rtech cítím letmý
polibek. Bojím se otevřít oči, aby v nich neviděl, jak moc jsem
zmatená.
„Marto,“ šeptá mi do ucha Miloš, „odpusťte, nezlobte sa na
mňa.“ Otvírám oči a vidím polekaného Miloše, který čeká na
moji reakci. „Já…“ zarazí se.
Začíná mi to cukat koutky nad jeho rozpaky, až to nevydržím
a za chvíli se smějeme našim rozpakům oba dva.
„Tak, ale teď už opravdu mosím jet. Tatínek sa bude vyptávat,
kde su tak dlúho,“ říkám a usedám na kolo.
„Kdybych mu tak řekla pravdu, to by…“ a naznačuji rukou,
co by následovalo.
„Možná by přišél příští týden na fotbal,“ říká v legraci Miloš.
„To ano, ale s kulovnicú!“ přikyvuji a radši rychle nasedám na
kolo. Ještě zamávám Milošovi a šlapu do pedálů dolů k Bylnici.
Domů přijedu sice později, ale tatínek se nevyptává,
ani nebrble „kde zglíňám“. Divné. Že by uznal, že už budu mít
osmnáct a jsem dospělá? No, moc tomu nevěřím, ale něco málo
se opravdu změnilo.

Ráno

Venku najednou začali zuřivě štěkat psi. Něco se kolem
hájenky určitě děje. Mezi škvírami začíná prosvítat světlo.
Rozednívá se. Psi pořád štěkají. Teď někdo něco volá, ale není
mu rozumět. Nějaká cizí řeč, ale němčina to není. Posadím se
a pozorně poslouchám.
Teď slyším Rudu, jak okřikuje psy, ať jsou ticho a po chvíli
něco volá. Nerozumím mu. Zrovna tak ani tomu jazyku,
ve kterém mu odpovídají. Počkat, to není německy, tak…
No jasně, to musí být… Vedle mě se probouzí Jarka.
„Vstávaj, ty zaspíš aj osvobození!“ třepu s ní.
„Cože?“ ptá se ospale.
„Ticho, poslúchaj,“ šeptám.
Zvenku je slyšet nějaký hovor. Škvírami mezi deskami se
k nám dovnitř tlačí stále víc světla.
„Kruci, u toho mosím byt!“ rozhoduji se a chci se zvednout,
abych oddělala desky.
„Počkaj Marto, víš, že nám Ruda zakázál vychodit, dokáď pro
nás sám nepříde!“ připomíná mi Jarka a chytá mě za ruku.
„No jasně, máš pravdu, radši počkáme, co bude. Myslím ale,
že Ruda tu bude co nevidět. To budú nejspíš Rusáci!“ raduji se.
„No nevím,“ odporuje Jarka, „co sem slyšela, tak to moc
rusky neznělo. Včéra ten partyzán mluvil ináč. To bylo skoro jak
po našém.“
Sedám si zpátky na strožoch, obejmu si rukama kolena
a mlčím. Co se dá dělat. Tak jsem se těšila na konec války a teď
místo oslav tady sedím za deskami jak ve vězení. Ale ať si, oslavíme
to s maminkou a Rudou později, radši neriskovat, včera
jsme si užili dost. Hlavně tady Jarka. Vždyť pozítří má teprve
čtrnácté narozeniny. A ať o nás nemá maminka strach. Je toho
na ní v poslední době moc.
Sedíme a snažíme se zvenku zachytit nějaký zvuk. Teď někdo
otvírá vrata stodoly. To bude asi Ruda a jde nás vysvobodit. Jarka
si nejspíš myslí to samé, protože si s úsměvem kleká na kolena.
Už už se chystám na Rudu zavolat, když mě předběhne křik
v neznámé řeči. Co to bylo? S Jarkou si opatrně sedáme zpátky
na strožochy a pomalu se neodvažujeme dýchat. Ze stodoly
je slyšet nějaké brebentění dvou hlasů a hluk, jako když něco
tahají. Po chvíli vrznutí a bum! To se zavřela vrata stodoly.
„Co budem dělat?“ šeptá vylekaná Jarka.
„Mosíme opravdu počkat, až co Ruda,“ odpovídám jí a sama
cítím, že mám strach.
„Nemáš hlad?“ ptám se Jarky a podávám jí chleba a sádlo,
abych to zamluvila.
„Ukroj ně krajíc, já už si ho namažu,“ prosí Jarka.
Aspoň nějaká činnost, říkám si v duchu, ale hlavou mi letí
představa, co se asi děje venku. Kdo to tam vlastně je? Jsou to
vůbec vojáci? A jací? Ruda by pro nás už ale určitě přišel, kdyby
měl jistotu, že je vše v pořádku. Určitě ví, co dělá.
„Zapomněli sme na súl,“ šeptá mi Jarka.
Místo odpovědi si ťukám na čelo.
„Teď mysli na súl!“ rozčiluji se potichu.
Ale až si také kousnu do chleba se sádlem, musím dát Jarce
za pravdu.
„Tá súl tom, Jaruško, opravdu chybí,“ uznávám, abych omluvila
svoje předchozí slova.
Jarka se na mě jen překvapeně podívala a pak se usmála.
Potěšilo ji, že jí říkám Jaruško. Já ji totiž tak oslovuji jen výjimečně
a to ještě „za odměnu“, vždycky k tomu poznamenávám.
Nahlas to teď ale neřeknu.
Mlčky jíme a zaobíráme se každá svými myšlenkami. Tak
je konec války. Války, která nám sebrala kus našeho mládí
a dětství. Co všechno jsme si prožili?
Já hlavně svou velkou lásku. První a určitě i poslední. Těšila
jsem se na každou neděli, kdy jsem mohla jít za Milošem na
domácí zápas. A ještě víc na procházku po zápase na rybníky.
Ale ty začátky našeho chození…
Miloš, jak jsem už brzy zjistila, byl dost nesmělý. Aspoň když
byl se mnou sám. Naštěstí mě pocení rukou při schůzkách brzy
přešlo – no to byly trapasy! Miloš se mě dosud odhodlal políbit
jen jednou a to až na rozloučenou!
V tu chvíli jsem sice byla šťastná a celou cestu domů jsem si
ten okamžik přehrávala v hlavě, protože to byl můj první polibek
„navážno“ s chlapcem. Během týdne ze mě ale to krásné trochu
vyšumělo. Vždyť to bylo vlastně jak když se loučí tatínek se svou
dcerou, říkala jsem si nakonec. A pořád mi říká slečno Marto
a vyká. No to už vůbec ne! Já mu sice taky, ale první by měl začít
on. Vždyť je chlap! Aspoň tak jsem to tehdy viděla…
Po celý zbytek týdne jsem vymýšlela různé plány, jak Miloše
víc rozhýbat. Něco mě i napadlo, co bych měla zkusit. Třeba jako
zakopnout a nechat se od něj chytit do náručí. No a když už budu
v tom náručí, tak už snad pochopí. Nebo ho zkusit políbit sama?
Ne, to ne. To by si o mně mohl něco škaredého pomyslet. Ale to
vykání mu zarazím klidně sama! No uvidíme, na další setkání se
každopádně těším už teď.
V neděli jsem se začala kolem zrcadla točit už po obědě.
Tatínek si četl nějakou knížku a sem tam od ní zvedl oči
a podíval se na mě. V zrcadle jsem viděla, jak kroutí hlavou, ale
nahlas neřekl nic. A to mě znervózňovalo. Bylo mi divné, že mi
nebrble, ani se nevyptává. Po pár dalších pohledech už to přece
jenom nevydržel.
„Ty máš nejakého ogaru, že?“ zeptal se.
Ježišmarjá, co teď, přemýšlím. Lhát se mi ale nechce, vždyť
už jsem se kvůli Milošovi pár lží doma dopustila. A tak zkouším
neutrální: „Hm“.
„To bych sa divíl, dyby né, šak sa už hodinu vykrucuješ
u zrcadla!“ směje se mi.
Ze srdce mi spadl velký balvan, tatínek už to vytušil a vůbec
kvůli tomu nevyvádí! Teď dokonce mávl rukou a čte si dál. Jsem
z toho trochu nesvá, ale každou další chvilkou ve mně stoupá
nálada. Tatínek neprotestuje, ani se na nic dalšího neptá.
Chození s Milošem je schváleno! Tak ještě pořádně rozčesat
vlasy a hurá na fotbal.
Cestou do Brumova usilovně šlapu do pedálů a přemýšlím,
jak tedy na Miloše. Ježíši, co když mě vlastně nemá rád? A na
nesmělého si jenom hraje a ve skutečnosti o mě nemá zájem.
Nesmysl, říkám si vzápětí, to by mě tak nebránil proti ostatním
po tom zápase v Bojkovicích. Zároveň ale ve mně stoupá odvaha
se ho na to zeptat. A skoncovat s tím slečinkováním a Martičkováním.
Jak mně myšlenky letí hlavou, tak jsem málem přejela
odbočku k hřišti. Vzpamatuji se na poslední chvíli, prudce
brzdím a vybírám zatáčku. Jenže to nějak nezvládám a tak tak,
že jsem nesrazila pana Louckého, který dělá fotbalistům zdravotníka.
„Hej, cérko, co sa tu tak ženeš!“ uskakuje přede mnou.
„Nezlobte sa, já sem nechtěla!“ omlouvám se a seskakuji
z kola.
Až teď si mě pan Loucký pořádně prohlédl a začíná se smát:
„Ty si tá Milošova, že? Ty budeš asi pěkně divoká! No to mu
přeju, to mu přeju.“
To už se začali smát i chlapi, co stojí u vchodu na hřiště.
No to jsem tomu zase dala! Opět se všichni baví na můj účet.
Stojím vedle kola a přemýšlím, co mám udělat. Mám jít dál
nebo radši zmizet?
Vyřešil to Miloš, který mě už vyhlížel a přiběhl až k plotu.
„Slečno Marto, poďte, rezervoval sem vám místo za mojú
brankú!“ kýve na mě.
Tak se mi ulevilo, že jsem mu odpustila i tu slečnu. Vcházím
na hřiště a Miloš se ke mně připojuje.
„Milošku, na baby je čas až po zápase!“ hrozí mu zase
Karel Matějíček. Miloš mi proto radši mávne a už v běhu volá:
„Uvidíme sa po zápase!“
Za chvíli už sebou hází o zem a chytá střely spoluhráčů, kteří
si před zápasem na něj kopou. Musím se zatím spokojit se svým
místem za brankou u stodol blízko šaten.
„S kým sa to hraje?“ ptám se menšího ogary, co stojí u branky.
Vím, že mi to Miloš minulou neděli říkal, ale už jsem to zapomněla.
„Ty to nevíš?“ diví se. „No jasné, tebe zajímá enom Miloš,
co?“
Že jsem se ptala. „Nejsi ty náhodú z detektivní kanceláře?“
naoko se zlobím.
„Nó, možná aj su. A abys věděla, nejsi první baba, která sa
tu tak chodí na Miloša dívat. Z jara tu byly hned dvě!“ odpoví
ogara a utekl pryč.
Začíná mě polévat horko… Že by Miloš… No to je pěkné. A já
bláhová si myslím, že je nesmělý. A on hned dvě baby. Taková
zrada…
Beru kolo a pomalu se smutně loudám ke vchodu. Mezitím
začal zápas, ale já nic kolem sebe nevnímám. Usilovně přemýšlím,
co mám dělat. Kde je ten ogara, co mně to říkal? Musím
ho vyzpovídat, kdoví jak to vlastně je. Rozhlížím se po lidech
kolem hřiště, ale nikde ho nevidím. Nezbude mi, než hřiště
obejít a najít ho. Lidí je tu tak dvě stě, takže to bude fuška. Moc
ženských tu není, takže nenápadně to nepůjde.
Opírám si kolo o plotek a pomalu se šourám za lidmi a pátrám
po ogarovi. Už jsem obešla skoro celé hřiště a nic. Až u Šantovy
stodoly uslyším křik z její střechy. Je na ní tak deset ogarů
a povykují na hráče. A mezi nimi je i ten můj!
Až se zklidní, tak na něj zkouším volat. Ale ten je zabraný do
fotbalu. Všimnul si mě ale jeden z těch ogarů na střeše.
„Koho chceš?“ volá seshora, když vidí moje posunky, jak se
snažím ukázat na toho pravého.
„Hej, Jožo, chce ťa tá Milošova!“ strká do něj.
„Co sa děje?“ volá na mě seshora.
„Poď dole, chcu sa enom neco optat!“ kývu rukou.
„Teď sa ně nechce, estli ňa neco chceš, polez ty navrch!“
Ogaři kolem něho se začali smát.
„Neroztrhni si přitem bombarďáky!“ volá jeden z nich za
hurónského smíchu ostatních.
Samozřejmě, že si nás už všimli ostatní chlapi okolo a otáčí
se, co se to děje. Zase středem pozornosti, už je mi to asi dáno.
Jak je fotbal, vždycky je nějaká ostuda. Ogaři ještě něco dodávají
a hlasitě se smějí. „Bacha, starý Šanta!“ vykřikuje v tom jeden
z nich a už houfně skáčou ze střechy na hřiště.
„Pagážo jedna zatrolená, já vás ztřískám, že vás vlastní
mama nepozná!“ hrozí ze dvora čaganem strýc Šantúj za prchajícími
ogary. Ti teď probíhají vedle mě a tak bylo snadné odchytit
si toho pravého. Šije sebou, ale já držím pevně. Pravdu se
musím dozvědět stůj co stůj! Chlapi se naštěstí otáčí do hřiště
a sledují dál fotbal.
„Tak co, jak je to s tyma babama?“ třepu s ogarú.
„Co by bylo, je to pravda!“ odpovídá suverénně.
Že by přece jenom… prolétne mi hlavou, ale ogaru nepouštím.
„A keré to byly?“ pokračuji ve výslechu.
„Dyž ně dáš deset korun, tak ti to řeknu,“ usmívá se ogar.
Mám chuť jednu mu vrazit, ale to bych se nic nedozvěděla.
Jednou rukou šmátrám v kabelce a druhou držím ogaru, aby mi
neutekl. Najdu desetikorunu a zamávám mu s ní před nosem.
„Dám, ale najdřív chcu slyšet, kdo to je,“ nabízím výměnný
obchod.
„Dobře, ale z ručky do ručky,“ chytá ogara opačný konec
desetikoruny mezi palec a ukazováček.
„Tak mluv, ale pravdu!“
„Ať v Návojné spadne kostel, esli teď neřeknu pravdu! Na mú
dušu, na psí kušu, na kočičí svědomí,“ dušuje se ogara. „Ty roby,
co sa chodily na Miloša dívat, byly opravdu dvě!“
A po malé odmlce pokračuje.
„Byla to jeho babička a maminka!“ vysypal ze sebe ogara,
vytrhnul mi desetikorunu a se smíchem utíká přes plot do
vrbiček u potoka.
„Tož ten ňa teda doběhl,“ říkám si v duchu.
Desetikoruna fuč a ještě si ze mě udělal blázna. Doplatila
jsem na svou zvědavost. Tak je mi třeba. A nevěřila Milošovi…
Asi to se mnou bude vážné. Beznadějně zamilovaná. Šourám
se zpátky za Milošovu branku. No, to mu raději nebudu ani říkat.
Miloš právě dostal góla a vytahuje míč ze sítě. Setkali jsme
se pohledy. I on jej má nějaký posmutnělý. Každý ale z jiného
důvodu.
Zápas skončil a já na něj čekám u vchodu na hřiště.
„Dneska Miloš nic moc. Vyspál sa vůbec? Jak dyby v bráně
dřímál. Nebo ráno stál hore řiťú?“ ptá se mě jeden z diváků.
Chce se mi něco peprného odpovědět, ale radši to v sobě
spolknu. To je zase den. A já se tak na něj těšila. V poledne
mi bylo doma líp. I hráči dnes kolem mě přešli mlčky. Žádné
narážky. Divné.
Miloš teď vyšel ze šatny s hlavou dolů. Když přišel blíž, tak se
pokusil o úsměv, ale byl to spíš škleb.
„Slečno Marto, já sem tom zas dneska dál,“ začíná rozhovor.
„Co sa stalo?“ ptám se.
„Vy ste to slečno Marto neviděla, jak sem pustíl ty dva
zbytečné góly na konci? Vedeme 4:2 a já to tak ogarom zkazím.“
Mně se v tu chvíli vrací ztracená odvaha. Zatracený fotbal,
jen samé problémy. Žádný fotbal řešit nebudeme!
„Tož, a od teďka už žádná slečna Marta, ale enom Marta!
A nebudeme si vykat jak v nejakém filmu! A fotbal ňa teď nezajímá,
dyž sme spolu!“ vyletí ze mě.
Miloš překvapeně zvedá hlavu, chvíli na mě nevěřícně hledí,
ale vzápětí se mu začnou cukat koutky. S jiskřičkami v očích
mi říká: „Já už sem to chtěl navrhnút minule, ale neměl sem
odvahu. Tak dobrá, žádná slečna a žádné vykání. Sme Miloš
a Marta!“
„Jasně!“ podám jako stvrzení ruku. Potřepeme si rukama jak
chlapi a zasmějeme se tomu.
„Cos tam dělala s tyma ogarama? To tys je vyhnala ze střechy?
Skákali jak opice!“ ptá se potom zvědavě Miloš.
Vůbec nemám chuť teď Milošovi říct, co jsem zase vyvedla.
„Ále…,“ mávnu rukou a nevím jak pokračovat.
Hnu se raději směrem k cestě, ale Miloš stojí dál na místě
a zvědavě očekává, co mu řeknu.
„Víš,“ chvíli se odmlčím a přemýšlím, jak to říct. „Dyž jeden
z tych ogarú ně říkál, že na fotbál sem chodily na jaro kvúli tobě
dvě ženské,“ říkám mu se skloněnou hlavou.
„Cože? Kvúli mně? Tož to cigáníl!“ rozohnil se okamžitě
Miloš.
„Ále náhodú necigáníl, měl pravdu, vím to!“ škádlím ho dál,
když vidím, že se chytil stejně jako já.
„Slečno Marto, ééé Marto,“ opravuje se, když vidí můj pohled.
„To není pravda! To možu odpřísahat! Kerý ogar ti to řekl, já si
ho najdu a…“
„Počkaj Milošu, nepřísahaj, protože on také přísahal a měl
přeca enom recht. Dokonca sa dušovál, že estli to není pravda,
tak ať spadne v Návojnéj kostel,“ dráždím ho dál.
„Cože? V Návojnéj kostel? Šak tam žádný není, ten je až
v Nedašově,“ diví se Miloš.
Až teď mně došlo, jak moc mě ten ogara napálil.
„Tož ten ňa dostál,“ směju se a rozesměji se ještě víc, když
vidím nechápavý výraz v Milošově tváři.
Mezi smíchem mu prozrazuji: „Víš, ty ženské měly byt tvoja
maminka a babička!“
Miloš je ještě chvíli zaražený, ale pak mu to dochází a už se
směje taky.
„A já blbaňa sem mu eště za vyzrazení, keré baby že to sú,
dala deset korun!“ směji se na plné kolo.
„Tož to měl pravdu, maminka a babička sa tu byly podívat.
Ale enom raz a potom mňa doma celý týdeň přemlúvaly, abych
téj surovéj hry nechál!“
„No, dyby šlo o to, tož to bych sa k nim přidala!“ škádlím ho
dál.
„Marto, ty bys chtěla, abych přestal s fotbalem?“ diví se
Miloš a zkoumavě si mě prohlíží a čeká, co mu odpovím.
„No, to bysme měli na sebe víc času, že?“ zkouším ho.
Ale když vidím jeho zkroušený pohled, tak se ho chytám pod
paží a rychle říkám: „Ale né, nechtěla. Ale strach o tebe mám,
dyž ťa vidím sebú búchat o zem!“
„No zrovna dneska sem sebú hodil o zem a balón přede mňú
odskočíl na drnu a přeskočíl ňa do brány! To byla haňba. To naše
hřiště je samý drn!“ rozčiluje se.
„A také samý husinec,“ dodávám k jeho řeči a radši se otáčím
na bok, aby neviděl, že mám co dělat, abych se nerozesmála.
„No šak právě,“ rozhazuje volnou rukou Miloš.
Pak otáčí hlavu ke mně a chce pokračovat ve stěžování, ale
když vidí, že stěží zadržuji smích, tak mi zahrozí: „Marto, jak
by řekl múj tatínek, ty zlobíš! A dodál by, že pújdeš klečat na
polénka do kúta!“
„Ale není tady ani kút ani polénka!“ směju se.
Chvíli stojíme, držíme se za ruce a díváme se do očí. Cítím,
jak mnou prochází zvláštní chvění a jak jsme najednou zvážněli.
Točí se se mnou celý svět a ztrácím se v jeho hlubokých očích.
Ten pocit mě donutí zavřít oči a na rtech na okamžik cítím ty
Milošovi.
Z té nádhery nás probere až hlasité: „Hm, hm, hm-hm.“
Úplně jsme zapomněli, že jsme pořád ještě u hřiště! Kolem
prošel nějaký strýček a takto nás napomenul. Už je pět metrů
od nás a jen tak při chůzi si do větru povzdechne: „De to je, to
moje mládí. Éj de to je…“
„Marto, zvu ťa negde, kdes eště nebyla,“ navrhuje náhle
Miloš.
„A kde?“ ptám se zvědavě.
„Nebudeš sa bát?“
„Proč bych sa měla bát, šak není noc a budu s tebú,“ divím se.
„Nó právě, já totiž umím aj ve dně udělat tmu!“
„Ve dně tmu? Jak to myslíš?“ ptám se zvědavě.
„Kdo je zvědavý, bude brzo starý! Tak co, ideš? Nebo sa
bójíš?“ vyzvídá Miloš a natahuje ke mně ruku.
„Nó, s tebú sa určitě bát nebudu, idem,“ dávám Milošovi ruku
do té jeho.
„Takže směr brumovské nádraží,“ vyráží Miloš. Po cestě
přemýšlím, kam mě to vlastně může vést, kde bych se jako měla
bát a kde udělá tmu. Co má za lubem?
Procházíme kolem rozestavěných domků pro německé
pohraničníky. Miloš pak odbočuje na cestu k nádraží, ale hned
začíná šplhat po travnatém svahu ke kolejím a táhne mě za
ruku za sebou. Vyškrábeme se až ke kolejím a Miloš se otáčí
doprava směrem k Bylnici. Teď mně to došlo! Vždyť on mě vede
do tunelu pod svatou Annou! Božíčku, tam jsem ještě opravdu
nebyla! Nesmím na sobě dát znát, že se trochu toho neznámého
prostředí bojím. Ale Miloš to na mně stejně poznal a přitahuje
si mě blíž k sobě. Tomu se říká zneužití situace, napadá mě. No,
ale zas tak moc mně to nevadí.
Odhodlaně vcházím do tunelu. Ten je dostatečně široký
a dlouhý asi dvěstě metrů. Druhá strana ale není vidět, protože
tunel vede do oblouku. Je tu ponurá, stísněná atmosféra a čím
dál víc ke středu tunelu i větší tma. Ještě víc se tlačím na Miloše.
„Br, tady je to opravdu strašidelné,“ říkám tiše, ale stěny
tunelu moje slova násobí.
„Húúúú!“ napodobí Miloš lokomotivu.
To je ozvěna! Musím to zkusit taky.
„Húúúú!“ křičím.
Navzájem se překřikujeme, měníme hlasy z hlubokého do
vysokého a smějeme se.
„Martóóó!“ křičí Miloš.
„Co jéééé?“ zase já.
„Milujúúú!“
„Kohóóó?“
„Tebééé!“
„Já tebe takéééé!“
„Já móóóć!“
„Já víííííc!“
„Já úplně nejvííííc!“
Křičíme jako blázni a po každém výkřiku se líbáme. Radujeme
se, je nám spolu krásně.
„Jau, mně káplo na hlavu,“ utírám si mokré vlasy.
„Že by ti kapalo na karbid?“ směje se Miloš.
„Já ti dám karbid,“ buším do něj v legraci pěstičkou.
Ten se naoko brání, ale náhle se zarazí.
„Ticho, od Bylnice jede vlak!“
A opravdu. Je slyšet vzdálené pfu, pfu, jak si lokomotiva do
mírného stoupání odfukuje. „Mosíme sa skovat, co dyž je to
vojenský vlak!“ chytá mě Miloš za ruku a táhne do blízkého
výklenku.
To už vlak pomalu vjíždí do tunelu. Celým tunelem probíhá
chvění vzduchu. A když lokomotiva zapíská, jako kdyby vybuchnul
granát. Krčím se co nejvíc ve výklenku a držím si uši. Miloš
se tlačí ke mně a přehazuje přes nás sako. Lokomotiva projíždí
kolem nás a pak je slyšet jen hlasité klap, klap-klap, jak vagóny
přejíždí spoje kolejí. Miloš se sklání až k mému uchu a křičí:
„Vydrž, aby nás neviděla hlídka na konci vlaku! Tá by po nás
mohla aj střílat!“
Tlačíme se k sobě až do doby, kdy je slyšet skřípot brzd, jak
vlak brzdí před brumovským nádražím.
„Mosíme honem pryč,“ říká Miloš. „Jestli nás zahlédla hlídka,
tak tu možú byt za chvílu vojáci z nádraží!“
Utíkáme ven druhou stranou tunelu směrem k Hodňovu
a kostelu. Přebíháme pěšinkou vedle kolejí viadukt nad Hodňovským
potokem a po chodníčku vbíháme zadní brankou na
hřbitov. Teprve tam se zastavujeme a vydýcháváme. Zvědavě
nás přitom okukuje jedna z tetiček, které se přišly pomodlit
k hrobům.
„Poďme dolu ke kostelu,“ říká Miloš a vyráží uličkou mezi
hroby.
Jdu za ním a přitom se podívám na kostelní věž.
„No nazdar,“ vyletí ze mě, „sedm hodin! Já sem už měla byt
doma!“ Miloš se zastavuje a chce něco říct.
„Ježišmarja kolo! Já sem ho nechala u hřiště!“ chytám se za
hlavu. Úplně jsem na něho zapomněla! Miloš vidí mé zoufalství,
ale hned má řešení.
„Marto, já zaběhnu pro kolo a ty zatím běž po cestě dom.
Já ťa dojedu a budeš tak dřív doma.“
Pod kostelem se rozcházíme a já jdu Hůrkou dolů. To zas
bude doma řečí. Kdo za to ale může, že mně je s Milošem tak
dobře a čas vždy tak neúprosně letí?
Miloš mě dojíždí až skoro na Svárově na okraji Bylnice.
Seskakuje z kola a ještě v běhu se ptá: „Příští nedělu hrajem ve
Slavičíně. Jedeme na koloch, tak kolem púl druhé možem projížďat
Bylnicú. Počkáš na mňa?“
„Dobře, dyž tak budu u cihelny!“ naskakuju na kolo. Miloš
mě ještě roztlačí a už šlapu do pedálů kolem mlýna a přes
dědinu domů. Tatínek seděl jako obvykle v kuchyni u stolu
a četl si. Když jsem přišla, tak jenom zvedl oči na hodiny
a zakroutil hlavou.
Po chvíli mlčení se zeptal „Jak hráli?“
„Kdo?“ ptám se nechápavě.
„No muzikanti né, šak bylas v Brumově na fotbále, né?“
Tak i tohle už ví… To asi vykecala Jarka, kdo jiný. No, to bude
búchancú, počkaj, ty slepičí prdelko, říkám si v duchu.
„Nó, vlastně ani nevím. Počkajte, myslím, že 4:4!“ vzpomínám
si, co mi říkal Miloš.
Tatínek jen pokýval hlavou a sklonil hlavu nad knížku. Uf, je
po výslechu, dobře to dopadlo.

 
----------------------------------------------------------------------

Poznámky k 7. dílu:

Bylnická cihelna. Ta byla za kapličkou u silnice na Štítnou, tj. cca 200 metrů před železničním přejezdem. Patřila celou dobu k Dreherovu panství. Jako dítě si pamatuji, že zde v šedesátých letech už bylo jen velké smetiště. Odpadky se zavážel svah, který vznikl odebráním hlíny na cihly. V místě byly tehdy ještě nějaké zbytky konstrukce ze strojů. Po zavezení se místo upravilo a vyrovnalo. V cihelně byly i nějaké byty pro dělníky. Bydlet tu měli např. Procházkovi. Kteří, nevím. Bydlel zde asi rok i Ruda Pavelka s rodinou, než „dostal“ hájenku v Nadříčí ve Svatém Štěpáně. Po válce převzal cihelnu Národní výbor a byla nad ní zavedena dočasná národní správa. Pak už cihelna dlouho nefungovala. Rok ukončení výroby ale přesně nevím. Nejspíš to bylo někdy v padesátých letech.

Hitlerjugend – Hitlerova mládež, která vychovávala budoucí vojáky Velkoněmecké říše. Z análů jsem vyčetl, že nejbližší sídlo této organizace bylo v Luhačovicích, kde sídlila v zámku. Německá mládež si zde taky zabrala hodně penzionů, vil a dokonce i školu pro své účely. Luhačovice byly i za války stále oblíbeným lázeňským místem, kde navíc nehrozilo bombardování tak jako v Německu. V Luhačovicích Hitlerjugend moc rádi neměli, protože byli známí svou arogancí a věčným vybíráním peněžních darů do pokladniček Červeného kříže. V jednom dílu dokumentárního pořadu Hledání ztraceného času, který byl věnován českému průmyslu za války, byl ukázán hotel Palace v Luhačovicích, který za války fungoval jako zotavovna pro české dělníky. Jezdilo se zde za odměnu na rekreaci. Něco podobného jako pozdější rekreace ROH. V roce 1944 se oddíl Hitlerjugend objevil i ve Francově Lhotě. Pomáhali zde pohraniční stráži s hlídáním hranic. Pro německé pohraničníky bylo v okolí za války postaveno více domů. Najdete je ještě teď v Brumově, Svatém Štěpánu, Horní Lidči ale i jinde. Jsou i teď stále obývané.

Původně jsem se chtěl mapě, která je v předsádce knihy, věnovat až na úplný závěr. Ale… Mapy a atlasy jsou od dětství můj velký koníček. Tvoří taky velkou část naší domácí knihovny. Na mapě, která je v knížce, mě zaujalo více věcí. Základní mapa je česká, zpracovaná jako Železniční mapa Československé republiky v měřítku 1:75 000 někdy v třicátých letech. Tedy před válkou. Němci ji v roce 1943 použili a udělali si z ní mapu Protektorátu. Jen si do ní dosadili své poněmčené názvy jednotlivých obcí. Z těch názvů je patrné, že co šlo přeložit do němčiny, tak to bylo přeloženo. Co ne, tak ten název poněmčili. Např. Bylnice je Bylnitz, Nedašov Nedasch, Újezd Aujest atd. Těch názvů, co šly přeložit, moc na mapě není. Jestřabí je zde uvedeno jako Habichtsau = tj. přeloženo z německého jestřáb, což je der Habicht. Tady asi vznikla ta přezdívka Habešani. Často taky uslyšíte, jak někdo říká, že jede do „Francošlakú“, čímž je myšlena Francova Lhota. Viníky jsou opět Němci – pro ně to byla za války obec Franzenschlag. Podobně obec Loučka – za války Kleinwiese – Wiese je německy louka a klein je malý. I u Vysokého Pole je jiný název – je zde uvedeno Hochfd. Myslím, že to je zkratka Hochfeld. Hoch je vysoký a feld je pole. Další, co mě zaujalo na této mapě, je název Mexiko. Ten název je zde už na původní české mapě. Je uveden v místech nad brumovskými rybníky směrem ke kapličce u Cyrilka. V životě jsem pro tuto část Brumova tento název neslyšel. Nebo les nad Štěpánem směrem k Pláňavám je nazván Birlea. A potok protékající Štěpánem je zde, místo Bukový, uveden jako Vaškový potok. Hlavou nad tím kroutili i mnou dotazovaní starší pamětníci. Možná ale někdo z vás ví, proč jsou zde tyto názvy. Mapy najdete na ZDE
V mapě pak „klepněte“ na její vybranou část a přes + si ji pak můžete zvětšovat.

Miroslav Beňo


Byl bych moc rád, pokud máte nějaké válečné nebo poválečné vzpomínky, např. z vyprávění svých rodičů, prarodičů apod., nebo víte, že to, co popisuji v knížce nebo ve svých poznámkách, bylo jinak, můžou to být i případné dotazy, abyste mi to napsali na můj mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Za vaše informace nebo názory Vám dopředu moc děkuji.



8. díl knihy „Oči války“ bude zveřejněn 1.5.2020

 


-tz-