Reklama

04. 12. 2020

Dnes má svátek: Barbora
neděle, 03 květen 2020 14:51

Miroslav Beňo - „Oči války“ 8. díl: Oči

Dramatické události konce 2. světové války v Brumově-Bylnici a blízkém okolí.

 Úvod ZDE, 1. díl ZDE, 2. díl ZDE,   3. díl ZDE,   4. díl ZDE,  5.díl ZDE , 6. díl ZDE ,  7. díl ZDE         
 
 

8. díl: Oči

Natahuji uši, ale ze dvora je slyšet jen nějaké brebentění
a sem tam sekání dřeva. Co se tam asi děje? A proč nás tady
Ruda pořád nechává?
Marta taky vůbec nemluví, to zas určitě myslí na Miloše.
Sedám si k ní blíž a teprve když se pohnu, tak si mě všimne.
„Kdoví, co sa tam děje?“ ptá se, jakoby četla moje myšlenky.
Pokrčím rameny.
„Mosíme počkat až co Ruda.“
„Aby nás tu nenechál až do Vánoc!“ brble Marta. „Že by mňa
to tu nejak bavilo, to teda né.“
„No jídlo máme tak do večera. To už snáď budem ale doma,“
snažím se ji zklidnit.
„Povídaj ně neco o Milošovi,“ chci ji po chvíli mlčení přivést
na jiné myšlenky.
„A co?“
„Já nevím, třeba jak ste spolu začali dělat v Detoně!“
„Tak dobře, ale nebudeš ně skákat do řeči!“
Zvedám ruku na přísahu, ale Marta nad tím jen máve rukou,
jakože ví své.
„Víš, to začalo tak dva měsíce před atentátem na Heydricha.
Tehdá Němci rozhodli o tom, že je nutné naverbovat od nás do
německých zbrojních továren víc ludí na nucené práce, protože
dobrovolníci sa už přestali hlásit. A začalo to hrozit aj Milošovi,
víš, že je ročník 1922.“
Marta se odmlčela a hlava ji klesla dolů. No, to už se nic
nedozvím. Teď se navíc otáčí, abych neviděla slzy v jejích očích.
Natáhnu se raději na strožoch a zavírám oči. Za chvíli usínám
a zdá se mi sen, ve kterém na mě míří ten německý důstojník.
Dívám se do těch jeho vražedných očí. Teď mačká spoušť, slyším
výstřel a…
S leknutím se probouzím. Bože, jsem na světě, žiju! Marta
sedí vedle mě a vyděšeně na mě hledí. Jsem celá zpocená
a zmatená.
To ještě nevím, že tento sen mě bude pronásledovat hodně
dlouho… Snažím se znovu usnout a přestat myslet na včerejšek.

Marta kopálistka

Tak Jarka znovu usnula. To je pěkné, já se trápím a ona si spí.
I když před chvíli se s leknutím probudila. Asi se jí něco škaredého
zdálo. Není divu. Ty poslední dny by zanechaly stopy i na
dospělém chlapovi…
Ze dvora sem doléhá hlasitý hovor, z kterého nerozumím ani
slovu. A teď se někdo pokouší opileckým hlasem zpívat nějakou
mně neznámou melodii. Druhý hlas se k němu přidává a výsledkem
je neskutečný řev. To musí být slyšet až na Slovensko…
Co to chtěla Jarka vědět? Odkdy jsme dělali spolu? Snažím se
znovu si vybavit co nejpřesněji události těch dní.
Že nás Němci jenom tak nenechají na pokoji, bylo jasné.
Otevřeli východní frontu a tam potřebovali další vojáky.
A ti odešli do zbraně od strojů z německých fabrik. Hitler se
snažil jejich místa zalepit německými ženami, i když vždy
tvrdil, že ženina úloha je být v domácnosti, starat se o rodinu
a rodit pro Říši další vojáky. Napřed proto agitoval ty svobodné
a bezdětné. Ale i to bylo málo. Bylo třeba zverbovat levnou
pracovní sílu odjinud.
Někdy na jaro 1942 jsme s Milošem opět po zápase šli na
naše oblíbené rybníky. Nebyl očividně ve své kůži. Jeho veselost
byla ta tam. Bylo mi to divné, protože, jak sám říkal, právě
„převálcovali“ Rudimov 13:1.
Nechtěla jsem se ho ale vyptávat, tak jsem čekala, až začne
sám. Mlčky jsme procházeli už kolem třetího rybníka. Když už
jsem chtěla začít sama a zjistit, co se děje, tak si Miloš povzdechl.
„Marto,“ začal opatrně, „ogaři z mančaftu říkali, že sa bude
moset povinně jít na práce do Reichu.“
„Vím, neco sa už povídalo aj v cihelně,“ říkám na to a tisknu
se k němu ještě blíž.
„První prý snáď půjdú ročníky 1922,“ říká tichým hlasem
Miloš.
Zastavuji se. Jen pomyšlení na to, že by měl Miloš být pryč,
že by tu nebyl, mě drtí.
„Dá sa prý z toho dostat,“ pokračuje, když vidí můj zděšený
pohled. „Pro mňa ale připadá v úvahu enom jedna možnost.“
Po chvíli mlčení dodává: „Jít dělat do Bohuslavic do Detony.
To je zbrojní výroba a z té prý Němci určitě verbovat nebudú.
To potřebujú aby jelo aj tady. A eště prý možná nebudú nabírat
ze zemědělství.“
„Tak to udělaj, přeca mňa…“ Hlas se mi zlomí a já nemohu
doříct to neopustíš.
„Neboj sa, už sem sa ptál Karla Holbového, on tam už chvílu
dělá. Prý teď, jak nedávno přešla celá fabrika pod německú
firmu Detona GmbH, začínajú pracovat na tři směny. Říkál, že
ludi proto nabírajú pořád. Až si to vyřídím aj s pracákem, tak
skončím v pivovaře.“
Přes slzy se začínám usmívat. Tak přeci mně snad Miloš
neodjede.
„A pustíja ťa z pivovaru?“ ptám se a nechávám si utírat slzy.
„Pustíja. Už sem mistrovi spomínál, že chcu jít pryč a proč.
Strýc Formanúj ně to schválíl. On to bere aj přes fotbal, dělá
tajemníka klubu. Ví, že jim neodejde gólman. Práce v pivovaru
je sice dosť, ale pro nás sa vaříja už enom slabé piva. Jak nařídili
Němci, čtyřstupňové! Taká voda! Ale pro Slováky sa mosí speciélně
vařit pořáď osmi a deseti stupňové. Jak dyby měli lepší
huby, dyž to teďkaj pečú s Hitlerem,“ kroutí hlavou a sedá si na
lavičku u rybníku.
Sedám si vedle něj, chytám jej za ruku a hlavu si položím na
jeho rameno. Strach o Miloše mě pomalu opouští.
Mlčky sedíme a pozorujeme divoké kachny na hladině
rybníka. Nádhera, tady na rybníkách by nikdo nevěřil, že je
válka.
Němcům se v ní zatím dařilo. I když jejich blitzkrieg v Rusku
jim nevyšel a nadlouho se zastavili u Moskvy a Leningradu.
Asi si přece jenom vzali příliš velké sousto. Jejich propaganda
vždy každý postup na frontě oslavovala a hrdinství vojáků
nafoukla tak, že to až vypadalo, že jsou opravdu nadlidi. A zastavení
postupu vojsk v Rusku taky nějak omluvila. Velkohubá
prohlášení Hitlera, že příští vojenskou přehlídku na Rudém
náměstí v Moskvě povede on, tak zůstala jen na papíře.
Nejvíc je ale ranilo, když tehdy museli přiznat, že mají
i problémy. Tím největším byla nutnost vyhlášení sbírky
zimního ošacení pro vojáky, kteří mrzli u Moskvy. To zasáhlo
i jejich dosud pozitivní smýšlení o válce a zvýšilo zájem o sledování
zpráv z fronty. Lidi se učili číst „mezi řádky“.
Pořád mlčky sedíme a těšíme se krásou rybníků a okolí
hradu. Ten ale není přes vysoké stromy z rybníků vidět. Kolem
teď projíždí na kole malá cérka s brýličkami. Vypadá na velkém
pánském kole směšně, protože musí jet pod „štanglú“. Hlavu má
snad zarovno s řídítky! A nápadně nás moc hlasitě zdraví.
„Dóóóbrýýý den!“
Polekaně se otočím a taky pozdravím. Pokládám hlavu zpátky
na Milošovo rameno a myšlenkami se vracím k té poslední.
„Dóóóbrýý den!“
Opět se lekám a už udiveně se dívám za odjíždějící cérkou.
Ta se o kousek dál otáčí a jede zpátky.
„Dóóóbrýýý den!“ křičí ještě víc a hubu má od ucha k uchu.
Tázavě se otáčím k Milošovi, ale ten se tváří, jako by ji
neviděl.
„Milošu,“ načínám otázku, když znovu slyším hlasité:
„Dóóbrýý den!“
Zase ta cérka! To už ale Miloš vystartoval z lavičky a vybíhá
na cestu.
„Opovaž sa tu jet eště raz! A přestaň nás špehovat!“ volá za
cérkou a ta se jako na povel opírá do šlapátek a se smíchem
odjíždí dolů k pivovaru.
Miloš se rozčílený vrací zpět na lavičku.
„Tos ju chuderu nemosél tak vylekat,“ říkám mu naoko
přísně.
„Ale mosél, protože by nás otravovala eště dlúho!“ odpovídá
trochu naštvaně.
„Znáš ju?“ ptám se ho.
„Ále…,“ mává rukou.
Až teď si uvědomuju, že tá cérka vlastně jela na Milošovém
kole!
„Ty Milošu, ty ju mosíš znat, šak jela na tvojém kole!“ vystřelím
na něho otázku a čekám odpověď.
Ten se rozpačitě škrábe na hlavě a je vidět, že se mu do ní
moc nechce. A já přemýšlím, co to má znamenat. Po chvíli ticha
se Miloš nadechne a říká: „No tak dobrá, to je moja sestra,“
a rozhazuje rozpačitě rukama.
„Tvoja sestra?“ ptám se udiveně.
Miloš kýve hlavou a vypadá, jako by se právě přiznal
k vraždě. Chvíli ho sleduji a jeho trpitelský výraz mě rozesmívá.
„Nó, podle toho, jak sa tváříš, sem si chvílu myslela, že je to
snáď tvoja céra!“ dusím v sobě smích.
„Có?“ otáčí se na mě se zděšeným výrazem.
Při pohledu na něho už smích neudržím a vybuchnu: „Proč´s
ju nechtěl přiznat? Co je na tom, šak já mám také mladší sestru!“
divím se.
„Když ona je takové třeštidlo, šaks ju viděla,“ krčí rameny
Miloš.
„Ježíši, šak to je v tomto věku každá. To máš vidět našu
Jarku! Milošu, Milošu, tvoja zkušenost s ženskýma je nulová.
Naštěstí!“ směju se. „A jak sa menuje?“
„Věra,“ odpoví Miloš.
„A kolik má rokú?“ vyzvídám dál.
„Bude mět osum. Tá bude doma zase žalovat,“ vzdychne si.
„Počkaj, to jako vaším? Ona už o nás neco doma říkala?“
začínám se zajímat.
„No právě, tá doma hlásí šecko!“
Začínám se děsit. „Co šecko?“
„No kde idem, co tam děláme a tak,“ hlesne Miloš.
Ježišmarjá, kde idem, co děláme. Zachvacuje mě panika.
Nahlas se ale bojím zeptat, co všechno jeho rodiče už ví. Miloš
taky mlčí, asi je mu to trapné, že mi to říká až teď.
„Co na to vaši?“ ptám se po chvíli.
„Tatínek jí vybrblál, že je klebetnica zvědavá a že to nechce
slyšet. A že nadarmo nemá štyři oči. Zato maminku to zajímá
až moc,“ přiznává a pokyvuje hlavou. „Ale neříká naštěstí nic,“
dodává rychle.
„Tak jim to asi nevadí,“ říkám opatrně.
„Asi né. Ale já bych sa ťa stejně nevzdál, aj dyby ím to vadilo!“
říká Miloš a chytá mě za ramena, přitahuje k sobě a líbá.
No a to líbání nám vydrželo skoro až do setmění, kdy jsme
už museli domů. Scházíme dolů k pivovaru kolem druhého
z rybníků, když v tom se Miloš plácne do čela a: „Já bych zapomněl!“
Podává mi kolo, vrací se deset metrů zpátky a rozhrnuje
křoví u cesty a něco v něm hledá. Zkouší to po chvíli napravo
i nalevo a pak na mě volá: „Jasné, měli pravdu, je tady!“ A směje
se. Nechápavě na něho celou dobu hledím, co dělá.
„Co tam je?“ ptám se zvědavě a vracím se zpátky, abych zjistila,
co vlastně Miloš hledal. Ten mi ukazuje do křoví a pořád
se směje. Nahlížím tam a vidím tam obyčejný stavební kvádr.
Pořád nechápu, čím je ten kvádr tak směšný. Tázavě se otáčím
na Miloše a čekám vysvětlení.
„Víš,“ říká mi, až se vysměje, „ogaři si po zápase dělali
srandu z Jo…, no, radši ti jeho méno neřeknu. Víš, on je
menší, šak ogaři sa mu aj smějú, že je tak malý, že dyž si
stúpne na kýbl, tak hledí akorát prasacku do očí, a chodí
s cérkú, kerá je snáď o hlavu větší než on.“
A zase se dává do smíchu. Pořád nechápu, co s tím má ten
kvádr společného. Tak se na to Miloše přímo zeptám.
„Marti, oni sem také chodíja randit. A protože ona je větší,
tož aby sa to vyrovnalo při… No! Tož ten kvádr si dá pod nohy,
aby… Já už nevím, jak ti to řéct inak!“ rozhazuje Miloš rukama,
když vidí, že na něj stále nechápavě hledím. Stejně tak se dívá
on na mě, jakto, že to nemůžu pochopit. Pomalu mi ale začíná
svítat a představa dvojice v takové situaci mě pořádně rozesměje.
„Kerý z mančaftu to je?“ chci vědět.
„To ti nemožu řéct,“ kroutí se Miloš, „jediného, kerého možeš
vylúčit, je Olin Drbal. To by tá roba mosela byt jak Eiffelovka!“
„A tebe snáď takéj, né?“ zkouším ho.
„Marti, nezlob Miloška!“ hrozí mi, bere mě pod paži a vede
směrem k náměstí. Tam se loučíme a já mířím domů.
Ze dvora je pořád přes prkna slyšet hlasité opilé hulákání.
No, ti naši osvoboditelé se asi pěkně zřídili. I pro ně už je asi
konec války, takže mají co oslavovat. Kdoví, čím vším si prošli.
Mají na to vlastně nárok. Přežili válku…
No, dobrá, ale co my tady za prkny? Nezbývá, než počkat
na Rudu. Určitě ví, proč nás tady zatím nechává. Od ožralého
vojáka se samopalem se dá čekat všelico.
Lehám si na strožoch, ruce si dávám pod hlavu a v hlavě si
pouštím pokračování vzpomínek.
Miloš tehdy skutečně jel do Bohuslavic a začal dělat v Detoně.
Vyhnul se tak práci v Reichu, kam museli už v září 1942 odjet
někteří ogaři z jeho ročníku. Přidaly se k nim i ročníky 1921.
Dvaceti a jednadvacetiletí.
Protože se začalo šuškat, že dalšími budou ročníky 1918 až
1920, přihlásili se raději někteří z nich dobrovolně na práce do
Detony. Byla to válečná výroba a bralo se to i tak, že dělá něco
pro Říši, pro konečné vítězství. Tedy něco takového jako nucené
práce. A hlavně – dotyčný zůstal doma a fabrika od nás nebyla
až tak daleko. Z Bylnice nějakých deset kilometrů vlakem.
Miloš tak začal od pondělí do soboty jezdit vlakem z Brumova
do Bylnice, kde přesedal na vlak do Bohuslavic. A po šichtě zase
zpátky. Občas jsem na něj, když měl ranní směnu, čekala na
nádraží v Bylnici. Miloš už dopředu vyhlížel z vlaku, jestli tam
jsem. To se pak vždycky dral ke dveřím, aby byl u mě co nejdříve
a užili jsme si co nejvíc tu chvilku, kterou jsme na sebe měli.
Stačilo to na pár slov, domluvili jsme se vždy na neděli, rychlé
políbení a už musel utíkat na vlak směr Brumov-Horní Lideč. To
vše pod ostřížím zrakem ostatních cestujících. Ale já byla i tak
šťastná. Vždyť jsem ho viděla a to mi stačilo.
Na každou neděli jsem se ale neskutečně těšila. Ta byla naše.
A některé z nich byly překrásné.
První byl samozřejmě fotbal, to Miloš, jak on to omlouval,
„mosél“ jít chytat. Vhod, tedy aspoň pro mě, přišla
přestávka na jaro 1942 po atentátu na Heydricha. To Němci
zakázali hned ten večer 27. května všechny radovánky.
Samozřejmě i fotbal. Miloš tak měl všechny neděle volné.
Na mě! Celé odpoledne spolu! Prošli nebo na kole jsme sjezdili
celé okolí. Smáli jsme se jak blázni a radovali se z každého
okamžiku, kdy jsme mohli být spolu. Na válku jsme si ani nepomysleli…
Až na začátku července Němci povolili dohrát rozehraný
ročník. Když se na podzim začala hrát další sezóna, tak mně
to ale až tak nevadilo. Fotbalu jsem postupně taky přišla na
chuť a byla na každém domácím zápase Brumova. A začala jsem
i fandit. A nadšeně křičela góóól s ostatními fandy. A zrovna tak
nadšeně tleskala Milošovým robinsonádám a zákrokům. Líbilo
se mně taky, jak hráči každý gól oslavovali a plácali střelce po
ramenou. A jaká to byla parta. Samá sranda. Bohužel, nejvíc si
jí dělali z nás dvou…
Jednou na podzim 1942, jsem se znovu nechala přemluvit
a jela na venkovní zápas. A byla z toho neskutečná mela. A já se
nechtěně stala slavnou v celém okolí. Ale já to tušila…
Již týden předtím mě Miloš přemluvil, abych s nimi jela na
zápas do Štítné. Bylo to blízko a tak se jelo na kolech. Byli jsme
domluvení, že na něho počkám u kapličky blízko cihelny, kde
jsem pracovala. Neměla jsem to tam z Lúček daleko.
Vyjela jsem z domu, abych tam byla o půl třetí. Projela jsem
zadem kolem potoka, pak přes most u Macků a chystala jsem se
zabrat do pedálů vzhůru kopcem Kapitánků na konci Bylnice.
Najednou mně přímo v zatáčce u Řepů, nevím proč, spadl řetěz
a já sletěla z kola. Moc jsem si nenatloukla, protože jsem spadla
do mělké příkopy a do trávy.
Malér byl ale s kolem. Spadlý řetázek jsem si musela znovu
nasadit. Což o to, to umím, ale tatínek ho čerstvě namazal vazelínou!
Kde je ten Miloš, ten by si určitě věděl rady. Marně ho
vyhlížím a tak nezbývá, než se do toho pustit sama.
A tak jsem různě zkoušela pomoct si lopuchy z příkopy,
ale stejně jsem se umazala, než jsem jej nasadila zpátky. No,
já vypadám…
Při čekání u kapličky si ještě utírám ruce do trávy. Když
přijede peloton hráčů, tak schovávám ruce za zády.
Miloš se zastaví a volá na mě: „Omlúváme sa. Moseli sme
eště čekat na Karla Holbového, on měl na správce u ševca Polereckého
kopačky a mosél ho tahat od Cóbla, aby mu je dál! A mu
sa dom nechtělo. Vymlúvál sa, že to je až k chudobinci daleko!
Ale to bylo spíš kvúlivá tom, že věděl, že dyž příde dom, tak už
ho jeho stará do hospody nepustí. Tak pojeď!“
„Stará. Milošu, to sú výrazy. Už jedu,“ volám na něj, ale
schválně se loudám, abychom jeli až poslední.
Miloš zatím trpělivě čeká až k němu příjdu. „Stalo sa neco?“
ptá se, když vidí, jak se k němu blížím hlemýždím tempem.
To už přejel poslední z hráčů.
„Stalo,“ říkám a ukazuju mu ruce.
„Nó, pěkné. Tos natírala lokomotivu?“
„Né, ale tebe možu natřít!“ pokládám kolo na zem a snažím
se ho chytit, abych ho taky umazala.
„Za chvílu pojedem přes Vláru, tak sa tam umyješ!“ směje se
Miloš. Přejíždíme koleje a o kousek dál, na mostě před Štítnou
zastavujeme a já sbíhám dolů k vodě se umýt. Miloš na mě zatím
čeká nahoře na mostě. Nabírám si drobný štěrk a drhnu si ruce.
V tom – Plác! – vedle mě přístál kámen a voda mě celou ocákala!
Seshora slyším Milošův smích.
„Tak, teď už si celá čistá!“
„Počkaj, až sa vyškrábu hore!“ hrozím mu.
„To bys ňa mosela napřed chytit! Cheché, chyť si ňa!“ nasedá
na kolo a pomalu šlape ke Štítné.
Vydávám se za ním, ale Miloš mě po očku sleduje a ať se
snažím sebevíc, drží si desetimetrový odstup. Do Štítné dojedu
pořádně schvácená. U hřiště seskakuji z kola a musím se vydýchat.
Miloš zatím kolem mě krouží na kole a pokřikuje: „Tož si
ňa chyť, tož si ňa chyť!“
„Héj, co tam blbneš, za púl hodiny sa hraje!“ volá na Miloše
ze vchodu na hřiště Jožka Ivaniš.
Miloš na něj mávl, jakože už jde, a při odchodu zavolá: „Tak
už mosím! Drž ně palce, ide o moc, potřebujem vyhrát, abysme
sa v tabulce dotáhli na Slavičín. To bysme mohli potom aj hrát
o postup výš, do první třídy!“
Chvíli ještě stojím a přemýšlím, jak je možné postoupit výš
do první třídy. Asi tomu fotbalu přece jenom ještě moc nerozumím.
Jdu na hřiště a kolo si nechávám uvnitř opřené o plot. Chvíli
čekám, na kterou půlku se půjdou Brumovjané rozcvičovat.
To abych mohla zaujmout své místo za pravou tyčkou Milošovy
brány. Udivuje mě, že je tady tolik moc lidí. No, se Štítnou
to byl v Brumově hodně tvrdý zápas a co vím, tak Štítňané se
po prohře moc chystali, jak nám to doma oplatí. Celý týden se
v cihelně o ničem jiném nemluvilo. Štítňané se s Bylničanama,
co tam dělají, spojili proti Brumovjanom a dost se hecovali.
Ovšem, co si pamatuju, tak podobné to bylo před zápasem
Bylnice proti Štítné. To byli kamarádi zase Brumovjané se Štítňanama.
Ježíši, kdyby ten Miloš sebou tak neházel o zem! Vždycky
mám strach, jestli vůbec vstane. A když vstane, tak jestli si něco
neudělal. A ještě pořád mě dokáže rozesmát, když mu přitom
spadne kšiltovka a on ji, než si ji nasadí, napřed opráší o koleno.
Minulý zápas jsem mu to schválně počítala a bylo to osmnáctkrát.
Když jsem mu to pak říkala, tak se jen udiveně podíval.
„Tolikrát? Já to při zápase ani nevnímám.“
Jednou mu ji, když mu zase spadla, soupeřův útočník, který
se vztekal, že mu chytil robinsonádou jistý gól, nakopnul obloukem
do brány. A mstitel Jožka Ivaniš, který byl nejblíž, jej za to
nakopnul do zadku. A Miloš si tu kšiltovku oprášil o jeho hlavu.
Rozhodčí už volá hráče k nástupu a vede je na středový bod.
Ti naštěstí nemusí, tak jako žáci a dorost, podle nařízení Kuratoria
pro výchovu mládeže, zdravit zdviženou pravicí. To by
prý Miloš radši nechal fotbalu. Kapitáni losují o stranu a hráči
se poté rozbíhají na svoji půlku. Brumovští zůstávají na té, na
které se rozcvičovali, takže se nemusím stěhovat.
No, tady je opravdu až nezvykle moc diváků. Zápas už začal
a já, jako vždycky, držím palce Milošovi. Teď na něj letí tvrdá
střela. Miloš se vrhá k tyčce a míč konečky prstů vyráží na roh!
Mezi diváky to jen zahučí.
„Výborně!“ ozývá se pochvalné volání na Milošův zákrok.
Po rohu ale nastává před jeho brankou zmatek, nedaří se
nám odkopnout míč a Štítná dává gól.
„Co sem mohl dělat?“ rozhodí rukama Miloš, že to nešlo
chytat, že to bylo zblízka.
Ještě do poločasu ale Laďa Loucký stačil vyrovnat. Miloš
radostí vyskočil a komentoval to slovy: „To byla šupa!“
O poločase se stěhuji na druhou stranu blíže ke vchodu.
No, tady to bude horší. Štítenských fandů je tady o moc víc.
A za chvíli to poznám i slovně.
„To je tá galánka jejich gólmana,“ komentuje to někdo.
„Tá je tu kvúlivá temu, aby mu pomohla odnést ten ranec,
co dostane v druhém poločasu!“ pronese další a všichni propukají
v smích. Radši se neotáčím a dělám, že neslyším. Výbuchy
smíchu za mými zády ale pokračují.
Začal druhý poločas a po jedné akci střílí štítenský útočník
na bránu. Není to žádná tvrdá rána. Miloš se pokládá na zem,
že ji chytí, ale míč před ním skáče na drnu a přeskakuje ho! Gól!
Za mnou vybuchl gejzír radosti. „Góóól!“ řvou Štítňané.
„Héj, cérko, ten tvůj je snáď slepý. Budeš ho moset asi dovést
dom!“ „On si zkúšál, jak je tvrdá štítenská zem!“ „Cérko, nechceš
ít do brány místo něho? To bys chytila aj ty!“ „Dívaj, jak s ním
tá láska buchá o zem!“ Narážky neberou konce a Miloš stojí
v brance se skloněnou hlavou. Taková šmudla a on to nechytí.
Je mi ho líto. Kdybych tak mohla teď jít a obejmout ho. Spoluhráči
mu ale nic nevyčítají, už je dnes víckrát podržel.
Hned po rozehře prošel obranou Franta Buráň a pěknou
střelou vyrovnává na 2:2. Vtipálci za mnou utichli. Ale jen na
chvíli, protože Štítňané pak měli převahu a vyslali na bránu
i několik pěkných střel, ale Miloš jim je všechny chytil. To už
i fandové za mnou museli ocenit pochvalným zamručením.
Zápas se blíží ke konci, když se znovu tvrdou střelou pod
břevno prosadil Laďa Loucký a dal na 3:2 pro Brumov. Štítňané
vše vrhli do útoku a zle ohrožovali Milošovu branku.
No a pak nadešla moje slavná chvíle. Při jednom z útoků
Štítné se jejich útočník sám řítil na Miloše. Na vápně mu udělal
kličku a šouráčkem poslal balón do prázdné branky.
„Góóól!“ řvali už nadšení fandové za mnou.
No a já, nevím proč, najednou vystartovala zpoza brány
a míč, který se už už kutálel do sítě, vykopla těsně před brankovou
lajnou pryč!
Později jsem nad tím víckrát přemýšlela, co se to se mnou
stalo a jak mě to vůbec mohlo napadnout! Já, která jsem v životě
nekopnula do míče! Až teď! Ještě pořád vidím Miloše, jak na mě
nevěřícně hledí se zděšeným výrazem.
Na vteřinu zavládlo na hřišti i mezi diváky hřbitovní ticho.
Mela, která se ale potom strhnula, se nedá popsat! Já stojím
stále na hřišti před bránou a nemůžu se hnout. Nohy mně ztvrdnuly
jak sloupy. Na hřiště vbíhají diváci a s hráči obou mužstev
se srocují kolem mě. Nadávky létají vzduchem a pár štítenských
fanoušků se na mě začíná sápat. Miloš mě tiskne k sobě a chrání
před těmi nejdivočejšími. Přidávají se k němu ostatní brumovští
hráči i někteří z diváků z Brumova.
Později se tomu Miloš smál a říkal, že to byl boj o Martu.
Rozhodčí do toho pískal na píšťalku a snažil se to shromáždění
kolem mě rozehnat. Prostě neskutečný cirkus. Jen těch
nadávek, co jsem si musela vyslechnout!
Když se vše jakž takž uklidnilo a diváky se podařilo dostat z
hřiště, tak si rozhodčí zavolal kapitány a řešil s nimi situaci. Mě
si ale napřed nechal pořadateli zjistit. Ti mě radši kvůli fandům
odvedli do šaten a musela jsem jim znovu nahlásit jméno
a bydliště. Vzpomínám si, že jsem tehdy měla obrovský strach,
co z toho bude. O dění na hřišti vím už jen od Miloše. Rozhodčí
gól neuznal, protože míč nepřešel brankovou čáru. A dalších
deset minut se prý nehrálo kvůli protestům hráčů a fandů Štítné.
Já jsem se už samozřejmě na hřiště nevrátila a tak jenom
vím, že další branka už nepadla a Brumov vyhrál 3:2.
Zpráva o tom se objevila dokonce i v novinách. Titulek zněl:
„Slečna ovlivnila zápas!“
Miloš se po mně sháněl hned po ukončení zápasu. První co
udělal, když mě našel, byla pusa, kterou mi dal i před ostatníma.
A málem byla další mela, protože to se přítomným štítenským
pořadatelům samozřejmě nelíbilo, prý: „On ju eště chválí! Kde
je sportovní čest, mladíku?“ atd.
Ani nevím, jak jsem se ze šaten vymotala. Čekal tam venku
na mě celý brumovský tým! Pár rozzlobených Štítňanů na mě
ještě pokřikovalo nadávky, ale na naše ogary kolem si netroufli.
Další rána mě čekala, když jsem došla ke kolu. Obě kola byla
prázdná, bez ventilků a přední mělo navíc pozohýbané špice, jak
se po něm někdo prošel. A taky mírnou osmici.
Co teď? Až tady mně povolily nervy a já se rozbrečela.
„Marto, to nic!“ utěšoval mě Miloš. „Vem si moje kolo a já to
tvoje odnesu!“
„Tak už nebečte, Marto,“ chlácholí mě i Franta Buráň. „Víte,
že už sme vymysleli nové heslo?“
„Jaké?“ ptám se zvědavě a utírám si slzy.
„Co nechytí Miloš – vykopne Marta!“ zvolá Franta Buráň do
smíchu ostatních hráčů.
Ti kašpaři, směju se i přes slzy v očích a hned je mi líp. Miloš
mi dává svoje kolo a moje si hází přes rameno.
„Marto, kdo bude dřív v Bylnici!“ zakřičí na mě a už se dává
do běhu.
„Poďme šeci za Milošem!“ zavelí Karel Holbůj.
Všichni nasedáme na kola a vyrážíme směrem k Bylnici.
Ještě než vyjedeme ze Štítné, tak zpoza stodol na nás přiletí
sprška kamení a za nimi i nadávky: „Kajetáni, táhněte dom!“
a „Počkajte, až pojedete do Slavičína!“ a další výhružky.
Štítenští ogaři nás jenom tak nechtějí propustit. Musíme na
chvíli zastavit a uhýbat letícímu kamení.
„No, až za čtrnáct dní pojedem přes Štítnú do Slavičína,
abysme si dali sakra pozor! To abysme radši jeli přes rybníky
a polňačkama přes Hložec a Vrbětice,“ brble si vedle mě Laďa
Loucký.
„Marto, máte v nedělu čas?“ ptá se mě nečekaně Olin Drbal,
když se dáme do pohybu.
„Proč sa ptáte?“
„No, že byste v nedělu šla hrát místo mňa, já mosím jet
s baběnkú na Hostýnek!“ vysvětluje do smíchu ostatních Olin.
Miloše dojíždíme až skoro u Babulíků u závor.
„Láska hory, vlastně kola přenáší!“ podpichuje Jožka Ivaniš.
Zastavuji vedle uříceného Miloše.
„Vzdávám to!“ říká a v předklonu lapá po dechu.
„Pomožeš ně s kolem aspoň na Lúčky?“ ptám se ho.
„Určitě, ale enom co popadnu dech!“ kýve hlavou.
„Podmě radši kolem kolejí, je to tadyma o neco blíž,“ říkám
mu.
„Hm,“ kýve zase hlavou a zhluboka dýchá.
„Teda Milošu, to je fyzička. Je vidět, že v té bráně enom stójíš.
To já bych si dal na jedno rameno kolo, na druhé Martu a letěl
bych jak závodní chrt!“ směje se Olin Drbal.
„Při tvojí výšce by Marta viděla jak z rozhledny!“ dodává
Jožka Ivaniš.
Už zase si z nás začínají utahovat. Radši honem pryč.
„Milošu, poď, opustíme tvoje kamarády,“ říkám dramatickým
hlasem, beru si jeho kolo a vyrážím po pěšince kolem kolejí
směrem k bylnickému nádraží.
„Až ťa tá tvojá propustí, přiď za nama oslavit výhru
k Cóblovi!“ volá za námi Laďa Loucký.
„Výhru možu oslavovat enom já, vy ste remizovali!“ vracím
zpět narážku.
„Šak ona má vlastně pravdu,“ přizvukuje Karel Holbůj.
„Tož to za náma přiď oslavit ty, Marto. Miloša pošli dom!“
volá ještě za námi a vzápětí je slyšet smích všech ostatních,
kteří šlapou do kopečku ke kapličce u cihelny na rozhraní Štítné
a Bylnice.
My se pomalu blížíme k železničním mostům přes potok,
který se nedaleko odtud vlévá do Vláry. Hned za mosty scházíme
doleva na pěšinu. Čím víc se blížím domů, tím víc je mi
úzko. Co řeknu doma? Miloš to už taky postřehnul.
„Marto, to sa spraví, neboj sa. Kúpíte u Kobylky v Klobúkách
pár špic, vyměníte ich, kolo sa vycentruje a bude jak nové! Eště
že je duša a plášť v pořádku, ty sú na příděl, to bys mosela pro
lístky k učitelovi Bosákovi,“ snaží se mě uklidnit.
„To asi ano, ale co teď řeknu doma?“ sděluji svou největší
obavu.
„Třeba žes spadla a kolo sa porantalo?“ navrhuje Miloš.
„Ohlé špice? A mně nic není? To né, prostě řeknu pravdu,“
rozhoduji se.
„No, to bude teda zajímavé,“ pokyvuje hlavou Miloš.
„Nemám jít radši s tebú?“ ptá se najednou.
„Blázníš!“ vyletí ze mě. „To by potom bylo eště zajímavější!
Tatínek by…,“ zarazím se a přemýšlím, co by vlastně tatínek
udělal. I když je kliďas, asi by řádil.
Stojíme už na rohu ulice u Cepkového baráku a mně se nějak
nechce domů. Přes okno se na nás dívá stařenka Cepková.
Usmívá se a pokyvuje hlavou. Pozdravím ji taky pokynutím.
„Milošu, tady už ti nemožu dat ani hubičku na rozlúčenú.
Sme pod dohledem!“
„Nevadí. Vyberu si to indy. A dvojnásob. Né, trojnásob!“
směje se Miloš.
Beru mu svoje „porantané“ kolo z ruk a s povzdechem se
vydávám k domovu.
„Ahoj příští nedělu. Hrajem doma s Bojkovicama!“ volá na
mě ještě Miloš.
Kolo dávám hned do rohu za bránu. Aby na něj nebylo moc
vidět. Na dvoře je naštěstí zrovna bratr Josef.
„Jožine, prosím ťa, až pojedeš do Klobúk s pivem k Fojtíkovi,
že kúpíš u Kobylky špice do kola,“ prosím ho.
„Špice do kola? Na co?“ dívá se na mě udivěně.
„Víš, byla sem na něm ve Štítné na fotbale a kdosi ně ho
pošlapál,“ ukazuju na kolo pod bránou.
Jožin jde blíž a se zájmem se sklání nad kolo.
„Nó, ten nekdo mosél byt dobře nasraný,“ otáčí se ke mně,
„cos tam komsi vyvédla?“
„Nebuď zvědavý! Kdy jedeš do Klobúk?“ ptám se, protože to
chci zamluvit.
„Máš štěstí, hned zitra. Cos tam vyvédla?“ ptá se znovu.
„Nebuď zvědavý! Nekdy v zimě, až budú dlúhé zimní večery,
tak ti to povykládám, to je nadlúho,“ odpovím mu ostřeji, než
jsem chtěla.
Hned proto dodávám a spínám ruce: „Jožine, že to spravíš
a neřekneš nic tatínkovi, moc prosím!“
„No, on sa to stejně asi doví, chystá sa brzo na pilu za chlapama,
viděl sem, jak si chystá jalovcovú!“ směje se Jožin.
No, do té doby…
Doma dělám před tatínkem a maminkou jako by nic. Jožin
opravdu druhý den dovezl z Valašských Klobouk špice a večer
kolo opravil. Tatínek nic nevěděl. Zatím.
Koncem týdne se opravdu vypravil za chlapama na pilu. Když
přišel domů, tak si mě zavolal k sobě do kuchyně.
„No,“ řekl potichu, „poďme za maměnkú do ložnice. Ať to ví
z první ruky aj ona.“
A jejda, pomyslím si, už je to tady. V ložnici si sedáme
k mamince na postel. Ta na nás udiveně hledí. „Co sa stalo?
Idete jak delegaca.“
„Ále, byl sem na pile za chlapama. A víš-i co sem sa tam
dozvěděl o naší Martě?“ pokyvuje hlavou tatínek.
„Panenko Maria, cos udělala?“ děsí se maminka a snaží se
sednout. Pomáhám jí a dávám jí polštář za záda. Mlčím. Tím nic
nepokazím.
„Hraje nám fotbal!“ vynáší trumf tatínek.
Z pohledu maminky je vidět, že si myslí, že se tatínek zbláz125
nil. A řekne to i nahlas.
„Ále nezblázníl. A dyby aspoň hrála za Bylnicu. Ona hraje za
Brúnov!“ zvyšuje tatínek hlas.
Reakce maminky byla všeříkající. Vzala vedle sebe ze stolku
teploměr a podává ho tatínkovi.
„Josefe, změř si radši teplotu, protože začínáš fantazírovat!“
„Nech si ho, sama ho budeš brzo potřebovat. To co ti teď
řeknu, ti ju určitě zvýší!“ a odstrkuje ruku s teploměrem.
A pak vše, co se stalo ve Štítné, líčí mamince. A popsal to
opravdu věrně. A nezapomene opakovaně zdůraznit, že to
všechno je kvůli Milošovi.
„Tom brúnovském gólmanovi,“ jak říkal tatínek.
Maminka to poslouchá a když skončí, tak se na mě otočí
a ptá se: „Je to šecko pravda, Marto?“
Já jen mlčky přitakám. Co mám taky říkat. Lhát přece
nebudu. Chvíli je v ložnici napjaté ticho. Tatínek čeká na verdikt
maminky. Vždycky to tak dělal. I když poslední slovo měl jako
chlap nakonec stejně on. A já čekám taky. Maminka mě bere za
ruku.
„Marto, podívaj sa na mňa,“ říká klidně, „máš ho opravdu
ráda?“
„Mám,“ říkám potichu.
„Tak to je v pořádku. Neboj, my ťa neprodáme, jak naši mňa,“
usmívá se a otáčí se na tatínka.
Vyhrknou mi slzy do očí a líbám mamince ruku.
„No, no,“ hladí mě po hlavě.
Za zády slyším tatínka, jak odchází z ložnice a brble si:
„No jasné, baby, ty sa dycky dajú dokopy.“
Ale neprotestuje. Zlatá maminka. Věděla jsem, že doma už
kvůli Milošovi nebudu mít žádné překážky.
Svoje jsem si ale musela vyslechnout taky v práci v cihelně.
Těch narážek a poznámek!
„Kdy příště hrajete?“
„Ideš zase do brány?“
Fakt je, že jsem byla chvíli opravdu populární. Při dalším
domácím zápase se po mně dokonce před zápasem ptal rozhodčí.
Když mu ukázali, kde stojím, přišel za mnou a důrazným hlasem
mi říká: „Slečno, vaše místo dnes bude na půlící čáře. Jak vás
uvidím za brankou domácích, tak vás nechám vyvést. Rozuměla
jste?“
Ještě chvíli pak na mě děcka pokřikovala „kopálistka“,
až se na to ve víru válečných událostí zapomnělo. Každý měl své
starosti. A ty nebyly malé.
Čím víc se válka prodlužovala, tím víc jich bylo. Němci začali
v Rusku prohrávat a bylo lepší se jim teď obloukem vyhnout.
Kde jsou jejich počáteční úsměvy a rozdávání čokolád dětem.
A velké starosti nastaly i mně. Co proti nim byl ten malér ve
Štítné…

 
---------------------------------------------------------------------

Poznámky k 8.dílu:
V kapitole nazvané „Oči“, která je nejkratší v knize, popisuji noční můru mé maminky. O těch očích se jí zdávalo dlouho, dlouho… Zde má vlastně i původ název knihy.
Něco blíže k Detoně. Ve třicátých letech, zvlášť poté, co se v roce 1933 dostal v Německu k moci Hitler, začalo být jasné, že se chystá válka. Bylo nutné začít více zbrojit a na to jsme potřebovali nové zbrojní továrny. Tehdejší vláda proto hledala místo, kde by byla nová zbrojovka dobře ukrytá a pokud možno, co nejdále od Německa. Jedna zbrojovka se tak postavila i tady, v lesích u Bohuslavic. Již v roce 1935 se postavily v blízkosti Vrbětic muniční sklady. V roce 1936 se postavily i výrobní haly a mohla se tak rozjet zbrojní výroba. Stejně tak se rozjela zbrojní výroba i na Vsetíně, v Uherském Brodě a Bojkovicích. Na chudé Valašsko to přineslo nové pracovní příležitosti. Práce byla dobře placená, a tak zájem o zaměstnání byl obrovský. V roce 1938 se výroba postupně utlumila a nastalo hromadné propouštění. Výrobu znovu rozjeli ve velkém až Němci po obsazení republiky. Jen pro zajímavost – v roce 1944 zaměstnávala jen vsetínská zbrojovka 12 000 lidí! Roku 1942 přešla správa bohuslavického závodu pod f. DETONA GmbH, čímž začala výroba na tři směny. Celou válku zde pracovalo přibližně 1500 dělníků a 80 úředníků. V Detoně za války pracovalo hodně občanů taky z našeho města. Z bylnického nádraží jezdily tehdy na jednotlivé směny přeplněné vlaky. Hlavním programem byla výroba leteckých bomb. Šlo o bomby o váze 1, 50, 70, 250 a 500 kg.

Další informace k Detoně jsem získal z publikace p. Brzobohatého:
Ze zbrojovky a vojenských skladů pak hned po březnu 1939 odváželi Němci z bohuslavského nádraží do Reichu až 50 vagonů válečného materiálu denně, celkem to bylo přes 1500 vagonů! Němci si tímto nepředstavitelným množstvím vojenského materiálu, které jim „spadlo do klína“, s velkým nadšením doplnili výzbroj Wehrmachtu a takto po zuby vyzbrojeni napadli Polsko a další země Evropy. Velitelem vojenského útvaru, který obsadil slavičínskou zbrojovku, byl major Kühner, později jako ředitel akciové společnosti Detona byl rakouský Němec Scheinecker. Pocházel z Vídně a prý toto výhodné místo ředitele továrny dostal za účast v nacistickém atentátu na rakouského kancléře Dolfuse. Ve Slavičíně se však Scheinecker nijak neprojevoval jako fanatický nacista, spíše naopak, ve stavu opilosti rád nadával na Hitlera.

Brumovský pivovar vařil pivo samozřejmě i přes válku. Informaci o válečném vaření piva, uvedenou v knize, jsem získal z publikace o Brumově-Bylnici vydanou v roce 1981. Tu, co zde uvádím, mám ze stránek p. Václava Lysáka z Bylnice http://pivovar-brumov.cz/, kde najdete vše o brumovském pivovaru: Po zřízení protektorátu, ihned po okupaci, nastalo omezení a později úplné zastavení dodávek kvalitních surovin pro výrobu piva a jeho jakost se podstatně zhoršila. Vařilo se pouze 4 stupňové pivo světlé a černé pro Moravu. Pro Slovensko se vařilo 8 a 10 stupňové. Brumovské pivo se stále dováželo na Slovensko, protože zásobování obyvatelstva na Slovensku bylo poměrně lepší než u nás.

Ta malá cérka s brýličkami, kterou chtěl Miloš „zapřít“, byla jeho sestra Věra, provdaná Hořáková. Blahůškovi tehdy bydleli v Brumově za „váhou“, což je v současné ulici Josefa Polácha. Ostatně ta váha je tam i teď. Jejich dům, i s okolními domy, byl zbořen někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Musely ustoupit rozrůstajícímu se Mezu. Hořákovi tehdy dostali byt v paneláku (Sněhurka) na blízkém sídlišti Rozkvět v Brumově.

Za války bylo hodně věcí tzv. na příděl, např. oděvy, boty, textil atd. Mezi ně patřily i pláště a duše na kola. Ty měl na starosti doopravdy p. Jindřich Bosák, učitel ve škole v Bylnici. Ostatní bylo na lístky. Většinu zásobovací agendy měli v „referátu“ dosazení bývalí finančáci a vojáci. V Bylnici tak za války působili členové bývalé pohraniční stráže Ondřej Pevney, Alois Král a Janoušek. Dále poručík z bývalé čs. armády Josef Staroba a štábní kapitán František Helč. Přísně se evidoval stav domácího zvířectva a musely se odevzdávat tzv. dodávky masa, vajec, mléka, obilí.

 

Miroslav Beňo


Byl bych moc rád, pokud máte nějaké válečné nebo poválečné vzpomínky, např. z vyprávění svých rodičů, prarodičů apod., nebo víte, že to, co popisuji v knížce nebo ve svých poznámkách, bylo jinak, můžou to být i případné dotazy, abyste mi to napsali na můj mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Za vaše informace nebo názory Vám dopředu moc děkuji.



9. díl knihy „Oči války“ bude zveřejněn 9.5.2020

 


-tz-