Reklama

02. 12. 2020

Dnes má svátek: Blanka
pondělí, 11 květen 2020 07:46

Miroslav Beňo - „Oči války“ 9. díl: Marta zpovídá Jarku

Dramatické události konce 2. světové války v Brumově-Bylnici a blízkém okolí.


Úvod ZDE, 1. díl ZDE, 2. díl ZDE,   3. díl ZDE,   4. díl ZDE,  5.díl ZDE , 6. díl ZDE ,  7. díl ZDE  , 8. díl ZDE    

 

9. díl: Marta zpovídá Jarku

Venku se něco děje. Křik zesiluje. Je slyšet i nějaký další
pokus o zpěv. Vrznutí vrát do stodoly ale slyším i přes ten hluk.
Jarka se probouzí, tak jí hned naznačuju, aby byla potichu.
„Cérky!“ ozve se hlas Rudka, „mosíte eště vydržat, vojáci
už sú dosť ožralí. Ludé z dědiny jim pozdonášali pití a jídlo.
Kdoví, co je ožralé napadne. Jeden už chtěl aj střílat, ale velitel
ho okřikl. Mám strach, co by udělali, kdybyste sa tam teď objevili.
Vydržte to eště!“
Ruda ztichnul, protože vrznuli vráta. Někdo vešel do stodoly.
„Femei, femei!“ slyšíme křik.
„Kdybych ti tak rozuměl,“ slyšíme říkat Rudu.
„Tak ty chceš ženskú?“ ozve se po chvíli znovu. „Tady žádné
nejsú,“ pokračuje.
„Femei!“ je slyšet znovu.
„Poď, dáme si slivovicu. Noroc! Na generála Avrameska!“
Vrznou vráta a poslední co slyšíme je: „Vydržte!“
To sa mu řekne – vydržte. Otáčím se na Jarku. V očích má
strach. Ten včerejšek jí z hlavy jen tak nezmizí. A teď jsou tu
další vojáci. Osvoboditelé. Určitě jsou lepší než ti předtím, ale
přesto – jsou to vojáci a od těch nikdy nevíte, co čekat. A tito
jsou navíc už ožralí.
Musím Jarku nějak rozveselit.
„Jarko, víš na co sem teď vzpomínala?“
Jarka zavrtí hlavou a se zájmem se na mě dívá. Z očí se jí
vytrácí strach a nastěhovala se do nich zvědavost. To potřebuji.
„Pamatuješ, jak sem ve Štítné vykopla ten balón z branky?“
Jarka se začíná usmívat a přikyvuje, že ano.
„To bylo rozšambó, co?“ směji se potichu taky.
„No, já sem enom byla zvědavá, jak ti to dopadne u tatínka.
Víš, jak přišél z pily.“
„No, to sem sa také bála. Ale pevný ten, co má jasný cíl! Když
bude každý z nás z mramoru - nebo tak jaksi to je,“ dodávám.
Jarka mi hrozí pěstičkou. „Ty si teda!“
Musím ji ještě rozebrat, aby zapomněla, v jaké jsme situaci.
„A co ty? Už máš frajéra? Sa ně zdá, že desi daleko ženeš pást
našu kozu,“ ptám se. „Než s ňú dojdeš večér dom, tak už z ní nic
nenadojím, jak je ušvicovaná!“
Je vidět, že jsem trefila do černého. Jarka se začervenala
a abych si toho nevšimla, tak se otočila zády ke mně.
„No téda! Tak povídaj!“ strkám do ní.
„Já mám hlad,“ dostávám odpověď.
„Enom to nezamlúvaj. Má to třináct rokú a už sa to galání!“
kroutím hlavou.
„Čtrnáct,“ protestuje Jarka.
„Ale až za dva dni!“ vracím jí to.
„Tak honem, vysyp to ze sebe, kdo to je?“
„To ti neřeknu. To sa neříká. Šak stejnako spolu enom pasem,“
durdí se.
Stejně to z tebe dostanu, myslím si. „Odkáď je?“ zkouším to
znovu.
„Odkáď asi. Z Bylnice, to je jasné, né,“ dostanu odpověď.
„Já s Brumovjanama jak ty nechodím.“
„Ty! Tož to vím také, že bude z Bylnice. Myslím z Lúček nebo
z dědiny.“
„Těsně vedle,“ přijímá Jarka hru.
„Dobře, budu hádat. Vím, že kozu vodíš nede k Dúbravce.
Dyž to není dědina, tak by to mohl byt nedo z Mýta,“ zkouším
a zvědavě se dívám na Jarku.
Ta ale vrtí hlavou. A usmívá se, to je důležité.
„Z Chalúpek honíja krávy do Blizákovca, Hliníkáři k Blničkám.
Tak už zbývá enom Svárov,“ sleduji přitom její reakce.
I když se Jarka snaží tvářit neutrálně, je mi jasné, že jsem to
trefila. Hlavou mi letí, kdo tam na konci Bylnice vlastně bydlí.
Moc rodin tam neznám. Dittrichovi, Krůželé, Smolíci, Bartozelovi,
Křekovi, Beňovi, Fagulčé. Kdo z nich má stejně staré nebo
starší ogary jak Jarka, si ale nemůžu vybavit. To budu muset
vzdát.
„Že to je Svárov už teda vím, ale nevím, kerý ogara odtama
to je,“ přiznám. „Tož ňa nenapínaj a řekni to, moc prosím,“
žadoním a spínám ruky.
Jarka si to ale vychutnává. Má nade mnou teď navrch.
„Řeknu, ale pak ně budeš vykládat neco ty!“ klade si
podmínku.
Že by se mi chtělo vykládat, to teda moc ne. Ale když já chci
vědět, který ogara tak zaujal naši Jarušku.
„Tož dobrá, slubuju,“ zvedám dva prsty.
„Ale nikom to nevyslepičíš!“ utvrzuje se.
Dva prsty mám pořád vztyčené k přísaze. Jarka se nadechuje,
ale nic neříká. Já radši sedím a mlčím. Počkám si. Natahuji se na
deku a protahuju ztuhlé nohy. Od včerejšího večera neudělaly
krok. „Nechceš radši napřed vykládat ty?“ zkouší to.
„Má drahá sestřičko, necos načala, tak to dokonči.“
„Víš, ale dyž on o tom eště neví,“ oddaluje to Jarka.
„Co neví?“ ptám se udiveně.
„No, že sa ně lúbí,“ diví se zase Jarka, že se tak hloupě ptám.
Chce se mi vyprsknout smíchem. On o tom neví! Ale, počkat.
Uvědomuji si, že stejně to začínalo i s Milošem. Taky o mě vůbec
zezačátku nevěděl, když jsem mu postávala za brankou. A říkám
to i nahlas, abych Jarku navnadila.
„Nó, šak Miloš také napřed nevěděl, proč chodím na fotbal.“
To Jarku povzbudilo k přiznání.
„Znáš Lojzu Beňového?“ začíná oklikou.
Marně vzpomínám, kdo by to mohl být.
„Nee,“ přiznávám, „kolik má rokú?“
„Myslím, že tak šestnáct, sedmnáct,“ rozvykládala se konečně
Jarka. „On jezdí do Klobúk na měšťanskú školu. Víš, bude dělat
na dráze jak jeho otec a děda.“
„Jaks to šecko zistila, šaks říkala, že o tobě neví,“ divím se.
„Od kamarádky, Stázky Bartozelovéj, ona bývá na Svárově
kúsek od něho.“
Chci něco poznamenat, ale v tom mi dojde, že to je zase
stejné jak s Milošem. Taky jsem první informace o něm zjišťovala
přes kamarádky.
„Ty, nekopíruješ ňa nejak moc?“ ptám se.
Jarka na mě tázavě hledí, co tím jako myslím.
„No, že to probíhá úplně stejně jak u mňa s Milošem,“ dávám
jí herdu do zad, „asi to bude tím, že sme sestry.“
Obě se začínáme smát. „Psst,“ klidním sebe i Jarku.
„Teď už enom zbývá, abys mu neco vyvédla, jak já Milošovi
s tím gólem jak hráli s Bylnicú, šak víš, co myslím.“
„Vím, ale dyž on léce za balónem enom na pasinku. A mňa
si vůbec nevšímá,“ krčí rameny Jarka. „To si víc všímá veverek
a vran. Chytajú je s ogarama a pak si je pečú na ohni, brrr,“
dodává smutně.
Herdek, ona je snad opravdu do toho ogařiska Beňového
zabúchnutá.
„No a co, Sidoňáci zase žerú žaby! A prý je to dobré.
Nidy nevíš, po čem ztlustneš. Neboj, neco na toho tvojého
Lojzíčka vymyslíme. Je po válce, to sa budú šeci radovat. Šeci
budú chtět lepší žit. A láska k tom také patří,“ říkám optimisticky
a myslím na Miloše.
„No, to uvidíme, teď sme tu zakryté deskama jak v rakvi.
To je radosti. A eště víc hladu,“ konstatuje Jarka.
„No, co nám tu vlastně ostalo na jídlo?“ otáčím se a dívám
se do košíku.
„Ostalo tu eště dost sádla. Chleba je také, sice už tvrdší,
ale dobrý. Aspoň nás nebude nadúvat! Voda je také jakási.
A mléko sa vypilo. Stejně by už bylo zkyslé,“ dělám inventuru.
„Chceš chleba se sádlem nebo nadívaného bažanta?“ ptám
se Jarky.
„Na bažanta nemám chuť, toho už sem měla tento týden
třikrát,“ směje se Jarka a já si v ten moment uvědomuji, jak
moc ji mám ráda. Mažu pro každou jeden krajíc a zakusuju se
do chleba.
„Hergot, že sme my hlúpé zapomněly na tu súl. Šak to nemá
tu správnú chuť,“ brblu.
„Jez liško, jinší jídlo nebude,“ připomíná mi Jarka moje oblíbené
rčení z pohádky.
V tom venku spustili naši psi. Ruda je okřikuje a do toho
je slyšet nějaké hlasité nadávání. Prásk. Venku na dvoře někdo
vystřelil. Ta,ta,ta,ta,ta! Další ostré zvuky výstřelů se nesou
krajinou. Mlčky na sebe s Jarkou hledíme. Co se tam děje?
„Já mám strach,“ říká Jarka vyděšeně.
Všechna včerejší prožitá hrůza se do ní znovu vrátila. Přitahuji
si ji k sobě. Cítím, jak se chvěje. Zvenku se teď ozývá
křik. Někdo v cizím jazyce někomu nadává. Člověk ani nemusí
rozumět, protože rozzlobený hlas nabírá na síle. Vrznou vráta
a hluk se přesouvá do stodoly.
„Ať sa vychrápe na seně. Zmohla ho slivovica. Neumíja ju
chlastat.“
„Tá už zmohla inších bohatýrú,“ je slyšet druhý hlas.
Ruda to ale není. Sedíme za deskami jak pěny.
„Tak sa ožrat. Ale co, má na to právo, kdoví co šecko si moseli
tito ogaři zakusit. A to mu može byt tak neco málo přes dvacet,“
rozumuje první hlas.
„Ti další budú za chvílu také dobře sťatí, už ím moc nechybí.
Šak než ím oschnú mundúry, tak už budú z opice také vychrápaní.
Viděls v pařáku na hladině tych vší z toho oblečení, keré si
vyvařovali? Voda je masná, jak dyby to byla polévka! Ty mosíja
byt od tych vší snáď rozežraní,“ slyšíme odcházejícího.
Vrznou vráta a je klid. No, klid. Ze stodoly je slyšet chrápání.
Jarka mi posunkem naznačuje, co budem dělat.
„Nic, to co dosúď,“ odpovím jí. Polekaně se na mě podívá.
„Ále, ten nás neslyší, neboj sa. Slyšíš, jak chrápe. To mohl byt
strýc Fojtíkúj a ten druhý nevím. Možná strýc Mackúj,“ přemýšlím
nahlas.
Nahlas se ale bojím říct, co je asi s Rudou. Nechci poplašit
Jarku.
„Co je s Rudú?“ ptá se Jarka.
Hm, tak to byla zbytečná obava.
„Také o tom přemýšlám,“ přiznám se.
Do ticha zase vrznou vrata.
„Cérky!“
Ruda! Obě naráz jsme se mu ozvaly: „Co?“
„Eště mosíte vydržat. Vojáci už sú dosť napití a začínajú
blbnút. Vrátili sa aj ti, co šli do dědiny. A také už byli pod parú.“
„Co tá střelba?“ ptám se.
„To střílál tady ten. Otravoval psy a ti na něho začali štěkat.
To ho rozzuřilo a chtěl je postřílat. Ale jak byl ožralý tak sa
naštěstí trefil enom do búdy. Potom mu jejich velitel dál po čuni,
sebrál mu samopal a poslál ho spat do stodoly,“ vysvětluje Ruda.
„A další ho budú asi brzo následovat. Šak už vypili snáď čtyři
litry slivovice.“
Do vrznutí vrát se ozvalo: „S kým to tu mluvíš?“
„Ále strýcu, víte, vám to možu řéct. Skovál sem tady za ty
desky cérky. Maměnka si to přála. Po tom včerajšku, co sa stalo,
víte?“ říká Ruda někomu.
„A já sem si říkál, de sú. To je rozumné, dohoví, co by sa ím
mohlo stat. Šak sú to vojáci a mladí k tomu.“
„Šak právě, strýcu,“ slyšíme Rudu.
„Tož cérky, idu ty ogary rumunské dorazit. Enom ať sa napijú,
zaslúžíja si to. Potom vás veznu k nám. Tito tu eště budú asi aj
přes noc,“ slyšíme povědomý hlas.
„Vy ste strýc Fojtíkúj, že,“ ptá se Marta.
„Tož baže. Idem sa napit té osvoboditelské, co sem měl od
podzimu schovanú. A že sem sa na ňu těšíl! Každý deň sem
ju chodíl obhlédat jak mladú robku. Ale nevlézl sem na ňu!“
slyšíme vzdalující se smích. Strýc se musel pochválit.
„Cérky, šak ste slyšely. Nemějte strach, za chvílu vás vytáhnem.
Mosím už ít, ať eště neco horšího nevyvedú,“ sděluje nám
Ruda.
„No a co my chudery zabedněné tady zatím budem dělat?“
ptám se nahlas sama sebe.
„Slúbilas, že když řeknu kdo to je, že ně budeš vykládat,“
ozývá se Jarka, „třeba neco o Milošovi.“
„Šak šecko víš. A kdo je zvědavý, bude brzo starý. A starú by
ťa třeba Lojzíček nechtěl,“ směju se.
A v duchu si myslím – nemosí všecko vědět. Jarka se otáčí
a s povzdechem se natahuje na strožoch.
„Tož tos ňa dostala. Máš hřích, cigánit sa nemá,“ říká uraženě,
„a já hlúpaňa sem ti to vygdákala jak slépka.“
„Jaruško, až indy. Teď opravdu na to nemám náladu, nezlob
sa,“ omlouvám se.
Jarka jen mávne rukou a otáčí se na druhou stranu. Lehám si
taky. Pod hlavu si složím ruce a vzpomínám na Miloše. Co teď
asi dělá? Ten půlrok, co o něm nemám žádné zprávy, mě děsí.
Zaháním od sebe myšlenku, že by už nebyl… Pořád se za něho
modlím, ať se mi vrátí.

Problémy

Přemýšlím nad tím, jak se vše krásné postupně otočilo na
zlou stranu. Události dalších dní a měsíců mi letí před očima.
Miloš už nějakou dobu pracoval v Detoně v Bohuslavicích.
A tam jim nakládali fůru práce. Vojenská výroba jela na plné
obrátky. Miloš musel dělat často i přesčasy a to pak jezdil domů
později. A k tomu ještě v neděli fotbal. Takže jsme se už tak
často nevídali. Těch problémů, které všem zasahovaly do života,
ale začalo být víc. Zhoršilo se zásobování a na lístky se dostávalo
postupně míň a míň. Pro dospělého to bylo měsíčně jen 1 kg
masa, pár gramů sádla a másla, 4 vejce a necelých 10 kg chleba.
Shánělo se proto načerno u rolníků. Ale ti měli většinou strach
něco prodat. Museli totiž sami povinně odvádět dodávky, které
se jim neustále zvedali. I tak se ale mezi nimi našli kšeftaři,
kteří se nebáli a nasazovali horentní sumy za pár kilo zemáků.
Němci v tomto případě, že někdo kšeftoval nebo neodváděl
dodávky, byli velice přísní. V okolí kvůli tomu zatkli několik lidí.
Pár z nich se domů vrátilo až po deseti dnech pořádně dotlučených.
Plombovali se dokonce i máselnice, odstředivky na
mléko a šrotovníky.
Když prohráli u Stalingradu a Rusové zajali celou jejich
Paulusovu 6. armádu, tak tomu napřed nechtěli ani věřit.
Jejich neporazitelná armáda! Zvykli si jen vyhrávat a teď… Ale
propaganda Goebbelse vše ještě stačila zahladit. Mělo to být
pouze malé klopýtnutí na cestě za dobytím světa. Mezi lidmi
se to ale samozřejmě rychle rozneslo. Tatínek přišel z pily
s dobrou náladou a hned o tom mamince vyprávěl. Dobrou
náladu měl ale i proto, že si domů vždycky přinesl nějaký tabák
do fajfky. Chlapi, co nekouřili a dostávali tzv. tabačenky, což bylo
30 cigaret nebo balíček tabáku na týden, mu jej rádi prodali.
A za dobrou cenu. I nějakou štamprličku načerno vypálenou
doma z cukru si tam dopřál. Tatínka měli „pilařé“ z doby jeho
hajničení pořád rádi, protože byl vždy férový chlap. A chlapi
z pily dovedli takové lidi ocenit. Pilaři drželi navíc vždy pohro-
madě. Jak říkal tatínek, uměli si společně prosadit svoje a kdysi
i stávkou zamezit snížení mezd.
Tuto dobrou zprávu o porážce ale zadusil zvýšený tlak od
Němců. Lidi se báli den ode dne víc a víc. I já. A měla jsem
proč. Pomalu začínalo jaro, na které jsem se opravdu těšila.
Na rozkvetené louky, vůni květin a ptáčky zpěváčky. A na nedělní
procházky s Milošem.
Celá natěšená jsem jednoho dubnového dne čekala na
nádraží u vlaku, kterým Miloš po ranní směně většinou přijížděl.
Když z vlaku nevystoupil, tak jsem zůstala na nádraží a v klidu
čekala na ten další, který měl přijet za tři čtvrtě hodiny. Nebylo
neobvyklé, že musel zůstat déle v práci. Ale ani s ním Miloš
nepřijel.
Mezi dělníkama z Detony byl ale Karel Holbůj. Ten sice
pracoval na jinší výrobě, ale přesto jsem se ho zkusila zeptat,
jestli o Milošovi něco neví. Karel zůstal zaražený a až po chvíli
mně říká: „Víš, slyšel sem ve vlaku, že zatýkali na plnírně bomb.
Že tam snáď dělali neco s bombama, aby nevybuchovaly. Mluvilo
sa o tom, že si ich víc přímo z dílny odvédli stráže Werkschutz
a pak si ich přebralo gestapo. To určitě zase ten hajzl Boczek.
Poturčenec horší Turka!“
Boczek! Úplně se ve mně zastavilo srdce. Jeho jméno už samo
o sobě nahánělo strach. Brněnský Němec, který se chtěl zalíbit
německé vrchnosti. Kdejakou prkotinu se snažil zveličit a řádil
v Detoně jak mor. Už víc lidí kvůli němu skončilo špatně.
A Miloš… „Proboha, je mezi nima aj Miloš?“ strachuji se.
Karel jen pokrčí rameny.
„To nevím, jeho méno nikdo neříkál. Slyšél sem enom neco
o bratroch Opraviloch z Drnovic, Zádrapa, Běloň, Rak, Matušinec
a další už nevím. Marto, neboj sa, určitě to dobře dopadne,
možná enom mosél ostat v práci a dodělat výrobu za ty,
co zatknúli,“ snaží se mě uchlácholit Karel.
„Já už mosím, jede ně vlak. Drž sa,“ volá na mě už v poklusu.
Sedám si na lavičku před budovou nádraží a hlavou se mi
honí černé myšlenky. Počkám ještě na vlak v osm, ale ani s ním
Miloš nepřijel!
Když přijdu domů, tak první na mě od stolu v kuchyni spustí
tatínek, kde „sa túlám“, že už je tma. Až když přijdu víc do světla
petrolejky, tak si všimne mých uplakaných očí.
„Co sa ti stalo?“ polekaně se zeptá.
„Miloš eště nepřijel z práce. A na jeho dílně sa zatýkalo,“
poslední slova už říkám v pláči.
Všechno slyší i maminka, která leží v ložnici.
„Martuško, poď za mňú,“ volá mě k sobě.
Sedám si k ní na postel a hlavu zabořím vedle ní do polštáře.
Nemůžu zadržet pláč. Maminka mě jen hladí po vlasech
a vzdychá: „Nešťastná válka. Nešťastná válka.“
„Maminko, co mám dělat?“ ptám se.
„Teď už nenaděláš nic. Ten tvúj Miloš sa do nečeho zaplétl?“
„Nevím, nic takového ně nigdy neříkál. Enom, že plníja
nejakú trhavú směsú bomby. A že to je nebezpečné, že si mosíja
dávat veliký pozor, aby to nevybuchlo.“
„Snáď nebude tak zle,“ konejší mě maminka.
„Zkusím zajet k nim dom, třeba neco víja, nebo jel dom inak
jak vlakem,“ napadá mě a zvedám se z postele.
„Ani ať ťa nenapadne! Teď když je tma nekam jezdit!
Šak platí zatemnění! Zitra je také deň,“ zlobí se maminka.
Musím uznat, že má pravdu. Brumov je z Lúček daleko.
Sedám si zpátky k mamince a přemýšlím, co se mohlo stát a co
asi tak Miloš mohl provést. Zrovna teď, když jsou Němci obzvlášť
podráždění. Proti jejich očekávání a vytrubování propagandy
o konečném vítezství, na ruské frontě pořád prohrávají.
To budou hledat oběti na pomstu i tady.
„Běž spat cérko, teď už stejně nic nenapravíš. Snaž sa usnút,“
uklidňuje mě maminka.
To jsem ale nedokázala celou noc. Pořád jsem dumala nad
tím, co se mohlo stát. Kdyby se Miloš do něčeho zapletl, tak by
mně snad něco řekl. Nebo taky ne. Mohl mít strach, že bych mu
to mohla vyčítat nebo mě do toho nechtěl zatahovat.
Ráno jsem šla do práce jak mátoha. V cihelně už se o tom
taky vědělo. V Detoně pracuje hodně lidí z Bylnice a tak se ta
zlá zpráva rychle roznesla po celé dědině. Dozvěděla jsem se,
že zatkli skoro celou dílnu a odvezli je na výslechy. Nic bližšího,
než co mně včera řekl Karel Holbůj, ale nevěděl nikdo.
Po práci jsem hned jela na nádraží a netrpělivě vyhlížela
dělnický vlak. Hned z toho prvního vystoupil i Karel Holba.
Když mě uviděl, tak jen svěsil hlavu a kdybych na něj nezavolala,
tak by mě obešel.
„Karle, proboha, co sa děje?“
Ten spustil až po chvíli.
„Moc dobře to nevypadá. Opravdu prý neco do tych bomb
dávali, aby nevybuchovaly. Že je na to upozornili piloti z bombar136
dovacích letadel, že ne šecky bomby po dopadu vybuchnú. Lehko
zistili, že sú to bomby z Detony. Prý ich pár rozdělali a v nekerých
našli v trhavé směsi nejaký bordel. A potom už pro ně nebyl
problém zistit, při keré operaci sa to dělá. A zebrali každého,
kdo by to mohl udělat. Aj Miloša. A teď je gestapáci vyslýchajú.“
A po chvíli ticha dodal: „Já už mosím na vlak. Snáď to dobře
dopadne, Marto,“ je poslední co slyším.
Veškeré moje naděje pohasly. Miloš je opravdu ve velkém
maléru. Jak znám Němce, tak ti v takovém případě nasadí
mučení a týrání. Ach Miloši, co teď musíš zkoušet? Možná,
že už tě neuvidím…
Ani nevím, jak jsem došla domů. Schoulila jsem se na divan
v kuchyni a plakala. Tatínek to po chvíli nevydržel a povídá:
„Nále cérko, už toho nech, šak sa úplně vybečíš. Tak mu nepomožeš.“
„Když já nevím co s ním je,“ vzlykám.
„Tak sa zeber a jeď k Blahůškom. Ty mosíja snáď vědět vícej,
šak je to jejich syn.“
„K Blahůškom?“ vyhrkne ze mě, „to bych,“ odmlčím se.
Domů k Blahůškom? Mele se to ve mně. Včera večer jsem
byla odhodlaná. Ale dnes? Mám k nim jet? Nevyhodí mě?
Co mi asi řeknou? Není to troufalost? Sedím na divanu a přemýšlím.
Tatínek se na mě jen dívá a čeká, co udělám. Z ložnice jsou
slyšet přes otevřené dveře šouravé kroky. Ve dveřích se objevuje
maminka a pomalými kroky jde ke mně.
„Pomož ně,“ říká mi, když si chce sednout.
Všechno určitě slyšela.
„Marto, jeď k ním, šak ťa neukúsnú. To bude teď to najlepší,
co možeš udělat. Nebo sa nám utrápíš,“ hladí mě po ruce
maminka.
To rozhodlo.
„Tak já teda jedu,“ vstávám z divanu.
„A možeš je od nás pozdravovat,“ volá za mnou ještě tatínek.
Pod bránou si beru kolo a vyjíždím na ulici. Po cestě mi ale
dochází odvaha. Čím blíž k jejich domku, tím víc mám chuť se
otočit zpět. Hlavou mi letí: „Miloš, mosíš teď myslet na Miloše,
chceš vědět co s ním je.“
Sama sebe tak přesvědčuji a dodávám si odvahu. Odbočku
k jejich domku ale napoprvé přejedu. O sto metrů dál u hřiště
se otáčím a jedu zpět. Musíš zastavit, musíš zastavit – poroučím
si. Nohy mě teď poslechly a odbočuji do uličky k jejich domku.
Vcházím na dvorek, opírám kolo o dřevo a jdu ke dveřím.
Ty se ale sami otvírají a ve dveřích stojí paní Blahůšková.
Vidím ji podruhé v životě. Menší čtyřicátnice s utrápeným
výrazem ve tváři. A se zvláštním jménem Hilda.
„Poďte dál, Martičko. Věrka už vás ohlásila.“
Až teď si všimnu malé Věrky, která vyběhla ze zahrádky
u domu. „To máme takového špióna,“ pousměje se.
„Ty ideš určitě kvůli Milošovi, že? Poď dál, ať nestójíme
venku,“ zve mě dovnitř.
Z malé chodby vcházím do kuchyně.
„Posaď sa. Uvařím ti čaj, venku je eště chladno,“ otáčí se ke
sporáku.
Chvíli je v kuchyni ticho. Bojím se něco říct, radši čekám,
co paní Blahůšková. Ta se teď otáčí a v očích má slzy.
„Bože, cérko, to je trápení,“ sedá si ke stolu a slzy jí padají
na ubrus. „Do čeho sa to ten náš ogařisko enom zaplétl?“ kroutí
hlavou.
Dodávám si odvahy a zeptám se: „Co s ním vlastně je?“
„Šak ani pořádně nevím. Byli tu hned včéra večér, co nepřijél
dom, dojetí dva gestapáci z Detony. Ti nám řekli, že ho vyšetřujú
kvůli sabotážám na jeho dílně. Ptali sa na jeho kamarády a chtěli
vidět jeho věci. Prorabovali mu celú skříň. Nic ale nenašli a ani
si nic neodnésli. Mluvíl s nima víc múj. Naštěstí umí výborně
německy. Ptali sa aj, estli za ním dom nechodí nedo cizí a tak.
Múj ím říkál, že kamarády má enom na fotbále a že nevěří,
že by neco špatného udělál. To sa mu vysmíli, že šak právě, že
neco takového je pro nás hrdinství. Prý ať to necháme na nich,
že oni si pravdu určitě zjistíja. Nechcu ani domýšlat jak…,“
rozpláče se.
Tak je to přece jenom všechno pravda. A horší, než jsem
si myslela. Snažím se ovládnout, ale slzy se mi derou do očí
a začínám hlasitě vzlykat. Někdo mě chytá za ruku – malá Věrka
mě přišla utěšit.
„Neplač, Marto, on sa nám vrátí, uvidíš. On vydrží šecko,
šak je přeca sportovec!“
Tisknu Věrku k sobě a vím, že od teď budeme velké kamarádky.
U Blahůšků jsem ještě chvíli poseděla a rozloučila se
s tím, že se zítra zase přijedu zeptat.
Čekala mě další bezesná noc. V práci kolem mě nikdo o zatýkání
v Detoně ani nevzpomněl, ale vím, že za rohem se to rozebíralo
stále dokola. Doma jsem pak neměla stání a hned po
příchodu z cihelny sedla na kolo a šlapala do Brumova. Čekala
jsem, že před domem bude poskakovat Věrka a ta mě k nim
uvede. Ale ta se u domu neobjevila. Musela jsem proto zaklepat.
Nic. Zaklepala jsem ještě hlasitěji, ale nikdo se mi neozval.
Vešla jsem do chodby a zkouším zaklepat na kuchyňské dveře.
„Kdosi k nám ide,“ slyším Věrčin hlas.
Otvírají se dveře a Věrka hned jak mě uvidí, vyhrkne:
„Miloš je doma!“
„Kde je?“ vyletí ze mne.
„Poďte dál, Martičko, je tady v ložnici,“ slyším hlas paní
Blahůškové.
Vcházím do ložnice, kde na posteli leží Miloš. Mám obrovskou
radost z toho, že se vrátil, že ho vidím. Sedám si k němu
a i přes mlžný závoj vidím, jak je zmlácený. Monokly na obou
očích, na hlavě obvaz s prosakující krví. V jeho očích je ale vidět
radost, že jsem u něj.
„Ti ňa dotřískali, co? Snáď ale nemám nic zlomené. Šecko ňa
bolí a záda mám samé jelito.“
„Hlavně dyž si doma. Šecko sa zahójí, uvidíš,“ hladím ho po
tváři a slzama mu zkrápím ruce, kterými mě on hladí.
„Zavolala sem doktora Studlíka, ať sa na něho příde podívat.
Snáď to bude dobré,“ ozve se za mnou paní Blahůšková a odchází
do kuchyně.
„A ty poď se mňú, nemosíš šecko vědět a vidět!“ vyhání Věrku
z ložnice.
„Milošu, já sem měla takový strach. Co sa vlastně stalo? Bála
sem sa, že sa už nevrátíš,“ skláním se nad ním a líbám ho na
rozbité rty.
„No, to já také. Vúbec sem nevěděl, co sa děje. Víš, po obědě
vtrhli na našu dílnu stráže Werkschutz a odvédli nás každého
zvlášť na výslech. Už po cestě sem ich dost schytál. Zavřeli ňa do
jedné z kanceláří a hlídál ňa voják z německé domobrany. Ten byl
eště slušný, ale dyž sem sa ho ptál, co sa děje, enom krčíl ramenama.
Pak sem šél na výslech. Už ve dveřách sem dostál pár ran
obuškem. Řvali na mňa třé gestapáci ať sa přiznám, že oni víja
co sem udělál, že sem neco dávál do rozbušek, aby bomby nevybuchly.
Ale já sem fakt nic nedělál, ani sem o tom nevěděl. Enom
sem tušíl, že bratří Opravilovi z Drnovic možná neco dělajú
s výbušnú směsú. Kdysi sem ich viděl, že cosi kujú nad bombú.
Když si všimli, že je sleduju, tak na mňa mrkli. A možná, že to
dělali aj nekeří ostatní. Tak sem ím pořád tvrdíl, že opravdu
nic nevím. A oni zase, že mosím vědět, dyž sme na jedné dílně
a pořáď dokola, že sem o tom mosél vědět. Chvílu ně jeden vyhrožovál
zastřelením a mávál ně pistolú kolem hlavy. Ať sa přiznám,
inak… Druhý zasa zkúšál, ať mu řeknu ména tých sabotérú a že
pújdu dom. Když sem nic neřekl, tak sem dostal mlatu, až sem
ostál ležat a odnésli ňa zpátky do kanceláře. Spat ně nedovolili
a mosél sem furt stát. Až tam sem slyšél křik ostatních zatčených
z dílny, jak ich při výslechu třískali. Na výslechu sem býl za
ty dva dni pětkrát. Bylo to pořáď dokola. Přiznaj sa, kdo to býl,
bití a vyhrožování, že ňa zastřelíja. Byl sem tak zničený, že už
ně bylo šecko jedno. Enom sem ím furt dokola říkál, že dyž nic
nevím, tak ím nemožu nic řéct. Až dnes ráno ně řekli, že viníky
už majú a že sem do toho opravdu asi nebýl zapletený. Že už
nás delší dobu sledovali. To je možné. Asi sa nekdo aj přiznál.
A není divu, myslél sem si, že sa snáď přiznám aj já k nečem, co
sem neudělál. A tak ňa naložili na auto a dovézli dom. Co bude
dál nevím.“
„Pacient potřebuje klid,“ ozývá se ode dveří. V nich stojí
doktor Studlík.
„Tak jak to vypadá?“ jde k Milošovi a sedá si k němu na
postel. „Všechny ženské ven, zůstane tu jenom maminka, bude
se vyšetřovat,“ otáčí se na mě s Věrkou a vyhání nás do kuchyně.
V ní je pak z ložnice slyšet občasné heknutí Miloše a uklidňující
doktorova slova.
„Tak už možete dál,“ volá nás asi po čtvrthodině paní Blahůšková.
„Takže ošetřovatelky, chce to octanové obklady, studené
zábaly a trpělivost. Je zmlácený až hrůza. Kurvy jedny fašistické!
Toto si říká nadlidi,“ zlobí se doktor, od kterého jsem
v životě hrubého slova neslyšela.
„Chovají se jak dobytek. No, snad to nebude už dlouho
trvat. Ale modřiny se ztratí, rozbitá hlava zahojí, vyražený zub
nahradí. Jen mě trochu straší ta bolest břicha. No nic, přijdu se
na něj za tři dny ještě podívat. Je mladý, těm se to hojí rychle.
A když je navíc zamilovaný…,“ usmívá se na mě doktor.
„Napíši mu, že nejmíň týden nemůže do práce. Snad to bude
stačit. Potom se ukáže jejich doktorovi. Pošlete to po některém
jeho kamarádovi do Detony,“ píše u stolu neschopenku.
„Tak se tu mějte a ať má klid,“ loučí se doktor.
U dveří se ještě otočí a říká: „Já jsem pořád přemýšlel, která
to slečna vykopla ve Štítné ten balón z branky. A teď už to
konečně vím.“
„Já myslela, že sa na to už dávno zapomnělo, šak to už je víc
jak púl roku staré,“ odpovím mu.
„Na výjimečné události se, slečno, jen tak nezapomíná.
A pozdravujte maminku,“ směje se doktor a kývá mi na rozloučenou.
„Paní Blahúšková, možu eště k Milošovi?“ ptám se.
„Ty k něm mosíš,“ laskavě přikyvuje.
U Miloše se už dlouho nezdržím. Držíme se za ruce a mlčíme,
až usne. Ještě chvíli se dívám na jeho potlučený obličej. Co musel
zkusit… Hlavně ale, když je doma.
Tiše vycházím z ložnice a loučím se s Věrkou i paní Blahůškovou,
která mi ještě na dvorku říká: „A přijeď, kdy budeš chtět,
Milošovi to enom pomože.“
Doma tu novinu hned vyprávím mamince.
Za Milošem jsem tehdy jezdila každý den. Zdraví a nálada
se mu zlepšovala den ode dne. A já se snažila k tomu co nejvíc
přispět. První dny ale nemohl ani vstát z postele. Měl u ní proto
nočník, který se přede mnou snažil schovat. Styděl se za to.
Dělala jsem proto, že ho opravdu nevidím. Až třetího dne jsem
se jakoby nic zeptala:
„Nepotřebuješ vynést nočňák?“
„Jaký nočňák?“ dělal hloupého a krásně přitom zčervenal.
„No ten, co do něho čuráš,“ říkám mu klidně a čekám, co to
s ním udělá.
„Já?“ ptá se udiveně.
„No, kdo asi. Já né. Milošu! Ty zlobíš!“ hrozím mu prstíčkem.
„Tož to sem to dopracovál. Nočňák ně budeš vynášat. Hrúza,“
naoko se zlobí a zakrývá se peřinou.
„No a co. A dyž budeš chtět vyčurat, tak si řekni. Ráda pomožu
podržat nočňák,“ směju se.
Miloš vystrčil hlavu z peřiny a chvíli na mě nevěřícně kouká.
„Nó, to sa teda mám. To bych maródíl s radosťú aj rok!“ rozesměje
se nakonec. No, spíš jen heká, jak ho ještě všechno bolí.
„Tož tak dlúho bych ťa lehnit nenechala. Venku je krásně
a na rybníkoch přímo nádherně. Už sme tam spolu dlúho nebyli.
Nebo chceš, abych tam chodila s iným?“ dráždím ho.
Miloš na mě zase nevěřícně hledí těma svýma tmavýma
očima. Už už se nadechuje, že mi odpoví, ale já mu raději jeho
odpověď zatrhnu a rychle se ptám: „A co fotbál?“
To jej trochu rozhodilo a snad i zapomněl na moji provokaci.
„No ogaři už tady byli a ptali sa, kdy zase začnu chytat.
Uvidíme. Ptali sa ňa také, estli sem měl strach,“ říká Miloš
a na můj tázavý pohled přiznává: „Měl, a veliký, mohl sem řiťú
cvakat osmičku kulatinu!“ A po chvíli dodává: „Marto, ty bys
tam chodila s iným?“ ptá se smutně. Nezapomněl.
„Možná,“ ale když vidím jeho hraný trpitelský výraz tak
rychle dodávám: „Možná aj určitě!“
„Maminko pomoc, jak já to s túto robú enom vydržím, proč
ňa tak trápí. A já ju mám tak rád, obětuju jí svoje mládí a ona
toto,“ kvílí Miloš a padne naznak do peřin.
„Tak ty ně obětuješ svoje mládí? Ty chudáku, počkaj, já ťa
srovnám, dostaneš na prdelku,“ hrozím mu, otáčím ho na bok
a plácám přes zadek.
„Mamí, pomóc, ona ňa bije, au, au!“ křičí Miloš, ale v tom
jakoby ho něco napadlo, tak ztichne a říká: „Když na prdelku,
tak jedině na holú,“ a pomalu si začíná stahovat pyžamo.
Tak on si myslí, že mě tak dostane?
„Tak dobře, pokračuj, idu si pro vařaju!“ zvedám se z postele,
ale to už mě Miloš chytá za ruku.
„Počkaj Martičko, to by ňa jako toto čekalo v manželství?“
přitahuje mě k sobě. „To by byla pěkně veselá domácnost!“
„No, to by byla,“ dávám mu za pravdu a zase se smějeme jak
pominutí.
Miloš se opravdu rychle uzdravoval a dával dohromady.
Doktor měl pravdu, mladé trénované tělo se rychle probere
k životu. Poslední dny marodění až moc. To jsem musela čím dál
víc Miloše plácat po jeho nenechavých rukou. Vůbec mi nedal
pokoj a i když jsem se jako naoko zlobila, toto špásování mě
bavilo. Bylo nám spolu krásně a byli jsme štastní, jak jen můžou
být zamilovaní lidé.
Smutek se ale Milošovi na tváři objevil, když se dozvěděl, že
některé chlapy z dílny odvezli po výslechu do policejní věznice
gestapa v Kounicových kolejích v Brně. Odtud se domů vrácel
málokdo. A když, tak v rakvi… Pokud je přímo tam nepopravili,
tak skončili v koncentráku. Běloň, Rak, bratři Opravilové,
Zádrapa, Vašíček a další. Někteří byli i z řad učitelů, kteří byli
do Detony nasazeni na nucené práce skoro z celé bývalé republiky.
Ti bydleli blízko hlavní brány v dřevěných ubikacích. Miloš
si uvědomil, jak málo stačilo a mohl být mezi nimi.
Po čtrnácti dnech už Miloš nastoupil do práce. Z dílny byl ale
přeřazen do lisovny ekrazitu. I když mu nic neprokázali, už mu
nevěřili. A na této práci nešlo nic sabotovat. Navíc byla ještě
nebezpečnější, než plnění bomb, protože při lisování válečků
ekrazitu často docházelo k výbuchům a úrazům. Lisovna byla
proto ukryta v betonovém bunkru a dělníci při práci schovaní
za panceřovou stěnou. A jak Miloš říkal, byl i pod větším dohledem.
O práci v Detoně jsem se v tu dobu začala zajímat i já.
A ze stejných důvodů jak kdysi Miloš. Šířily se totiž zvěsti,
že i můj ročník 1924 bude možná už koncem roku 1943 taky
nasazen na nucené práce.
Problém odejít z cihelny ani s pracovním úřadem, jsem
neměla a nábor pracovních sil do Detony probíhal neustále.
Vojenská výroba byla teď důležitější než cihly. A spotřeba zbraní
rostla s tím, jak Němci na východě prohrávali. Každá zpráva
o jejich porážce se rychle šířila mezi lidmi. Ovšem museli jste
si dát pozor, s kým se o tom bavíte, protože různých udání
a následných vyšetřování bylo hodně. Lidé si tak, bohužel, občas
i vyřizovali mezi sebou osobní účty.
A tak jsem začátkem června 1943 začala pracovat v Detoně.
V tu dobu už to byla velká fabrika s 1500 zaměstnanci a skoro sto
úředníky. Dělaly se zde hlavně letecké bomby od těch nejmenších
kilových až po pětisetkilové. Dostala jsem se na celkem
dobrou práci ve skladě a expedici munice. Práce to nebyla až tak
těžká jak v cihelně, i když jsme se beden s municí natahaly dost.
Ostatní cérky, které tam pracovaly, byly většinou v mém věku
a také z blízkého okolí – z Vrbětic, Vlachovic, Haluzic, Slavičína
a Bohuslavic. Hned jsem se s nimi skamarádila.
Byla to ale pro mě v jednom velká změna. Cihelna byla
od našeho domu zkratkou přes železniční most asi kilometr.
Do Detony jsem musela dojíždět vlakem. Což znamenalo
brzké ranní vstávání nebo pozdní příjezd domů z odpolední
směny. Ale zase jsem se častěji vídala s Milošem. Hlavně když
jsme měli stejnou směnu. To se ale vždy nepodařilo. Navíc se
pořád prodlužovala pracovní doba a výjimkou nebyly ani nařízené
přesčasy. Stroje na výrobu zbraní a bomb, které zabíjely,
se prostě nesměly zastavit.
Neděle ale byla zatím naše. Na tu jsem se těšila celý týden.
To jsme spolu chodili na procházky, většinou, jak jsem říkala,
na naše rybníky. Na ostrůveček zamilovaných na třetím rybníku.
Ovšem až po fotbale, protože Miloš se po uzdravení vrátil do
branky Brumova. A já tak byla zase na každém domácím zápase.
Vstup jsem už měla zdarma. Pokladní mě vždy zdálky zdravili
a vítali jako vzácnou návštěvu. Jak říkali hráči, byla jsem jejich
talisman. Obzvlášť po tom zápase ve Štítné. Jaká to změna oproti
začátku, kdy mě ze hřiště i vyháněli!
Fotbalu jsem dokonce pomalu začínala i rozumět. Milošovi se
mně, po dlouhém vysvětlování a chytání za hlavu, jak to nemůžu
pochopit, dokonce povedlo objasnit, co je to ofsajd, kdy je roh
a taky že rukama může chytat jen gólman a pouze ve velkém
vápně.
Týmu se v tu dobu dařilo. Po podzimu 1942, kdy šest zápasů
vyhrál (musím se pochválit za tu Štítnou) a remizoval jen
v Komni, vedl dokonce tabulku! A to už bylo něco. Fandila jsem
tehdy ogarom jak o život a po výhře dostal Miloš vždy ode mě
hubičku. Ostatní hráči žadonili samozřejmě také, ale měli smůlu.
Vždycky jsem jim odsekla, ať si na to najdou „svoju cérku“.
V Brumově se začalo mluvit o možném postupu do I.B třídy.
V hotelu Cóbl se o tom prý vedli mezi výboranty i fanoušky přes
zimu vášnivé debaty.
Na jaro to ovšem bylo všechno jinak. Miloš některé zápasy
kvůli tomu zatčení nechytal a na nucené práce do Reichu muselo
odejít několik hráčů. Už před rokem totiž skončila éra dobrovolného
náboru. Do toho se z okolí začátkem války přihlásili hlavně
někteří z miškářů, kteří díky válce přišli o možnost vandrovat
za výdělkem. Říšský místodržící Fritz Sauckel hned po svém
nástupu na jaro 1942 vydal zákon, podle kterého šlo odvelet
na nucené práce kohokoliv. A taky se tohoto zákona využívalo.
Z protektorátu tak muselo do konce března 1943 nastoupit do
Německa sto tisíc lidí. Němečtí dělníci odcházeli zacelit díry
po padlých na frontě a ty měli u strojů nahradit naši nuceně
nasazení. K. H. Frank navíc slíbil vůdci další pracovní síly a ty
musely být dodány.
Postup proto Brumovu nevyšel, když skončil na krásném
druhém místě. První byla Komňa, která postoupila výš. Miloš
z toho byl trochu smutný, ale já uvažovala rozumně. Ve vyšší
soutěži se jezdí za vzdálenějšími soupeři. Při venkovních zápasech
by to pak znamenalo celou neděli bez Miloše.
Léto roku 1943 ubíhalo jako voda ve Vláře. Mistrovské zápasy
se ještě nehrály, sem tam jen nějaký turnaj a tak byla některá
neděle i volná. S Milošem jsme se pak chodívali, když bylo
pěkné počasí, koupat na Dlúhé tratě. Bylo tu hezky a příjemně.
Řeka Vlára tu při jarních povodních vyhloubila pár pěkných
tůněk, kde se dalo plavat i potápět. Mládež si oblíbila zvlášť tu,
u které stála na břehu stará vrba nakloněná nad vodu. A z té
ogaři skákali různé krkolomné skoky a předváděli se tu před
přítomnými cérkami. Stejně řádil i Miloš. Lomeňáky, na hasiča
a zkoušel i salta. Jen jedna neděle se mu moc nepovedla. Zato
mě pobavila, proto si na ni teď vzpomínám.
To přiběhl z vody a říká: „Teď ti předvedu bachora! Slyšél
sem v práci, jak sa to skáče a chcu to zkusit.“
„Jakého bachora? Co to je?“ ptám se.
„To uvidíš, je to prý velice náročný skok, prý enom pro
odvážné,“ říká tajemně a utíká k vrbě.
„Počkaj, neblbni, chceš aby sa ti neco stalo?“ brzdím ho.
Ale to už Miloš neslyší a leze na vrbu. Seshora mně zamával
a skočil. Ale vůbec ne po hlavě ani na nohy. Letěl natažený
břichem dolů. Jak prkno. Ozvalo se hlasité plácnutí, jak narazil
na hladinu.
Ogaři okolo to kvitovali jako něco, co tu ještě nebylo a taky
to i ocenili uznalým potleskem. Miloš jim zamával a vylezl
z vody.
Už když šel k dece, tak jsem si všimnula, i když se to snažil
skrýt, že ho něco bolí. Sedl si vedle mě a držel se za břicho.
„No, to asi bolelo, co?“ říkám mu a když vidím, že kýve
hlavou, pokračuju: „Nemáš blbnút, ani ťa nelituju!“
„Že to bude asi bolet, sem věděl. Ale že tak! Pálí to jak čert.“
„Ukaž, já sa na to podívám,“ říkám mu a oddělávám mu ruce.
„Ty máš pupek červený jak šumické tela!“ směju se.
Od vody se ozvalo hlasité plácnutí. A potlesk. Z vody vylézá
ogara Lysákůj a netváří se zrovna nadšeně.
„Vidíš, to je tvoja oběť,“ ukazuju Milošovi, „a hen už je další
na vrbě.“
Z vrby skáče další ogara. Plác! A chystá se další. Mezitím
k nám přišel první „skokan“ odvážlivec, Lysákůj ogara.
„Tebe to nebolelo?“ ptá se Miloše.
„To víš, že bolelo, a bolí furt.“
„Mňa také.“
„Tak proč to neřeknete ostatním, ať neskáčú?“ vložím se do
toho.
„Ať si to zkusíja také,“ směje sa ogara a Miloš s ním.
Ten den měl každý ogara na Dlúhých traťách červený pupek.
A o zkušenost víc, že není dobré opakovat každou blbost.
A ani Miloš už tento skok nechtěl předvést. I když jsem ho o to
schválně prosila.
„Marto, ty sa ňa chceš snáď zbavit, že?“ vymlouval se.
„Ten skok byla ode mňa vyložená mladická nerozvážnost. Skočíl
sem chlapom v práci na špek, že to je príma báječný skok. Že ňa
prý budú šeci obdivovat. Měli pravdu, byla to chvilková sláva,
ale za to to nestálo.“
A hladí se s bolestivým výrazem po ještě stále červeném
břichu.
Úplně mě tím rozesmál.
„No, aspoň nedo z toho má radost,“ okomentoval to smutně
Miloš.
„Tak tady máš bolestné, aby to tak nebolelo,“ nabízím mu své
rty, čehož Miloš rád a rychle využívá.

--------------------------------------------------------------


Poznámky k 9. dílu:

V tomto díle si Marta utahuje z Jarky, že „sa už galání“. Tak nějak podobně nám ale maminka popisovala seznámení s tatínkem. I když ne moc ochotně. Věděla, že to je pro nás vyprávění už jak z pohádky, a že i my z toho budeme mít legraci. Taky že jsme měli! Občas se rodiče taky „štengrovali“, kdo za kým tehdy hnávál kozu na pastvu. Tehdejší seznamování mladých opravdu často probíhalo při pasení krav a koz. Kolik tam bývalo srandy a co se nadělalo za uličnictví! Ti starší si určitě rádi vzpomenou. Možná i na to opékání vran, veverek i ježků. Jak se říká – hlad je hlad, nebo hlad naučí, či hlad je nejlepší kuchař. A že v Sidonii byla vyhlášená pochoutka žabí stehýnka, je taky fakt. Holt maso bylo dlouho vzácnost.

Vzpomínané vyvařování uniforem kvůli vším mi popisovala manželčina babička z Bylniček. Rumuni tehdy prý k nim na paseky přišli přes kopec od Maděrovce. A tak zavšivení, že se jim hýbaly vlasy! Doslova se prý vrhli na chleba a na to, co jím nachystali na jídlo. Očividně se o ně velitelstvo nestaralo. Nakonec i my jsme na vojně měli známé heslo: „Voják se stará, voják má.“ Můj tatínek s kamarádem Smolíkem od nich dokonce koupil za chleba a tři stovky samopal i s náboji! A když děda později zjistil, že stříleli do sousedovy stodoly, tak oba od něho dostali „po čuni jak zdéla“ a samopal jim zabavil. Kde ten skončil, nevím.

K tomu průšvihu v Detoně. Že se zde dělaly různé sabotáže, se ví. A že ti, co je Němci odhalili, špatně skončili, taky. Ti lidé prokázali velkou odvahu. Bohužel za ni často zaplatili cenu nejvyšší.
V publikaci p. Brzobohatého je toho popsáno víc. Já jsem použil část z toho následujícího:

Tak třeba do trhavé směsi, která se nalévala do bomb, přidávali hadry, dřevo a jiné nečistoty, které způsobovaly, že bomby nechtěly vybuchnout. Gestapo tyto akce přísně vyšetřovalo a mnozí z podezřelých byli popraveni nebo zahynuli v nacistických mučírnách: bratři Opravilové z Drnovic, Antonín Zicha (upálen na Ploštině), V. Běloň, B. Rak, A. Zádrapa, J. Vašíček, Bednařík, Matušinec, Švach. Za ukrývání zbraní v závodě byl popraven Batík a Jindřich Míča z Vlachovic.
Mnoho nacistických bomb zásluhou odvážných lidí nevybuchlo, máme o tom dokonce doklad: 3. 3. 1942 dopadla bomba na moskevský pedagogický institut, nevybuchla a byl v ní nalezen malý rusko-český slovník s podtrženými slovy "demonstrovat, diktatura proletariátu, děkovat". Při pátrání (v roce 1965 redaktor moskevských novin "Trud" O. M. Kuzněcov zjišťoval fakta přímo ve Slavičíně) po původu této bomby se zjistilo, že byla vyrobena ve Slavičíně, sabotáž provedl pravděpodobně jeden z bratrů Opravilů, byli to komunisté a uměli rusky. V dalších nevybuchlých bombách byly nalezeny lístečky s českým textem "Čím můžeme, tím pomáháme" a "Přejeme vám vítězství nad nepřítelem".

Dlúhé tratě na řece Vláře si pamatuji už jen hrozně málo, byl jsem se tam koupat snad jenom jednou v životě a to ještě jako špunt. Bylo to za pilou někde blíže ke Štítné. Po regulaci a narovnání toku Vláry zmizelo i toto krásné místo. Ostatně jak byl tehdy tok Vláry klikatý, se můžete podívat na stránkách https://kontaminace.cenia.cz/ , kde si to můžete „překliknutím“ i porovnat s dneškem. Nebyl to vlastně ani náš rajón, ten patřil „lúčkařom“. My, děcka ze Svárova, jsme se většinou koupaly v Brumovce v místech, jak jsou teď řadovky v ulici Říky.

Své případné dotazy atd. posílejte, prosím, na mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.