Reklama

01. 12. 2020

Dnes má svátek: Iva
úterý, 19 květen 2020 20:52

Miroslav Beňo - „Oči války“ 10. díl: Nucené práce

 Úvod ZDE, 1. díl ZDE, 2. díl ZDE,   3. díl ZDE,   4. díl ZDE,  5.díl ZDE , 6. díl ZDE ,  7. díl ZDE  , 8. díl ZDE , 9. díl ZDE        

 

10. díl: Nucené práce

Tyto občasné radosti vystřídala nejistota z budoucnosti.
V běžném životě i v práci se vše měnilo k horšímu. Na lístky
se dostávala jen polovina toho, co na začátku války. Základní
potraviny se taky sháněly daleko hůře než dříve. V práci nám
bylo neustále zdůrazňováno, že musíme víc a obětavěji pracovat
pro jejich vysněnou tisíciletou Říši. Prodloužené a nedělní
směny pak nebyly výjimkou. Z Němců už nevyzařovala taková
suverenita jak dřív, když se jim dařilo obsazovat jednu zem za
druhou. Trestali teď sebemenší náznak odporu a pečlivě vyšetřovali
každou maličkost. V Detoně se proto každou chvíli zatýkalo.
Stačilo k tomu malé podezření. Nebo udání. Z toho měl každý
největší strach. Nikdo si nebyl jistý, kdy si příjdou i pro něj.
A dostat se do rukou gestapákům znamenalo odnést si přinejmenším
hromadu modřin. Cestou z práce se ve vlaku takové zprávy
o zatýkání rychle šířily a rozebíraly. Kdo, proč a co se s ním asi
děje.
Nelítostného brněnského Němce Boczeka pak vystřídal ještě
horší Hanzal a strach ochromil celou fabriku. Zapřísahala jsem
Miloše, který mi tvrdil, že „fakt“ tehdy nic neudělal, aby se do
ničeho nepletl, protože teď už by se mi určitě nevrátil.
Pracovní dny ubíhaly jednotvárně jeden za druhým. V práci
jsme se skoro nezastavili. Výroba neustále stoupala a my plnili
jeden vlak za druhým municí a bombami. Němci si pořád vše
pečlivě hlídali a měli vše pod kontrolou. Samozřejmě i tisk, kde
se ale, oproti dřívějším oslavným článkům o velkolepých vítězstvích
a dobytých územích, začalo objevovat i v jiném duchu
formulované zpravodajství o bojích na východní frontě. Dočasně
vyklizené území, ústup na připravené pozice a podobně. I když
jsme se pokaždé z takové zprávy radovali, bylo jasné, že to
Němce jenom víc znervozní a že to odskáčeme hlavně my.
S Milošem jsme se v práci vůbec neviděli, pracovali jsme
každý na jinším konci fabriky. A přecházet mezi dílnami
bylo dělníkům zakázáno. Občas jsme se potkali jen ve vlaku.
Pár minut spolu…
Po návratu z práce mě ještě doma čekalo vaření, praní atd.
Jarka mi sice pomáhala, jak jen mohla, ale byla ještě pořád
děcko a na všechno nemohla stačit. Tatínek se staral jenom
o drůbež a zahradu a maminka většinu času proležela na posteli.
Zastavila jsem se často až večer a unavená padla do peřin.
Bylo toho na mě moc.
Jediným pěkným dnem byla neděle. Pokud byla volná, tak
jsem byla na každém zápase, ať doma nebo venku. A těšila se
spolu s Milošem z výher a truchlila, když se prohrálo.
Přišly první ranní mrazíky a ze stromů už začínalo padat
listí. A tehdy přišlo to, čeho jsem se bála - začal nábor našeho
ročníku 1924 na nucené práce. Nábor devatenáctiletých nedospělých
lidí…
Velký podíl na tomto náboru měl i ministr školství a lidové
osvěty Moravec, zrádce a kolaborant, který náš ročník daroval
Říši a Hitlerovi. Prý na tři čtvrtě roku a pak nás musí vrátit.
Jako nějakou opotřebovanou věc! Pracovala jsem sice ve vojenské
výrobě v Detoně, ale radši jsem se s doktorem Studlíkem
domluvila, že mně napíše potvrzení, že musím zůstat
doma kvůli nemocné mamince a starosti o celou domácnost.
Pro jistotu, kdyby mě náhodou chtěli nasadit do Reichu. A nikde
na úřadě jsem se nehlásila.
Listopad uběhnul bez problémů a já se trochu zklidnila.
Ovšem začátkem prosince mě doma čekal dopis. A na obálce
razítko „Arbeitsamt Zlin – Úřad práce Zlín“. Proboha! S třesoucíma
rukama jsem rozdělala obálku a z papíru jako výhružku
čtu:
Vorladung – Předvolání
Auf Grund der Regierungsverordnung vom 4. Mai 1942, Slg.
Nr. 154 § 6 , Abs. 4,
Jasné, zákon 154, opatření o řízení práce! Předvolání je
německy, ale i v češtině. Čtu dále.
vyzýváme Vás, abyste se za účelem přezkoumání Vašeho
pracovního poměru dostavila dne 15. 12. 1943 k Úřadu práce ve
Zlíně, 1. poschodí, dveře č. 15.
Předložte: pracovní knížku, policejní přihlašovací list a ostatní
pracovní doklady.
Nedostavíte-li se, budete předvedena policejně.
Neuposlechnutí tohoto příkazu trestá se podle vládního nařízení
č. 154, § 31, pokutou do 100.000 K nebo vězením do 6 měsíců
anebo oběma těmito tresty.
Tuto obsílku při osobní návštěvě odevzdejte.
Zlín, dne 30. XI. 1943
Razítko, z rozkazu a nějaký podpis.
Tak a je to tady. Nucené práce. Dávám se do hlasitého pláče.
Slzy mi padají na předvolánku a nejdou zastavit.
„Co sa stalo, Marto?“ ozvala se maminka z ložnice.
Nemám sílu jí odpovědět. Taková hrůza! Co minulo Miloše,
teď čeká mě!
Z ložnice jsou slyšet šouravé kroky. Maminka vstala z postele
a za pomoci čagánku si jde za mnou sednout ke stolu. Z rukou
mi bere předvolánku a čte si ji.
„Tak tam jet mosíš, to sa nedá nic dělat. A potom uvidíš,“
říká, když si ji dočte.
„Proč ňa volajú, dyž dělám v Detoně? Snáď ňa nechcú poslat
do Reichu?“ vzlykám.
Maminka už mlčí. Ví, že je to opravdu vážné. Tatínek nedávno
donesl od chlapů z pily, že i když nábor do Říše vázne, tak slíbené
počty je třeba stůj co stůj naplnit. A do Německa prý posílají lidi
i z dřív nedotknutelné zbrojní výroby a ze zemědělství.
Večer jsem dlouho nemohla usnout a myslela jen na to
nejhorší. Pojedu do Reichu. Pojedu do Reichu. Kde asi? A co mě
tam čeká? Z dopisů těch, co už tam z okolí jsou, je patrné, že se
pracuje většinou ve zbrojních továrnách za dost těžkých podmínek.
Což o to, to bych snad vydržela, ale byla bych tam sama,
bez Miloše. A jen to by mě určitě utrápilo…
Druhý den jsem ve vlaku Milošovi beze slov dala do ruky
předvolánku, kterou jsem vezla mistrovi kvůli uvolnění z práce.
Miloš si ji četl už snad potřetí a stále nic neříkal. Až pak svěsil
hlavu. „Marto, to znamená, že,“ a mlčel dál.
„Já mám strach. Co dyž budu moset do Reichu,“ šeptám
a hlavu si pokládám na Milošovo rameno. Vagón je plný lidí, ale
ti mě teď nezajímají. Potřebuji jeho blízkost, opřít se o něho.
„Kerý deň to je?“
„Středa, ale až tá ob týdeň,“ odpovídám.
„To je eště daleko. Co by sa dalo udělat? Mosíme zkusit neco
vymyslet.“
„Co možem vymyslet? Jet tam mosím,“ smutním.
„Neříkalas, že máš nejaký papír od Studlíka, že mosíš opatrovat
maminku?“ožil Miloš.
„To mám, ale estli to bude stačit, nevím. Ale určitě si ho
veznu sebú.“ Zbytek cesty mlčíme a jen si tiskneme ruce. Strach
nám svázal jazyky.
Těch několik dní rychle uběhlo. Ve strachu a obavách
z budoucnosti. Musela jsem na to pořád myslet a zvažovala jsem
různé varianty, co kdyby se stalo to či ono.
Do Zlína vyrážím brzo ráno dělnickým autobusem přes
Klobouky. Řidičem je Vojta Křesálek z Klobouk, kterého znám
z Detony, kam vozí dělníky. Je to moc hodný člověk a i teď se na
mě přátelsky usmívá. Beru to jako dobré znamení.
Na půdu pracovního úřadu ale vstupuji ve velkých obavách.
Uvnitř na chodbách před jednotlivými kancelářemi sedí vystrašení
mladí lidé. Jsou tu určitě z podobného důvodu jako já.
Pomalu jdu do prvního patra a sedám si na lavici u dveří č. 15.
V ruce žmoulám pracovní knížku a ostatní doklady. Nemám
odvahu zaklepat. Přemýšlím nad tím, co mě nejspíš čeká.
Nemůžu zadržet slzy a chodba se mi pomalu rozmazává v nejasných
barvách.
„Co se vám stalo, slečno?“ oslovuje mě někdo a sedá si ke
mně na lavici.
Otočím se na tazatele. A i když ho vidím trochu rozmazaně,
dívám se do mladší a usměvavé tváře.
„Proč pláčete?“
A já ve svém rozpoložení, ani vlastně nevím proč, jsem mu
vše povyprávěla. Jak mám strach, že budu muset do Reichu,
že mám nemocnou maminku a starého tatínka, o které se
musím starat. Že přece pracuji v Detoně ve válečné výrobě
a neměla bych být mezi těmi, co musí do Reichu. A že mám
Miloše, kterého mám ráda a nechci od něj. Vše jsem pak zakončila
proudem slz. Dotyčný mě vyslechnul a chlácholil, že snad
nebude tak zle. A ještě než odešel, tak mi dal svůj kapesník. Můj
už byl úplně mokrý od slz.
Asi za deset minut se otevřely dveře a z nich se ozve: „Pavelková!“
S roztřesenými koleny jdu dovnitř. Už ve dveřích mě
čeká šok, že málem omdlím. Za stolem sedí ten muž, co jsem mu
všechno na chodbě vyžbleptala! Proboha!
„Pojďte dál, slečno! Posaďte se!“ usmívá se na mě.
Nohy mě neposlouchají a já dál stojím u dveří.
„Tak pojďte, pojďte,“ zvedá se a vede mě k židli.
„Ani se vás už nemusím na nic ptát. Dejte mě doklady,“ říká
klidným hlasem a bere si z mých rukou všechny papíry.
Chvíli v nich listuje a se zájmem si čte potvrzení od doktora
Studlíka. Kroutí nad ním hlavou, ale neříká nic. Sedá si za stůl
a dál studuje doklady.
„Víte přece, že Říše potřebuje pracovní síly. A teď hlavně
v Německu. Proč jste se nepřihlásila už dřív, jste přece ročník
1924,“ říká, aniž zvedne hlavu od papírů.
„Já, já mám ty rodiče a dělám v Detoně,“ nepoznávám svůj
hlas.
„To já mám taky rodiče,“ říká, „a práce v Detoně je práce jako
každá jiná, ne? Kde tam vlastně děláte?“
„Ve skladu, nakládáme vagóny.“
„No vidíte, sklad. To je stejné jak v magacínu na nádraží,
i když je to v Detoně,“ a znovu si zvědavě prohlíží mé doklady.
Chce se mi utéct. Hlavu mám až na kolenou, bojím se ji zvednout.
Slyším skřípot odsunuté židle a kroky směřující ke mně.
Před očima se mi objevuje nějaký papír.
„Máte v práci špatné kamarádky, slečno Pavelková.“
Snažím se přes slzy rozpoznat, co je na něm napsáno.
Ale papír mi už z pod očí mizí.
„Přišlo na vás z Detony udání, že se vyhýbáte práci pro Říši.“
„Udání?“ nechce se mi věřit.
„Ano, říkal jsem vám přece, že máte v práci špatné kamarádky,
ne?“
Tak udání mě sem přivedlo! Kdo asi? Mé přemýšlení přerušuje
jeho hlas.
„Co mám s vámi udělat? Udání je podepsané, tak ho nemůžu
jen tak vyhodit. A navíc, jak vidím, je i pravdivé,“ vykládá si
jakoby sám pro sebe při chůzi.
„Kvituju ale, že jste byla ke mně upřímná. To se u vás
Čechů stává málokdy. Jste divný národ. Národ udavačů. Vašimi
vzájemnými udáními bychom si mohli oblepit celou tuto budovu
a to i zevnitř. A stejné je to i na gestapu,“ dodává pohrdavě.
„V Detoně jsou i jiná pracoviště než je sklad. Napíši dopis, aby
vás přeřadili na práci, která více odpovídá potřebám Říše.“
„Takže zostanu doma?“ vyhrknu ze sebe.
„Prozatím ano. Pokud bude Říše potřebovat, abyste jí pomá151
hala jinde, dáme vám vědět,“ říká důrazně a podává mi zpět
doklady.
Zvedám se ze židle a jdu ke dveřím. Když už jsem skoro
u nich, tak slyším: „Doufám, že další udání už na vás nebude.
A vraťte mi, prosím, můj kapesník.“
Vracím se a podávám mu proslzený a posmrkaný kapesník.
Mlčky ho bere mezi dva prsty, přesune ruku nad odpadkový koš
a kapesník do něj pouští. Prstem mi pak ukáže na dveře a už si
mě vůbec nevšímá.
Radostí bych jásala! Budu doma, budu doma. Cestou zpět se
těším, až to všechno řeknu rodičům a Milošovi.
Maminka i tatínek měli velkou radost. Radoval se se mnou
celý svět. Ráno jsem běžela Milošovi vstříc, hned jak vystoupil
z vlaku od Brumova. Když viděl můj rozzářený obličej, tak
mu bylo hned jasno. Skočila jsem mu kolem krku, líbala ho
a vůbec nedbala na lidi kolem. Ti se ostatně na nás taky usmívali.
Moc šťastných a zamilovaných lidí k vidění v tuto dobu nebylo.
Ve vlaku jsem mu svůj celý včerejší den popsala.
„Tys mu šecko řekla už na chodbě?“ divil se.
„Dyž já sem nevěděla, že to je negdo z úřadu práce.
Taký mlaďoch. Myslela sem, že je tam také pozvaný,“ vysvětluju.
„Jak ti to říkál o tom udání? Že přišlo z Detony a že máš
špatné kamarádky?“ zajímá se Miloš.
Kývu hlavou, že ano. Nějak jsem na to zatím nemyslela, vše
přebilo to, že zůstávám doma.
„Kdo by to mohl byt?“ ptá se.
„To nevím, nejak sem o tom eště nepřemýšlala,“ přiznávám.
Tím dotazem mi ale nasadil brouka do hlavy. Na Milošovi
je vidět, že nad tím taky přemýšlí. Udání. Jak to někdo může
druhému udělat? Tak ho ohrozit. Vždyť musí vědět, že Němci
to můžou zneužít a vymlátí z člověka přiznání i k něčemu, co
neudělal. Vlastní lidi udávají Němcům své sousedy, známé,
kamarády a blízké. Ten člověk na úřadě práce měl pravdu.
Asi jsme opravdu divný národ…
„Koms co udělala?“ zeptá se po chvíli Miloš.
Jen krčím rameny. Teď si na nic nevzpomínám. Ve skladu
nás pracuje snad dvacet ženských. Většina zhruba v mém věku.
Se všemi se kamarádím, tak proč by… Ale ten na pracáku věděl,
co říká. A list mi i ukazoval, ale když já měla před očima jen
skvrnu. Vystupujeme na nádraží u Detony, procházíme branou
do fabriky a loučíme se.
„Nevím, v kolik večer pojedu,“ volá na mě ještě Miloš, mává
mi a posílá vzdušnou pusu.
Cestou ke skladům mě radost opouští. Vždyť tam budu
s někým, kdo mě nemá rád! Ba přímo musí nenávidět. S někým,
kdo mě udal!
Na šatně mě ženské vítají a všechny jsou zvědavé, jak jsem
dopadla. Zdráhavě jim odpovídám, nemůžu v sobě potlačit
myšlenku, že jedna z nich, co mě teď napjatě poslouchá,
mě udala. Dívám se jím při rozhovoru postupně do očí a přemýšlím.
Je to Věra? Nedávno jsme se trochu chytli kvůli špatně
vydanému materiálu. Ale to byla prkotina, to by přece… Věra
určitě ne! Nebo Božka? Ta má vždycky řeči, když má něco udělat
navíc za některou z nás. Nebo snad Majda? Ta nemá žádného
ogaru a když se při svačině bavíme o těch svých, tak na každém
něco vidí. Prostě nám je závidí. Nakonec jsou mně podezřelé
snad všechny! Chvíli mám chuť jim to říct a zjistit jejich reakce.
Nechám to ale být. Radši o tom už nepřemýšlím a dám se do
převážení beden s municí. Možná se některá sama prozradí.
Další týden ve středu si mě zavolal mistr, že mám za ním
přijít do kanceláře, že něco dostal z osobního z vedení závodu.
Tak už je to tady. Strach mně svírá žaludek. Dumám, kam to asi
bude. Ze všeho nejhorší by byla práce na plnění bomb tritolem.
Lidi, kteří tam pracují, jsou lehce k poznání mezi všemi ostatními.
Po čase jim totiž žloutne kůže a vlasy. Znak otravy. A moje
zdraví není z těch nejlepších.
„Takže Pavelková,“ vítá mě mistr, “mám tu rozhodnutí ze
zlínského Arbeitsamtu. Mosíte přéjít na tritol.“
Hm. Tak v tom dobrém je to to nejhorší, co mě mohlo potkat.
Protestovat je ale zbytečné. Dodávám si odvahu a ptám se:
„Mistře, nevíte kdo mňa udál?“
„Co, tebe nekdo cérko udál? Snáď né negdo od nás ze skladu?“
Kývu hlavou, že ano.
„Tak proto ideš na plnírnu bomb. Já sem si myslél, že to je
kvůli nejakému inému prúseru. No, to cérko netuším. Doba je
zlá, ani našinci sa občas nechovajú jak ludé,“ kroutí hlavou. „To
abych si aj já začal dávat větší pozor.“
„A kdy tam mám nastúpit?“ ptám se.
„Počkaj, podívám sa. Hneď po novém roku,“ čte mistr
z papíru.
Tak to mám pěkný dáreček pod stromeček. Štědrý den je
totiž už za dva dny…
Milošovi to oznámím až druhý den ráno, protože večer nejel
domů stejným vlakem.
„Aspoň, že si doma,“ uzavírá tuto další nešťastnou událost.
Ale radost z tváře mu zmizela. Věděl, tak jako všichni v Detoně,
co to znamená. Na tritol nešel nikdo dobrovolně…
I když jsme měli na Vánoce minimum volna, proběhly
svátečně. Na půlnoční jsem seděla vedle Miloše, který mě po ní
doprovodil až k domu. Jako dáreček jsem od něj dostala rukavice.
Já Milošovi upletla novou šálu. Dárky jsme si předali ještě
před půlnoční před kostelem. Rukavice mi byly trochu velké, což
ale mělo výhodu. Po cestě domů si mohl Miloš do nich schovat
kousek svojí ruky k té mé. Podezřívala jsem ho, že je schválně
koupil větší a taky jsem mu to v legraci řekla.
„Marto, to né. Dyž já sem je kúpíl enom podle odhadu a tak to
dopadlo. To víš, dyž chlap nakupuje neco na oblečení,“ přísahá
mi vážně Miloš.
„Ale Milošku, tys to nepochopíl, mně sa to tak lúbí a moc,“
chlácholím ho, chytám mu ruku a cpu si ji do rukavice k té své.
„A budeš ňa za trest zahřívat až dom,“ tlačím se k němu.
„Tak to rád splním! Kupředu! Směr Bylnica, Lúčky, číslo
popisné 396!“ ukazuje rukou směrem k Bylnici a vyrážíme dolů
Hůrkou.

Kanárek

Krásné chvíle, kdy jsem ráda zapomněla na všechny starosti,
vystřídala po novém roce 1944 tvrdá realita.
Kolegyně ve skladu se se mnou všechny pěkně rozloučily.
Nechtělo se mi věřit, že jedna z nich mi tohle dokázala udělat.
Pokud ano, tak se umí dobře přetvařovat.
Druhý den ráno jsem se hlásila mezi kanárky. Tak se přezdívalo
zdejším pracovníkům. Jejich zbarvení kůže totiž kanárky
připomínalo. Všichni tu byli mladí zhruba v mém věku a na
nucených pracích. Neměli na výběr. Nemohli přejít jinam.
Byli totálně nasazení. A smíření se svým osudem. Odtud se
odcházelo jen z vážných zdravotních důvodů. Až když už neměl
dotyčný sílu pracovat dál. Byli jsme prostě dělníci na odpis…
Lidi na dílně se ke mně i k sobě navzájem chovali pěkně. Byli
jsme přece všichni na jedné lodi. A samotná práce nebyla ani nijak
těžká. Plnili jsme bomby tritolem. Určitě jsem z práce nešla tak
přetažená jako ze skladu nebo předtím z cihelny. Co jsem zaznamenala
jako první, bylo to, že ve vzduchu je cítit něco zvláštního,
z čeho jsem měla hořko v ústech. Když jsem se na to zeptala
kolegyně, tak jen řekla: „To je přeca tritolem, na to si zvykneš.“
Jasně, tritol. Můj budoucí dennodenní chleba.
Začátkem února celou Detonu vyděsila zpráva o smrti jedenácti
lidí, kteří zahynuli při velkém výbuchu ve zbrojní továrně
v Bojkovicích. Vždyť to byla vojenská výroba, jak tady. Něco
podobného se může stát i nám. Němci na to nijak zvlášť nereagovali.
Vždyť se jednalo jen o Čechy a pro ty tady stejně po
vítězné válce nebude místo.
Pomalu se blížilo další jaro. V práci jsem si zvyknula. Občas
jsem se sice necítila dobře, hlavně v závěru pracovního týdne,
ale před Milošem ani doma jsem nedávala nic znát. Každý měl
svých starostí dost.
Koncem března se začal zase hrát i fotbal. Bylo vidět, že
Miloše pořád moc baví. Úplně ožil. V bráně se mu začalo
nesmírně dařit. A já byla na každém zápase, jak jinak. A užívala
jsem si to s Milošem. Až přišel zápas s Bylnicí. Bylo to derby,
jak má být, protože rivalita mezi sousedními dědinami byla
obrovská. Už při nástupu hráčů na hřiště se stihl Olin Drbal
„požduchat“ s jedním bylnickým hráčem. Jen jsem slyšela, jak
na něj křičí: „Kdo je u tebe dlúhá fazolová tyčka, ty škrčku!“
a chytá ho za dres pod krkem. Kdyby mezi ně neskočili ostatní
hráči, tak by bylo zle. Od výkopu se jiskřilo od kopaček. Ostatně
jako každý předchozí zápas. Když ale ve druhém poločase jeden
z bylnických útočníků, prý to byl Knápek, zajel ve skluzu do ležícího
Miloše, který měl už míč v náručí, tak jsem to už nevydržela.
Viděla jsem jen Miloše, jak se bolestí svíjí na zemi.
Vjela do mě obrovská zlost: „Ty surovče, ty hajzle,“ řvala
jsem a drala se na hřiště, abych si to s ním vyřídila. Byla jsem
schopná jej zakousnout! Naštěstí mě kousek za lajnou odchytil
pan Loucký, zdravotník týmu, který se už zvedal, že půjde
Miloše ošetřit.
„Cérko, ná co blbneš, tam nesmíš,“ říká a drží mě kolem pasu,
zatímco já se mu snažím vysmeknout.
Když si na to teď vzpomenu, tak mě snad popadl amok. Viděla
jsem jen zraněného Miloše a jeho bolest.
Vřava z toho byla veliká. I když se hráči obou týmů mezi
sebou dobře znali a mimo hřiště se kamarádili, přesto teď do
sebe strkali a nadávali si. Každý si bránil svoje. Rozhodčí měl
co dělat, aby vše uklidnil. Nakonec Knápka za ten hrubý faul
vyloučil. A taky našeho Karla Holbu, který se ujal pomsty a dal
mu facku. To si ale dovolil moc, protože mu byl tak po ramena.
Miloš se jen těžce zvedal z trávníku. V bráně musel zůstat,
střídání nepřicházelo v úvahu. Zbytek zápasu jsem, víc než dění
na hřišti, sledovala Miloše, jak se drží za levý bok a jak s velkými
obtížemi chytá míč. Na hřišti se to začalo mydlit hlava nehlava.
Do toho křičeli fanoušci obou týmů, kterých se tu sešlo snad pět
set. Zdálo se, že válka se přenesla na hřiště.
Před závěrem jsme pořád vedli 1:0 gólem Karla Holby
z prvního poločasu. Zdravotník, pan Loucký, co chvíli vytahuje
z kapsičky u vesty hodinky a kontroluje čas.
„Už by sa mněl pískat konec!“ hlásí.
A opravdu, rozhodčí už se taky dívá na hodinky. Bylničtí si
toho všimnuli a nakopávají vysokou merunu do našeho vápna.
Bylnický Tonda Cepek, můj kamarád z našich Lúček, skáče
do hlavičkového souboje s Jožkou Ivanišem a padá přitom na
zem. Rozhodčí píská penaltu! Ukazuje, že si Jožka při souboji
pomohl loktem. No nazdar! Řvu na rozhodčího, tak jako ostatní
brumovští diváci, že to bylo nasimulované a že tam žádný loket
nebyl. Na jeho adresu letí jedna nadávka a výhružka za druhou:
„Poplaveš po potoku dom!“ a „Žeňte ho až na Taroše, tam mu
dajú, tam je najmenší rana pavúzem!“ a „Bodaj by ťa kráva
švácla po čuni zasraným ocasem!“
Bylničtí diváci zase volají, že to byla jasná penalta. Naši hráči
se všichni sbíhají u rozhodčího a protestují, ale ten si trvá na
svém. Sám faulovaný si mezitím staví míč na penaltový bod.
Už se s tím nedá nic dělat.
„Milošu chytíš to!“ a „Máš ju!“ a „Mosíš to chytit!“ a „Tak jak
ty dvě předtím!“ křičí brumovští diváci.
Milošovi se totiž v předchozích dvou zápasech podařilo
vždy chytit penaltu. Tato by mohla být tedy třetí v řadě. Zakrývám
si oči, ale nedá mi to a mezi prsty sleduji, jak to dopadne.
Miloš stojí uprostřed brány se svěšenýma rukama a bolestivým
výrazem ve tváři. Cepek se za pískotu brumovských fandů
rozběhl a kopl míč po zemi k levé tyči. Přesně tam ale směřuje
i Milošův tygří skok. Konečky prstů vyráží míč mimo tyče na
roh! Naši diváci řvou nadšením a rozhodčí píská konec. Teď zase
protestují bylničtí hráči, že je rozhodčí nenechal kopnout roh.
Ten ale nekompromisně ukazuje na hodinky, že čas uplynul a že
je po zápase.
Já sleduji, co Miloš. Ten se ale ze země nezvedá, jen se
přetáčí na záda a zůstává ležet. „Milošu, Milošu,“ křičím a letím
na hřiště. Odstrkuju hráče, kteří jsou kolem něho, klekám si
k němu a ptám se: „Co ti je? Co ťa bolí?“
„Žebra,“ jen sykne a kroutí se.
„To spraví pořádný hubanec,“ slyším nad sebou smích.
Tak dobře, říkám si a dávám Milošovi pořádnou pusu. Nade
mnou se ozývají uznalé poznámky a smích.
„Tož teď už mosíš byt zdravý,“ říká Franta Buráň.
„Aspoň na slavnostní odnesení,“ doplňuje Olin Drbal.
Hráči si Miloše nakládají na ruce a nesou ho do šaten. Nesou
ho jako hrdinu a lidi to i tak pochopili a tleskají mu. Vhání mi to
slzy do očí. Chvilková sláva ale pominula a já čekám s obavami
před šatnami.
„To bude dobré,“ hlásí Laďa Loucký, který první vychází ze
šaten. „Má enom dobře nakopnuté žebra,“ dodává a mizí ze
hřiště.
„Neboj sa, pusinkovat sa može, hubu má dobrú,“ dělá si
srandu Jožka Ivaniš.
„Pozdravuj Miloša, pěkně ně to chytíl. Teď abych ani na pivo
nešél, budu tam enom za blbca. Chlapi ně to dajú dobře zežrat,“
zastavil se u mě posmutnělý Tonda Cepek.
„Tak poď s nama, my budem oslavovat,“ říkám mu.
„No, to by ně eště chybělo, teď ít s Brumovjanama. To bych
už ani dom nemohl!“ máve Tonda rukou a jde pryč.
Miloš vyjde až skoro poslední. „Dnes to, Marti, na procházku
nevypadá,“ říká, „budu rád, dyž dojdu tych sto metrů dom.“
„Tak si aspoň na chvílu sedneme na lavičku u kapličky,“ navrhuju.
Sedáme si, ale Milošovi není nějak do řeči.
„Bolí to moc, že,“ zkouším začít rozhovor.
Miloš jen pokývá hlavou a dál mlčí. Já mlčení dlouho nevydržím.
„To už byla třetí chycená penalta v řadě, že?“ chci ho rozebrat.
Opět jen pokývání hlavou a mlčí dál.
„Milošu, co ti je? To tak moc bolí?“ ptám se a hladím ho po
tváři.
„Víš, já,“ odmlčí se.
Něco se stalo, to není jen tou bolestí. Chytám ho za uši
a otočím si jeho tvář ke mně, aby se mi podíval do očí. Miloš mi
uhýbá pohledem! Zvedám mu hlavu ještě výš. V očích má slzy!
Pouštím ho a hlava mu poklesne až na prsa. Nevím, co se stalo,
ale musí to být vážné. To není těmi žebry. Nechávám Miloše
být, ať se sám rozhodne, jestli mi to řekne. Sedíme asi minutu
mlčky. Mně se zatím hlavou honí spousta myšlenek, co je příčinou
Milošova stavu. To, že by mohl mít snad jinou, jsem hned
zavrhla. A styděla se, že mě to vůbec napadlo.
„Víš,“ začal Miloš potichu, „dostal sem předvolánku na pracák
do Zlína.“
Úplně jsem sebou trhla. Pracák?! To nevypadá dobře!
„Co možú chtět,“ ptám se, až jsem se vzpamatovala, „že by ťa
chtěli také přeřadit inam?“
„To né, co sem slyšél, tak chcú opravdu nejaké lidi z Detony
přetáhnút na nucené práce do Německa. A vybírajú hlavně prý
ty s nejakým škařúpem. Aby sa ich zbavili. A já sem měl ten
problém, šak víš,“ říká smutně.
Takže po čtyřech měsících nám opět hrozí rozloučení, bleskne
mi hlavou.
„Chtěl sem ti to řéct už minulý týdeň, ale neměl sem odvahu,“
vzdychne Miloš.
Sedám si blíž a hlavu si pokládám na jeho rameno. Naše
trápí snad nemá konce.
„Co v práci? Nezkusíja ťa podržat, že ťa potřebujú?“
„Už sem sa ptál mistra. Ten říkál, že zkusí ít na vedení.
Už tam aj býl a nic nevyřešíl. Že mu řekli, že dyž to Říše potřebuje,
je třeba položit oběti. Blbci.“
„A kdy jedeš na pracák?“
„Su pozvaný na tento štvrtek.“
„Milošu, já sa bojím co bude, co nás čeká,“ hlesnu a hlavu
si opírám o jeho rameno. Sedíme tam ještě hodinu jak dvě
hromádky neštěstí. Mlčíme, jen se k sobě tisknem. Když už se
pomalu stmívá, tak Miloše doprovázím k jejich domu.
„Já už mosím jet, už bude brzo tma. Co ty žebra, pojedeš
vúbec zitra do práce?“ ptám se.
Úplně jsem na Milošovu bolest zapomněla.
„Mosím, maminka ňa stáhne plachtama, snáď to přestane
bolet.“
Na rozloučenou se líbáme a vůbec nám nevadí, že nás můžou
sledovat Milošovi rodiče. To Věrka, ta nás sleduje určitě.
Cesta domů byla smutná. Naděje, že Miloš zůstane doma,
ale je. A té se budu držet, říkám si. Dokud nemá v ruce papír,
je pořád naděje.
V pátek jej s napětím vyhlížím u ranního vlaku. Hned jak
z něj vystoupí, na něm vidím, že je to špatné. Naděje je pryč…
„Jedu do Reichu. Prohlédl ňa doktor a prý tauglich. Pak ňa
poslali před jakúsi komisu a tam ně dali papíry kdy a kde bude
odjezd. Nedalo sa s nima vúbec mluvit. Měli plnú hubu Říše,
konečného vítězství, fírera a povinností. A že v Detoně už tolik
lidí není potřeba, že klidně nařídíja třeba šestnáctihodinové
směny. Bylo nás tam takových víc. Prý vypravíja celý vlak.“
„Kdy?“ ptám se chvějícím se hlasem.
Miloš mi beze slova podal jakousi obálku. V ní byla výzva,
aby byl v úterý 16. května 1944 v 10.00 hodin na nádraží v Uherském
Brodě. Cíl cesty – Leipzig. Lipsko.
„Nebyl tam koncem února veliký nálet? Co tam je za továrny?“
ptám se, když jsem předvolánku dočetla.
„Ptal sem sa chlapú. Že prý je tam nejaká Junkerska, kde sa
dělajú letecké motory. Ale to je přeca jedno,“ mává rukou a dívá
se přitom do země.
Nemůžu zadržet pláč. A to jsem si řekla, že budu statečná!
Posledních pár dní s Milošem. Pak nezbyde než čekat a doufat,
že se mi snad vrátí. Na Německo, a obzvlášť na zbrojní továrny,
teď míří jeden nálet za druhým a jsou zasypávány bombami.
Bezpečno tam není nikde. Někteří z naverbovaných na nucené
práce se už z Reichu vrátili domů, ale nejčastěji to bylo jen kvůli
špatnému zdraví nebo zranění. Milošu, co tě tam čeká?
Lidi, kteří procházeli kolem nás, klopili zrak. Jakoby tušili,
co se děje. Bezmoc a zoufalství z nás musely přímo sálat. Cestou
od vlaku jsme se drželi za ruce a mlčeli. Až za branou Detony
jsem Miloše na rozloučenou políbila a pohladila po tváři.
„Budu na tebe čekat třeba sto rokú,“ říkám mu a myslím to
vážně.
Další dny ubíhaly neskutečně rychle. Snažím se, jak jen to
je možné, Miloše rozptýlit. Vždy, když jsme spolu, tak se nutím
být veselá. I když uvnitř cítím smutek a bolest. Doma pak před
spaním nad vším přemýšlím. Konec války je v nedohlednu.
Rusové sice nad Němci vítězí, ale kdoví jestli se nezastaví na
svých hranicích. A na západě nemají Němci žádného soupeře.
Angláni se drží na ostrově a jsou rádi, že mají od nich zatím
pokoj.
Moje smutnění tehdy na chvíli přebila nečekaná událost.
Ve středu, 10. května, před půl čtvrtou jsme akorát odcházeli
z práce po ranní směně, když nás ohlušil obrovský výbuch.
Po chvíli následovaly další čtyři velké výbuchy. Na dílně tlaková
vlna dokonce rozbila několik oken. Zůstali jsme v hrůze stát,
hleděli nechápavě na sebe a první si mysleli, že to bouchlo
někde v Detoně. Ale nikde jsme neviděli kouř. Až po chvíli někdo
ostatní upozornil, že nad kopcem směrem na Slavičín stoupá
sloup dýmu. A bylo to dost daleko. Dohadovali jsme se, kde
a co to může být. A shodli jsme se, že to bude nejspíš zbrojní
továrna v Bojkovicích, bývalá Kyšerka. Co jiného by taky mohlo
v okolí bouchnout. Podle síly výbuchu to tam musel být masakr.
Na druhý den ve vlaku a v práci se o ničem jiném nebavilo.
V Bojkovicích prý bouchlo hned pět muničních skladů, v nichž
bylo uloženo skoro sedmdesát vagónů munice. Zabilo to naštěstí
jenom pět německých strážných, protože sklady vybuchly
v době střídání směn, kdy tam nebyli žádní čeští dělníci.
A to bylo hodně podezřelé. Na místo přijel dokonce i vyšší velitel
policie a SS Karl Hermann Frank a rozhodl, že za tuto sabotáž
nechá zastřelit každého desátého pracovníka fabriky. A Bojkovice
srovná se zemí. Nic podobného, žádná tak velká sabotáž,
se totiž v celém protektorátu zatím během války nestala.
Němci rozjeli důkladné vyšetřování. Nakonec ale nic konkrétního
naštěstí nezjistili a svedlo se to na zatékající střechu
a následné samovznícení skladované munice. Bojkovjané si
mohli oddechnout, z hrozby likvidace sešlo. Ale to jsme se samozřejmě
dozvěděli až později. Dohady, co za výbuchy mohlo být,
ale neustávaly.
Moje myšlenky ale teď patří jen Milošovi. Musím se s ním
co nejlépe a nejkrásněji rozloučit. Jeho počáteční nesmělost,
která mně zpočátku až vadila, se postupně vytrácela a byl stále
odvážnější. Občas až moc, až jsem ho musela někdy krotit.
Své chování jsem omlouvala tím, že musíme být rozumní, že je
válka a kdoví co se s námi může ještě stát. A stejně tak jsem se
to snažila namluvit i sobě. Takže jsem mu toho nikdy moc nedovolila.
Odsuď až posuď. Samozřejmě jsem o tom přemýšlela,
co a jak bych měla udělat. Ale prozatím vždy zvítězil můj strach
z neznámého. A z bolesti, jak ji zasvěceně a přesvědčivě popisovaly
některé kamarádky. Ale já myslím, že když je to z lásky…
Miloš se časem naučil respektovat určité hranice, ale bylo
vidět, že mu to někdy moc po vůli není. Tak mu to teď musím
vše vynahradit, rozhodla jsem se. A zrovna tak nad tím vším
nepřemýšlet.
Poslední neděli před odjezdem už Miloš nešel hrát fotbal.
Obětoval domácí derby se Štítnou. I přes bolest naražených
žeber šel do brány a s hráči se rozloučil týden předtím po zápase
s Rudimovem, který vyhráli 4:1. A oni s ním. Dostal novou kšiltovku
a tu jeho starou pověsili na hřebík v šatně. Nad místo,
kde Miloš vždycky sedával. S tím, že tam na něj počká, až se
vrátí domů. A musel s nimi jít k Coblovi to zapít. Šla jsem taky
a bylo veselo. Z kuchyně nádherně voněla nějaká pečínka.
Vůně česneku se táhla celou hospodou.
„Co to chystajú dobrého? Nejakú zvěřinu?“ ptám se Miloše.
Ten jenom pokrčí rameny, že neví. Za chvíli donesli z kuchyně
na stůl dva velké pekáče plné voňavého masa a chleba. Ogaři,
kteří byli po fotbale vyhládlí jak vlci, si s chutí ponářejí chleba
do vypečeného omastku. Netrvá dlouho a je slyšet jenom mlaskání
a vidět huby mastné až k uším. Beru si taky a je to moc
dobré. Strkám do Jury Štadlera po levici a ptám se ho: „To je
srnec, že?“
„Nó, mohl by byt, ale to by mosél byt uvázaný u búdy, haf,
haf,“ zaštěká do smíchu ostatních. A dodává: „Súsedúj Baryk
sa už nemohl dívat na tento zkažený svět a už nechtěl žit.
Tož co s ním. Tak sem si řekl, že ho sním,“ zabásnil si Jura.
„Akorát že byl už starý a mosél byt dlúho v pácu. Ale je to dobré,
co? To je žranica!“
Na chvíli se zarazím, ale pak si vzpomenu na cigána Pištu
a kočku, kterou u nich jedla Jarka. A já si z ní pak kvůli tomu
dlouho dělala legraci. Tak teď zase někdo dostal mě! Kočka
a pes. Přijde mi na mysl, že příště už mě může na talíři překvapit
jen myš a sama se tomu začínám smát. Ogaři na mě zatím
se zájmem hledí, protože čekali, co udělám po tom odhalení.
Možná se někteří těšili, že poletím zvracet. Zbytečně.
„Možu si eště vzít? Nic lepšího sem celú válku nejedla,“ ptám
se do všeobecného veselí a nabodávám si na vidličku kus šťavnatého
masa.
„To víš, dyž to připravovál Jura Štadler, coby člen spolku
Starých mládencú v Brumově, tak to mosí byt dobré,“ mlaská
si Miloš.
„On je na to odborník?“ ptám se zvědavě.
„No, to si piš. Proč myslíš že jejich spolek má ve znaku psí
hlavu?“
„Protože majú rádi psy?“ tipuji.
„To ano, ale na pekáči!“ směje se Miloš spolu s ostatními
okolo.
„Tak proto sa Jura vyhýbá cérkám, on sa nechce ženit, že?“
ptám se Miloše, ale ten už má plnou pusu masa, koulí očima
a jen kýve jako že jo. Být tu Jarka, tak určitě řekne, „že kýve
hlavú jak nemocný osel.“
„Áá. To sú ti, keří toho, kdo sa prohřeší proti jejich pravidlom,
vykúpú v kašně na náměstí nebo ho v nedělu odvezú z kostela
ve starém kočáře taženém volský potahem, že?“ ptám se dál
a dostane se mi stejné odpovědi – kývání hlavou. Miloš se prostě
cpe jak prajz, až mu omastek teče koutky úst.
U stolu všechny baví Karel Matějíček, veliký srandista.
„Chlapi, normálně sa nám doma okotily dvě kotrny do
jednoho hnízda. Měly sice enom jedno kotrňacko, ale zato bylo
hrozně veliké!“
Do řehotu chlapů pokračuje: „Pamatujete jak minulý rok
nebylo trnék, jak šecko pomrzlo? To seděla partyja chlapú
v hospodě a jeden z nich říká – no budu už mosét ít, mosím podepřít
trnky na humnoch. Ty máš neaké trnky, divili sa ostatní
chlapi. Prd mám jak vy, ale chcu nasrat súsedy!“
Chlapi se prohýbají smíchem, ale Karel hned navazuje:
162
„Toťkaj tu seděl koškař Karolko, co jezdí po dědinách na motorce
vykupovat kožky, a vykládál, jak si to raz švihál horú mezi Lúčkú
a Haluzicama a jak vyjél ze zatáčky, tak sa před ním naraz
objevíl vúz ze dřevem, kerý jél stejným směrem jak on. A říkál
– už bych to neubrzdíl, neměl sem sa ani už de vyhnút. Nasčestí
z vozu trčala dlúhá klada až na zem. Říkám si, to je moja jediná
naděja, inak su rozsekaný. Nadhodíl sem přední kolo, vyjél po
kladě na fúru a přes vúz a mezi koňama sem po oji sjél dole
a valíl sem si to dál.“
Někteří ogaři se málem zadusili smíchem. Ale Karel hned
navazuje: „Dvě tetky sa hrozně pohádaly a tá jedna povídá
druhé – Anešo, taks ňa nasrala, že ti ani na pohřeb nepújdu!
A tak sem sa těšila!“
„Zastavte ho, nebo sa snáď nenajíme! De ty na to furt chodíš?“
volá Karel Holbůj do smíchu ostatních.
„Je vás čut až na náměstí!“ přichází ke stolu tajemník klubu
Emil Forman.
„Vitaj, jak sa ti daří? Vidím že asi dobře, břušisko máš už
pořádný,“ ptá se ho nejblíže sedící Olin Drbalů.
„Chvála Bohu dobře, prasacko zdravé, děcka žerú. A co bys
chtěl po štyrech děckoch, jak možu mět pěknú postavu,“ plácá
se přes břicho a rozesmívá zase všechny Emil.
„Tož poď si také dat, připravovál spolek Starých mládencú!“
dělá mu místo u stolu Jura Štadler.
„Tož to nepohrdnu, to je jak doporučení do Grandhotelu!“
sedá si Emil a už se natahuje po chlebu.
Ten večer jsme se opravdu dobře bavili a snažili se na chvíli
zapomenout na tu prašivou válku, která nám všem tak vstoupila
do životů. Na tu svinskou válku, která dokáže krutě rozdělit dva
mladé zamilované lidi.

 --------------------------------------------------------------

 

Poznámky k 10. dílu:
Nucené práce je dostatečně známé téma. Těžko si teď představit, že stačilo ukázat prstem a odvezli vás do cizí země, kde jste museli těžce pracovat. Za války to mohlo potkat každého mladého člověka z vybraných ročníků. Výjimkou byl zpočátku jenom ten, kdo pracoval ve zbrojní výrobě nebo v zemědělství. Proto taky, aby se nasazení vyhnuli, v Detoně v Bohuslavicích pracovalo hodně mladých z celého okolí. Nebyla to sice žádná výhra, ale pořád lepší než v těžce bombardovaném Německu. Mimochodem – napadlo vás někdy, že jsme vlastně byli snad jedinou evropskou zemí, kromě těch neutrálních, která nemusela poslat své muže v uniformě do války? Ať už po boku nacistů nebo proti nim? Teda, když vynechám naše dobrovolníky v Británii a Sovětském svazu. Hitler nás tehdy asi víc potřeboval jako kvalitní dělníky do svých zbrojovek, protože by mu určitě stačilo zavelet a šlo se bojovat na frontu. Je trochu s podivem, že se tak nakonec nestalo. K nuceným pracím pár čísel, které uvádí historici:
Podle poválečných odhadů bylo z českých zemí na území Třetí říše zavlečeno asi 600 000 nuceně nasazených. Češi patřili k nejpočetnějším skupinám zahraničních dělníků a jejich nedobrovolný pobyt trval ve srovnání s ostatními národy nejdéle, někdy i plných pět let. Tomu, kdo odmítl pracovat, hrozila pokuta, vězení nebo deportace do koncentračního tábora. Během náletů a jiných podobných krizových situací se podařilo mnoha lidem utéci. Domů se ale stejně vrátit nemohli, naopak se museli skrývat před gestapem a své rodiny často spatřili až po válce. Někteří se domů ani nevrátili, zemřeli na cestě nebo se ztratili. Útěk tak neznamenal žádnou výhru. Z totálního nasazení se nevrátilo zhruba 6 000 Čechů, přibližně 60 000 českých občanů zemřelo do dvou let po návratu domů z nucených prací na následky vyčerpání či infekčních chorob.

Nešťastné udávání… Má to být náš národní sport už od dob Rakouska-Uherska. Nejspíš to bude pravda, protože to udávání se táhne naší historií jako červená nit. Nejvíc se udávalo v dobách, kdy bylo zle. Za války a za komunistů. Taky v tu dobu si všichni sakra dávali pozor, co na veřejnosti řeknou. Vy starší mi to nejspíš potvrdíte, že se nám malým doma říkávalo – toto nesmíš nikde vykládat! A nedělejme si iluze, že v této době tomu už tak není, že už se neudává.
Někde jsem četl, že velitel zlínského gestapa po zatčení při výslechu uvedl, že kdyby vyšetřovali všechna udání, která na sebe naši občané napsali, tak jsme jako národ vyhynuli. Prý jich bylo neskutečné množství. Zabývali se jen těmi závažnějšími, co je zajímala. Ostatní skončila v koši.
Ta historka, jak Marta vše na sebe řekla již na chodbě na úřadu práce, je pravdivá. Teta říkala, že to jí možná pomohlo k tomu, že nakonec do té Říše na nucené práce nemusela. A na tu dílnu, kde pracovala s tritolem, taky musela. I s těmi následky. Co jsem ji znal, tak špatně slyšela a muselo se na ni mluvit hodně nahlas.

Výbuch ve zbrojovce v Bojkovicích se stal 10. května 1944. Továrně se říkalo Kyšerka, protože ji před válkou postavil pražský živnostník Vítězslav Kyšer. Původně to byla chemická továrna a pyrotechnická dílna. Bývalý legionář dal tehdy práci několika desítkám lidí, později v ní pracovalo až na 500 místních. Zde je k tomu výbuchu ve zkratce něco bližšího z tisku z roku 2014, tj. při sedmdesátém výročí této události:

Pro místní začal 10. květen 1944 stejně jako dny předtím. Do zbrojovky v Bojkovicích, která zásobovala municí německou armádu, nastoupily stovky zaměstnanců. Na Trhovisku se zase sešli kvůli výstavě chovatelé dobytka. A do toho přišla událost, která se stala největší sabotážní akcí za celou dobu protektorátu. Krátce před půl čtvrtou otřásla zbrojovkou mohutná exploze. A po ní další čtyři. Nad domy se vznesl obrovský sloupec dýmu a kouře, který byl vidět patnáct kilometrů daleko. Mohutná tlaková vlna rozbíjela okna i ve čtyřicet kilometrů vzdáleném Zlíně.
"Do vzduchu vyletělo pět velkých skladů, ve kterých byly desítky vagonů munice. Některé zdroje hovoří o čtyřiapadesáti, jiné o stovce vagonů," vysvětlil místní badatel Vlastimil Hela.Výbuch otřásl celým městem. Nebylo domu, kde by nebyla rozbitá okna, výlohy obchodů byly zničené, střechy domů poškozené, dveře vyražené. V měšťanské škole se rozbilo 164 okenních tabulí.  "Tlak vzduchu vyrazil nádherné na skle malované okno nad hlavním oltářem v kostele svatého Vavřince a výbuchy poškodily i klenbu kostela," připomněl Hela.


Jen zázrakem zemřelo pouze pět německých strážných. Dělníci z továrny vyvázli bez vážných zranění. Exploze totiž začala pár minut před půl čtvrtou odpoledne. Tedy ve chvíli, kdy se střídaly směny a všichni pracovníci byli v šatnách poblíž hlavní vrátnice. Výbuchy odstartovaly přesně v době, kdy se střídaly směny a budovy s municí byly prázdné. Bylo tedy zřejmé, že akci musel někdo úmyslně naplánovat s cílem co nejmenších ztrát na životech. Podle poválečných záznamů tuto možnost zřejmě na počátku přijal i tehdejší vyšší velitel policie a SS Karl Hermann Frank. Ten do Bojkovic osobně přijel a rozhodl, že bude zastřelen každý desátý zaměstnanec podniku. Městečko chtěl nechat srovnat se zemí. Němci ale nikoho nezatkli a čekali na výsledek vyšetřování. Svým nadřízeným pak německé vedení podniku zdůvodnilo výbuch selháním skladované munice. A veškeré plánované perzekuce proti Bojkovicím byly odvolány. Historici se domnívají, že se tak stalo proto, že Němci potřebovali munici i zaměstnance. Výbuch to tedy musel být ohromný, určitě větší než ten, který jsme nedávno zažili ve skladech ve Vrběticích. Nu což, stále platí to známé, že historie se opakuje. Jen ty důvody jsou dnes jiné…


No a jako poslední, čemu se dnes budu věnovat, je „Spolek starých mládenců“ v Brumově. Ten skutečně existoval a to až do roku 1950. Do Zlínského deníku mohli před pár lety čtenáři posílat staré fotografie se vzpomínkami na nějakou zajímavost z historie jejich obce. Zmínku o tomto spolku i s fotografií tam tehdy poslal i p. František Sába, bývalý brumovský kronikář. Na snímku jsem napočítal 27 mládenců – členů spolku. Ten měl své stanovy i zásady, které museli členové přísně dodržovat. A pokud ne, tak mohlo následovat ono koupání v kašně nebo odvoz volským spřežením v historickém kočáru Landauer v neděli do kostela. Ve znaku měl spolek opravdu psí hlavu a to proto, že měli moc rádi psy. Tak jak píši v knize – na pekáči. Často prý pořádali psí hody. Vše kolem spolku ale bylo spíš v duchu legrace.

 

Miroslav Beňo


Byl bych moc rád, pokud máte nějaké válečné nebo poválečné vzpomínky, např. z vyprávění svých rodičů, prarodičů apod., nebo víte, že to, co popisuji v knížce nebo ve svých poznámkách, bylo jinak, můžou to být i případné dotazy, abyste mi to napsali na můj mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Za vaše informace nebo názory Vám dopředu moc děkuji.


-tz-