Reklama

04. 12. 2020

Dnes má svátek: Barbora
čtvrtek, 28 květen 2020 22:14

Miroslav Beňo - „Oči války“ 11. díl: Rozloučení

Dramatické události konce 2. světové války v Brumově-Bylnici a blízkém okolí.


Úvod ZDE, 1. díl ZDE, 2. díl ZDE,   3. díl ZDE,   4. díl ZDE,  5.díl ZDE , 6. díl ZDE ,  7. díl ZDE  , 8. díl ZDE , 9. díl ZDE , 10. díl ZDE     

 

11. díl: Rozloučení

Tu poslední neděli jsme věnovali jen sobě. Vyrazili jsme hned
po obědě na kolech za rybníky. Po kamenité cestě se moc dobře
nejelo, ale my měli jasný cíl. Být spolu co nejdéle a užít si to.
Za Třískama jsme už kola museli tlačit.
„Milošu, já už nemožu,“ přiznávám pod Hložcem.
„Tak si sednem. Poď, tam si odpočinem,“ ukazuje Miloš na
lučním kvítím rozkvetenou loučku pod lesem. Nádherně to
tu voní. Sundává sako a galantně mě vybídne, abych si sedla.
Pak si lehá vedle a hlavu si položí do mého klína. Rukou mě
ovine kolem krku a přitahuje blíž, aby mě mohl políbit. Slza mu
padá na obličej.
„Nebeč. Já sa ti vrátím, slubuju,“ hladí mě po tváři a palcem
mi utírá slzy, „přeca si to lúčení nezkazíme.“
Kývu hlavou, že má pravdu. Sesunu se vedle něj a schoulím
se mu na rameno. Miloš mě hladí a začíná něžně líbat. Plně se
té kráse poddávám. Začíná mi rozpínat blůzku. Něco se v ten
moment ve mně zase začalo vzpínat. Chytla jsem mu ruku:
„Milošu, já…,“
Miloš se mi znova zahledí zhluboka do očí a já mu na jeho
nevyřčenou otázku odpovím něžným polibkem na rty. Strach
z neznáma mě rázem opouští, v Milošově náručí se cítím
v bezpečí a plně se mu oddávám.
Nevím, kolik času uběhlo, když si Miloš lehl vedle mě
a s tichým vyznáním lásky mě hladil po tváři a líbal. Je nám
spolu krásně. Slunce začíná zapadat za obzor a já se pomalu
začínám strachovat, co asi řekne tatínek na to, že jsem přišla
domů opět pozdě. S rozpačitým úsměvem ve tváři se začínám
oblékat a pročesávám si prsty vlasy.
Sjíždíme na rybníky a na náměstí se loučíme. Miloš už do
práce nejde, tak se domlouváme na úterý. Chci se s ním jet
rozloučit do Brodu. Na druhé straně náměstí vychází z fortně
Jožka Ivaniš.
„Jak ste to hráli?“ volá na něj Miloš.
„Jedna jedna, těsně před koncem vyrovnál Jura Štadler!
Enom dvá vylúčení!“ mává na nás Jožka.
„No, na derby se Štítnú dobré,“ okomentuje to Miloš. „Ach jo,
tak sa měj, v úterý ráno v Bylnici na nádraží.“
Cestu domů nevnímám, pořád jsem myšlenkami u Miloše
a neustále si v hlavě přehrávám ty něžné chvíle, které jsme
spolu před chvílí prožili...
Domů přijedu skoro za tmy. Tatínek sedí v kuchyni u stolu
a čte si při petrolejce nějakou knížku. Když vejdu, tak jen zvedne
hlavu, pokýve s ní na pozdrav a pokračuje ve čtení. Maminka si
mě volá do ložnice.
„Poď, sedni si vedla mňa,“ říká potichu. „Jak je s Milošem?“
„No, chystá sa na tú cestu,“ snažím se uhýbat pohledem.
„Potáhni trochu knotek, šak na ťa nevidím,“ říká maminka.
Skláním se nad petrolejku. V ložnici se rozlévá větší světlo.
Maminka mě přitom sleduje a pak chytá za ruku.
„Rozlúčili ste sa pěkně a v dobrém?“ ptá se.
„Ano.“
„Tak to je dobře,“ usmívá se maminka a hladí mě po ruce.
„Je to na tobě vidět,“ dodává po chvíli.
„Idu si lehnút,“ zvedám se z postele a jdu do naší komůrky,
kde už Jarka spokojeně oddychuje. Při mytí se podívám do
zrcadla. A je mi jasné, proč se maminka tak usmívala a jak to
myslela, že je to na mně vidět. V očích mám popraskané žilky
a jsou celé červené.
Maminka určitě na mně poznala, co se dnes stalo. Žena ženě
rozumí. Tak s tím už nic nenadělám, říkám si, když si lehám do
postele. Usnout se mi ale nedaří…
V úterý ráno čekám na vlak od Brumova. Miloš vystupuje
s velkým kufrem a se smutkem v očích. Cestou do Brodu se
k němu choulím. Co nejvíc, jak jen to jde. Moc slov mezi námi
nepadne. Bojkovice, Záhorovice, Nezdenice, Šumice, Újezdec,
Uherský Brod. Nápisy na stanicích jsou vždy nejdříve v němčině
a až pak v češtině. První jsou Němci a pak až my. Všichni věříme
tomu, že to tak už dlouho nebude.
Vystupujeme. Brodské nádraží je plné mladých lidí. Je zde
neskutečný hluk a mumraj. Do všeho hraje nějaká kapela
pochodové písničky. Podobných párů, jako jsme my, je tady víc.
Nejsme zdaleka jediná smutná dvojice. Loučí se všichni. Všichni
s velkou nejistotou, zda se ještě uvidí. Tam, kam naši milí jedou,
jsou skoro každý den nálety. Čeká je tam jen práce a strach
o život. Nás doma sice taky, ale my jsme přece jenom doma.
Nejedeme do neznáma. Proč nás mladé nenechají spokojeně žít,
milovat se, založit rodinu, postavit si dům… Místo toho všeho,
co patří k životu, se nám nabízí jen strach a smrt. Chci být silná
a neplakat. Ale nejde to…
„Milošu, já to bez tebe nevydržím,“ začínám vzlykat.
„Mosíme to vydržat! Válka už dlúho trvat nemože. A až přídu,
tak sa veznem. Budeš ňa eště chtět?“ dívá se mi do očí.
„Budu, to víš, že budu!“ vrhám se mu kolem krku.
Držím ho a nechci ho pustit. Nějací lidé kontrolují doklady
a posílají ty, co zkontrolovali, do vlaku. Jeden z nich teď přichází
i k nám.
„Ihre Dokumenten!“ vyštěkne.
Miloš vytahuje z kapsy doklady. Fricek je kontroluje, vrací
zpět a posílá Miloše do vlaku.
„Schnell,“ dodává a čeká, až Miloš nastoupí.
Sleduji ho, kam si sedne, a čekám pod oknem. V každém
z nich je plno. Vlak je dlouhý, má snad deset vagónů. Ty se
postupně všechny plní. Poslední podání ruky, poslední vzájemné
slzy. Vlak se za chvíli rozjíždí a Miloš mi pomalu mizí z očí.
Už to bude pomalu rok, dlouhý rok, co jsem ho neviděla…

Bez Miloše

Zpočátku jsem si těžce zvykala, že tu Miloš není. Nevídali
jsme se sice ani předtím každý den, ale ten pocit, že je nadlouho
pryč, mě ničil. Neměla jsem se už na co těšit.
I když se mi Miloš po čtrnácti dnech hodně připomněl.
Nedostala jsem v termínu menstruaci. Když už se zpoždění
natáhlo na pět dní, tak jsem silně znervóznila. Miloš si nedával
pozor a co když… Ta nervozita na mně byla určitě vidět. A navíc
jsem to neměla s kým rozebrat a dusila jsem to v sobě. Kdyby tu
teď byl Miloš! Co budu dělat? Co když jsem opravdu…
Hlavou se mi honily jen černé myšlenky. „Tobě neco je?“ ptá
se mě na šatně kamarádka Jana Lysáková z Bylnice, která už po
mně dva dny zvědavě pokukovala.
Ve svém zoufalství jsem jí všechno řekla. Potřebovala jsem
se někomu svěřit.
„Neboj, to može byt tritolem! Já tu dělám dél než ty a mám
stejné problémy každý měsíc! Počkaj eště pár dní,“ uklidňuje
mě.
Naštěstí měla pravdu. I když naštěstí… Tritol byl opravdu
svinstvo. Ti, kteří tu dělali delší dobu, měli různé problémy.
I já postupně začala žloutnout, hlavně na nekrytých místech.
Zežloutly mi i vlasy, nehty a zuby. Vypadala jsem hrozně. Prostě
kanárek. Občas jsem si říkala, že je dobře, že mě Miloš nevidí,
protože by mě už snad ani nechtěl. Maminka nade mnou doma
lomila rukama. Nechutnalo mi, občas jsem i zvracela a byla
stále unavená.
Miloš mi zezačátku psal, jak jen mohl. O práci se zmiňoval jen
náznakem, že jí mají moc atd. Že jsou tam všichni v jeho věku.
A samozřejmě jak se mu stýská. A jak moc mu chybím a jak mě
má rád. A co všechno by se mnou prováděl, kdyby byl doma.
Snažil se psát co nejvíc optimisticky, nikdy si nepostěžoval.
Nechtěl mě určitě ještě víc stresovat. Dokonce psal, že jim tam
organizují sportovní neděle a že už hrál i fotbal. Měli i nějaké
estrády a přijelo tam za nimi i české divadlo. A že jim slíbili,
že když budou řádně pracovat, tak je časem pustí i na dovolenou.
Těšila jsem se na každý dopis. Ty mi pomáhaly přežít. Četla
jsem si je všechny pořád dokola každý večer. A myslela přitom
na Miloše. Co asi zrovna dělá, jak se má a jak moc na mě myslí.
A než jsem usnula, tak jsem mu poslala na dálku pár polibků,
pomodlila se za něj a poprosila jeho andělíčka strážného, aby
jej pořádně hlídal. To odloučení mě snad zničí dřív než tritol…
V práci nás totiž čím dál tím víc honili. Potřebovali stále více
vražedných nástrojů. Musela jsem proto zůstávat často na přesčasech
a bylo mi hůř a hůř. Cítila jsem, že slábnu. Stěžovala jsem
si mistrovi, ale ten mě odbyl, že doktor by mně stejně nedal
neschopenku a že jsou tak na tom všichni. Odtud se odcházelo
jen, až když na tom byl člověk moc špatně.
Na to, že jsem tady díky udání, jsem nezapomněla. Díky udání
některé z bývalých spolupracovnic, které se všechny pořád tváří
jako mé kamarádky. Díky ní teď chřadnu a je mi čím dál víc
zle. Jak ráda bych věděla, která z nich to je. Stále mi to leželo
v hlavě. Až jednou na konci léta jsem narazila na stopu.
To si mě při cestě z práce ve vlaku našla bývalá kolegyně ze
skladu.
„No konečně sem ťa našla,“ říká spokojeně a sedla si
vedle mě. Naklonila se ke mně a hned šeptem pokračovala:
„Mosím ti to řéct. Představ si, že sem sa dnes v práci pohádala
s Majdú - kvúli blbosti. Vadilo jí, že sem na stole v šatně nechala
hrnek. Šak víš, jak je hádavá. Říkám jí, co jako blázní, že si to
po práci uklidím. Ona že né, ať to uklidím hneď a že tam dělám
enom bordel. Tak jí říkám, že ona zas dělá bordel mezi cérkama,
jak je pomlúvá. No, pustily sme sa do sebe a jak sme sa hádaly,
tak z ní, jak byla zteklá, vyletělo, že si to se mňú vyřídí inak,
tak jak s inýma. Slyšely to aj ostatní cérky. Ostaly sme, jak dyž
nám pleščí. Říkám jí, to jako že ňa udáš? Ostala na mňa hledět
s otevřenú hubú, ale neřekla nic a utékla. Tým sa jasně prozradila!
Má to u nás šeckých vysrané, už sa s ňú nikdo nebaví.
To bude tá udavačka! Mosela sem ti to řéct,“ skončila řeč.
Majda! Proboha, vždyť se známe už od mala ze školy. Nebyly
jsme sice nejlepší kamarádky, ale občas jsme se spolu hrávaly,
oblékaly polénka do hadýrek a dělaly si z nich panenky. Jako
větší jsme si šuškaly tajnosti o ogaroch. Který se nám líbí
a nelíbí a tak. Majda! Komu už můžu věřit? V hlavě se mi přehrávají
některé poslední setkání s ní. Je fakt, že od mého odchodu
ze skladu jsme se spolu nebavily. Co ji k tomu asi vedlo? Bude
to vůbec ona? Někdy byla zlá, to ano. Hlavně když se vedla řeč
o ogaroch, co jsme s nimi chodily. Ten byl pro ni takový, ten
onaký, žádný nebyl dobrý. Sama ale ogaru nikdy neměla.
Že by to byla závist? O všem ještě znovu přemýšlím před spaním.
Přebírám pro a proti. Než usnu, tak se rozhodnu, že nejlepší
bude, když se jí na to zeptám přímo.
Druhý den jsem Majdu uviděla na nádraží v Bylnici. Stála
tam sama. Všichni ostatní postávali v hloučcích okolo a občas na
ni některému z diskutérů sjel pohled. Bylo jasné, o čem se baví,
novinka se šířila rychle. Když lidi zjistili, že jdu za ní, tak se na
nás obrátily pohledy všech. Přišla jsem až k ní a podívala se jí do
očí. Majda ten pohled dlouho nevydržela a sklopila hlavu.
„Proč?“ zeptala jsem se.
„Proč?“ ptám se znovu, když nedostávám odpověď.
„Řekni ně proč!“ naléhám už hlasitěji.
„Když ty máš šecko! Ogaru, lásku, štěstí!“ vyletí z Majdy.
V očích má zlost, ale i strach.
Tak přece je to pravda. Majda! V duši mám zmatek, ale hlavu
na odpověď mám jasnou.
„Teď už nemám nic. Ogaru, lásku aj štěstí mám v Reichu.
A zdraví ně za chvílu dojde. Vidíš, su vlastně na tom horší než ty.
Teď už možeš byt spokojená. Taks to přeca chtěla!“
Třese mnou zimnice z toho hrozného zjištění. Stojím a nevím
co dál. Ticho přeruší Majdin tichý hlas.
„Já nevím, co sem chtěla. Měla sem na tebe zlost, ale až tak
ublížit sem ti nechtěla. Odpusť ně to, estli to ide,“ říká se slzami
v očích.
„Já ti možu odpustit, ale co tvoje svědomí? Jak si to s ním
sama vyříkáš? A po válce s ostatníma?“ otáčím se a nechávám ji
tam stát s její hanbou.
S Majdou jsem se pak již nikdy nebavila. Zůstala pracovat
dál ve skladu v Detoně, ale mistr ji musel dát takovou práci,
aby byla co nejméně s ostatníma cérkama. Ani ty jí to nemohly
zapomenout. A ještě horší to měla po té mé zdravotní příhodě.
Někdy před vánocemi 1944 jsem v práci slabostí omdlela.
Cérky z dílny mě sice hned propleskly a probraly, ale ten den
už jsem nebyla schopná pracovat. Můj tehdejší zdravotní stav
byl moc špatný. Neustálá únava, nechutenství, točil se se mnou
celý svět a přidala se k tomu i bolest uší. Díky ní jsem i špatně
slyšela, doma na mě museli skoro křičet. K tomu všemu se ještě
přidal obrovský strach o Miloše. Po jeho posledním dopisu jsem
nemohla pořádně spát. Přesunovali je do Porúří, do některé ze
zbrojovek, které spojenci každý den bombardují. Sám si moc
dobře uvědomoval, kam bude nasazený a co mu hrozí. Bude to
každodenní strach o život a boj o přežití. V hlavě se mně stále
honila jeho poslední slova, jimiž se se mnou v dopise loučil.
Loučil se jako člověk, který jde smrti vstříc.
Martičko, nevím, jestli se ještě v tomto životě potkáme.
Tam, kam jedu, je jenom peklo a oheň. Chci, abys věděla, že jsi
mou jedinou láskou, kterou jsem na tomto světě měl. Narodili
jsme se ale do špatné doby. Nebude nám nejspíš už dopřáno spolu
žít, milovat se, těšit se z dětí a společně zestárnout. To, co jsme si
vysnili, se už asi nestane. Má lásko, nezapomeň na mne.
Další dopis jsem už od Miloše nedostala… A to mě tehdy
ničilo víc, než tritol.
Když mě v tu dobu viděl jednou při návštěvě maminky doktor
Studlík, tak jen sprásknul ruce: „Ježišimarjá, cérko, vždyť ty jsi
jak zralý citrón. A chudá si jak bič! Okamžitě odejdi z té plnírny
bomb. Ukaž, podívám se na tebe. Bolí? No jasně, játra. Jsi plná
jedů. Okamžitě pryč z té plnírny, říkám znovu! Nebo tě to zničí!“
rozčiloval se nade mnou.
„Co mám dělat, mistr ňa nechce pustit ani k dochtorovi, že
ňa stejně neuzná,“ krčím rameny.
„To je hrůza, takto ničit mladé lidi. Zkusím tam zavolat, vždyť
tě to může zabít,“ uzavřel debatu doktor.
Začátkem roku 1945 jsem už na tom byla opravdu dost špatně.
V práci jsem znovu omdlela. Cérky mě tentokrát nemohly
probrat, tak zavolaly doktora. A ten, až mě probral, nařídil, ať
mě odvezou domů. A mám se mu za čtrnáct dní přijet ukázat.
Domů mě vezlo auto gestapa. Když zastavilo před naším
domem na Lúčkách a z vozu mě vytáhli dva gestapáci, kteří mě
mezi sebou vedli, myslel si tatínek na to nejhorší. Nezapomenu
na ty vyděšené pohledy jeho, maminky i bratra Franty, který byl
zrovna doma na návštěvě.
Gestapáci mě napůl donesli až na divan v kuchyni a rodičům
vysvětlili, že jsem v práci omdlela a odjeli. Ty vyděšené pohledy,
jak jsem se později dozvěděla, neměli naši jen kvůli mně. Bratr
Franta, jako provianťák na stavbě dráhy do Zbrojovky ve Vsetíně,
sehnal nějaký salám a dovezl ho našim na přilepšení k bídné
válečné stravě. A když zastavilo před domem auto gestapa, tak
si myslel, že ho někdo udal a jedou si pro něho. Salám proto
schoval pod divan, na který mě gestapáci položili.
„Eště, že sebú neměli psa,“ ulevil si pak Franta. A protože
mě dlouho neviděl, tak si jen hvízdl a říká: „No, ty si teda dokaličená,
to ti povím. Co tá žlutá, to máš na koži natřené, či co?“
Musím mu vysvětlit, co je příčinou toho, jak vypadám.
„Hajzli jedni, vůbec jim na luďoch nezáleží. Dúfám, že sa tam
už nevrátíš,“ rozčiluje se.
„To nevím. Uvidím za štrnáct dní na kontróle u dochtora.“
Těch čtrnáct dní doma mně zdravotně hodně prospělo.
Jediným následkem byla neustávající bolest uší, díky níž jsem se
pořád budila a nemohla spát. Tento čas jsem přemýšlela, co se
asi děje s Milošem. Pořád se za něj každý večer modlím. I dnes.

Konec války

Na kontrole u doktora po těch čtrnácti dnech jsem už na tom
byla opravdu líp. Zaznamenal to i on.
„Vypadáte o něco lepší, ale ještě si vás proklepnu,“ mává mi
rukou, abych šla k němu.
Po prohlídce mi říká: „Víte co, já vás z té plnírny nechám
přeložit. Nemáte zrovna moc zdravý organismus, vás by to tam
úplně zničilo. Napíšu na vedení. Zatím buďte doma a čekejte na
dopis, kam vás přeložili.“
Maminka to doma okomentovala: „Eště že má nedo v této
válce aspoň trochu rozumu. Už sem sa na tebe nemohla dívat,
jak vypadáš!“
Doma jsem byla ještě další týden. Pak mi přinesla kamarádka
Jana Lysáková dopis od vedení, že mám nastoupit zpátky
do skladu. Konečně nějaká dobrá zpráva.
„Janko, zase budem dělat spolu,“ radostí jsem ji objala.
„A co Majda?“ vrací mě na zem.
„Té si nebudu všímat, tá už ňa nezajímá,“ mávnu rukou po
chvíli přemýšlení.
„Tak to sa enom připojíš k ostatním, nikdo sa s ňú od té doby
nebaví,“ ujišťuje mě.
Na pondělí jsem se docela těšila. Čeká mě sice zase práce od
rána do večera a větší dřina než v plnírně, ale to nevadí. Zdraví
máme enom jedno, jak říká maminka. A při práci přijdu trochu
na jinší myšlenky a zapomenu na své trápení. Co se asi děje
s Milošem?
Tu nejistotu jsem už nemohla vydržet a v neděli jsem zajela
k Blahůškom. Ale ani tam jsem se nic nedozvěděla. Miloš nenapsal
ani domů.
„Nevíme nic, Martičko, vúbec nic. Eště že máme tú malú.
Aspoň tá nás potěší,“ říká mi paní Blahůšková s uplakanýma
očima.
„A kde je vlastně Věrka?“ ptám se.
Až teď jsem si všimnula, že mě nevítala, ani kolem mě nepo-
bíhá.
„Tá šla s paní Lúckú k hraběnce. Brává si ju tam, aby sa hrála
s její malú dcérú Rosemarie. Paní Lúcká jí tam dycky dá neco
lepšího na jídlo z jejich kuchyně, tak tam chodí ráda.“
A dodává: „Věřím, že Miloš je v pořádku, to by nám snáď
Němci dali vědět, kdyby…,“ a rozpláče se. A já s ní. Rozloučili
jsme se s tím, že když se Miloš ozve, tak si dáme vědět.
Ale nebylo co, i když jsem každý den domů jezdila s nadějí,
že tam bude dopis. Miloš jakoby zmizel ze světa.
V Detoně začíná panovat zmatek. Němci tuší, že tuto válku už
nevyhrají. Koncem ledna proto nařídili pohotovost všem majitelům
nákladních vozů ze Zlína a okolí, z důvodu odvozu vojenského
materiálu z fabriky v Bojkovicích a našeho skladu v Bohuslavicích
do Prahy.
Koncem března začínají Němci pomalu balit kufry. Šuškalo
se, že německé vedení si posílá do německých bank velké částky
peněz. Začínala jim hořet koudel u zadku.
V tu dobu už bylo občas slyšet od Slovenska vzdálené burácení
děl. Bylnicí prošlo několik kolon maďarských vojáků - utečenců
před frontou. Jako památku nechali za sebou nákazu skvrnitým
tyfem, na který umřeli manželé Kalužovi z Brumova.
Ve Slavičíně se dokonce na jeden den v orlovně ubytovali slovenští
vojáci. Zvýšený pohyb vojska znamenal přibližování fronty.
Ze skladu mizí víc a víc vojenského materiálu. Dostáváme
proto posily z výroby, která se postupně omezuje. Nakládáme
vlak za vlakem municí a bombami. Všechny odjíždí směr Bylnice
a Vsetín. Zmatek roste den za dnem. Začátkem dubna přestala
fungovat pošta, pak elektřina. V práci jsme se tak vrátili k petrolejkám.
V tuto dobu přestala chodit do práce Majda. Na dílně
to samozřejmě vyvolalo rozruch a dohady. Nakonec jsme usoudili,
že dostala strach z toho, co s ní po válce bude. Kde ale je,
nevěděl nikdo. Jiné, větší starosti nám na ni daly zapomenout.
O Milošovi pořád nic nevím. V neděli 15. dubna jsem se po
obědě vypravila k Blahůškom. S nadějí, že se něco dozvím.
V Hodňově mě dojíždí Karel Holbůj.
„Marto, ideš na fotbál?“ ptá se mě.
Udiveně se na něj otáčím: „Jaký fotbál?“
„No nazdar, tys už aj zapomněla, že fotbál existuje, co?“ diví
se zase on.
Zastavuji se, protože jsme už u odbočky k Blahůškom.
Karel se zastavuje taky.
„Co Miloš, furt nic?“ ptá se.
Klopím hlavu a nemám ani sílu mu odpovědět.
„Promiň, já sem ti to nechtěl připomínat,“ omlouvá se.
„To nic, stejně na něho furt myslím. Idu sa zeptat k Blahúškom,
co nového. A co vy, jak sa vám daří?“ ukazuju hlavou
k hřišti.
„Už hrajem enom přáteláky, mistráky sú na jaro zrušené.
Dnes asi hrajem naposledy, fronta sa blíží. Domluvili sme si
Klobúky. Přiď sa podívat, Marto, ogaři ťa rádi uvidíja! A Klobúky
majú moc dobrý mančaft, može byt dobrý fotbál,“ láká mě.
„Možná přídu. Uvidím, jak dopadnu u Blahúškú. Ahoj,“
loučím se.
„Tak sa měj. A přiď na ten fotbál!“ volá za mnou Karel.
Za rohem baráku se objevuje Věrka. Hopsá si po levé a pak po
pravé noze. Jak mě spatří, tak se ke mně rozběhne.
„Ahoj Marto, dlúho sem ťa neviděla,“ dává najevo svou radost.
„No, dyž ty chodíš na lepší. Hrát sa a na jídlo k hraběnce,
to sa nedo má,“ směju se.
„Špatné to tam fakt není. A aj na oslovi sem sa vozila!“ trumfuje
Věrka.
„Věrko, je maminka doma?“ ptám se.
„Není, šla aj s tatínkem na návštěvu k Peclom. Říkali,
že přídú tak za dvě hodiny,“ informuje mě.
Co teď? Asi půjdu nakonec opravdu na ten fotbal.
„Věrko, nechceš ít se mňú na fotbál?“ lákám ji.
„Fotbál ňa nebaví. Dívat sa, jak sa chlapi okopávajú jak
řepy. A ukazujú křivé nohy. Takový Karel Matějíčkúj je má jak
hajzlový pavúk. A Karel Holbúj je tak malý, že tahá trenky po
zemi!“ chytá se za pusu, co to vlastně řekla.
Směji se její prostořekosti. Teda na jedenáct roků má dobře
prořízlou pusu.
„Tak já idu sama a pak sa tu stavím. O Milošovi nevíte asi nic,
že?“ zvážním.
Věrka jen zavrtí hlavou a mlčí.
„Tak zatím ahoj,“ loučím se s ní, sedám na kolo a směřuji
k hřišti. Tam už se mezitím hráči připravují na zápas. Uvědomuji
si, jak dlouho jsem tu nebyla. Vždyť už to bude skoro celý
rok! Po hřišti pobíhají samé známé tváře. Jožka Ivaniš, Olin
Drbal, Karel Holba, Jura Štadler, Laďa Loucký, Karel Matějíček,
Rybníkář, Adam, Polách. Pomalu jdu na svoje místo za brankou.
„To je přeca Marta,“ slyším z hřiště. Olin Drbal mě, při své
výšce, nemohl přehlédnout.
„Marto, ahoj!“ slyším ze všech stran. Hráči se ke mně sbíhají
a všichni mi chtějí potřepat rukou. Až mě to dojímá a stěží zadržuji
slzy. Otázky se na mě jen sypou. Ptají se na Miloše. Co s ním
je, kde je, jestli píše.
„Nevím, ne, ne,“ odpovídám. „Nic nevím.“
Jsou hodní, chlácholí mě, že se vrátí a že nám půjdou na
svatbu. Pro Miloše prý mají schovaný chomout a pro mě bič.
Kéž by to byla všechno pravda a opravdu se to stalo. Nevím,
co na to říct. Naštěstí píšťalka rozhodčího všechny odvolala na
hřiště.
Stojím za brankou tak jako vždy. Toho, kdo teď chytá za
Brumov ani pořádně neznám. Vím jen, že se snad jmenuje
Častulík. Zasním se a snažím se tam vidět Miloše. Představuji
si naše první setkání, jak jsem mu odsekla, že na fotbal kvůli
němu nechodím. A úsměv mi vyloudí vzpomínka na gól s Bylnicí.
To jsme tomu tenkrát dali! Půjdeme spolu ještě někdy na
rybníky? Nebo do tunelu? Teď jde kolem mě brumovský brankář
pro míč. Usmívá se na mě jako kdysi Miloš. V jeho pohledu
a očích mu ale schází to, co tam měl Miloš schováno jen pro mě.
Lásku.
Ani nevím, jak jsem tam vydržela stát celý zápas. Po něm za
mnou přišel Jožka Ivaniš a zval mě k Coblovi. Vymluvila jsem se,
že musím k Blahůškom. Vlastně to ani výmluva není.
„Kolik to vlastně skončilo?“ ptám se ho, když odchází.
„Prohráli sme přeca šest ku dvěma,“ udiveně se otáčí.
Vysvětlovat mu, že jsem byla duchem nepřítomna a celou
dobu vzpomínala na zážitky s Milošem, mu ale nebudu.
„Tak ahoj a pozdravuj ogary,“ loučím se s ním a asi i s fotbalem.
Sama už sem určitě nikdy nepříjdu.
Blahůškovi už jsou doma. Jen ve dveřích se ptám paní Blahůškové,
co nového.
„Vůbec nic, vůbec nic. Akorát sme sa teď dozvěděli u Peclú,
že v Bylnici sa schovává jeden z nasazených, kerý z Porúří
nedávno utékl dom. Prý je to tam teď hrozné, nálet za náletem.
Že nedy je ani nepustíja z dílny sa schovat. Šecko je tam rozbité.
A mrtvé nechávajú často pod sutinama a ani je už nepohřbívajú.
Bože, bože,“ vzdychá.
To nemůžu poslouchat, a proto se rychle loučím a jedu domů.
Cestu mám zase rozmazanou…
Počet náletů se s blížící frontou zvyšoval i u nás. Už začát175
kem března byly bombardovány Valašské Klobouky. Při náletu
zemřelo devět lidí, z toho pět jich bylo z rodiny Veverkových.
Další z nich stál ve Slavičíně život pět lidí. Bomby prý shodilo
letadlo rumunské armády. Bylo typu Junkers, které měli Rumuni
z doby, kdy ještě bojovali po boku Němců. Z té doby měli ještě
i německé bomby. A ta, která ve Slavičíně zabíjela, byla podle
střepin vyrobena u nás v Detoně. Jaký to paradox…
Odvážet munici z Detony museli nakonec i koňáci z celého
okolí. Část vozili do Vlárského průsmyku, kde se Němci obrňovali
a chtěli zastavit postup Rusů.
Ve středu 25. dubna nám bylo oznámeno, že už nemáme do
továrny chodit, protože ji celou začnou likvidovat a ničit. Radostí
bych tehdy objímala celý svět. Válka končí, brzo nás osvobodí.
Věřím, že pak přijede domů Miloš a vše bude znovu tak krásné.
Realita dalších dní ale přinesla celou řadu nečekaných
událostí. A začalo to páteční smrtí tatínka. A pak šlo o život
i nám ostatním…

Za deskami

A teď tu sedím s Jarkou za deskami a místo oslav čekáme,
až se Rumuni ožerou. Jarka ke mně sedí zády. Asi bude naštvaná.
„Jaruško,“ začínám opatrně. Nic.
„Jaruško, tak sa nezlob. Mně fakt není do řeči,“ snažím se dál.
Do toho vrznou vrata.
„Tak to je poslední,“ slyšíme hlas Rudy. „Tento přišel poslední
a už si ani nedával vyvařit mundúr. Smrdí jak cap a je samá veš.
Ani sa nedivím, sú to chudáci. Napřed je před sebú hnali Němci
na Rusa a teď Rusi na Němca. Hotový galimatiáš!“
Stodolou se nese podnapilé mručení.
„No poď, lehneš si, vyspíš sa,“ říká Ruda a pokračuje
k nám, „cérky, idu pro nekoho, aby ně pomohl oddělat desky.
Vaše vysvobození sa blíží!“
„Slyšíš Jarko, idem konečně ven!“ plácám ji po rameni.
Ta ožila jak malé kůzle. Ze stodoly je slyšet pořád to mručení
a nějaký opilecký hlas si něco vykládá. Ruda pořád nejde.
Do toho začal někdo ve stodole krákorat nějakou melodii.
Krákorání po chvíli střídá křik. Znělo to jako: „Fót, fót!“
A dupot nohou, jako kdyby tam tančil slon. Co se tam děje?
Křik zesiluje a stále dokola: „Fót! Fót!“
„Ty, necítíš neco?“ ptám se Jarky. Ta kroutí hlavou, že ne.
Křik nabývá na intenzitě. Vrznou vrata stodoly.
„Ježišmarja, hoří. Hoří!“ slyšíme vzdalující se hlas.
Ze dvora se pak volání „Hoří! Ve stodole hoří!“ ozývá z více
hrdel.
Za chvíli nastává ve stodole mumraj.
„To hovado si tu chtělo zapálit cigaretu! Strýcu, pomožte
ně odházat ty desky, mosíme dostat cérky ven!“ křičí Ruda
a vzápětí slyšíme hluk padajících desek.
„Cérky, nebojte sa, už sme u vás!“
Konečně světlo! Skáču Rudovi do náruče a za chvíli na nás
visí i Jarka.
„Cérky, honem ven a noste vodu ze studánky. Strýcu, vidle
a odhazovat seno na bok od ohňa,“ řídí ostatní Ruda.
Do toho se motají ožralí vojáci, které mezitím další sousedé,
kteří se sem seběhli, odtáhli ze sena ven ze stodoly do bezpečí.
I když máme nohy ztuhlé, tak běžíme obě jak o závod ke
studánce a bereme okovy s vodou. Ty už naplnil strýc Mackůj.
Kolem nás je více sousedů, kteří taky běhají s vodou. Rychle
s ní do stodoly. Ruda nám bere okovy z rukou a chrstá vodu do
plamenů. Běžíme zase zpátky ke studánce. Dvůr se plní lidmi,
kteří přišli pomoc hasit. Chlapi uvnitř zatím přeházeli seno
doprostřed stodoly mimo plameny a oheň tak už nemá co schvátit.
Naštěstí toho sena bylo ve stodole už málo, byly to jen nezkrmené
zbytky od zimy.
Z posledního zbytečku sena jde už jen malý proužek dýmu.
Všichni to sledují s povděkem. Stačilo málo a oheň by se přenesl
na slámu na podestýlku a na dřevo v druhé části stodoly. Vycházíme
ven ze stodoly na dvůr, kde stojí jak mokré slepice vojáci.
„Vy ste to vymamlasili,“ hrozí jim strýc Fojtíkůj. „No, ale
ožrali sme si vás my,“ máve smířlivě rukou.
K hájence mezitím přijíždí vojenské auto. Z něj vyskakuje
nějaká šarže a jde brankou dovnitř na dvůr. A spustí na vojáky
tou jejich hatmatilkou. Ti si berou rozvěšené prádlo a pomalu
nasedají na korbu vozu. Šarže je neustále peskuje a popohání.
Až jsou všichni na voze, otáčí se k nám, zasalutuje, zamává,
nastoupí do auta a odjíždí směrem k dědině. Na dvoře to všichni
se zájmem sledujeme.
Až teď si všimnu, že ve dveřích hájenky stojí maminka.
Ta na nás teď volá: „Cérky, poďte za mňú!“ Maminka!
Letíme za ní s Jarkou jak ke spáse, tiskneme se k ní a nemůžeme
udržet pláč. Maminka nás hladí svou vrásčitou rukou po
vlasech.
„Poďte dovnitř, už bude dobře. Už sa nemáme čeho bát.“
Její slova jsou jak balzám. Dovnitř. Domů.
Teď už věřím, že pro nás válka doopravdy skončila…

 
------------------------------------------------------------------

Poznámky k 11. dílu:

Rozloučení Marty s Milošem jsem měl původně napsáno jinak. Před vydáním jsem byl ale „přesvědčen“ jednou z předčtenářek, že to není ono. Dobře, říkám jí, zkus to tedy napsat sama. Musel jsem pak uznat, že jsou opravdu hodně velké rozdíly ve vnímání a popsání této intimnosti mezi mužem a ženou. My chlapi jsme prostě pařezy… A tak nakonec část této kapitoly není mým dílem. Důkazem, že bylo dobře, že tam ta moje verze nezůstala, je část mailu od jednoho z čtenářů. A dokonce z „daleké“ ciziny!

Chcel som Vám len napísať, ako moc sa mi Vaša kniha páčila. Strašne moc sa mi páčilo, že ste využil v priamej reči Vaše nárečie. Zopár krát som sa úprimne zasmial... Páčilo sa mi ako ste spojil príbeh s históriou. Aj to spojenou so Slovenským štátom a vzťahom k čechom.
 Ešte jedna časť ma zaujala, ako veľmi pekne a citlivo ste popísal prvé milovanie našej dvojice.....
Ďakujem za veľmi pekne za priblíženie veľmi ťažkého života vo veľmi ťažkom období našej histórie. Keby sa jej zlu vedeli všetci vyvarovať.

Takže ještě jednou autorce děkuji!

Vrátím se ještě k nebezpečnosti tritolu. A to zkráceně z internetu:
TNT je jedovatý, styk s kůží může vyvolat její podráždění a zbarvení do žlutooranžova. Během první světové války se pracovnicím nakládajícím s TNT při výrobě munice zbarvovala kůže do jasné žluté, proto získaly přezdívku „kanárkové dívky“ nebo jednoduše „kanárci“. Lidé vystaveni po delší čas expozici TNT mohou trpět anémií nebo poruchami funkce jater. Je prokázáno, že TNT nepříznivě ovlivňuje reprodukční schopnosti u mužů. TNT je také uveden na seznamu možných karcinogenů. Jsou známy případy perforace nosní přepážky. V těžších případech se objevují silné bolesti hlavy, zvýšená teplota, závratě, křeče, poruchy zažívacího ústrojí, řidčeji podrážděni ledvin. Ženy trpí menstruačními poruchami. Na kůži se mohou objevit ekzémy různé intenzity.
Takže v takovém prostředí musela pracovat Marta a další její kolegyně.

No a teď se dostávám k tomu hodně ožehovanému tématu. Je to to vzpomínané jediné jméno, které jsem v knize změnil. Ano, jedná se o tu udavačku Majdu. Ta Majda už nežije. Po dlouhém rozmýšlení ale její pravé jméno raději nezveřejním. K tomuto tématu tedy howgh…

Z kroniky brumovského fotbalu mám zjištěno, že poslední přátelský zápas (mistrovské soutěže se na jaro 1945 nehrály) se hrál 15. dubna 1945 a to v Brumově s Valašskými Kloboukami. Prohrálo se 2:6. Zápas se tak kupodivu hrál jen 14 dní před osvobozením. A první po osvobození už 13. května! Hrála se odveta ve Valašských Kloboukách, které skončilo drtivým vítězstvím domácích 12:3. To již ale Brumov nastoupil bez svého hráče Josefa Polácha, který padl při osvobozování Brumova dne 1. května.

Bombardování Slavičína: Zde opět použiji výňatek z publikace p. Brzobohatého. Mimochodem p. Radomír Brzobohatý (1931 – 2009) byl učitel ve Slavičíně i zdejším kronikářem v letech 1975 – 1990 a dlouholetým správcem slavičínského muzea. Učil i v Brumově. Je autorem více historických vlastivědných publikací, ale i pohádek a pověstí. Hodně z nich je ze Slavičínska. Takže k tomu bombardování:

V ten den došlo i ke smutné události ve Slavičíně: rumunská letadla (Ju 88) ostřelovala vojenský vlak od Bylnice směrem k Uh. Brodu (byly při tom poškozeny střechy okolních domů a zabit jeden kůň). Dvě z letadel pak letěla dále směrem na Slavičín a Petrůvku, kde bylo jedno z nich zasaženo protiletadlovým dělostřelectvem (Flag), obrátilo se nazpět a začalo si odlehčovat shazováním bomb. Nakonec prý nouzově přistálo někde u Štěpána. Čtyři bomby dopadly na pole a do lesa u Nevšové, ve Slavičíně jedna bomba spadla za Pivečkovou továrnou, další spadla do močůvky u domu Karla Studeníka, dvě bomby zničily domek č. 61 uprostřed Slavičína a jedna bomba spadla do polí za kasárnami. Další tři bomby spadly do polí u Hrádku a Rokytnice. Při tomto bombardování (dá-li se to tak nazvat) zahynuli slavičínští občané: Václav Vojáček (1899), Františka Vojáčková (1903), Františka Kozubíková (1880), Ludmila Kozubíková (1943) a Antonín Trllo (1924).
Jak je ten osud krutý - podle údajů na střepinách prý lidé poznali, že šlo o bomby vyrobené ve slavičínské Detoně (Rumuni je měli ještě z doby, kdy byli spojenci Němců), a pan Antonín Trllo se prý ukrýval před Němci, protože utekl z pracovního nasazení v Německu!

Zaujalo mě i to nouzové přistání u Štěpána. Na tuto událost jsem nikde jinde nenarazil. Neví k tomu něco někdo z vás?

 

Miroslav Beňo


Byl bych moc rád, pokud máte nějaké válečné nebo poválečné vzpomínky, např. z vyprávění svých rodičů, prarodičů apod., nebo víte, že to, co popisuji v knížce nebo ve svých poznámkách, bylo jinak, můžou to být i případné dotazy, abyste mi to napsali na můj mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Za vaše informace nebo názory Vám dopředu moc děkuji.


-tz-