Reklama

04. 12. 2020

Dnes má svátek: Barbora
úterý, 16 červen 2020 15:14

Miroslav Beňo - „Oči války“ - Závěrečný 12. díl: Po válce

Dramatické události konce 2. světové války v Brumově-Bylnici a blízkém okolí.

 

Úvod ZDE, 1. díl ZDE, 2. díl ZDE,   3. díl ZDE,   4. díl ZDE,  5.díl ZDE , 6. díl ZDE ,  7. díl ZDE  , 8. díl ZDE , 9. díl ZDE , 10. díl ZDE  , 11. díl ZDE

 

Závěrečný 12. díl: Po válce

První dny po válce jsme se všichni radovali ze svobody.
Byl to úžasný pocit, vědět, že už vám nehrozí smrt a můžete si
po dlouhých šesti letech bez obav jít, kam chcete a kdy chcete.
Někteří si asi mysleli, že i dělat co chcete, protože se našlo pár
jedinců, kteří začali rabovat opuštěné domky po pohraničnících
v Brumově a vybavení zámku Centner–Mannerů v Návojné.
S ostudou pak vše museli vracet.
Všude se samozřejmě mezi lidmi rozebírala do nejmenších
podrobností válka. A vzpomínalo se. Hlavně na šílený
konec války, kdy si i naše rodina užila své. Nejvíce na posledních
čtrnáct dní, kdy Němci, někdy i za pomoci svých přisluhovačů
sudeťáků a mladých hlinkovců, tady v nejbližším okolí
rozpoutali hotové peklo a výsledkem jejich řádění bylo mnoho
mrtvých. Více než šedesát. Myslím, že v bývalém protektorátu
není moc míst, kde by jich v samém konci války bylo zabito víc.
Nejdřív to byla pasekářská Ploština – 24 obětí. Většinou
upálených. A v ten samý den další čtyři v Újezdě a na Ryliskách.
Pak dvanáct Slováků a jeden Rus zastřelených v lese
nad Kloboukami. Ty Němci pochytali při ústupu v okolí hranic
a věznili je ve sklepení okresního soudu ve Valašských Kloboukách.
Všechny je postřílel ranou do týla nebo do zad, poté co si
vykopali vlastní hroby, velitel bylnického gestapa, Rudolf Adler.
A prý střílel i další gestapák Arthur Eggers. Zajímavé je, že až do
konce války jsme si mysleli, že gestapák Adler se jmenuje Adolf.
Nějak nám to víc sedělo k jeho kruté povaze. Dalších devatenáct
mrtvých v Prlově. Čtyři na Vařákových pasekách – a to
2. května, kdy jsme se už my radovali z osvobození! Dalšími byli
oběti bombardování, padlí při osvobozování i ti, co se nevrátili
z nucených prací. Na nikoho z nich se nesmí zapomenout!
A nedovolit žádnou další válku. Věřím, že po těchto zkušenostech
se už snad žádný další blázen, který by chtěl válku, nenajde.
I když to si mysleli i naši rodiče po té první světové. A mír
vydržel jen dvacet let…
Začali se hledat ti, co za ten masakr mohli. Gestapák Adler
a další. A taky se vyřizovaly účty s udavači a posluhovači Němců.
Lidi toužili po pomstě. Po odplatě za šest dlouhých válečných
let. I Majda už začátkem dubna někam zmizela a nikdo nevěděl
kam. Svědomí ji dohonilo. Mě teď ale Majda nezajímá, ani netoužím
po pomstě. Myslím jen na jedno – na Miloše.
Začíná červen. Je už měsíc po válce. Miloš se stále nevrací
a já už začínám být pomalu zoufalá. To čekání je kruté.
I myšlenky, které mě začínají pronásledovat. Co kdyby…
První týden jsem to ještě vydržela. Bylo mi jasné, že tak brzo
se Miloš nemůže vrátit. Doprava totiž přestala skoro existovat
a všude panoval zmatek. Vlaky nejezdily, protože většina tratí
a mostů byla zničená. Jenom v našem okolí jich bylo zničeno
devět. Stejně tak to bylo i se silnicemi. A v Německu to prý bylo
ještě o moc horší. To bylo navíc celé vybombardované, hlavně
větší města. Obrňuji se trpělivostí a přemlouvám se ke klidu.
Ale…
Zase jsem začala dělat v cihelně. Cihel bylo teď po válce moc
potřeba. Práce mi dávala trochu zapomenout na to, že se Miloš
stále nevrací.
Za pomoci bratrů jsme taky začali opravovat náš domek na
Lúčkách. Po bombardování byl hodně poškozený. Vymlácené
okna i s rámy, vyvrácené dveře a opadaná omítka. Opravit potřebovala
i část střechy a musela se udělat nová brána. Naštěstí se
našlo dost dalších ochotných pomocníků, takže už v půli června
jsme se mohli s maminkou a Jarkou zase vrátit od Rudy ze
Štěpána do Bylnice.
Předtím, než jsme se odstěhovali, se nám ale ještě jednou
pořádně připomenula válka. To nás hodně vylekala malá
Maruška. Hrála si se svým bratrancem Karlíkem na půdě hájenky
a když seběhla za námi dolů do kuchyně, tak říká Rudovi: „Tati,
tam na húže je čoši divného. Čoši těžkého. Nevíš, čo to je?“
Ruda se zvednul od stolu a říká Marušce: „Poď ně to ukázat,
doví co ste tam zas vyňúrali.“
A šel s Maruškou ke schodům na půdu. Ještě slyším, jak na
něj z půdy volá Karlík: „Týcu, to je těžké!“
Ruda vyšel na půdu a za chvíli slyším jeho křik: „Nechytaj sa
toho! Nech to ležat!“
A teď běží po schodech dolů, pod jednou paží Marušku, pod
druhou Karlíka a vyděšeně volá na manželku: „Maňo, zeberte sa
šeci a utěkajte honem pryč z hájenky!“
„Co sa proboha stalo, proč máme ít pryč?“ ptám se ho překvapeně
a vyskakuji ze židle.
„Na húře je granát a děcka s ním hýbali! Šecko ven!“ volá
rozčíleně Ruda.
No nazdar! Během chvilky jsme všichni na dvoře. I s maminkou,
kterou Ruda vzal do náruče jak malé děcko a vyběhl s ní
ven.
„Kde sa tam, hergot, ten granát vzál? Mosím do dědiny pro
strýca Fojtíkového, ten sa v munici trochu vyzná. Zatím né
abyste sa vracali do hájenky! Sedněte si zatím do altánku!“
rozkazuje nám Ruda, nasedá na kolo a míří do Štěpána. Vrátil se
asi po čtvrt hodině i se strýcem Fojtíkovým. Ten vyšel na půdu,
granát opatrně snesl dolů a zamířil s ním cestičkou k Vláře.
„Ten je německý! Ty svině vám tu nechali poslední pozdrav
z války!“ informuje nás strýc. Za chvíli se otáčí a volá na Rudu:
„Zeber sebú veliký koš! Radši dva! Už sa těším na tú hostinu!“
„Koše? Na co?“ volá za ním Ruda.
„Neptaj sa, za chvílu uvidíš! Tak sakra už s tyma košama
polez! Nebudu ten granát furt držat v ruce!“ zlobí se strýc.
Ruda pokrčil rameny, šel do dřevárky pro koše, co máme na
nošení dřeva, a vydal se za strýcem. Oba sešli dolů až k řece
Vláře, zahnuli doprava a zmizeli nám za stromy z očí. Asi za pět
minut se ozvala velká rána. Vyděšeně jsme se na sebe s Jarkou
podívali. Všechen strach, který jsme nedávno prožívali ve válce,
jsme opět naplno cítili. Posunula jsem se blíž k Jarce a přitiskla
ji k sobě. Celá se chvěla. Vzpomněla jsem si přitom na ty chvíle
hrůzy, kdy jsme se takto k sobě tisknuly na divanu v hájence
před tím německým důstojníkem. Věřím, že Jarka na to myslela
taky. A viděla znovu ty jeho oči. Oči, o kterých se jí ještě dlouho
bude zdát, a budou ji budit ze spaní.
„Co tam ty chlapiska blbnú? Dúfám, že sú v pořádku!“ probere
nás Maňa. Má pravdu, proč se strachujeme o sebe? Nemáme už
důvod.
„Zatrolení chlapi, kuna pes, co tam vyváďajú?“ ulevuji si
a vše ze mě padá. I Jarka se zklidnila a utírá si vlhké oči.
Dočkali jsme se jich ale až skoro za čtvrt hodiny. To už jsme
byly všichni pořádně vystrašení a už si mysleli pomalu na to
nejhorší. Že se jim opravdu něco stalo.
Oba si spokojeně vykračovali, každý s košem a měli huby od
ucha k uchu. Až když přišli blíž, tak vidíme, že koše jsou skoro
plné ryb! Hlavně pstruhů. Strýc prostě věděl, jak ten granát
účelně využít. Hodil ho do tůňky, která byla plná ryb. A my pak
měli pár dní skutečnou rybí hostinu. A to samé bylo u Fojtíků.
Byl to pro mě důkaz, že platí rčení, že vše zlé je pro něco
dobré. Snad to bude platit i na to moje současné trápení
a s Milošem se vše v dobré obrátí.
V tu dobu jsem se dozvěděla, že většina těch, co byli nuceně
nasazení v Německu, se vrací domů zpět přes repatriační
úřadovnu v Plzni. Tam je prý zaevidují a snaží se jim usnadnit
cestu domů. A taky, pokud možno informují rodinu o tom,
že dotyčný žije. Sehnala jsem si adresu a domluvili jsme se
s paní Blahůškovou, že tam napíšeme dopis s žádostí o podání
zprávy o Milošovi. Jestli o něm něco neví. Každou neděli a někdy
i v týdnu, jsem jela k Blahůškům zjistit, zda ví něco nového. Paní
Blahůšková mě vždy ve dveřích přivítala smutným výrazem
a vrtěním hlavy. Koncem června už i pláčem. Z Plzně odpověděli,
že o Milošovi nic neví, že nikdo takový jim úřadovnou neprošel.
Padly jsme si kolem krku a plakaly obě dvě. Ten smutek nás
spojil. Pomalu jsme se začaly smiřovat s tím, že Miloše už asi
nikdy neuvidíme. Za ty dva měsíce by se už určitě vrátil nebo
o sobě dal aspoň vědět. Nebyl by jediným, kdo z okolí v Německu
zahynul při nucených pracích.
Smutkem a vrtěním hlavy mě paní Blahůšková přivítala
i v polovině července.
„Poď dál, Martičko,“ zve mě dovnitř.
V kuchyni mi nalévá octovou vodu na osvěžení. Podle jejího
výrazu jsem tušila, že chce řešit důležitou věc. Sedá si za mnou
ke stolu a chvíli mlčí.
„Víš, Martičko, bavili sme sa s mojím o Milošovi,“ začíná
opatrně. „Rozebrali sme to horem, dolem a myslíme, že Miloš
sa nám už nevrátí.“
Srdce mně chce vykřiknout, že vrátí, ale rozum oponuje,
že to bude pravda. Taky jsem si poslední dobou dávala na jednu
misku vah argumenty pro ano a na druhou pro ne. A vychází mi
ne. Krutá pravda, kterou je třeba si přiznat.
Skloním hlavu a tiše pronesu: „Chtěla bych věřit, ale už sa
najspíš,“ propukám v pláč.
Nemůžu ze sebe dostat to slůvko „nevrátí.“
„Nemáme o něm žádné zprávy a ani nevíme, kde vlastně
koncem války býl. Kde sa máme eště po něm ptat? V tom zmatku,
co teď všady je?“ povzdechne si paní Blahůšková.
Ticho přerušuje jen můj vzlykot.
„Příští nedělu za něho dáme slúžit mšu. Ať aspoň jeho duša
najde v nebi klid. Ani pohřeb mu nemožem vystrójit,“ rozpláče se
taky. V kuchyni se rozhostilo ticho. Vše důležité již bylo řečeno.
Další neděli jdu do kostela v černém. Jako vdova. Během mše
vzpomínám na Miloše. Na naše seznámení, první procházky,
políbení, první a vlastně i poslední milování a na vše krásné,
co jsme spolu prožili. Nikdy na to nezapomenu. Ani na Miloše.
Modlím se za něj a za jeho duši. Nevím, kde leží jeho tělo. Snad
se to ale jednou dozvím a budu se tam moci chodit aspoň modlit.
Smutek zahltil mou duši. Doma se rozpláču a nejsem k utišení.
„Čas všecko zahojí,“ tiší mě maminka. Ale já vím, že ne…

Návrat

Je středa 8. srpna navečer. Sedíme s maminkou a Jarkou
u stolu a vykládáme si, co se stalo za celý den. Já škrábu zemáky
na večeři, když uslyšíme ze síně klepání na dveře. Někdo k nám
jde. Zvědavě se otáčím ke dveřím a čekám, kdo vejde. Dveře se
otvírají a v nich stojí nějaký vyhublý, vousatý a zarostený muž
v otrhaném oblečení. Stojí a dívá se upřeně na mě. To, to jsou
přece oči… srdce mám až v krku, nůž mi padá z rukou. To je…
„Milošu! Mi…!“ štěstím mi selhává hlas.
Vrhám se mu kolem krku a líbám ho. Pořád ho líbám a nechci
se ho pustit. Je zpátky, vrátil se mi! Miloš mi vrací polibky
a v rozesmátých očích se mu lesknou slzy.
„Marto, Martičko! Ani nevíš, jak sem sa na tento okamžik
těšíl! Celý rok sem nemyslél na nic iného. A teď su konečně
u tebe. A už ťa neopustím,“ šeptá mi do vlasů.
„Poďte dál, Milošu,“ zve ho maminka.
„Vy ste nás vystrašíl,“ říká mu, když ho konečně pustím
z objetí. „Už sme si mysleli, že ste v tom Reichu snáď zahynúl.
Marta si mohla oči vybečat. Sedněte si.“
„Moc k tom nechybělo,“ přikyvuje Miloš a usmívá se na
všechny kolem.
Srdíčko mně skáče radostí! Miloš je zase se mnou!
„Kdes prosím ťa vlastně býl tak dlúho?“ ptám se zvědavě,
když se usadíme u stolu. Milošovu ruku ale držím pevně v té své.
Už ji snad nikdy nepustím.
„V zimě ňa přešibovali do Porúří. Šak sem ti to psál v tom
posledním dopise. Do Dortmundu. A tam to bylo hrozné.
Nálet za náletem. Ten najvětší byl 12. března. To sme ostali zasypaní
ve sklepě, když nad nama spadl barák. Ale měl sem štěstí,
že mňa to úplně nezavalilo. Odnésly to hlavně nohy, dorantaný
sem býl dobře. Nekeří to štěstí neměli, ostalo tam moc mojich
kamarádú,“ sklopí hlavu.
„Naštěstí nás živé brzo vyhrabali ven. Ležál sem potom dlúho
v polním lazaretu a tam sem sa aj dočkál osvobození. Chodíl
sem ze začátku enom o berlách a až koncem června sem byl
schopný sa vydat na cestu. V tom zmatku sa nedala poslat ani
zpráva, co je se mňú. Stejně sem tým američanom nerozuměl.
Mosél sem pěšky přéjít celé Německo a skoro aj Čechy s Moravú.
Sem tam sem sa enom kúsek svézl. Snažíl sem sa vyhýbat
velikým městom, tam sem nečekál nic dobrého. Na dědinách
sem dycky sehnál neco k jídlu a nocleh. A dyž konečně
přídu dom, tak ňa ani vlastní maměnka nepoznala! Myslela si,
že k nám ide nejaký tulák,“ směje se.
„Šak také vypadáš, ani já sem ťa hneď nepoznala. Ale moje
srdce ano! Prozradily ťa oči,“ směji se taky.
Konečně se směji. Vím, že teď už mi nic nebrání, abych mohla
zase začít naplno žít. Žít s Milošem. Žít se svou láskou. Žít…
Miloš po nutné rehabilitaci a dokrmení nastoupil pracovat
zpět do brumovského pivovaru. A 2. září i do fotbalové branky.
Vzal si na zápas z hřebíku tu svoji kšiltovku, která tam na něj
přes rok čekala. Ogaři z mančaftu ji nedokázali dát pryč. Pořád
věřili, že se vrátí. A Miloš jim hned vychytal výhru 3:2 nad
Slavičínem-Mladoticemi. Na zápase jsem byla samozřejmě i já.
A po zápase si s ostatními zazpívala novou hymnu brumovských
fotbalistů, kterou vymyslel hudebně nadaný Karel Matějíček,
když upravil slova populárního šlágru z loňského roku „Červená
sukýnka“.

„Ty červené trenýrky nejradši ze všech mám,
ty já si obléknu, až půjdu hrát fotbal!
Trenýrky pěkně lemované, zdobí je bílá páska,
ať nikdy neprohraje brumovská jedenáctka!“

 

Doslov

Těžko se lze vcítit do tehdejších pocitů postav vystupujících
v této knize. Žádnou z nich jsem si nemusel vymýšlet, všechny
skutečně žily a až na pár výjimek je nazývám i pravým jménem.
Také všechna místa, kde se kniha odehrává, existují. Je to můj
rodný kraj v němž žiji – jižní Valašsko, Brumov-Bylnice, Vlárský
průsmyk a jeho překrásné okolí. Vysoké hory, hluboká údolí, řeka
Vlára, svatá Anna s kapličkou, brumovské rybníky, nad nimiž
se tyčí starodávný hrad, hájenka v Nadříčí ve Svatém Štěpáně
a již neexistující fotbalové hřiště na Ohradě. I většina příběhů je
skutečných. Čerpal jsem je hlavně z vyprávění maminky, vzpomínek
členů rodiny, kroniky rodiny Pavelků, historie brumovského
fotbalu a dalších různých volně přístupných historických
pramenů. Některé z příběhů byly odposlechnuty jinde a něco
vymyšleno. Nechám na čtenáři, pokud dočetl až sem, aby si teď
sám tipoval, co v knize je pravda a co je jen moje fantazie...

 --------------------------------------------------------------------------

 

Poznámky k poslednímu dílu:

O vypálení Ploštiny a událostech v Prlově i na Vařákových pasekách toho bylo napsáno dost a tyto události jsou již dostatečně známé a zdokumentované. Stejně tak i zastřelení třinácti mužů v Březině u Valašských Klobouk, které má na svědomí Rudolf Adler, velitel gestapa v Bylnici. Ten byl znám svou krutostí. Zrovna tak i jeho pobočník Arthur Eggers (údajně zvaný Žony), který se měl vraždění v Březině zúčastnit taky. Ve sklepě domu bylnického gestapa, kde měli své hlavní sídlo, byla zřízena doslova mučírna, kde docházelo k výslechům zatčených. Lidi prý jen neradi chodili kolem tohoto domu, protože se odtud často ozýval nářek týraných. Gestapák Adler se narodil 15. 2. 1914 v Sebnitz v Německu. Eggers pak 10. 11. 1914 v Hamburku. V době války to tak byli mladí muži v plné síle, kteří oddaně sloužili říši. Oba během služby využívali ubytování u Černých v Bylnici. Jinak bydleli ve Valašských Kloboukách. Adler pak na Sychrově v ulici Na Vyhlídce.


Na událost s granátem na půdě hájenky si vzpomněla Maruška Meixnerová, dcera hajného Rudolfa. I na to, jak to všechny přítomné vyděsilo. Granát byl německý a nechali ho tam němečtí vojáci při té „návštěvě“ den před osvobozením.

Hymna brumovských fotbalistů „Ty červené trenýrky“ se zpívá snad opravdu už od války. I já jsem si ji mockrát zazpíval společně se svými spoluhráči v osmdesátých letech. A, pokud se vyhraje, zpívá se i teď. Pokud se teda vyhraje…

 
Takže jsme se dostali až k posledním řádkům knihy „Oči války“. Snad vás její děj zaujal a při čtení jste se nenudili. A pokud se v této době ještě trápíte s tím, co se děje v souvislosti s koronavirem, tak musíte uznat, že za války to měli naši předci horší. Mnohem horší. Co jsou proti tomu naše současné starosti! A přežili to, stejně jako to přežijeme my. Těšme se proto na všechny ty obyčejné chvíle a maličkosti, co nám ještě teď tak chybí…Zde se snad hodí citát: „Proč se máme znepokojovat tím, co přijde. Pomine to jako to, co už je dávno za námi“.


Snad vás zaujaly i mé poznámky k jednotlivým dílům. Snažil jsem se v nich „dovysvětlit“ kde jsem k informacím vlastně přišel a proč se v knize objevilo to či ono. Na pár nepřesností uvedených v těchto poznámkách mě upozornili pozorní čtenáři. Dozvěděl jsem se tak například od vnuka pana Horňáka, kterému při náletu na Lúčky zahynuli koně, že ještě pak další koně po válce měl. Tedy ne, jak jsem uvedl, že už koně nikdy neměl. Nebo od p. Procházky z Kolína, že protitankové zátarasy ve Vlárském průsmyku byly vybudovány dokonce ve třech liniích. Pozůstatky jedné z linií jsou ještě dnes k vidění hned za koncem slovenské části Vláry (Sidonie). Pokud z „velkého“ parkoviště přebrodíte (přejedete) řeku Vláru a budete se za řekou vracet po polňačce zpět k obci, tak po cca 300 metrech narazíte na šest betonových bloků. Další bloky můžete vidět na odpočívadle před Srním u firmy Bricol. Je zde i „naučná“ tabule s upozorněním na pozůstatky kulometných hnízd. Až se otevřou hranice tak to může být návod pro zajímavý výlet na kole. Přesná místa si můžete najít na Seznamu na mapách.


A jak už jsem uváděl na konci kapitol, tak budu rád, když mi pomůžete doplnit některé „válečné“ informace. Nebo mě ještě opravit, či přidat své vzpomínky. Pište, prosím, na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. . Dopředu děkuji.

 

No a na závěr ještě něco málo kolem vydání knihy:
Knihu vydalo v prosinci 2015 nakladatelství Kanárek v nákladu 1 000 kusů. Většina knih je již prodána, část i rozdaná. Logicky nejvíc se jí prodalo v našem okolí. Vždyť celý děj se odehrává tady. V prodeji byla určitou dobu k dostání i po celé republice díky distribuční síti knihkupectví Kosmas. Prodala se ale jen část knih. Na internetu lze taky dohledat na Databazeknih.cz recenze. Všechny jsou pochvalné, což mě opravdu těší. Výčitky se mi dostalo jenom od dvou čtenářek za to, že je v knize moc fotbalu. Je to pravda, ale tady jsem nemohl prostě odolat. Fotbal je můj celoživotní koníček, spíš kůň. A i proto jsem v roce 2013 napsal knihu „Historie brumovské kopané“, která se věnuje brumovské kopané od založení klubu v roce 1941 do roku 2013. Hodně velkou odezvu měla kniha „Oči války“ hlavně u té starší generace. Tedy u těch, co si ještě něco z války, i když byli malí, pamatovali nebo znali z vyprávění svých rodičů. Často mě někdo z nich zastavil a chtěl si o něčem z knihy povykládat. Vzpomínal na to či ono a já se tak dozvěděl moc dalších informací. Bohužel, do knihy už nešly zapracovat. A tak jsem se aspoň o ně mohl teď podělit s vámi.

 
Poděkovat bych chtěl všem, kdo mi s vydáním knihy pomohli. Nejvíce svému synovi Radkovi, který ji celou připravil do tisku a zařídil i její vydání. Dále jeho manželce Lence, která s ním provedla potřebné jazykové korektury a opravila mé pravopisné chyby. A že jich nebylo málo…

No, a na úplný závěr ještě info, že se chystá i vydání e-knihy „Oči války“. Kdy to bude a kde bude možné knihu stáhnout, Vám včas sdělíme také prostřednictvím těchto stránek.

 
Tož, a to už je opravdu definitivní kokokonec…


Miroslav Beňo

 

 

 

 

 

reklama