Reklama

04. 07. 2020

Dnes má svátek: Prokop
středa, 01 duben 2015 08:25

Velikonoční zamyšlení Antonína Vladimíra Novotného

Tajak každým rokem přišla do dědiny zima. Chalupy jak dyby přikrýl bílú duchnú. Děcka s jedným šlajčukem na noze létaly po potoku. Chlapi sekali led, chocholúši s vrabcama obědvali na silnici. Šopy byly zarovnané polénkama až po střechu...


Asi si všeci, co to včilkaj čtete, pravíte, ten ogara, co to napsál, sa zbláznil, tož ale povězte sami, až na ty polénka, kerých, pravda, tajak každú zimu ubylo (no esli topíte plynem, o polénko nezavadíte jak je rok dlúhý), a děcka se šlajčukem a chlapé s pantokama také vidět nejsú, ale ináč to na ten letošní velkonoční čas sedne jak ehm tento na hrnec a člověk by si pravil, že to spíš vypadá na Vánoce než na Velikonoce. No, šak pohleďte za okno (snáď to eště neroztálo).

A včilkaj, aby toho bláznění nebylo málo, vytahnu na vás Vánoce a podělím sa s vama o dvě sloky Tiché noci z Boží cesty, starého olomouckého zpěvníku. Velice se mi líbí, že přes všechnu vánoční idylku a někdy i vánoční patos, si ten, který dával dohromady slova k této písni, zachoval smysl pro realitu a pamatoval i na budoucnost opěvovaného.

Tichý sen, bolestný sen!
Zakrátko plenky své
změní v potupný nachový plášť,
zpěvy andělské v krvavou zášť,
jesličky v bolestný kříž.

Tichý sen, přeslavný sen!
Člověka Spasitel
z hrobu povstane oslavený,
ďábel navždy je přemožený,
nebeský nastane mír.

Ony dvě sloky, které spojují tato dvě sváteční období, mě přivedly následnému zamyšlení nad Velikonocemi. Ono, když se nad tím poctivě zamyslíme, jsou Vánoce a Velikonoce nerozlučně spjaty a jedny bez druhých by nemohly existovat, jinak řečeno Velikonoce jsou vyústěním a dovršením Vánoc s jejich poselstvím.

Na Vánoce si lidé dávají dárky a je zcela jedno, jestli jsou to dárky velké či malé, hodnotné nebo obyčejné, správný dárce chce dárkem udělat radost obdarovanému, to znamená, že dárek, aby byl dárkem musí jít od srdce, protože tak udělá radost, jakýkoliv dárek. A to vše je vlastně odlesk toho, že o Vánocích si lidé připomínají veliký dar Boha Otce v podobě narození malého betlémského Dítěte – jeho Syna Ježíše. To malé betlémské Dítě Ježíš, jehož narození si připomínáme o Vánocích, později když dospělo završilo svou oběť na kříži a následně pak vstal z mrtvých, dokončuje tak veliký dar Boha Otce. Toto završení či naplnění daru si pak připomínáme o Velikonocích. Toto Dítě, až přišel jeho čas, napravilo a obnovilo lidmi vykolejený řád.

Na Velikonoce si připomínáme obnovu, a k tomu máme jen třeba v přírodě mnoho příkladů. Je to sám život, přes zimu vše ustane, jakoby se zastaví, usne, aby nabralo sílu na další rok a na jaře všecko obnovené povstává k životu. Zaniká staré a rodí se nové. Ať to jsou kuřátka nebo vajíčka, jim předcházející, zajíčci. Když se podíváme na stůl - pečeme mazance, beránky, zdobíme vajíčka, pleteme karabáče či tatary nebo pomlázky a žíly, a kdovíjak ještě se tyto omlazovací „nástroje" nazývají, s tím se ještě pojí polévání či namáčení do studené vody. To vše je symbolika Velikonoc, která opět jako vodní hladina odráží jejich vlastní poselství, které taktéž spočívá v obnově a nápravě.

Malý Ježíšek je již dospělým mužem v plné síle a od počátku bylo rozhodnuto, že On a jeho výkupná oběť na kříži se stane prostředkem nápravy a obnovy zlým jednáním vykolejeného lidstva. Vše, co jsme vyjmenovali jako symboly Velikonoc nádherným způsobem v sobě nese to poselství obnovy. Beránek, který je symbol Krista - Beránka Božího (jeho pečení a jako dobrý zvyk podpořil a doporučil papež Urban V. ve 2. polovině 14. století). Zajíc byl symbolem zmrtvýchvstalého Krista ve staré Byzanci. Velice příhodným symbolem je i velikonoční tráva, kdy si zdobíme domovy naklíčeným zeleným obilím, do něhož klademe kraslice, což souvisí s tím, že s jarem je nerozlučně spjata i setba obilí, zaseté zrno, aby z něho vzešly nové klasy musí zaniknout, a tu si možná mnozí vybaví verše Bible, vztahující se ke Kristu: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek."

Jistě není náhodou, že Velikonoce slavíme zrovna na jaře, o jejich slavení nebylo rozhodnuto tak, že by se určilo nějaké vhodné datum, ale tak, že se braly v potaz historické události. K Ježíšovu ukřižování došlo v pátek před židovským svátkem Pesach, který se určoval podle úplňku, což tehdy odpovídalo 13 dni měsíce Nissan židovského kalendáře a našemu 3. dubnu 33 gregoriánského kalendáře (podle současných astronomických výpočtů), podle toho se také počítá datum Velikonoc, tedy neděle po prvním jarním úplňku.

Tolik moje zamýšlání nad Velikonocama. Dovolte mi eště popřát vám radostné a požehnané Velikonoce, k tom vám eště přeju, aby tajak o Vánocách sa mezi blízkými ujišťujeme o vzájemnej lásce, sme o Velikonocách toto svoje ujišťéní v lásce obnovili a odpustili si to, co naše vztahy narušuje. Protože eném tak v nás može to tajemné velikonoční poselství zaznít do libozvučných akordů a vytvořit nádhernú symfóniu.

Závěrem bych se s vámi chtěl podělit ještě o jeden příběh, který souvisí jednak s naším tématem a také s našimi představami o životě...

 

O čem snily tři cedry z Libanonu (legenda o třech stromech)
V krásném libanonském lese rostly tři cedry. Jak víme, cedr roste velmi pomalu, a tak měly tři cedry hodně času na to, aby přemýšlely o životě, o smrti, o poměrech a o lidech. Byly svědky mnoha událostí: viděly královnu ze Sáby, jak putovala se svým doprovodem a s dary ke králi Šalomounovi. Později viděly, jak se země pokryla krví, když Izraelité válčili s Asyřany. Znaly Jezabel a proroka Eliáše – nepřátele na život a na smrt. Byly u toho, když lidé vynalézali písmo, a pozorovaly karavany, které putovaly kolem, obtíženy barevnými látkami. Jednoho dne začaly cedry hovořit o své budoucnosti.


„Po tom všem, co jsem viděl," pravil první strom, „bych chtěl, aby se ze mne stal trůn mocného krále, který by vládl nad celou zemí." „Mně by se líbilo, abych byl součástí něčeho, co každé zlo promění v dobro," vysvětloval druhý cedr. „Pokud jde o mne, přál bych si, aby lidé pokaždé, když se na mne podívají, si vzpomněli na Boha," připojil odpověď třetí strom.


Po nějakém čase se objevili dřevorubci. Cedry pokáceli a naložili na loď, která je odvezla. Každý ze stromů měl své přání, ale skutečnost málokdy odpovídá snům. Z prvního stromu udělali lidé chlév pro zvířata a ze zbytků dřeva vyrobili žlab na seno. Z druhého stromu se stal jednoduchý stůl, který si koupil obchodník s nábytkem. Dřevo třetího stromu nenašlo žádného kupce, a tak z něj udělali trámy, které nechali ve skladu.


Stromy byly nešťastné a naříkaly: „Naše dřevo bylo výborné, jaké krásné výrobky se z nás mohly stát! Ale použili nás na tak obyčejné věci!" „Já jsem mohl být trůnem, a teď jsem chlévem s dřevěným žlabem," zanaříkal první strom. „Já jsem snil o tom, že budu pomáhat, aby se každé zlo proměnilo v dobro, a teď jsem jen obyčejným stolem," smutně pronesl druhý. „A já jsem si přál, aby si lidé při pohledu na mne vždycky vzpomněli na Boha. Ale teď? Vždyť jsou ze mne obyčejné trámy. Copak ty mohou někomu připomenout Boha?" zabědoval třetí strom.


Litovali se, a čas běžel. Jedné noci plné hvězd se do přístřešku vyrobeného z prvního stromu uchýlila dvojice – muž a žena – která nenašla nikde jinde místo. Na ženu přišly právě v tu noc porodní bolesti. Narodil se jí syn a položila ho do dřevěných jeslí vystlaných senem. V tu chvíli první cedr pochopil, že jeho sen se splnil. Dítě, která zde přišlo na svět, bylo největším z králů, kteří se kdy na zemi zrodili.


Uběhlo pár desetiletí. V jednom skromném domě sedělo několik mužů kolem stolu vyrobeného z druhého cedru. Jeden z mužů, než začali jíst, řekl zvláštní slova o chlebě a víně, které měli před sebou. „Toto je moje tělo," řekl, když žehnal chléb. Pak pozvedl číši s vínem a řekl: „Toto je moje krev, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů." Vtom druhý strom pochopil, že se zde uzavírá smlouva mezi člověkem a Bohem, která má moc proměnit každé zlo v dobro, a že jeho sen se také splnil. Následujícího dne vytáhli nějací lidé ze skladu dva trámy z třetího cedru a spojili je do tvaru kříže. Kříž nechali v rohu místnosti. Za několik hodin ho vložili na ramena strašně zbitého člověka. Toho člověka pak přibili na kříž. Strom byl zachvácen hrůzou a plakal nad osudem, který ho stihl. Po třech dnech však ten člověk, který na něm byl ukřižován, vstal z mrtvých! Jeho učedníci tu zprávu roznesli do celého světa. Kříž už nebyl symbolem smrti, ale vítězství!
Všem třem libanonským cedrům se splnil sen, o kterém snily, ale úplně jinak, než si to představovaly. To se v životě stává moc často!

(Podle W. Hoffsümmera přeložila M. Špačková)

 

pro NAŠE VALAŠSKO info- Antonín Vladimír Novotný

 


reklama