Reklama

12. 08. 2022

Dnes má svátek: Klára
sobota, 31 říjen 2020 19:12

Jirka Ptáček MIC - Dušičkový mumraj

Co mi běží hlavou, když se řekne „Dušičky“? Vzpomínka na dětství, když maminka vyráběla kytice na hroby a celý dům byl provoněn chvojím. Pak taky noční pohled z mého dětského pokoje na rozzářený a blikající brumovský hřbitov. A je to asi velmi dobře, že se v těchto dnech děje celý ten dušičkový mumraj. Jsem o tom lidsky hluboce přesvědčen.

 

 

Podle vztahu k zemřelým se pozná civilizace. Archeologové, když najdou nějaké způsoby pohřbívání zemřelých (poloha skrčence, zbraně v hrobu, nebo různé užitečné předměty), tak poznávají, jaká to byla vlastně kultura. Před lety jsem si koupil knihu s dopisy a projevy Tomáše Bati a zaujala mě i jeho myšlenka zřídit ve Zlíně lesní hřbitov. Místo, které by bylo příjemné a kam by mohli přicházet rodiny na nedělní výlet a posedět a pobýt se zemřelými. Mohli bychom to dnes nazvat nedělním piknikem v přírodě. Zajímavé na co všechno ten obuvník nemyslel a kde čerpal inspiraci.


Nebo si vybavuji zajímavý pohřeb v USA, kde jsem byl jako bohoslovec na kurzu angličtiny. Paní Elen, která organizovala náš příjezd a pracovala v mariánském vydavatelství, náhle po nějakém kempování velmi rychle zemřela. Překvapil mě hřbitov - zelená udržovaná louka, které vévodil kříž. Nebyly zde žádné náhrobky. Jen tabulky se jmény zemřelých, které byly zapuštěny do trávníku. A pak mne překvapila párty na zahradě rodinného domu paní Elen. Byla to taková příjemná slavnost, a ač jsem neuměl moc anglicky, tak jsme si povídali a vzpomínali na zemřelou s jejím manželem, nebo dcerou.


Jako protiklad mám vzpomínky na mé 10-leté působení v pražských farnostech. Mnoho farníků prostě zmizelo. Děti jim neudělaly žádný pohřeb, žádný obřad aspoň v krematoriu a až po čase mi někdo řekl, že dotyčný (á) už zemřel. Možná by mi stačily prsty na rukou, abych spočítal za těch 10 let, kdy jsme měli v kostele pohřeb s rakví.

 

 
Nakonec mám ještě jednu vzpomínku na velmi zvláštní a poučné „rozloučení“ se zemřelým. Právě během mého působení v kostele u sv. Voršily na Národní třídě, za mnou přišel člověk se zvláštní prosbou. Vedl komunitu lidí, kteří (z mého pohledu) utekli z Prahy do přírody. Žili velmi jednoduše na starém mlýně kus za Prahou. Tou komunitou různě lidé prochází, pobudou a pak zase odchází. Jeden jejich kamarád tragicky zahynul při autonehodě. Byl rozvedený a měl malou asi 5-6letou dceru Johanku. Jeho maminka nechala jeho tělo spálit a bez žádného rozloučení, nebo pohřbu chtěla urnu s popelem uchovávat doma a Johance ji dát, až bude plnoletá. Pěkný dárek k 18tinám, pomyslel jsem si. Nakonec maminka přinesla na ten improvizovaný obřad urnu. Bylo krásné, jak se kamarádi a kamarádky loučili. Každý položil na parapet nad krbem v hlavní místnosti, kde stála urna s popelem zemřelého, něco osobního. Nějaké pírko, váček s tabákem, náhrdelník z kůže, něco vyřezávaného. Po nějakém mém obřadu – byla to absolutní improvizace – přišlo něco zvláštního, proč to vlastně vyprávím. Nevím, jak se to vlastně stalo, ale maminka (možná pod vlivem bratra zemřelého, kterému se také nezamlouvala myšlenka zvláštního dárku k 18tinám Johanky) se rozhodla, aby byl rozptýlen popel jejího syna na místě, které pro něj bylo tak drahé. Byla už tma a osazenstvo uspořádalo zvláštní průvod se svícemi a pochodněmi a s bubínky a píšťalkami k nedalekému jezu, kam všichni rádi chodili posedět, pomeditovat, nebo si jen tak zapálit dýmku. Vznikla otázka, kdo má k řece nést urnu s popelem zemřelého. Třeba jeho bratr, nebo vedoucí celé komunity, nebo já - kněz. Všechny nás překvapila malá Joko. „Já chci nést tatínka“. Táák, a to tě babička chtěla uchránit před majestátem smrti, že z toho nemáš ještě rozum,“ pomyslel jsem si v duchu. Ještě teď mě z toho mrazí a mám slzy dojetí v očích. Malé dítě, vedeno láskou k tatínkovi naprosto spontánně vědělo, co se sluší a patří. A to krásné, co následovalo potom u jezu řeky, kde se každý tak, jak uměl, naposled rozloučil s kamarádem, s tatínkem, bratrem, synem, to ani nebudu popisovat. To bylo tak osobní a intimní a stejně je to nepřenositelné.


Tak jsem se chtěl podělit o mé různé vzpomínky spojené s naším prožíváním vztahu k zemřelým. Některé jsou osobní, některé „pracovní“, ale věřte mi, že právě v té Praze jsem o tom velice intenzivně přemýšlel. Proč se vytrácí úcta a vůbec vztah k zemřelým. Psychologové dokonce varují, před traumaty, pokud si člověk řádně neprožije proces truchlení. A vidíte, naši staří předkové nepotřebovali psychology, a dobře věděli, co mají dělat. Věděla to i malá Joko (dnes už je to asi mladá žena – dobře, že nedostala ten zvláštní dárek od babičky). Tak Bohudíky, za ten dušičkový mumraj na našich hřbitovech ať už projevíme vztah k našim zemřelým jakýmkoliv způsobem.


Jirka Ptáček MIC

 

  

 

 


Elektro Bičej - Podzimní stmívání- světla rozsvěcí

 

 

 reklama