Reklama

28. 09. 2021

Dnes má svátek: Václav
středa, 28 červenec 2021 22:37

Dominik Šuráň - Po stopách hraběnky Haugwitzové

Zámek, čnící z lesa nad Bojkovicemi, nás na první pohled okouzlí svým neobvyklým vzhledem. Oko českého turisty je přeci jenom zvyklé na oblé křivky barokních sídel, jak je známe například z Buchlovic či Milotic. Zámky ve stylu tudorovské gotiky nejsou na našem území příliš frekventované, opravdové skvosty a reprezentanti tohoto architektonického stylu stojí až v Lednici, Hluboké nad Vltavou, a poněkud skromnější zámeček bychom nalezli i v Nečtinách na Plzeňsku a v Hrádku u Nechanic. Nenechme se však zmást na první pohled starobylým vzhledem bojkovského zámku, jeho současná podoba je výsledkem přestavby z let 1846–1856, kdy objekt vlastnil karvinský podnikatel Jindřich Larisch-Mönnich (zeť hraběnky Žofie Haugwitzové) s manželkou Jindřiškou, který si však reprezentativního zámeckého života příliš neužil, jelikož zemřel v roce 1859.

Ani předtím však hrad (za zámek lze považovat až novogotickou přestavbu objektu) nedoznal jednotného vzhledu. V 15. století nechal gotický hrad postavit Ctibor z Landštejna, v následujícím století byl renesančně přestavěn na výstavní sídlo opevněné čtyřmi pětibokými bastiony.

Současná podoba zámku v Bojkovicích

Starší podoby zámku v Bojkovicích

 

„Světice“ Žofie Bošňáková
Roku 1613 získali hrad Serényiové, známý uherský šlechtický rod, vlastníci mnoha moravských sídel, jimž je mimo jiné též připisován slavný rozvoj luhačovických lázní, kde rovněž drželi zámek, který byl před nedávnem jejich potomky úspěšně restituován. Zajímavostí je, že na Světlově pobývala Žofie Bošňáková, která se v 17 letech provdala za tamního pána Michala Serényiho. Ten však brzy zemřel a Žofie se tak rozhodla odejít zpět do Uher, kde se svým druhým manželem Františkem Wesselényim žili na hradě Strečno u Žiliny. Zde pak proslula svou charitativní angažovaností a dobrosrdečností. Zemřela ve věku 35 let a její tělo, ležící v hradní hrobce, po smrti nejevilo známek rozkladu a bylo tak přeneseno do kostela v Tepličce nad Váhom, kde bylo poutníkům vystaveno k úctě až do roku 2009. Právě v tomto roce psychicky nemocný muž ze Žiliny vytáhl mrtvolu šlechtičny před kostel a zapálil ji s odůvodněním, že se mu v noci zjevila jako upírka a vysávala mu krev. Ze šlechtičny zbyl pouze kovový křížek. Dodnes je však Žofie Bošňáková mezi obyvateli Tepličky ve veliké úctě a ozývají se hlasy pro její blahořečení.


„Renesanční“ Žofie Haugwitzová
Po vymření světlovské větve Serényiů panství vlastnila hrabata ze Saint Julien, od kterých si hrad v roce 1803 za 357 000 zlatých koupila Žofie Haugwitzová, rozená Friesová. Hraběnka pocházející z dobrých kruhů proslula ve Vídni jako žena s výstředním chováním, ale také jako blízká přítelkyně malířky Louise Élisabeth Vigée-Lebrun (autorky četných portrétů, např. Marie Antoinetty, Stanisława Augusta Poniatowského atd.). Ve Vídni se rovněž poznala se svým manželem a osvíceným mužem, hrabětem Jindřichem Vilémem III. z Haugwitz, se kterým se kolem roku 1795 přestěhovala na zámek v Náměšti nad Oslavou. Vilém udržoval kontakty s předními velikány své doby, jmenujme operního reformátora Christophera Willibalda Glucka či dirigenta Franze Kriebicha. Údajně měl udržovat přátelství i s démonizovaným „nepřítelem“ W. A. Mozarta, Antoniem Salierim. Pro upřesnění faktografických historických souvislostí dodejme, že napjatý vztah Mozarta a Salieriho je pouhou fabulací známou z filmu Amadeus. Ve skutečnosti měli tito skladatelé dobrý vztah a spolupracovali spolu.

Portrét hraběnky Žofie Haugwitzové, ztvárněné jako Sapfó
Autorkou obrazu je přítelkyně hraběnky Elisabeth Louise Vigeé Lebrun

 

Dcera Žofie Haugwitzové Jindřiška a její manžel, podnikatel Jindřich Larisch-Mönnich.


Možná vyvstává otázka, proč si hraběnka Haugwitzová v roce 1803 koupila sídlo kdesi na hranicích s Uhrami, když měla skvostné bydlení na zajištěném panství v Náměšti nad Oslavou. Důvody byly prosté, a i dnešním lidem dobře známé. Se svým mužem si jednoduše přestala rozumět a v roce 1802 se s ním rozešla. Pro tehdejší společnost nevídané, pro katolickou církev neslýchané! Snad i toto bylo jedním z důvodů hraběnčina kalvínského vyznání.

Abychom se ale vrátili ke kulturní podstatě našeho článku, Žofie Haugwitzová byla velkou milovnicí hudby. Sama hrála na několik hudebních nástrojů (uvádí se, že byla znamenitou harfenistkou), a i díky svému manželovi měla nepochybně přístup do vysokých hudebních kruhů. Osobně se domnívám, že se mohla setkat s Haydnem, Mozartem i Beethovenem. Jak musela hraběnka strádat, když přišla z kulturně vyspělé Náměšti do městečka, kde hudbu znali snad jen z kostelního kůru či z hospody (ani do jedné „instituce“, jak známo, nechodila). Z Nového Světlova tak učinila hudební centrum, které jí mohlo závidět široké okolí. Nechala vyškolit 48 místních hudebníků, se kterými vystupovala při hojně navštěvovaných koncertech. Na zámku se provozovala díla Josefa Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta, a především barokního skladatele Georga Friedricha Haendla. Toho měla ráda jak hraběnka, tak její bývalý manžel Vilém, který se s jeho hudbou setkal během studijní cesty po Anglii.

Hraběnka Haugwitzová zemřela 27. dubna 1835. Pohřbena byla do krypty kostela sv. Vavřince a pravděpodobně se tak stalo se značnou nelibostí místního katolického duchovenstva, o čemž svědčí i velmi strohý zápis z matriky zemřelých. Ten uvádí jako příčinu smrti vodnatelnost a hraběnce navíc přidal dva roky života (v matrice je uveden dožitý věk 68 let, ve skutečnosti hraběnka zemřela ve věku 66 let). Z krypty pak byla po čtyřech měsících právě pro její kalvínské vyznání přenesena do nově vystavěné honosné hrobky na místním hřbitově.

Matriční záznam o úmrtí hraběnky Žofie.
(Zdroj: Moravský zemský archiv v Brně, fond Sbírka matrik, inv. č. 11329, pag. 108.)

Neoklasicistní hrobka hraběnky Žofie u kostela sv. Vavřince v Bojkovicích

 

Bojkovice- Otevření hrobky v kostele sv. Vavřince
(zdroj: youtube.com, kameramanbob .kameramanbob)

 

 „Moravské Miramare“ v dobách největší slávy
Na zámek zajížděl i malíř Josef Mánes, který vyučoval Žofiinu dceru Jindřišku (později provdanou za již zmíněného Jindřicha Larisch-Mönnicha) malířství. Některá Jindřiščina díla jsou na zámku k vidění dodnes. Za správcovství této ženy zažil zámek dobu své největší slávy. Dnes nám to přijde neuvěřitelné, ale doboví návštěvníci byli z výstavnosti Světlova tak šokováni, že tento zámek upřednostnili před objekty, které s otevřenými ústy obdivujeme dnes my: „Všude zírá na tebe nádhera téměř královská. Nevíme, čemu se máme více a dříve obdivovati. Zdali těm krásným obrazům od výtečných mistrů (Rafaela, Holbeina, Tiziana, Manaresiho), či benátským zrcadlům krášlícím stěny jednotlivých komnat. […] Je mi znám rovněž překrásný zámek Lednický a jeho přenádherné síně, ale maje rozsouditi, komu palma co do nádhernosti a skvělosti náleží, nerozpakoval bych se ani minutu a přisoudil bych ji našemu „moravskému Miramare“ – Světlovu.“

Toliko se dozvídáme z dobových cestopisů. Snad jen bych dodal, že pravé italské Miramare bylo postaveno až v roce 1860, správně bychom tak měli říkat „Terstský Nový Světlov“. Smrtí Jindřišky byl zpečetěn i osud zámku. Její vnučka Jindřiška, manželka Augusta Bellegarda, nejvyššího kuchmistra císaře Františka Josefa I., zemřela za nešťastných okolností v roce 1892. Byla cestou na nádraží, kam jela přivítat svého manžela, usmýkána splašeným koněm. Její nezletilé dcery logicky nemohly převzít správu panství, a proto se jejich ovdovělý otec August hrabě Bellegarde rozhodl statek v r. 1906 odprodat. Četným střídáním majitelů pak zámek chátral, ve třicátých letech se z výstavního sídla stalo kasino, za doby komunistického režimu zde sídlil archiv. Jeho správa však, zdá se, dosti pokulhávala, neboť dle sdělení Muzea Bojkovska zde zatékalo a bylo zničeno mnoho vzácných knih.

V současné době je zámek rekonstruován, sídlí zde hotel, restaurace a v rámci prohlídky lze spatřit zámeckou kapli, obřadní síň, svatební apartmá a dvoupatrový sál obložený dřevem, kde se nachází obrazy od hraběnky Jindřišky Haugwitzové. Pouze tato místnost je však, co se inventáře týče, původní. Toliko ze zámku v Bojkovicích, který zažil jak časy nadhvězdné slávy, tak absolutního zapomnění a zmaru.


Za cenné informace při psaní článku bych rád poděkoval Bc. Pavlu Lasztoviczovi a Muzeu Bojkovska za vstřícný přístup a laskavé propůjčení článků p. Juračky.

 Dominik Šuráň

 

 

 

Zdroje:
DOLINA, Karel. Kronika Bojkovic. 2. vyd. Městský úřad Bojkovice, 2004.
HROMNÍK, Milan. Žofia Bošňáková. Trnava: Dobrá kniha, 2009.
KONEČNÝ, Michal a Ivo CERMAN. Tváře osvícenství. Kroměříž: Národní památkový ústav, 2021.
Moravský zemský archiv v Brně, fond Sbírka matrik, inv. č. 11329, pag. 108.
Příspěvek p. Josefa Juračky do periodika Naše Bojkovsko, článek „Zlatý věk zámku Nový Světlov za Haugwitzů a Larisch-Mönnichů“, sepsaný v červenci r. 1994.
Zámky a paláce hraběcího rodu Larisch-Mönnichů: Jak-plyne-cas-2. Jak-plyne-cas-2 [online]. Dostupné z: https://jak-plyne-cas-2.webnode.cz/zamky-a-palace-hrabeciho-rodu-larisch-monnichu/