Reklama

28. 06. 2022

Dnes má svátek: Lubomír
čtvrtek, 23 prosinec 2021 22:44

Vánoční rozhovor s O. Petrem Káňou, rodákem ze Závrší

Prostor na Našem Valašsku dostává každý rok na Štědrý den rozhovor s knězem. A nejinak je tomu i v letošním roce. Otázky jsem v době Adventu položil rodáku z našeho kraje, konkrétně ze Závrší, z Návojné, O. Petru Káňovi. Mnoho z Vás jej zná velmi dobře. Ale i tak doufám, že si o něm se zájmem přečtete i něco navíc, že se dozvíte i věci vztahující se k jeho práci, k vánočním svátkům či třeba k zálibám. Mně osobně jeho odpovědi hodně zaujaly a myslím, že i Vám všem mohou říct hodně zajímavého. Tak přeju pěkné počtení.


1. Otče, na úvod bych Vás poprosil o několik slov o sobě.
Jméno a odkud jsem už zaznělo v úvodu, tak jen doplním, že jsem se narodil 24. března 1985, vystudoval nebo vyučil se na střední odborné škole v Luhačovicích, obor umělecko-řemeslné zpracování dřeva a hned po střední škole jsem začal formaci ke kněžství. Ta u mě trvala 7 let. První rok byl přípravný, tzv. Teologický konvikt, pak následovalo 5 let studia na Teologické fakultě. Po třetím ročníku jsem studium na rok přerušil a strávil tři měsíce v Jeruzalémě a pak půl roku v práci, na pile ve Vlachovicích. Po tomto roce jsem se vrátil, studia dokončil a v roce 2011 byl vysvěcena na jáhna. Rok jsem strávil v Přerově a po vysvěcení na kněze, v roce 2012, jsem postupně sloužil v Šumperku, Rajnochovicích a teď jsem na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži.

O. Petr Káňa /1. zprava (foto: Jaroslav Safer)


2. Jste z Návojné, menší valašské obce, kde návštěva kostela patří k jedné ze základních věcí veřejného života a kde víra má v rodinách své významné místo. Kdo Vám nejvíce pomohl najít cestu k víře?

V dětství to byla moje rodina, mám na mysli především tu nejbližší, rodiče a sourozence, a v dospívání, během střední školy, měl na mě i na mé povolání ke kněžství velký vliv jeden kněz z Vysočiny P. Jiří Balabán.


3. Dnes důstojný kněz, jako malý chlapec – to bylo jak? Hodný nebo spíše ogara, ze kterého učitelům přibývají šediny na hlavě?
To se zeptejte pana ředitele ve škole v Nedašově případně lidí z dědiny nebo rodiny… Nebo vlastně raději ne. A teď trochu vážněji. Asi jsem vždycky chtěl být hodný, ale ne vždycky se to dařilo. Bylo i období v dětství, už ve 4. třídě, kdy jsem poznával ředitelnu ve škole dost zblízka. Myslím, že si pak později něco se mnou užil i nějaký o. Richar z Brumova, který byl u nás tehdy farářem. Můžete se ho třeba pozeptat.


4. Život mladých na dědině určitě není jenom o chození do kostela. Fotbal, zábavy, první lásky, zajít si na jedno, to vše je lákavé a příjemné. A není lehké se řady věci vzdát a jít cestou kněžského povolání. A jak jsem si někde přečetl, měl tento životní krok trošku klikatější cestu, ale něco asi nakonec rozhodlo?
To všechno, co jste vyjmenoval, je pravda a se vším jsem udělal svoji zkušenost. Když jsem studium teologie po třetí ročníku přerušil, nebylo to z důvodu nějakého vztahu, ale bylo to opravdu kvůli té možnosti strávit tři měsíce v Jeruzalémě. To byl hlavní důvod. Během toho roku se ale objevilo jedno děvče, kvůli kterému jsem znovu promýšlel i to své povolání ke kněžství. Když jsem nad tím uvažoval, uvědomil jsem si, že kdybych cestu ke kněžství opustil, navázal s ní vztah a třeba se později i oženil, že bych v tom manželství asi nebyl úplně šťastný, protože bych opustil cestu, na které jsem poznával, že po ní mám jít. Tím pádem bych se trápil já a trápila by se asi i ona. A to jsem nechtěl. A tak vlastně z lásky k ní, aby se se mnou jednou netrápila, jsem do vztahu s ní nešel, vrátil jsem se do semináře a stal se knězem.

O. Petr Káňa (foto: Jaroslav Safer)


5. A teď něco málo i k tomu, co se váže k Vašemu současnému působení na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Nebudu řešit to, co si každý může najít na stránkách školy. Jste škola pro věřící i nevěřící. Nenastávají tam nějaké třenice mezi těmato dvěma skupinami? Nebo to má ten opačný efekt a pomáhá to vést mladé lidi k toleranci a pochopení? Stalo se někdy, že by k Vám na hodiny náboženství nebo přímo za Vámi přišly i děti tzv. nevěřící a zajímaly se některé otázky víry?

Na škole jsou asi dvě třetiny studentů věřících (z toho možná polovina praktikujících) a třetina nevěřících. Občas se nějaké třenice objeví. Např. na začátku adventu jsme v jedné třídě zjistili velké napětí mezi studenty způsobené otázkou homosexuality. Dokonce to bylo v takové fázi, že jsme vyhradili jednu hodinu v týdnu, kdy jsem do třídy zašel a se studenty toto téma probral, abych jim vysvětlil, jak se na to díváme my věřící, jak se na to dívají nevěřící a že je možné mít na tuto otázku rozdílné názory vycházející z přesvědčení jedněch nebo druhých a zároveň se kvůli tomu nemusíme osočovat, nadávat si nebo spolu nemluvit. Takové situace se snažím vždy využít jako příležitost učit studenty vzájemnému dialogu, naslouchání a přemýšlení. Takže má to i tento efekt, problémy a třenice se někdy stávají odrazovým můstkem k učení se vzájemné toleranci a pochopení.
Neřešíme ale jen napětí mezi těmito skupinami. Občas řešíme i krásné věci. Někteří nevěřící kontaktem s věřícími a křesťanským prostředím ve škole sami začínají víru objevovat a nachází cestu k Bohu. Minulý rok jsme pokřtili jedenáct studentů a letos začalo přípravu na křest dalších šest. To je radost, když vidíte, jak se mladý člověk rozvíjí i díky víře a vztahu s Bohem.
A ten poslední bod, ano, stává se mi poměrně často, že se nevěřící studenti zajímají o otázky víry. Bývá to při různých příležitostech. Když se třeba potkáme ve školním baru, když jdeme někam na výlet, když se potkáme jen tak ve škole nebo když se potkáváme v hodinách náboženství.


6. Přečetl jsem si, že máte na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži velmi široké spektrum volnočasových aktivit. Jak je možné, že tam není fotbal?
Asi ho tam zapomněli napsat. Ten samozřejmě studenti, ale i studentky hrají a já, když mám možnost, tak si ho zahraju taky. Holky vždycky ještě trochu „povodím“ ale kluci pak zase povodí mě.

Fotbalové utkání týmu kněží z Čech proti duchovním z Moravy
Petr Káňa (v horní řadě 6. zprava) se tal se 4. vstřelenými brankami nejúspěšnějším hráčem utkání (foto: Klára Řiháková)


7. První roky kněžství jste si vyzkoušel i práci v normální farnosti. Neláká Vás to do budoucnosti?

Když jsem se připravoval na kněžství, tak jsem asi nejvíc počítal s tím a těšil se, že budu sloužit lidem v „normální farnosti“. Pak ale zjistíte, že jsou i různá „mimořádná“ místa, kde je potřeba také kněz. Právě například centrum pro mládež v Rajnochovicích nebo církevní škola nebo také ještě může být kněžský seminář a jiná. A že i tady je potřeba lidem sloužit. Proto teď už neřeším místo kam půjdu, nebo kam bych chtěl jít, ale tam kde jsem, bych chtěl sloužit co nejlíp, abych lidem v tom konkrétním místě pomohl. Teď jsem rád na gymnáziu a až třeba jednou budu v „normální farnosti“ tak budu rád tam.


8. Dlouho přemýšlím nad jednou věcí a myslím, že teď jsem na správné adrese, kde se mohu zeptat. Jste kněz, mladý člověk a pracujete ve škole s mladými lidmi. Děti chodí do náboženství, kde se chystají k 1. svatému přijímání, v dalších letech se pak dlouhodoběji připravují na svátost biřmování. Když slyším, že se musí naučit zpaměti odpovědi třeba na x otázek, ptám se, zda je to ta nejlepší cesta. Proč? Protože velice často vidím, že řada těch malých dětí po přijímání, nebo pak i těch větších biřmovaných, má jakoby splněný cíl a pro řadu z nich je cesta do kostela již jen nějakou občasnou, mnohdy rodiči vynucenou záležitostí. Co s tím? Máte recept?
To je otázka, které by zasluhovala pomalu postupně a pozorně rozebrat. Na to tady není prostor. Můžete někdy uspořádat besedu a můžeme to probrat pořádně. Proto moji odpověď berte jako velmi zkratkovitou, ale i tak bude dost obsáhlá… Promiňte, neumím na to zatím jednodušeji odpovědět.
Nejsem zastáncem toho, že by se děti nebo mladí při přípravě na přijímání nebo biřmování měli naučit x otázek a z těch pak být vyzkoušeni. Na druhou stranu je ale potřeba říct, že pokud mám být křesťanem, tak nestačí jen věřit v Boha, ale že bych o tom Bohu a o své víře měl také něco vědět. Proč? Abychom věděli, v jakého Boha věříme a k čemu nás náš Bůh vede, jak by náš život měl vypadat a proč.
Toto je totiž dnes velký problém. Zdá se mi, po těch málo zkušenostech, které jako kněz mám, že mnoho katolických věřících nezná pořádně naši katolickou víru. Důvodů, proč tomu tak je, může být víc. Např. se víra a křesťanské tradice už nepředávají doma. Kolik lidí, chodících do kostela se spolu doma modlí a mluví o víře? Některé jistě ano. I tady v Brumově i u nás v Nedašově. Je ale také spousta, které to nedělají. Kolik rodičů vychovává své děti ve víře? Modlí se s nimi, učí je modlit se vlastními slovy, učí je mít k Bohu důvěrný vztah jako k dalšímu rodiči? Kolik rodičů umí dětem nebo mladým odpovědět na jejich otázky ve víře? Myslím si a doufám v to, že toto je důvod, proč někteří kněží chtějí, aby se jak děti, tak mladí při přípravě na svátosti naučili i něco nazpaměť, aby alespoň něco o Bohu a své víře věděli.
Další věc je, jak k tomu sám kněz přistupuje. Jestli je schopen to dětem, jejich rodičům a mladým při přípravě vysvětlit, proč to po nich chce. Zase se mi zdá, že když lidem kněz vysvětlí, proč to či ono po nich chce, tak to ti lidé vezmou.
A když už jsme toto téma otevřeli, rád bych toho využil a napsal zde ještě jeden konkrétní příklad a to tady z našeho valašského prostředí, proč si myslím, že někteří lidé, kteří mohou vypadat jako dobří věřící, ve skutečnosti neznají pořádně naši víru.
V průběhu listopadu a na začátku adventu se opět velmi intenzivně řešila otázka očkování proti nemoci Covid-19. Asi víte, že k očkování povzbuzoval i náš otec arcibiskup Jan Graubner a kromě papeže a příslušné Kongregace pro nauku víry (zodpovědné za pravost naší víry) se k tomu vyjádřila i naše Česká biskupská konference s tím, že očkování není proti naší křesťanské víře. Někteří věřící i přesto rozesílali petici, napsanou skupinou věřících považujících se za pravověrné katolické křesťany a která je velmi kritická vůči současnému papeži a směřování celé církve a která vyzývala o. arcibiskupa, aby své svoji výzvu k očkování odvolal. Nebyl k tomu ale důvod, protože na základě toho, co celá církev říká a čemu věří, tak s očkováním není problém. A není to nic proti naší víře. Pokud teda nějaký věřící takovou petici rozesílá, tak by se měl zamyslet nad tím, jestli je skutečně pravý katolický křesťan nebo jestli dobře zná svoji víru, ve které vyznáváme i víru v Ducha sv. a v to, že Duch svatý si vede církev prostřednictvím učitelského úřadu církve, zastoupeného papežem a biskupy.
Když se teď vrátím k otázce, kterou jsme začali, tak já se snažím přípravy na svátosti dělat tak, že s mladými projdu naši víru, jednotlivé věci s nimi prodiskutuji a vysvětlím a teď už se také snažím alespoň malým testíkem ověřit, že si něco pamatují. Ale je to skutečně jen proto, aby v nich něco zůstalo a to jim také neustále opakuju, že mi nejde o to, je zkoušet nebo vyhazovat, ale o to, aby něco věděli a dokázali se jednou za víru postavit a uměli ji vysvětlit a předat druhým. A také jim vždy opakuju, že příprava na svátosti je dobrovolná. Že tady být nemusí. Ale že pokud tady jsou, tak předpokládám, že o tu svátost mají zájem a tak na ně budu mít také nároky. Možná je problémem i to, že to biřmování nebo sv. přijímání chtějí někdy víc rodiče než ten zájemce samotný.
Tak recept jsem asi nedal, spíš možná podněty k přemýšlení. Omlouvám se.


9. V kázání jednoho kněze jsem slyšel, že zemřel mladý chlapec. A jeho věřící babička i přes svůj velký smutek řekla: „tak už je chlapec doma“. Chtěl byste k tomu něco dodat?
Že smrt mladého chlapce, malého dítěte, mladého člověka je vždy velká bolest a mnohdy i tajemství, kdy v tom nenacházíme smysl. Co se týká té konkrétní věty, tak je to podle mě krásná a věřím, že i pravdivá odpověď. Že je to odpověď, která je vyjádřením velké víry babičky. Podobně prý řekl pár okamžiků před svojí smrtí papež Jan Pavel II. lidem, kteří byli kolem něho a modlili se za jeho uzdravení, tuto prosbu: „Nechte mě odejít do domu Otce.“
A přál bych i nám všem, abychom jednou do tohoto nebeského domova došli.


10. Znamenalo pro Vás něco, nebo Vás to v něčem i ovlivnilo, když jste viděl, jak věřící ze Závrší zajistili na Kaňuru krásný památník zemřelému O. Marku Martiškovi a projevili tím vůči němu svoji úctu a poděkování za jeho působení v nedašovské farnosti?
Pro mě osobně to bylo důkazem krásného vztahu, který lidé s o. Markem měli. Také mě to povzbudilo v tom, že i jako kněz mohu mít s lidmi pěkné a přátelské vztahy a může nám spolu být dobře. Sám bych chtěl, ne aby také mně jednou stavěli památník, ale aby na mě s láskou a v dobrém vzpomínali.


11. Vánoce kněze. Většinou mimo rodinu, spousta práce, málo odpočinku. Jsou i tak nějaké tradiční věci, které v době adventu či vánočních svátků nikdy neopomenete?
Zapalovat svíčku na adventním věnci. Snažit se zreflektovat si svůj život a nasměrovat ho zase správnějším směrem, pokud je někde nesprávně vychýlený. Na Vánoce navštívit přátele a rodinu. Dát si kapra, salát a okoštovat jak jsme letos vypálili. Jo a vlastně ještě jednu věc se snažím v adventu už několik let udělat. Zajet si na pouť do Číhoště. Kdyby vás zajímalo proč, tak si o Číhošti a o. Josefu Toufarovi něco najděte třeba na internetu.


12. Píšete Ježíškovi dopisy za okno svá přání na dárek pod stromeček? A co byste si přál letos?
Už teda nepíšu, protože studenti říkají, že prý škrábu a nejde to po mně přečíst. Tak už si jen vždycky přeju, ať mám o Vánocích trochu klidu, kdy si můžu doma nebo u přátel lehnout třeba ke krbu a pustit si pohádku a dát si k tomu něco dobrého… A přál bych si, aby všichni lidé jak tady tak všude ve světě měli pokojné a radostné Vánoce a my věřící, abychom nově byli vděční za to, jakého Boha máme a vážili si naší víry.


13. Půlnoční mše je často navštěvovaná i lidmi, kteří jinak do kostela nechodí. Jak to vnímáte a ovlivňuje to třeba Vaše kázání?
Když jsem sloužíval ve farnostech, tak určitě. Vždy se snažím myslet i na ty, kteří přijdou do kostela jen jednou za rok. A vždy bych jim chtěl předat zprávu o tom, že se nemusí Boha bát, že je to Někdo, kdo je má rád a přišel na tuto zemi proto, aby nám v našich životech mohl pomáhat.


14. Jak byste si představoval ideální prožití vánočních svátků, včetně Štědrého dne?
Modlit se, ležet, číst si, projít se, být s přáteli, kněžími nebo rodinou a na štědrý večer pořádně oslavit Kristovy narozeniny.


15. Návojná a vlastně celé Závrší, to je mimo jiného, také udržování tradic, kroje a třeba i fotbal. Co z toho a jak moc, Vás postihlo?
Dost určitě fotbal ale čím jsem starší, tím víc se vracím k tradicím, krojům a toužím opět třeba vidět „Rok na dědině“ od Závršanu.


16. Práce kněze znamená neustálý kontakt s lidmi, a to je velký tlak, se kterým se musíte vyrovnat. Co Vám pomáhá, jak nabíráte síly? Jak si nejlépe odpočinete, čím si uděláte největší radost, koníčky. Jak často sportujete a na co si ještě troufnete?
Jak nabírám síly? Protože, jak jste psal, jsem stále v kontaktu s lidmi, tak mi velmi pomáhá samota. Rád proto občas vyjedu do hor a strávím třeba celý den putováním nebo v zimě na běžkách. Rád jsem ale také doma, kde mohu být sám sebou.Rád také cestuju, tak si někam vyjedu. A mám pořád rád ten fotbal, tak si ho ještě i sportovně zahraju, vrátil jsem se k tomu právě v Rajnochovicích, kde pravidelně hraju už několikátou sezonu a sport vlastně mám rád v různých podobách a při něm si vždy moc dobře vyčistím hlavu.

 

17. Kdy jste byl jako kněz nejspokojenější či nejšťastnější?
Když jsem mohl pomoct druhým lidem blíž k Bohu nebo i lidsky v jejich životě a když jsou druzí šťastní.


18. Biskupské heslo Václava Malého je „PRAVDA, POKORA“. Máte Vy nějaké životní moto?
Moji studenti a přátelé by asi řekli, že moje životní moto je: „Moje nervy!“ A teď zase vážněji. Já těch citátů mám víc na různé životní situace a jedno, co má rád, takové zbožné, zní: „Radost z Hospodina, ať je vaše síla.“


19. Tak už víme, že jste hrával fotbal, nějakou dobu jste žil i v Jeruzalémě. Tady vidím trošku podobnost s fotbalistou Ondřejem Bačou z Brumova, který hraje nyní fotbal v týmu Hapoel Jeruzalém. Jak vzpomínáte na pobyt ve svaté zemi, co by Ondřej rozhodně měl navštívit na co si tam má dát pozor?
Určitě by měl Ondřej strávit třeba jeden den putováním pouští a pokud by to šlo, tak ať tam stráví i noc. To stojí za to. Jinak si dát třeba v Jerichu s místními muži vodní dýmku a zajít si na jehněčí, to umí v Izraeli připravit opravdu výborně. A kdyby se mu stýskalo po českém pivu, tak za mě byla v Jeruzalémě i Hospůdka nazvaná Praha a točili tam Starobrno. Tak ať si tam zajde. A na co si dát pozor? To nevím. Mně se tam líbilo a přišlo mi to tam i dost bezpečné.
Jo, a mohl by mi třeba poslat podepsaný dres, já se za něj za to pomodlím.

Petr Káňa (v dolní řadě 1. zleva)


20. Jste šťastný a spokojený člověk?

V této životní etapě mohu říct, že ano. Hned ale dodávám Bohu díky!!!


21. Co je pro vás v životě nejdůležitější?
Abych já i lidé na celém světě došli do nebe.


22. Nakonec můžete našim prostřednictvím poslat všem našim čtenářů své vánoční i novoroční poselství.
Popřál bych nám všem slovy už zmíněného o. Josefa Toufara. Zdá se mi, že je v tom velká moudrost: „Nežijme jako nemoudří ale jako moudří. Životem vezdejším si vykupujme život věčný. Žijme už dnes tak, jako bychom zemřít měli.“
Mějme se rádi. A nečekejme, až něco dobrého udělá ten druhý, ale ptejme se, jak my můžeme do světa přinést něco dobrého.


23. A teď takové otázkové jednohubky:

  • vaše nej jídlo a pití? Kačena, zelí, knedlík a plzeňské pivo.
  • nejoblíbenější fotbalista a tým u nás a v zahraničí? Tomáš Topič, náš útočník z Rajnochovic a Milan Baroš. Tým SK Rajnochovice (dřív TJ Návojná) a Viktorka Plzeň. V zahraničí oblíbence nemám.
  • nejlepší rada, kterou jste dostal od rodič? „Večer šohaj, ráno šohaj.“
  • nejoblíbenější vánoční koleda, cukroví a vánoční pohádka? „Co to znamená, co to nového“ když ji zpívají od plic lidé v Nedašově v kostele. Vanilkový rohlíček a Princezna ze mlejna.
  • na které místo na světě byste se chtěl podívat? Na Mount Everest.
  • nějaký váš zlozvyk? rozlétanost.
  • je něco, z čeho máte strach? Z pekla.
  • šel byste do soutěže Star Dance? Jako obsluha účinkujících ano.
  • co nejpodivuhodnějšího jste kdy a kde snědl? Opékané červíky. Chutnalo to jako slané křupky
  • kterou část dne máte nejraději a proč? Večer. Protože je klid.
  • vyhrajete 10 milionů Kč, jak s nimi naložíte? Postavil bych si hezkou faru. Asi bych je rozumně investoval, abych mohl pomáhat potřebným.


Tak trošku se nám to vánoční povídání protáhlo. Ale doufám, že jste si v tom každý našel něco, co Vás nejen zaujalo, ale třeba i přimělo k zamyšlení. Děkuji našemu hostovi za jeho ochotu, vstřícnost a otevřenost.


A na závěr chci O. Petrovi i Vám všem popřát příjemné prožití vánočního období. Užijte si pohodu, klid a příjemnou atmosféru těchto svátků mezi svými nejbližšími.
Slávek Floreš SD



 

 

 reklama