Reklama

09. 12. 2019

Dnes má svátek: Vratislav
sobota, 28 říjen 2017 14:33

Lenka Šmerdová - první generálka armády České republiky prožila krásné dětství ve Svatém Štěpáně

BRUMOV-BYLNICE - Prezident republiky jmenoval dne 8. května 2017 na Pražském hradě první brigádní generálku Armády České republiky. A my Vám s ní nyní nabízíme rozhovor. Ptáte se proč? První generálkou se totiž stala dosavadní plukovnice Lenka Šmerdová, rozená Pavlačková, která prožila krásné dětství ve Svatém Štěpáně.

 

1. Na úvod bych Vás požádal, abyste nám řekla pár slov o sobě.
„Milí čtenáři, dovolte, abych Vás s přicházejícím podzimem pozdravila z Prahy. Mluvit o sobě je pro mě velmi těžké, tak snad Vás nebudu nudit. Takže, po mamince jsem Moravačka a po tatínkovi Slovenka, tedy typické děcko z moravskoslovenského pomezí. Naše rozvětvená rodina žije jak na moravské, tak na slovenské straně. A nikdy mi nepřišlo divné, že slyším doma dva jazyky. Jsem vdaná, mám skvělého manžela, se kterým máme dohromady 3 děti a 2 vnoučata. Jsem vojákyně a v současné době mám hodnost brigádní generálky. Působím na pozici poradkyně náčelníka Generálního štábu Armády České republiky pro lidské zdroje. I když žiji už 26 let v Praze, Moravačku ve mně každý hned pozná.“


2. Vlára a Vlárský průsmyk, místo Vašeho dětství. V okolí krásné lesy, to bylo dobré místo na řádění a všemožné hry. Vzpomenete si na to a třeba i na tehdejší kamarády?
„Nejdříve bych ráda upřesnila Štěpán a Vláru, víte, tu nejkrásnější část svého dětství jsem prožila ve Štěpáně, ve Svatém Štěpáně, kde jsme bydleli až do mých 11 let u babičky, než rodiče postavili dům na Vláře. A myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že jsem to tam milovala z celého srdce - milé lidi – sousedy tetu a strýca Běhunčíkovy, jejich Fanynku, panímámu Karbanovou, lesy a pasínek, malotřídku s ředitelkou Uhrovou a hlavně kamarádky a kamarády Helenu, Yvetu, Slávku, Pavlu, Fanyna, Káju, Olina, Zdeňka, Jožina, Jindru a spoustu dalších. K nim patřili jejich starší a mladší sourozenci, a taky rodiče, kterým jsme říkali teto a strýcu. Opravdu moc ráda na tu dobu vzpomínám. Na běhání venku, když bylo pěkné počasí, v zimě na sáňkování, a to i večerní při světle pouličního osvětlení, dokonce na bruslení na potoku. No, a do toho spousta her na indiány i na vojáky, fotbal, lezení po stromech, ukrývání se v bunkrech a ani lumpárny nám nebyly cizí. My jsme vlastně ani tak nevytvářeli oddělené skupinky holek a kluků, mladších a starších, aby nás bylo dost na všechny ty hry a zábavy, tak jsme kamarádili všichni dohromady. Ono to vlastně vyplývalo i z toho malotřídního uspořádání školy.


Samozřejmě kamarádi přibývali tím, jak jsme začaly se sestrou jezdit do školy jinam kvůli přestěhování. Nejdříve do Bylnice, kde jsem potkala nejlepší kamarádku Ivanu z Hájenky a pak do Brumova, no a přestěhováním na Vláru i tam. Jenže já poctivě na Vláře pobyla jen čtyři roky, na střední ekonomku jsem začala dojíždět do Zlína, což bylo spojeno i s bydlením na internátu a kamarádky a kamarádi přibývali. Nebudete věřit, ale s Věrkou z Návojné si vyměňujeme ručně psané pozdravy dodnes. Natrvalo jsem se domů už pak nikdy nevrátila. O to víc jsem se na každý pobyt doma těšila.“

 

3. Školáci mají často své vzory a sny. Jak to bylo u Vás? A kdy se u vás zrodila myšlenka na vojenské povolání?
„Možná je to zvláštní, ale mě to spíš táhlo k těm mužským profesím. Chodila jsem do hasičáku (kroužku mladých požárníků) a díky našim vedoucím panu Bělaškovi, Bařinkovi, jsme se toho hodně naučili a moc rádi jezdili (byla jsem ve smíšeném družstvu) na závody a občas i něco vyhráli. Chtěla jsem být profi požárníkem, ale holky bohužel nebyly ve výkonu, pouze na dispečinku, a to se mi nezdálo moc akční. Tak jsem zašla za ředitelem školy s tím, že chci jít na vojenskou střední školu, sice se divil, ale obvolal, co se dalo. Bohužel výsledek byl, že holky na střední školu neberou. Tak jsem si řekla, že si udělám maturitu a pak to zkusím znovu. O ekonomce vlastně rozhodla mamka, protože si myslela, že moje touha být vojákem mě opustí, a tak budu mít něco praktického vystudováno. Za svým cílem jsem si však šla dál. No, a když se blížila maturita, tak jsem si oběhla vše potřebné a nastal den D, kdy jsem odjížděla s povolávacím rozkazem v kapse vlakem do Prahy (průvodčí při kontrole jízdenek se dost divil) a nastoupila do vojenské odborné školy spojovací pro pozemní specialistky protivzdušné obrany státu.“


4. Jaká byla cesta k dnešnímu postavení?
„Dlouhá, letos jsem vojákyní 33 let. Vystřídala jsem několik posádek, funkcí, vystudovala vysokou školu, absolvovala spoustu kurzů, učila se novým věcem. Vlastně nyní studuji zas. Je pravda, že s přibývajícím věkem to jde hůř a hůř, ale člověk nesmí ustrnout. Je toho tolik, co se dnes ještě můžu naučit. A hlavně v průběhu mé vojenské kariéry přede mnou byly vždy výzvy, které stálo za to pokořit, protože teď, když se občas ohlédnu a vidím výsledky své práce, tak jsem spokojená. I když cesta vždy nebyla jednoduchá, člověk občas musel zatnout zuby, tak rozhodnutí stát se vojákem jsem nikdy nelitovala.“


5. Kdy jste se dozvěděla o možném povýšení a jak jste si užila atmosféru tohoto aktu u prezidenta? A nachystali pro Vás i něco dobrého?
„O svém možném povýšení jsem se dozvěděla z tisku, i když to vlastně byly zpočátku spekulace. Až když jsem seděla v kanceláři a od náčelníka generálního štábu jsem slyšela – navrhnu Vás na jmenování do hodnosti generálky – tak jsem to začala brát vážně. A samotný akt jmenování byl úžasný, plný emocí, sváteční atmosféry. Rozhodně to bylo něco, co člověk zažije jednou za život. Samozřejmě atmosféra byla dotvořena také prostředím Hradu, význačnými osobnostmi, veterány druhé světové války a hlavně vědomím, že všichni ti, kteří mi to přáli a podporovali mě, jsou v duchu se mnou a jsou na mě pyšní. Je mi moc líto, že se toho nedožila maminka ani tatínek. Myslím, že si budu pořád uvědomovat, jak velké pocty se mi za mou práci, ale i práci mých kolegů, dostalo. Velmi si toho vážím.“

 


Pražský hrad, jmenování do hodnosti generálky armády České republiky (foto- archiv Lenka Šmerdová)



6. Pracujete v kanceláři, ale jste voják. Musela jste absolvovat nějakou formu přijímače a jaké jsou na vás kladené požadavky z hlediska vojenské přípravy – cvičení v terénu, fyzička, střelby, pořadové vystupování.... ? Zvládla byste třeba seskok s padákem?

„Před lety jsem absolvovala základní výcvik, na vysoké škole jsem měla dokonce automobilní přípravu, v jejím rámci jsme si museli udělat řidičák C, museli jsme zvládnout jízdu také v BVP a měla jsem možnost zkusit řídit tank, pravidelně absolvujeme střelby, hod granátem, pochody se zátěží a jiné vojenské činnosti. Součástí pracovní doby vojáka je i tělesná příprava, abychom se udržovali v dobré fyzické kondici, jednou ročně absolvujeme přezkoušení, které se pro ženy skládá z – 12ti minutového běhu nebo plavání a lehu-sedu.“

Na fotografii s mistrem světa v biketrialu Václavem Kolářem, se synem Matějem a dalšími kolegy na akci pro veřejnost Army den Flora 2O17

 

7. Měla by podle Vás, i s ohledem na stav mnoha mladých mužů, být opět obnovena základní vojenská služba, případně za jakých podmínek?
„Říkávalo se, že vojna dělá z chlapců muže, ale ta povinná vojenská služba, jak ji znají naši chlapi z dřívějška je už naštěstí minulostí. V současné době je služba v profesionální armádě plně dobrovolná a o obnovení základní vojenské sužby se neuvažuje. Kdo z mužů a dívek si však chce vyzkoušet své schopnosti, má možnost stát se členem aktivní zálohy či přihlásit se na dobrovolné vojenské cvičení nebo rovnou vstoupit do služebního poměru. Ve všech případech jsou srdečně vítáni.“

Lenka Šmerdová a šavle, která je symbolem generála (fot- archiv L.Šmerdová)

 

8. Máte vysokou hodnost. Dokážete „dát do latě“ i vaši rodinu, třeba i bratra Stanislava?
„Myslím, že v naší rodině funguju jako každá jiná manželka, matka a teď už i jako babička a hodnost k tomu doma vážně nepotřebuji. A co se týká bratra Staníka, tak toho jsme do „latě“ dávaly, když jsme se o něj jako starší sestry musely postarat, teď si ho už jen hýčkáme.“


9. Jak se Vám líbil film Pelíšky a neinspiroval Vás k zavádění projevů vojenské kázně doma – rozvrhy, jídelníčky?
„Film se mi líbil moc a patří mezi ty, které si znovu a ráda pustím. Bohužel Vás zklamu, naši domácnost neinspiroval – rozvrhy ani jídelníčky se nekonaly. Ale rodina je pro nás to nejcennější.“

 

10. Práce v kanceláři vyžaduje také popracovní uvolnění a relax či sport. Jak je to u Vás? Sportujete? Pokud ano, s jakými výsledky?
„Asi vás zklamu podruhé, nepochlubím se, že čas trávím v posilovně či nějakým moderním sportem. Mým koníčkem je turistika a cestování. U nás je toho tolik k vidění. A když si to občas mohu zpestřit poznáváním dálek, tak jsem spokojená.“

 

11. K životu na Vláře vždy patřilo hřibaření, zajít si na pivo k Pekařům a výšlapy na Vršatec. Postihlo to i Vás?
„Tak, to s Vámi souhlasím. Vždycky jsme doma chodili na hřiby a chodím dosud i v okolí Prahy. Nejvíce jsem se nachodila do lesa s babičkou, která byla skvělá a uměla zpracovat snad všechny hřiby, co jsme spolu nasbíraly. Manžel si ze mě dělá pokaždé legraci, že nejdeme na hřiby, ale na houby. No, u nás na Moravě jsou přece hřiby všechny houby. Po horách jsme toho nachodili hodně, jak s rodiči, tak kamarády a zastavit se u Pekařů na pivko bylo tak nějak samozřejmé.“


12. A jezdíte ještě na valachy? Je něco co vám v Praze chybí z rodného kraje? Dokážete si představit, že byste se ještě vrátila mezi valašské kopečky natrvalo?
„Do rodného kraje jezdím a jezdím tam ráda, když se začneme blížit, tak se doslova mazlím s krajinou, lesy, domky, lidmi, které vidím, i když je pořád míň a míň těch, které poznávám, a kteří poznávají mě. Rozhodně takové „cérko nejsi ty Staňova nebo která ty jsi Lenka nebo Hanka“ vám zazní jak pohlazení. Mým domovem se však stala Praha a myslím, že to tak i zůstane. Ale vracet se budu vždycky a ráda.“


13. Na Valašsku je oblíbená dechovka a Váš tatínek byl zapálený muzikant. Zdědila jste něco z jeho záliby? Jakou hudbu máte ráda?
„Tatínek a jeho saxofon. Byla jsem pyšná vždy, když jsem měla možnost vidět ho hrát a bavit lidi. Často jsme si doma se sestrou ten nástroj prohlížely a zkoušely do něj foukat. V tomto ohledu po něm talent zdědila spíš sestra. Bohužel já nemám hudební sluch, ale o to raději zpívám, a to nejen v koupelně a hlavně ráda tančím. Ráda si poslechnu každou dobrou hudbu, vybírám podle nálady.“

 

14. Jste žena a pracujete v oboru, kde mají převahu muži? Jaký typ mužů má u Vás přednost?
„Opravdoví chlapi, takoví, kteří si nestěžují, nelitují se, umí naslouchat a vzít vás kolem ramen, když to potřebujete.“

 

Lenka Šmerdová, česká brigádní generálka armády České republiky
(foto: Michaela Džurná pro ONA Dnes/MF Dnes)



15. Na co ve svém životě jste nejvíce pyšná a na co byste raději zapomněla?

„Nejvíc jsem pyšná na svého syna Matěje. Myslím, že neřeknu nic překvapivého, když bych nejraději zapomněla na zlobu mezi lidmi a závist, která má tu moc nedobře zasáhnout a bodnout do osudu.“


16. Z čeho máte v životě největší strach?
„Z nemoci svých blízkých.“


17. Vaše životní krédo a největší životní hodnoty?
„Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Být poctivá k životu. A mezi největší mé životní hodnoty patří určitě zdraví, dobří lidé, práce a mít pro co žít.“


18. Vyberte si:

  • dovolená u vody nebo v horách - raději hory
  • Sparta nebo Slávie - fotbal mě neláká, spíš hokej, ale ráda se podívám i třeba na atletiku nebo společenský tanec, což je náročný sport
  • kvalitní čokoláda nebo jablko - v nabídce chybí klobáska, protože tu bych si vybrala nejraději
  • dobrý guláš nebo zeleninový salát - guláš a černé pivko
  • rifle nebo sukně - raději sukně

 

19. A na závěr můžete vzkázat ještě něco čtenářům Našeho Valašska
„Ať pečují o ten náš krásný kraj a dobré lidi v něm, protože je to skvělé místo pro život.“

 

Tak a to je všechno. Jsem rád, že jsem vám mohl, díky ochotě a vstřícnosti paní Šmerdové, zprostředkovat její odpovědi. Už když jsme se na rozhovoru domlouvali, cítil jsem, že ač již dlouhou dobu žije v Praze, její vztah k Valašsku a k místu, kde prožívala svá dětská leta, je pořád vřelý. V samotném rozhovoru mě pak silně oslovily její vzpomínky na kamarády, na hasiče a určitě i na rodiče.


A i proto doufám, že se vám toto naše povídání bude líbit. Na závěr děkuji paní Lence Šmerdové za čas, který mně věnovala. A rád k tomu přidávám i velké blahopřání ke jmenování do hodnosti generálky a přání jen toho dobrého jak v osobním životě tak i v zaměstnání.

 

Slávek Floreš SD, Naše Valašsko.info

 


reklama