Reklama

15. 12. 2019

Dnes má svátek: Radana a Radan
sobota, 26 leden 2019 12:39

Dvoutaktem z Brumova do Monaka

BRUMOV, MONAKO - Dnešní doba přeje cestování. Sednete do letadla a za chvilku jste prakticky kdekoliv. To ovšem není případ mladých nadšenců z Valašska, kteří se rozhodli cestovat do centra nulových daní a vysokých cen, a to přímo do Monaka. Pro cestu nezvolili letadlo ani auto, ale ,,motorky“ slovenské výroby JAWA Pionýr a také neméně známé motorky z Německa, Simson S51. Kdo na těchto motorkách někdy aspoň kousek jel, tak pochopí, že to byla velká výzva. Jedním z cestovatelů byl Brumovjan Matěj ,,Malkyn" Švach. Položil jsem mu k této cestě pár otázek.

 

 1 - Malkyne trochu se nám představ, řekni něco o sobě našim čtenářům.
Jmenuji se Matěj Švach,přátelé mi říkají přezdívkou Malkyn, je mi 18 let a jsem studentem střední školy a bydlím, jak jsi již řekl, v Brumově. Mám rád auta, motorky a všeoběcně techniku. Odjakživa jsem se k ní snažil aspoň trochu přiblížit, když to nebyla motorka, bylo to alespoň kolo, hlavně že je tam něco, co se točí. Když mi bylo asi dvanáct, tak jsem se začal hrát s babettou, která nám netknutě stála v garáži a zjistil jsem, že je to přece jen o něco trochu zábavnější než kolo. A asi tady to všechno tak nějak začlo..

 

2 – Kdy a jak vznikla myšlenka na tuto cestu, kdo se jí účastnil a jak jste cestu financovali?
Myšlenka na cestu do Monaka vznikla asi hned po naší minulé cestě.. Ta vedla na nepříliš vzdálený Balaton v Maďarsku. I přesto, že to byla celkem krátká cesta, tak to nebylo moc jednoduché.. Přeci jenom jet na těchto strojích někam dál než na rohlíky vyžaduje trochu odvahy.. Nebo odvahy ani ne.. Jenom musíš být trochu střelený, víš, jak to myslím. Hned když jsme přijeli z Balatonu, tak jsme si říkali, kam pojedem příště. Chce to nějakou větší výzvu, další cesta na Balaton přece nebude nikoho zajímat.

Hned mne napadlo Monako, jelikož mám rád Formule 1 a zhruba v tu dobu, kdy jsme dojeli, se tam jel závod. V podstatě nejprestižnější závod na světě. Na každém rohu celebrita, každý má v peněžence minimálně milion a někdo s autem nebo motorkou starší než rok se v podstatě považuje za zločince.. Řekl jsem si, moře tam je, hory vlastně taky, motiv pro cestu máme, takže ideální dovolená. I když víc jak dovolená mi to připomínalo horskou tůru, jelikož většina z nás motorky v podstatě jen tlačila.


Jelo nás sedm, převážně ti samí jako minulý rok.
Filip Kramoliš- Jawa Mustang, Hodslavice
Libor Toman- Jawa Pionýr, Hodslavice
Ondra Štěpán- Jawa Pionýr, Veřovice
Ondra Libosvár- Jawa Pionýr, Vsetín
Šimon Kyselý- Jawa Pionýr, Hodslavice
Erik Tomek- Jawa Mustang, Velké Karlovice
Já-Matěj Švach- Simson S51, Brumov-Bylnice

A cestu jsme si financovali sami, jen jsme ji letos chtěli trochu zdokumentovat, takže jsme si založili projekt na internetu, na který nám různí dobrovolníci mohli přispívat nějaké částky. Za peníze, které nám lidé posílali (cíl byl dosáhnout 15000 Kč) jsme si pronajali několik akčních kamer a pořídili stativ pro fotoaparáty.

 

 

3 - Popiš nám cestu. Jak to vše proběhlo.
Je to opravdu na dlouhé povídání, ani nevím kde mám začít.. Asi bys čekal, že to všechno začalo startem, ale ne. Samotná cesta byla vlastně jen třešnička na dortu. Na cestu jsme si totiž motorky museli připravit, a to důkladně. Každý si ovšem pod pojmem „důkladně“ ale asi představuje něco jiného. Většinou jsme si motorky před cestou renovovali, aby se v tom Monaku jen blýskaly. Generální opravy motoru, nové laky, šroubky a každičké detaily. Nakupovali jsme si věci na stanování, na vaření, různé oblečení, baťůžky a tak dále.. Všechno se to ale muselo vlézt na motorky, jejichž výkon je srovnatelný s výkonem kuchyňského mixéru.

Start proběhl jako minulý rok v Hodslavicích u Valmezu.
Až na to počasí to všechno vypadalo skvěle. Konečně jsme si po roce mohli zase vychutnat pocit svobody a motorkářského dobrodružství. Ovšem nevychutnávali jsme si ho dlouho. Jedné motorce po dvou set metrech došel benzín. Ne, nedělám si legraci, tohle se opravdu stalo. Ovšem takových prázdných nádrží jsme zažili a ještě zažijem spoustu, takže si s tím neděláme těžkou hlavu, ale i tak je to krapet úsměvné .
Po dalších deseti minutách stačila Liborovi odpadnout koncovka výfuku, Erik třeba ztratil své motorkářské brýle. To všechno během pouhých pěti kilometrů. Cesta má asi 3500. Super, tohle nebude na původně plánovaný dvoutýdenní výlet. Po dalších dvaceti kilometrech Simson Ondry vypověděl. Rozhodl se nějak vrátit domů a zkusit to opravit. To se ale nepovedlo a na cestu musel přestavit svoji druhou motorku. Ovšem toto není rozhovor o opravách a neustálých defektech, takže to bych opustil..

Z Valmezu jsme jeli směrem na rakouské hranice. Až na neustálé opravy a zimu se ale jelo dobře. Namířili jsme si to do Alp. Vím, že pro tyto motorky to asi není nejlépe zvolená trasa, ale přece jen nám jde hlavně o to dobrodružství.
Bylo to krásné, všude vysoké vrcholy, milí lidé, krásná příroda, čisto, prostě paráda. Jenom ta zima nám ty zážitky furt tak nějak komplikovala. Jeli jsme přes Itálii směrem na Švýcarsko, kde jsme měli naplánovaný výjezd na legendární průsmyk Passo de Stelvio vysoký asi 2600 metrů. Cesta tam vypadá asi tak, jako když Satan vaří špagety a jedna mu upane na zem. Třináct zakroucených kilometrů s velkým převýšením, kde jsme se ani nepokoušeli zařadit dvojku. Nikoho kromě cyklistů jsme nepředjeli. Ti tam měli zrovna nějaký svůj závod.

Abych řekl pravdu, dali nám hodně zabrat. Vždycky jsme je předjeli a po chvíli předjeli zase oni nás, jelikož my jsme museli zastavit a chladit. Když jsme konečně vyjeli na vrchol, tak to nebyli cyklisti, kterým lidi fandili. Byli jsme to my! Úžasný pocit. Fotili si nás, vyptávali se, kam jedeme a nestačili obracet oči. Nahoře jsme si moc dlouho ale nepobyli, i když to tam bylo krásné,všude byl sníh a pěkný výhled, tak tam bylo asi jen 7 stupňů. Cesta dolů byla ale ovšem další oříšek. Nejen že naše motorky nejedou moc dobře do kopce, ono jim to totiž moc nejde ani z kopce. Naše bubnové brzdy se musí chladit, aby aspoň trochu brzdily. Samozřejmě, že se to neobešlo bez pádu. Bylo to ale spíše jen takové políbení asfaltu. Když se nám dole, rukama nohama, podařilo zastavit, tak jsme se nestačili divit, jaké teplo jde od brzd. Já jsem dokonce utavil plastový kryt na zadním kole, který mi sundal řetěž. Bylo to krapet děsivé, ale nic v porovnání s tím, co se stalo Ondrovi.

Dále jsme si to namířili směrem na alpské jezero Lago di Garda. Úžasný kus krajiny.
Jezero čisté, chladné, krajina okolo byla opět naprosto neuvěřitelná.
Cesty okolo jezera byly prázdné, takže jsme mohli naplno využít těch smrtelných čtyř koní a to těm motorkám ještě fandím. Tady jsme se ubytovali v kempu, poprvé a naposledy. Chtěli jsme si dobít své přístroje, foťáky, ať můžeme dál natáčet a fotit. Teplá sprcha ! To byla snad na celém výletu asi nejúžasnější věc.

Po Lago di Garda jsme si to namířili rovnou čarou přímo k moři. Do Janova. Horskými průsmyky cesta ubíhala rychle. Bylo to super. V Janově tehdy ten velký most ještě stál.. Byl to zvláštní pocit být u moře.. Na Simsonu !

Podél pobřeží jsme krásnou cestou jeli přímo do Monaka. Přijeli jsme tam až v noci. Neskutečné. Ten pohled kluků, když jsem se na ně podíval byl legrační. To jak se dívali na ten náš cíl, celý osvětlený.. Nikdo z nich v ten moment neřekl ani slovo. No jo, byla to náročná cesta. Snad asi nejhorší možnost jak se sem dostat, a my to zvládli.

Spali jsme nad Monakem u nějaké zatáčky. Půlka z nás si ale jela Monako, ještě za tmy, projet. Všude jsme viděli jen opilé milionáře a jejich společnice.
Hodně drahých jacht, aut, a na každém rohu hrála nějaká muzika se zábavou.
Ráno jsme do centra jeli už všichni. Někteří se jeli okoupat, někteří posílali dopisy a já jsem si jel projet tu trať.
Cítil jsem se jako Schumacher, i když jsem seděl jen na východoněmeckém oslovi.
Na druhou stranu, kromě drahých jacht a věcí, které jsme si vyfotili, tu toho k vidění až tak moc není. Teda pokud nemáš peníze, že jo.. Z toho místa sršela arogance a lhostejnost, takže jsme po jednom dni jeli pryč, zpátky směrem do Janova.

Z Janova jsme jeli přes středozemí Itálie do Benátek.
Další destinace, kterou jsme si přáli vidět. Už tady, „jen “ tisíc kilometrů daleko od domova, jsme cítili Česko a těšili jsme se domů. Cesta je to prostě náročná, víc opravujeme, než jedeme a to prostě unaví..
V Benátkách jsme neměli kam zaparkovat. Ten kanál jsme ale vidět chtěli, takže jsme ty motorky nechali na chodníku. Bylo asi sto stupňů, byli jsme do ruda spálení a procházka po Benátkách nám moc nepomohla. Je to tam pěkné, to ano, ale je tam celkem smrádek.
Při cestě zpátky po legendárním benátském mostu jsme měli další nehodu. Opět to byl Ondra s jeho Pionýrem. Jezdí tam totiž jednokolejka, takže je uprostřed cesty takový žlábek, do kterého Ondra najel a v padesátce spadnul.. Poprvé to víc než Pionýr odnesl Ondra, jeho palec na noze nevypadal moc dobře. Ale nebylo to nic, co bychom nedokázali opravit. Stejně jako ty naše motorečky.

Z Benátek jedeme pěknými cestami do Chorvatska, kde jsme se domluvili s jedním vinařem, že u něj budeme spát. Byl to super chlap, všechno zadarmo, vína kolik jsme chtěli, teplá sprcha a záchod.
Ráno nám dokonce dovezl čerstvé pečivo ! Parádně jsme si s ním popovídali, taky to byl motorkář.

Po cestě zpátky, jsme ve Slovinsku potkali české motorkáře. Zastavili jsme. Když se nás ptali, odkud jedem a my řekli že z Monaka, tak jen nevěřícně hleděli.

Pak jsme to vzali směrem na Maďary a za neustálých poruch a oprav jsme se nějak doklopýtali domů.

V Brumově na nás lidi taky dobře hleděli. Liborovi totiž zase upadnul výfuk a tím pádem jeho motorka nejela. Tlačili jsme ho. Jeli jsme za ním s nataženýma nohama a prostě ho tlačili.
Když jsme jeli kolem náměstí, tak se po nás každý ohlížel. Ještě aby ne, všude byl oblak kouře a doprovázel nás neskutečný hluk našich malých dvoutaktů.

Není to špatné ne? Celý výlet mě vyšel asi na 7000 a to jsem projel 11 zemí a byl jsem pryč 16 dní. Ne, opravdu nejsme jako ostatní lidi, kteří si pod pojmem dovolená představují několikahvězdičkový hotel. My prostě jen hledáme dobrodružství a hltáme ho plnými doušky. Určitě to byla největší cesta mého života, nejlepší zážitek, super lidi a prostě všechno.

 

Monako


 4 – Tak to byla paráda. A co stroje. Opravy?

Jak říkám, oprav bylo plno.. Vyschlé nádrže do toho nepočítám. Dohromady 7 defektů, několik prasklých a zatvrdlých pístních kroužků. Pár prasklých špic. Nespočetkrát se nám všechno povolilo, museli jsme motorky všelijak štelovat a tak. Ale s tím jsme asi trochu počítali. Jedna motorka to teda nedojela. Ale ta to vzdala už 20 kilometrů od startu.

 

5 – Jak se k vám chovali řidiči, motorkáři, obyvatelé měst, kterými jste projiždeli?
Nejlíp jak to snad jen šlo. Jak říkám, kam jsme přijeli, tam si nás fotili a bavili se s náma, nevadí, že neuměli anglicky, rukama nohama jsme se domluvili vždycky. Řidiči se chovali snad ještě líp. Ikdyž jsme byli schopní způsobovat opravdu dlouhé kolony tak nás předjížděli a většinou jen zdvihali palce.


6 – Jaký byl nejlepší a nejhorší zážitek z cesty?
Nejlepší zážitek ? Není snadné na to odpovědět.. Asi snad to, jak na nás lidé reagovali. Stačilo projet kolem nich a jim se na obličeji vykouzlil krásný úsměv. To bylo super. Nebo Alpy, ty byly opravdu nádherné. Viděl jsem je už několikrát, ale když tudy jedeš autem nebo autobusem, tak si to prostě neužiješ tak, jak jsme si to užili my. Motorka má tu výhodu, že všechno, co je kolem vás, cítíte a vnímáte.

Nejhorší zážitek? Tady už je to asi jasné. Neustálé opravy a defekty. To mě dokázalo hodně štvát. Na druhou stranu můžu být asi rád. Díky chybám, které ty motorky mají, se můžeme neustále něčemu učit.

7 – Co policie? Byl nějaký problém?
Tak .. Jistý problém tu byl.. Úsměvné je, že před cestou nám lidi říkali, že nás s takovýma chrchlama nepustí ani do Rakouska, natož do Monaka.. Ale jediný problém s policií byl právě v Česku. Byli jsme tuším v Kyjově, kde jeden Pionýr zrovna přestal jet. Byl problém se zapalováním, takže ho kluci všerůzně přitahovali a štelovali. Po každém štelování se motorka musí projet. Byli jsme na takovém parkovišti, kluci to projížděli, postupně hledali to správné nastavení, samozřejmě bez helmy. Ovšem nevšimli jsme si toho, že u toho parkoviště byla policejní stanice a my jsme jim jezdili bez helem pod okny.. Dva oficíři vyšli ze stanice a dali nám pokutu. Mohli to přehlédnout, ale oni ne. Chápu, udělali jsme chybu, ale jinak nikde jinde s policií problém nebyl.

Na Slovensku jsme spali hned za maďarskými hranicemi. Spali jsme u nějakého plotu, vedle hlavní cesty. Bylo to kolem jedenácté večer a přistavili u nás policajti. Měli jsme pochopitelně strach, ale oni byli naprosto úžasní. Jen sundali okýnko a říkali: „Kukaj, kolega! To je Pionier ! „ Vlastně jsme si s nima dobře popovídali a jako vždy jsme shrábli dávku chvály a obdivu.

8 – Jak jste se stravovali?
Vlastně docela jednoduše. Zahráli jsme si na klasickou totalitní rodinku. Měli jsme plynové vařiče, polévky ze sáčku, tyčinky, konzervy, plechové hrnečky a tak. Jen jeden z nás, Ondra, si v jídle libuje víc než ostatní. Pro nás nepochopitelně si vzal třeba žufánek, prkýnko na krájení a podobné věci. Na druhou stranu v Chorvatsku nám udělal fajnové rizoto. Občas jsme si samozřejmě udělali radost nějakou tou bagetou z benzinky.

9 – Bylo nějaké přivítání při příjezdu domů?
Bylo. Sranda je, že nikdo z nás nic netušil. Na hranici v Sidonii na nás čekal Ondrův táta s rodinou. Byli oblečení do Valašských krojů, postupně nás zastavovali a my jsme nestačili kulit oči, že jsme opravdu doma. Na velikém papíru měli nakreslené naše logo. Sjeli se tam kluci z okolí s jejich motorkama. Bylo to super, hlavně ale ten pocit, že jsme opravdu doma.

příjezd do ČR

 

10 – Co dál? Co příští rok? Máte už něco v plánu?
V plánu něco je. Kluci si řekli, že pojedou k Černému moři. Koupili si ale už větší motorky, takže já se výletu neúčastním. Určitě na Simsona nezapomenu a budu na něm jezdit dál, i když třeba kratší trasy.


Tak a to je vše. Děkuji za odpovědi a přeju ti Malkyne a taky tvým kamarádům motorkářům mnoho dalších velkých zážitků na motorce.

Stanislav Floreš, Naše Valašsko info

 

 

 

 

 

 reklama