Reklama

26. 11. 2020

Dnes má svátek: Artur
neděle, 20 září 2020 20:46

Pěšky z Aše do Brumova za 27 dní - Magda a Lukáš

Byl krásný den 18. srpna 2020 a náhodou jsem si přečetl následující příspěvek ,,Zítra se s mojí milou vydáváme na pěší túru napříč republikou, aneb z bodu A (z Aše) do bodu B (Brumova, respektive do bodu P -> ne tam, kam tě možná napadá a kde to možná fakt skončí, ale do Popova), zkrátka z Aše domů . Taková je představa... Uvidíme, jaká bude realita, neb ani jeden z nás rozhodně není zvyklý chodit 30 kilometrů denně s takřka 20 kily na zádech. Možná se vrátíme s brekem za týden. Nevíme, uvidíme. Drž nám pěsti a snad se ještě někdy uvidíme,“ tolik citace Lukáše Měchury z Brumova-Bylnice. Je 17.9.2020 a Lukáš i se svou přítelkyní Magdou jsou doma.


Přinášíme rozhovor o této pozorohudné cestě, která trvala 27dní.

 
1. První otázka je vždy stejná. Lukáši trošku se nám představ, pokud to nebude vadit i tvoji přítelkyni Magdu?
Jsem obyčejný ogar z Valašska, kterému se v hlavě čas od času zrodí neobyčejný nápad. Rád podnikám věci, které může někdo považovat za šílenosti, jiného mohou inspirovat – záleží, jak se na to kdo chce dívat. A podnikám je proto, abych žil a ne jen přežíval a abych měl ve staří na co vzpomínat. Magda je má přítelkyně a ta nejmilejší osoba široko daleko. Je to žena, která se se mnou nebojí jet stopem do Slovinska a zpět nebo jít pěšky přes celé Česko.


2. Koho to byl nápad přejít pěšky ČR
S nápadem jsem přišel já a napůl vážně jsem ho sdělil Magdě. Jenže ona hned souhlasila, a tak nebylo cesty zpět (nebo vlastně bylo)... Inspiroval mě článek v magazínu Reportér, kdy šli dva redaktoři pěšky z Prahy na Sněžku. A taky mi v hlavě utkvěl výlet Martina Beňa a jeho sestry, kteří šli kdysi do Brumova z Prahy. Tímto je zdravím a děkuju za inspiraci.

 V Aši - až tam to všechno začalo...

 
3. Popiš nám cestu a něco zajímavého co Vás při ní potkalo.
27 dní je poměrně dlouhá doba, obzvláště, když člověk skoro celý a skoro každý den jde. Ztráceli jsme pojem o čase, dny utíkaly rychle, ale když jsme se snažili vzpomenout, co se dělo předevčírem, tak to dalo práci – ač jsou totiž při takové pouti všechny dny podobné, oproti běžným stereotypním dnům toho člověk hodně zažije, a co se stalo před týdnem, zdá se, jakoby se stalo před měsícem. Pokusím se ale nějak shrnout, co jsme během cesty řešili a co nám probíhalo hlavou. 19. srpna odpoledne jsme vlakem dorazili do Aše, což byl náš výchozí bod. Ten den jsme ušli prvních 10 km z celkových cca 550 – k turistickému altánku, kde jsme nocovali. Už po těchto počátečních kilometrech se potvrdil náš předpoklad, a sice, že nás ta túra bude bolet.

Připomínám, že nejsme žádní trénovaní sportovci a tak dlouhé trasy s takovou zátěží na zádech jsme předtím absolvovali jen párkrát v životě, a rozhodně ne den za dnem. Doufali jsme však, že si tělo zvykne. To se potvrdilo, ale pouze částečně. Když totiž přestalo bolet na jednom místě, začalo pobolívat na jiném. Třetí den jsme se dobelhali se zaťatými zuby a útrpným výrazem do kempu u Mariánských Lázní. Myslím, že když nás viděli ostatní nocležníci, napadalo je něco ve smyslu, že se snad vracíme z války. A vlastně měli pravdu – byla to válka vůle a odhodlání proti protestujícímu tělu a v dalších dnech putování taky proti hlavě samotné. Zhruba po deseti dnech jsme totiž v túře přestali vidět dobrodružství a trochu to přešlo v obyčejnou denní rutinu. Ale válčili jsme úspěšně dál a kousek po kousku ukrajovali další kilometry, ač bolístky nepřešly a puchýře na chodidlech máme ještě teď. Zkrátka něco za něco... Každopádně progres vidět byl. Zvládali jsme větší vzdálenosti za kratší dobu, prodlužoval se interval mezi odpočinkovými dny (kterých jsme za celou dobu měli pět). Někdy se šlo líp, jindy hůř. Když mě třeba trápila poměrně intenzivní bolest kotníku, dost se to projevilo na požitku z cesty. Bylo potřeba pečlivě zvažovat každý krok, abych náhodou nešlápl vedle a tu špatnou situaci ještě víc nezhoršil. Podobně jako na cestě životem. Když ale člověk takto upjatě kontroluje každý krok, nestíhá sledovat nic kolem a moc si toho neužije. Podobně jako na cestě životem... Vliv mělo i počasí, které nám naštěstí vyšlo výborně. Přesto pár nehezkých dnů bylo – vlhko, větrno, zima – tehdy se, s myšlenkou, že nás žádné vyhřáté a suché zázemí nečeká ani dnes, ani zítra, nešlo zrovna nejlépe. Nakonec jsme ale vše se ctí zvládli a ani jednou nás nenapadlo, že bychom to chtěli vzdát.

A co nejzajímavějšího se nám tedy stalo? Myslím, že právě to, že jsme mohli celou tuhle cestu podniknout, vystoupit z komfortní zóny, zažít svobodu, přemýšlet nad sebou samými a světem kolem. Jinak obecně – naše trasa vedla napříč spodní třetinou republiky (pro představu: Aš – Plzeň – Příbram – Jihlava – Brno – Uherské Hradiště – Popov/Brumov). Převážně jsme ale procházeli menšími vesničkami a městečky. Tady musím zmínit, že Brumov-Bylnice je v porovnání s většinou z nich velkoměsto. Překvapilo nás třeba, že v některých vískách neměli vodovod ani studny s pitnou vodou a byli odkázáni na vodu balenou. Člověk dneska bere pitnou vodu z kohoutku za samořejmost, ale ne všude tomu tak je. Jak už jsem zmiňoval, přespávali jsme ve stanu – když byla možnost, tak u turistických přístřešků, když ne, tak třeba v lese, na poli, na dětském hřišti...

Jídlo byl trochu oříšek. Hned zpočátku jsme zjistili, že velký energetický výdej vyžaduje také velký energetický příjem, a tak jsme toho občas spořádali jako menší zájezd. Výběr byl však zpravidla omezený na lehká jídla (myšleno s nízkou gramáží), jinak by se nám pronesla. Měli jsme s sebou i malý plynový vařič, takže jsme si mohli dopřávat „výtečné“ teplé večeře v podobě instatních těstovin. Když byla možnost, párkrát jsme si zašli spravit chuť do restaurace nebo hladového okna.


                                        Provizorní sušák na prádlo

U Solenické podkovy, jednoho z ikonických meandrů Vltavy

 

4. Nejvetší zážitek a největší zklamání.
Mezi nejsilnější zážitky bych zařadil moment, kdy jsme se vynořili z lesa nad Újezdcem u Luhačovic a v dáli spatřili obrysy Holého vrchu. Krajina tehdy navíc začala mít ráz, který důvěrně známe a kde se cítíme doma. No a potom, když jsme pod ten Holý vrch opravdu došli.

A největší zklamání? Asi chování některých lidí. Bylo smutné pozorovat, jak se někteří chovají k sobě navzájem, ke svým dětem, ke zvířatům. Bezohlednost – jako 10. den, kdy jsme na jeden zátah přešli Brdy. Dorazili jsme do cílového bodu (k turistickému přístřešku nedaleko Příbrami), narychlo postavili stan, protože se blížil déšť. Nakonec z toho byla silná bouřka, kdy blesky létaly kousek od nás a my cítili, jak se zvukem hromů třese zem. No a jak se říká: Když se něco se... kazí, tak se to se... kazí pořádně. Bouřka skončila, ale déšť neustal. A jelikož byl pátek, turistický altánek se stal útočištěm randícího páru. Alkohol jim postupně pomohl zahodit ostych, a přestože věděli, že ležíme pět metrů od nich ve stanu, pomohl jim zahodit i kalhoty. No a řekněme, že zůstaly k naší nelibosti zahozené hodně dlouho. Nestydové jedni nestydatí! My pak tu jejich vášnivou noc museli druhý den dospávat na ubytování, abychom si z toho neodnesli trvalé následky. Avšak abych byl fér, naprostá většina kontaktů byla příjemná, několikrát nám třeba bylo nabídnuto svezení autem či jiná pomoc, a obzvláště s příchodem na Moravu se ta přívětivost prohloubila.

 

5. Mám takové tušení, že ses vzdal na cestě výdobytků moderní techniky. Nebyl z toho ,,absťák“?
Nechal jsem doma chytrý telefon, a tím se vlastně odstřihl od internetu. Úplně ale ne, protože má milá chytrý telefon měla – potřebovali jsme ho hlavně kvůli mapám. „Absťák“ jsem neměl, online svět mi nijak zvlášť nechyběl, mnohdy je to v něm jen ztráta času. Ale přiznám, že Magdička mi občas před spaním předčítala alespoň zpravodajství.

 

Romantická večeře při západu slunce (u rybníku v Prčicích)

Cestou necestou, polem nepolem

Pelhřimov - město, které nás překvapilo svými krásami

Vyčerpání - ten den jsme zvládli ujít 33 kilometrů

 Skalní útvar Kozel v pohoří Chřiby (i na takových místech jsme nocovali)

 

6. Co dál. Teď to byla Česka republika, co plánujete dál?
Zatím žádný konkrétní plán nemáme. Uvidíme, jestli mě zas napadne nějaká netradiční záležitost. Třeba po těch letech cestování stopem a jinak nízkonákladově zvolím all inclusive na Floridě. Ale spíš asi ne, to by byla nuda.

 

7. Chtěl bys na závěr dodat ještě něco, co by v tomto rozhovoru mělo zaznít?
Ano, mám na srdci dvě věci. Udělalo by mi opravdu velkou radost, kdybych tímto rozhovorem někoho inspiroval. Snažím se dokazovat, že pro získávání jedinečných zážitků nepotřebuje mít člověk plnou kapsu peněz. Stačí trocha kreativity a odhodlání, nebát se vymanit ze zažitého stereotypu, přestat hledat výmluvy a raději činit. I kdyby měl třeba člověk jen nasednout na vlak a jet za pár kaček do nedaleké vesničky, kde nikdy nebyl, nebo třeba sebrat síly a vylézt na okolní kopec. Takový den rozhodně utkví v paměti víc než ten, který prosedíme u televize nebo počítače.

A teď k té druhé věci. Moc rád bych poděkoval své nejmilejší Madlence, že mě na cestě doprovázela a že se mnou byla, je a snad i bude jedno tělo a jedna duše. Nejsem moc na nějaké motivační citáty a jiná hesla, ale existuje jedno africké přísloví, které se mi líbí a které považuji za pravdivé: „Jestli chcete jít rychle, běžte sami. Jestli chcete dojít daleko, běžte s někým.“ Takže Madlenko, děkuji za vše.

 
Díky za rozhovor, třeba zase někdy. Mějte se a smějte se. Lukáš



Tolik teda rozhovor s Lukášem. Přeju Vám mnoho dalších společných cest, zážitků.
Stanislav Floreš, Naše Valašsko info

 

 
 

 

reklama